Sarada Senju[CHUUNIN]

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

Sarada Senju[CHUUNIN]

Příspěvek pro Sarada za Sat May 02, 2015 6:02 pm





Věk: 17
Pohlaví: Žena

Hodnost: Chuunin
Vesnice: Konoha
Element: Suiton

Klan: Senju
KG: ---
Sensei: Seito Senju



Vnitřní Charakter
Mluvit o sobě není zrovna nejlepší, protože nás lidi vnímají z 50% jinak, než my sami sebe. Budu k sobě ale upřímná. Moje povaha není pro normální lidi moc pozitivní. Jsem realista, vidím svět takový je, nepotřebuju si představovat kdo ví jakou budoucnost. Nemusím se koukat na svou minulost, zajímá mě to, co je teď, v tom já žiju. Jsem ale taky akční, ráda se směju a okážu si z věcí, nebo lidí udělat srandu. Když dojde však na vážnou konverzaci, jako kdyby se mi změnila celá moje povaha. Moje inteligence je trošku nadprůměrná na můj věk. Každopádně se za to nestydím a navíc, většina lidí to z mého chování nepozná. Chovám se z části jako dítě a z části jako dospělý člověk, proto se dokážu bavit jak s mladšími jedinci, tak i s těmi staršími. Jsem však líná, když se mi něco nechce dělat, tak to prostě neudělám, od toho se odvíjí i ta moje tvrdohlvost. Jinak jsem poměrně milá a hodná. Když mě někdo naštve, snažím se to projednat v klidu. Avšak, když se objeví nějaký nadmíru hyperaktivní sangvinit, můj pohár trpělivosti přeteče a pak lítají pěsti.

Psychika
Mám jednu zvláštní schopnost, kterou jsem si jako malá vytvořila a je ovlivněna pouze psychicky. Někteří lidé tomu nerozumí, vlastně ani já sama. Psychicky jsem si vytvořila v hlavě spínač. Jde vlastně o to, že když se mi v životě stane něco špatného, když uvidím jak všichni z mého okolí odcházejí, nebo když mě něco bude vnitřně až moc bolet, spínač vypnu. Je to něco jako vypnutí emocí. Ze sekundy dokážu veškerou vnitřní bolest vypnout, veškeré pocity. Stane se ze mě stroj, robot, který jedná podle sebe a nebere na nic ohled. Avšak, toto se stalo v mém životě pouze jednou a to když jsem byla menší. Od té doby je na mě vložena pečeť, která brání mi toto dovolit. Protože když se to stane, stratím svou lidskost a vrátit se zpět nejde tak snadno, někdo by mi musel v tomto stavu vrátit emoce, většinou to bývá smutek, výčitky, radost, cokoliv, co je podobné lidskému cítění.

Vnější Charakter

Začnu nejspíš postavou. Je mi 15 let, vypadám o něco mladší, ale to mě netrápí. Moje výška se pohybuje okolo 168 centimetry a moje váha je zhruba 52 kilo. Mám štíhlou a mírně vypracovanou postavu. Všichni mi říkají, že jsem velmi podobná pradědečkovi Senju Tobiramovi. Mé vlasy jsou bílo šedé. Často na sobě nosím nějaké modré věci, mé oči mají rudou barvu a pod nimi mám červené značky. Jsem sice Chuunin, ale na čele nosím čelenku klanu Senju. Čelenku konohy mám uvázanou na levém stehnu. Na pravém mám obvaz s kunaiem. Mé vlasy jsou taky skoro pořád v culíku, nebo nějakém jiném účesu. Co je na mě však jedinečné je jízva na čele, která je schovaná pod touto čelenkou klanu Senju. Pokrývá délku mého čela a je způsobena hlubokou řeznou ranou.

OblíbenéXNeoblíbené
Toto bych mohla shrnout nejspíš do jednoho. Věci co mám ráda jsou různé, všechny bych je určitě nevyjmenovala, proto řeknu pár těch hlavních. Miluji sladké jídla všeho druhu, déšť, sníh, ale i hezké slunečné počasí. Možná mi neuvěříte, ale i přes mou lenost mě baví trénovat, je to opravdové odreagování se od světa a přemýšlím jenom na jednou věcí a to je momentální technika, kterou se snažím naučit. Mám ráda hudbu, jakoukoliv. Ráda si pískám, nebo broukám, vlastně to dělám často. Nemám moc ráda pesimisty, ale ani optimisty. Optimisty ještě snesu, protože si řeknu, že mají hlavu v oblacích, ale tak co. Moc nesnesu lidi, co litují smi sebe a okolí to dávají najevo svým zvláštním arogantním a tichým chováním. Sama jsem si toho prožila mnoho a toto nedělám, takže mi to vadí, už jen proto, že na sebe tímto lepí veškerou pozornost a myslí si, že je někdo bude litovat. Nesnáším lítost. Věcí co nemám ráda je hodně a nejspíš to pozná člověk, až semnou bude mluvit. Jsem žena, proto se věci, které nemám ráda, kupí a kupí den co den.



Zaměření
Ninjutsu/Taijutsu

Bodové hodnocení
Ninjutsu= 4,5
Taijutsu= 3
Genjutsu= 0,5
Inteligence= 3
Síla= 1,5
Rychlost= 4
Chakra= 3
RP= 1,5

Schopnosti
Vzhledem k tomu, že jsem chuunin, tak nejsem dokonalá. Už jsem si několik tréningů zažila a zjistila, že chci umět element Suitonu. Je to vlastně můj primární element, je to má podstata, kterou jsem dokázala ovládnout. Dokážu vodu vytvořit a zároveň jí využít, když nějaká v okolí je. Avšak ninjutsu není to jediné, na co jsem zaměřená. Už od malička jsem byla velmi mrštná a rychlá. Mé rychlosti se málo kdo vyrovná, avšak Taijutsu neovládám ze všech nejlépe. Jsem tak středně zaměřená na taijutsu. Zajímají mě především elementární techniky Suitonu a Fuin Jutsu. Navíc jsem senzibil a dokážu vycítit chakru někoho jiného na několik metrů, však nedokážu poznat, čí je, to je můj problém. Vím, kdo kde je, ale nevím jeho identitu, pokud ho neuvidím. Samozřejmě, co se týká nějakého blízkého jedince, chakru rozpoznat dokážu. Ale kdyby to byl někdo cizí, nebo někdo, koho jsem viděla jenom párkrát, nedokážu si ani typnout. Jsem poměrně chytrá a proto mám občas věty založené na psychice. Ráda lidem stanovím nějakou diagnozu, ale většinou to dělám z nudy. Přeci jenom, nikdo není normální, no ne?

Techniky
Suiton: Suiryuudan no Jutsu (B-rank)
Suiton: Suirou no Jutsu (C-rank)
Kuchiyose no Jutsu (C-rank)
Suiton: Mizu rappa (C-rank)
Kage Shuriken no Jutsu (D-rank)
Shunshin no Jutsu (D-rank)
+5(E-rank)



Historie

Můj život je od počátku jedna velká záhada. Moje máma byla vnučkou Tobirama Senju, který si ve světě udělal dítě, o kterém nevěděl a umřel dřív, než na to někdo přišel. Nevyrůstala jsem však v Konohagakure no Sato. Vyrostla jsem v Hi no Kuni, několik kilometrů od Konohy. Můj otec byl z rodiny Namikaze, která nebyla moc známá, proslavil jí až Minato Namikaze. To dokonce dává smysl, že mám talent na rychlost. Máma Senju a otec Namikaze, nejspíš si říkáte, že můj život musel být růžový, nebo alespoň takový, jaký normální shinobi v mém věku prožívají. Je to však úplný opak. Když jsem se narodila, žili jsme jako normální lidé. Máma a táta byli shinobi, ale chtěli žít život jako obyvatelé a proto se rozhodli se odříznout od světa shinobi a vyrůstat na venkově. Tady by nikdy nikdo po shinobim nepátral- Problém spíš byl v tom, že máma byla z klanu Senju, byla ze zakladatelské rodiny hlavní vesnice Konohy a proto o jejím pobytu na vescnici Rada věděla. Pět let nás nechtěli být, žila jsem si šťastný život jako obyčejné dítě. Rodiče doufali, že mě nikdy nepostihne život tak krutý, jako mají ninjové, snažili se o to a dali do toho všechno. Máma však dostala dopis poslaný přes orla, ve kterém stálo, že se má vrátit okamžitě do vesnice. Kdyby mohla vzít i nás, nic by se nestalo, jenže můj táta a já jsme měli zůstat. Nikdo netušil proč, bylo mi to do teď velkým tajemstvím. Máma dávala přednost rodině a lásce, než službám Konohy a proto zamítla. Byly to časy, kdy byl na postu Hokageho ještě Kakashi Hatake a i přes jeho dobrotu, rada si dělala co chtěla za jeho zády pro vlasní cíle. Proto vyslala bez vědomí Hokageho do našeho domu několik shinobi, který měli za ukol odvést mámu a předhodit jí radě, která s ní měla vyhrazené plány. Nikdo v tu dobu netušil, proč, ale těmto shinobi se to nepodařilo, protože Konožaští shinobi nikdy do našeho domu nepřišli. Máma s tátou si slíbili, že už nikdy nepoužijí chakru, ale museli to udělat pro ochranu rodiny. Proto u nás doma, na vesničce, která byla klidná a bez násilí, propukl velký boj. Cinkot kunaiu a dalších zbraní se nesl přes celou vesnici. Nárazy a zříceniny domu byly kritické a já? Ležela jsem pod postelí a koukala na nohy mámy a táty, které se stále pohybovali vzhůru a do různých stran, mezi nohamy ostatních shinobi. Měla jsem zakrytou pusu, abych nevidala ani hlásku. Jako první, kdo na mě pohleděl, byl otec. Oči měl otevřené a z pusy mu vytékalo velké množství krve. Jeho srdce bylo propíchlé pozlacenou katanou. Nikdy jsem takovou neviděla. Začala jsem se klepat a moje zorné pole se přesunulo na máminy nohy. Po chvilce jsem už viděla její půlku těla a o pár vteřin pozdejí i její tvář, otočenou směrem ke mě s úsměvem. Čeho jsem si stačila všimnout byla mámina slza, stékající po její tváři. Neslyšela jsem jí, ale její artikulace ústy mi naznačila jediné. "Gomenesai." Řekla jsem nahlas to co jsem vyčetla. Neuvědomila jsem si to. Postel, pod kterou jsem byla, někdo odkopnul vzhůru. Chytli mě za tričko a posadili do kleku mezi tátu a mámu, kteří leželi na zemi, mrtví. "BAKA! Měli jsme jí mít živou! Připadá ti snad živá?!" Zakřičel jeden z ninju, který měl na sobě čelenku vesnice, znak však nebyl Konohy, měl na sobě zvláštní vlnky. "Ti shinobi z Konohy, který jsme zabili cestou sem říkali, že je máme zabít, že to byl prej rozkaz nějaké Rady, či čo." Bylo vidět, že ten první byl o něco chytřejší, než ten druhý, který se pyšnil svými svaly. "Aha, takže to ti nedošlo, že Konožan těžko řekne nukeninovi pravý účel přepadení této rodinky?! Bože, tupče jeden." Celou dobu jsem je poslouchala.  Z očí mi tekly slzy a moje holé nohy byly mokré krví, která vytékala z rodičů. Klepat jsem se nepřestala, ale svůj zrak jsem přesunula dolů. Bavili se tímto způsobem asi 20 minut a mezi tím mi to v hlavě šrotovalo. Nabrala jsme za tu dobu dost odvahy a když jsem předpověděla to, že mě budou chtít vzít, stoupla jsem si a vyskočila rozbitým oknem ven. Utíkala jsem v noční košili směrem ke Konoze. Byla jsem malá a proto bylo logické, že po pár metrech se ti muži objevili předemnou. "Kampak,kampak. Přeci by jsi nám neutekla, no ne? Poslední potomek z větve Tobirami Senjua, kolik nám za ní asi tak dají, hm?" Zasmáli se tomu oba dva. Jediné co si poté pamatuji byla opět zlatá katana, která mi sekla do čela. V mdlobách jsem padala na záda a periferním viděním jsem zaznamenala člověka v měsíčním svitu, který zautočil na ty shinobi z jiné vesnice, kteří přepadli naší rodinu.

Za několik dní jsem se probrala v nemocnici. Na hlavě jsem měla několik vrstev fášků a v ruce vpíchlou injekci. Vůbec jsem netušila, kde jsem a to co se stalo se mi vybavovalo jen letmo. Až po pár hodinách mého tupého zírání do stropu se mi všechno pořádně osvětlilo. Z očí mi začaly téct slzy, když jsem si vzpomněla na smrt mámi a táty. Stále se mi přehrávaly scénky, které z hlavy už nikdy nevymažu. Stále jsem doufala v to, že to byl jenom sen. Bylo mi ale 5 let a já byla už v tu dobu realistkou, proto jsem si byla jistá tím, že to sen nebude. Sedla jsem si a nohy přehodila si dala z postele. Stále jsem se dívala v němým výrazem na všechny strany. Rukou jsem se stále držela u srdce a pláč nepřestával. Za chvilku jsem začala křičet, velmi hlasitě a intenzivně. Uvědomila jsem si, že toto je pravý svět, ve kterém žiju. Protože tady není možné žít normální život, na každém rohu číhá a smrt. Tu bolest kterou jsem ale nosila v sobě jsem musela nějak ukonejšit. Já si v hlavě vytvořila spínač. Zavřela jsem oči, zhluboka se na dechla a slzy se z mých očí přestaly tvořit. Můj výraz byl normální a moje lidské emoce byly vypnuty. Stala jsem se tím, kým nikdo nechtěl, abych se stala...Mrchou už v pěti letech.
Vzhledem k tomu, že dům byl těma dvouma podpálen, nikdo nevěděl jak se jmenuji, ani jestli pocházím z nějakého klanu, protože Hyuugové zjistili, že mi tělem koluje chakra. Já to nikomu neřekla, řekla jsem pouze své jméno a věk. Nic ostatního nepotřebovali vědět, nebo spíš, já se jim to bála říct. Můj vzhled byl však až příliš podobný Tobiramovi a proto vesnicí začali vznikat zvěsti o tom, že jsem Senju. Tomuto faktu ale věřilo málo lidí, protože nikdo nevěděl, že Tobirama měl vůbec potomka. Tím že jsem ale byla v Konoze jako sirotek, jsem nastoupila na Akademii. To co jsem dělala bylo šílené. Tím že jsem měla vypnuté emoce jsem se ničeho nebála a nic mi nebylo líto. Stala jsem se zdrojem šikany ve třídě. Každý kdo na mě měl hrubou poznámku skončil s otřesem mozku, nebo případnou zlomeninou. Nikdo semnou po měsíci ani nepromluvil a i náš sensei ze mě měl strach. I přes to že jsem nevyrostla jako shinobi, ho ze mě tato Akademie udělala velice rychle. Byla jsem talentovná na ninjutsu a také už od malička velmi rychlá. Pár dětí ve škole bylo lepších než já, ale i přes to by si nikdo z nich nedovolil to, co jsem si dovolila já a proto mě považovali za nejsilnější.
Takto to pokračovalo dva roky. Nikdo netušil, že jsem byla psychicky narušená, až na jednoho jediného člověka...

Po té, co jsem udělala geninské zkoušky a dostala jsem čelenku, jsem byla přiřazena do týmu. Můj sensei byl Seito Senju. Tím, že nesl stejné příjmení jak já, mi i přes to, že jsem ho prozatím neviděla, naznačovalo, že budeme příbuzní. Jak moc, jsem ale nevěděla. Nikdo totiž stále netušil, že pocházím z tohoto klanu. Když jsem poznala svůj další dva členy našeho týmu, moc to semnou nehlo. Bavili se jenom spolu a já všechny propichovala svým vražedným pohledem. Vůbec jsem neměla zapotřebí se bavit s někým na takové urovni jako byl klan Inuzuka a Hyuuga. O pár minut později došel náš sensei. Seito Senju, který svým vzhledem upoutal mojí pozornost. Při jeho příchodu jsem pootevřela pusu a jenom na něj civěla. Vypadal totiž na oko velice podobně, jako pradědeček Tobirama. V tu chvíli jsem si opravdu myslela, jestli to není například můj strýc, nebo něco podobného. Svou tvář jsem ale skryla do kapuce, aby na mě neviděl. Podoba mezi náma byla také poměrně velká a pár lidem by mohlo dojít pár věcí, který jsem nechtěla, aby někdo věděl. Například to, že jsem Senju.

I přes to jsme se časem seznámili. Dlouhou dobu jsem strávila s tímto týmem a našim senseiem. Díky Seitovi jsem dokázala ovládnout element Suitonu, který byl můj primární. Nikdy jsem k němu ani nikomu jinému nebyla milá a oni přes to všechno to semnou vydrželi. Pak ale nastal den, kdy jsem trénovala sama na tréningovém hřišti. Opět byla tma a díky tomu, že jsem se stala senzibilem, jsem cítila něčí chakru, která se víc a víc přibližovala. Otočila jsem se za sebe. Svit měsíce se odrážel ve vodět, která se začala chvět. Z ní vyskočila silueta muže, držící zlatou katanu. Skočil přímo přede mě. Nebyl to však ten muž, který mi zabil rodiče, byl to ten, který mě zachránil. Jediné co jsem po něm chtěla, bylo jméno. On se ale nepředstavil. Ani do tváře jsem mu neviděla, stál na vodě, a já ho viděla pouze jako siluetu, držící zářící zlatou katanu. "Zatajovat svůj původ není moc chytré, nemyslíš?" Jeho hlas byl hluboký, proto jsem si byla jistá tím, že jde o muže. Avšak, nemluvil se Saradou, kterou kdysi viděl. Já měla své emoce vypnuté. "Proč by ne? Stejně by to na věci nic nezměnilo, život by byl pořád stejný. Mámu a tátu by mi to nevrátilo." Zamračila jsem se a otočila se směrem k tomu muži. Ten si na vodu sedl do tureckého sedu a zlatou katanu schoval do pochvy. "Mámu a tátu ti to nevrátí, ale tvůj život dítěte ano. Tvoji mámu nechtěli zabít, měli si pro vás přijít shinobi z Konohy, které cestou přepadli nukenini z Kiri. Tvoje máma byla velmi cená, protože ovládala veškeré technika Tobirama Senju a vytvořila jednu z ultimátních technik Suitonové podstaty. Víc si ale budeš muset...zjistit sama." To bylo to poslední, co jsem od toho neznámého muže slyšela. Ten se poté rozplynul ve vodu a zmizel. Nechápala jsem tuto situaci, ale když začal mluvit o mámě, přepadla mě zvědavost a chuť po pomstě. Byly to lidské emoce, které mě vrátili zpět. Na tréningovém poli jsem se zhroutila, plakala jsem, protože vešekeré věci, které jsem kdy udělala od svých 5 let, mě zasáhly u srdce, protože se lišili s mou hodnou polovičkou, truchlila jsem, dlouhou dobu.

Opět jsem se po pár dnech probudila v nemocnici. Předemnou stál můj sensei a vedle něj Hokage, Assasin Senju. Mluvili, ale já jim nerozuměla, moje smysly byly poblázněné. Když jsem hlavu pootočila na druhou stranu, viděla jsem muže s blonďatýma vlasama v culíku. Byl to někdo z klanu Yamanaka. Až po chvilce jsem konečně dokázala jejich slova pobírat. Ten z klanu Yamanaka jim řekl, kdo jsem, protože tím, že jsem opět zapla své pocity jsem umožnila přístup do mé mysli. Navíc, tento muž zjistil i mou psychickou poruchu. Byla mi přidělena pečeť, kterou jsem měla na zápěstí. Byla to pečeť, která mi zabránila opět vypnout své emoce. Protože jsem byla k nevydržení a kdybych zesílila, mohla bych ublížit ještě více lidem. Navíc, čím dál tím víc jsem si uvědomovala, co jsem všechno prováděla. Kradla jsem, ubližovala mladším a dokonce i spolužákům natolik, že končili v nemocnicích. Neposlouchala jsem rozkazy, jednoduše jsem byla svině. Teď to bylo ale jiné. Seito věděl o tom, že jsem Senju a i o mé psychické nemoci. K tomu všemu jsme po čase zjistili, že byl bratr mé mámy. Byla jsem vyřízená a jediný, kdo se o mě zajímal, byl on a Assasin. Navíc, co věk, tím víc mě zajímal můj vzhled a s jízvou na čele jsem se nesnášela a čelenku jsem tam odmítala nosit, už jenom proto, že jsem neměla ráda tento shinobi svět a nosit jí na čele by ze mě dělalo pravého shinobiho, proto jsem jí nosila na stehnu. Seito mi však daroval čelenku klanu Senju. Byl to jeho dárek k mým 14 tým narozeninám. Začala jsem jí nosit na čele a přestala se skrývat. V sobě jsem sice nosila nenávist vůči shinobim, ale byla jsem realista. Nebyla jsem silná a proto jsem věděla, že dívat se do své budoucnosti a uvažovat o pomstě budu moct až se stanu doopravdy silnou. Proto jsem se začala usmívat, snažila jsem se zakrýt veškerou bolest, kterou jsem kdy prožila a stala jsem se chuuninem.

Uběhlo několik let a já se stále nezměnila. Začala jsem pracovat na své rychlosti a podstatě Suitonu. Nikdy jsem se nevzdala. Trošku jsem se oddělila od společenského života, ale to nevadí. Tak nějak jsem se naučila spoléhat sama na sebe. Bylo mi už 17 let, nebyla jsem dítě...věděla jsem a znala jsem své priority. Stát se Joninem nebylo mým snem, chtěla jsem jenom zesílit, učit se techniky. Chtěla jsem dosáhnout své pomsty vůči svým zesnulým rodičům. Někdo by si myslel, že jsem opět zapla ten spínač, ale to nebyla pravda. Pouze jsem dospívala. Vyspěla jsem v realistu. Svět jsem brala takový jaký je, někdo by řekl, že jsem aji pesimista, ale...realita byla horší, než pseimismus. Co z toho. Já si vytvořila na všechno vlastní názor. Stále si jdu za svým cílem a nic mi nebude stát v cestě.





Naposledy upravil Sarada dne Thu Mar 24, 2016 11:19 am, celkově upraveno 1 krát

Sarada
Chuunin
Chuunin

Počet příspěvků : 82
Registrován : 01. 05. 15

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Sarada Senju[CHUUNIN]

Příspěvek pro Hokori Mai za Mon May 04, 2015 11:54 am

Upozornění, aby nedošlo v budoucnu k nedorozumění. Příslušnost ke klanu Namikaze neznamená automaticky, že budeš rychlá. Máš to v životopisu sepsané tak trochu zajímavým způsobem. Později se domyslí rodokmen. Udělal bych to teď, ale odkaz na rodokmen v Senju Ichizoku je už neplatný, takže jsem nahraný. Pak s tím pomůže Assasina a dáme to dohromady Cool. POVOLENO

_________________

Hokori Mai
Kanrisha (Tsukikage) *ADMIN
Kanrisha (Tsukikage) *ADMIN

Počet příspěvků : 1243
Registrován : 19. 07. 13

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Sarada Senju[CHUUNIN]

Příspěvek pro Sarada za Thu Mar 24, 2016 11:19 am

Pokračuji

_________________
Sarada Senju:

Body
Ninjutsu= 4,5
Taijutsu= 3
Genjutsu= 0,5
Inteligence= 3
Síla= 1,5
Rychlost= 4
Chakra= 3
RP= 1,5

Techniky
Suiton: Suiryuudan no Jutsu (B-rank)
Suiton: Hanshibi Mori (C-rank(V.T))
Suiton: Suirou no Jutsu (C-rank)
Kuchiyose no Jutsu (C-rank)
Suiton: Mizu rappa (C-rank)
Suiton: Shibari Mei (D-rank(V.T))
Kage Shuriken no Jutsu (D-rank)
Shunshin no Jutsu (D-rank)

SANAGY

OD 28.3.2016....DO 12.4.2016...Suiton:Teleport Mori(B-rank)

Sarada
Chuunin
Chuunin

Počet příspěvků : 82
Registrován : 01. 05. 15

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Sarada Senju[CHUUNIN]

Příspěvek pro Hideo Hatake za Sat Mar 26, 2016 10:06 am

Z moci mi zverenej.. POVOLENÉ!

_________________

Hideo Hatake
Juudaime Hokage *MOD
Juudaime Hokage *MOD

Počet příspěvků : 345
Registrován : 24. 06. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Sarada Senju[CHUUNIN]

Příspěvek pro Sponsored content Today at 8:35 am


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru

- Similar topics

 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru