Akasuna no Pilikka

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Goto down

Akasuna no Pilikka

Příspěvek pro Akasuna no Pilikka za Fri Jul 03, 2015 9:20 pm

Akasuna no Pilikka








Datum narození: 7. května
Krevní skupina: AB
Výška: 168 cm
Váha: 48 kg
Klan: Akasuna

Hodnost: Rokudaime Kazekage
Vesnice: Sunagakure no satto
Kekei genkai: -
Postata: Raiton, suiton
Zařazení: Loutkař
Sensei: Sabaku no Gaara



Vzhled:


Nejsem nijak velká. Mám dlouhé, uhlově černé vlasy, které mi sahají až po pas. Jen nerada s nimi cokoliv dělám a obyčejně je nosím rozpuštěné. Miluji to, jak mi vlají kolem obličeje. Moje oči jsou křišťálově modré. Většina lidí říká, že jsou chladné. Jsou to oči mého otce - upřímné. V nich nedokážu nic schovat, mé lži se v nich zrcadlí jako v otevřené knize. Nevím, jestli jsou hluboké nebo působivé, ale určitě jsou pozorné.
Mám výrazně bledou kůži, která se nemění ani na horkém pouštním slunci. Někdy kvůli tomu vypadám až nezdravě bílá. Nicméně na to nemá slunce vlastně žádný vliv.
Na obou zápěstích mám tetování. Slouží k přivolání mých loutek, abych nemusela nosit svitky. Jsou jednoduchá a výstižná - サソリ(Sasori) a 我愛羅 (Gaara).



Vlastnosti:


Jaká jsem byla před tím vším? Klidná a optimistická, flegmatička, co ji nedokázalo nic rozházet, nic naštvat. Vždy jsem dokázala být nad věcí, věčně s úsměvem na rtech, věčně milá, přátelská, vytrvalá. Sebejistá, dokázala jsem cokoliv pro svůj cíl, když jsem se snažila ochránit rodinu nebo své přátele.
Uměla jsem být i odtažitá a chladná, stát si za svým názorem a dát své myšlenky jasně najevo. Nebyla jsem drzá, ctila jsem autority a věděla, že jsou daleko silnější a moudřeší lidé, přesto jsem byla mladá a leckdy arogantní. Všechno jsem musela zkusit sama, nenechala jsem si poradit a do všeho šla po hlavě, za hlasem svého srdce.
Byla jsem tehdy naivní? Změnilo by se něco, kdybych byla jiná? Mohla jsem být silnější?
Snažím se být stejná jako dřív, taková jakou si mě přála má babička. Taková, na kterou by byl otec hrdý. Ale někdy to nejde. Snažím se usmívat a být milá, ale někdy mám pocit, že zešílím. Někdy se ztratím v myšlenkách, vzdálená všemu okolo, v těch dnech kdy jsem byla šťastná. Někdy má slova a výrazy lidi kolem mě odhání. Občas svou nenávist nedokážu zadržet. Myslím, že už jsem smířená, ale hluboko v sobě vím, že pocit prázdnoty a zoufalství nikdy nezmizel.
Nicméně jsem pochopila, že minulost nevrátím. Je čas jít dál. Oprostila jsem se od koloběhu nenávisti a snažím se znovu žít.



Zájmy a oblíbené věci:


Od dětství miluji déšť, snad proto že celý život jsem žila v Suně, kde je déšť tak ojedinělý. Ze všeho nejvíc miluji bouřku, na kterou vždy koukám z okna, nebo se v ní labužnicky procházím.
Jinak taky pěstuju květiny, hlavně orchideje. Tuhle lásku ke květinám ve mě vychovala babička, která se specializovala na bylinky, rostlinky a jedy, a nás vnučky se snažila k této dovednosti přivést. Vždy mě to bavilo, květinami jsem mívala zahlcen nejen dům, ale také svou kancelář, která připomínala spíš takový malý skleník. Dodnes mě to uklidňuje.
 


Schopnosti a vybavení:

Jsem mistr loutkář. Tato dovednost mě provází od dětství. Babička ve mě vypěstovala lásku k rostlinám a přítel Daiki mě naučil jak s nimi zacházet. Umím využívat jejich vlastnosti, tvořit nebezpečné jedy i účinné léky.
K boji využívám především své loutky a jejich techniky. Vlastním loutky Gaaru a Sasoriho. Také vlastním katanu, několik výbušných lístků (10) a standardní lékařskou výbavu.




I'm reaching out
To let you know that you're not alone
And you can't tell
I'm scared as hell
So just close your eyes
Well, honey, here comes a lullaby



Jako by temný, skučící vichr, nesoucí s sebou salvy zlatavého písku, který nepříjemně bušil na okna tichých  domů, nesl i předzvěst něčeho špatného.
A přitom se jedním z mála ševelících domů nesla jakási nervózní radost. Devět měsíců čekání je opravdu dlouhá doba a teď to konečně přišlo! Budoucí maminka už sice byla opravdu vyčerpaná, no ještě chvilku  trvalo, než nad ránem prozřela nedočkavá, modrá očka černovlasé holčičky.
Narodila jsem se já.  
Můj tatínek, mladý Akasuna no Toshiya, byl tak šťastný a hrdý, že mě ani nemohl spustit z očí. Miloval mě od toho prvního okamžiku, kdy mu mě dali do náručí. Vůbec mu nevadilo, že jsem dívka, že nezplodil mužského dědice! Ne, měl mě, svou malou holčičku a to mu stačilo.
Bohužel stalo se něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. Vyčerpaná Arisa, moje maminka, nevydržela všechen ten nápor a námahu a několik hodin po porodu zemřela.
Táta byl zoufalý, nevěděl, co si počít. Milovaná Arisa byla pryč, ale já jí byla tak neskutečně podobná - její tvář, její vlasy… cítil hořkou příchuť nenávisti, že jsem ji připravila o život a zároveň neskutečnou něhu, že právě já jsem výplodem jejich lásky. Nakonec však, když ho podpořila jeho sestra Minako, se vzchopil a mě, zmatenému děcku, dal konečně tu pravou, otcovskou lásku.
Dostala jsem jméno Pilikka.




And now,
You turn it all around,
And suddenly you're all I need,
The reason why,
I smile.




Neštěstí a smrt mě provázeli celý život, ale snažila jsem se tomu stát čelem, nikdy nepodlehnou, nenechat se zlomit. Nebylo to nejjednodužší.
Matku jsem nikdy nepoznala, ale protože jsem nikdy nezjistila, jaké to je ji mít, nechybělo mi v životě nic. Otec měl sice z počátku problémy s mou výchovou, péčí a celkovou snahou mě udržet stále v suchu, napapanou a spokojenou, ale časem se srovnal.
Rostla jsem jako z vody. Byla jsem veselé, zvídavé děvčátko, ráda se dívala, jak otec pracuje a on mi zase rád ukazoval své umění. Hraní s loutkami, první vzpomínky, které mám, věc, kterou jsem od dětství milovala.
První velká událost, která změnila můj život od základu, byla krátce z jara v mých třech letech. Tátovo dvojčeti Min se totiž narodila také dcera, maličká blondýnka Yoko. Vidím to úplně jasně, jak poskakuju kolem táty a nadšeně brebentím o malé sestřence, kterou jsme šli poprvé navštívit. Hned tím prvním pohledem do bezelstných očí si mě získala.
Stejně jako táta, i rodiče Yoko byli ninjové a tak nebylo nic divného, že chodili na mise. My obě byly potom většinou u naší babičky Veiry, přísné, avšak milující ženy, která nám vštěpovala vše, co sama uměla a já i Yo jsme ji bezmezně milovaly, i když jsme od ní nejednou dostaly pořádně přes zadek.



Light up, light up
As if you have a choice
Even if you cannot hear my voice
I´ll be right beside you dear


Roky přibývaly, my rostly a přišel čas nástupu na Akademii. Tedy nástup můj, Yo byla ještě maličká, byli jí sotva tři.
S nástupem na školu přišla nemilosrdná kritika mého původu. Nikdy jsem moc nechápala, proč mé jméno lidé tak nenávidí. V šesti letech jsem snad ani chápat nemohla, že klan, ze kterého pocházím, si nese temnou, zločineckou historii. Moc kamarádů jsem si nikdy nenašla. Byla jsem na to moc naivní, moc tichá, moc nespolečenská.
Ale měla jsem štěstí. Vedle mě se posadil vysoký, hubený, blonďatý kluk. Usmíval se tak zářivě a tak často, že jsem si přišla jako v bezprostřední blízkosti Slunce.
A to veselé cosi stále mluví a mluví, směje se a zase brebentí a já nevím, co si mám počít. A pak.. vytáhne sáček bonbónů a nabízí mi. Mám si vzít..? Jenže chlapec se neptá, vysype sáček na mou lavici, záplava gumových písmenek. Skládá svoje jméno – Daiki. Nakonec nejistě beru do ruky barevná cukrátka a skládám to své – Pilikka.
Dva roky veselé společnosti. Škola mě docela bavila, byla jsem snaživá a soustředěná, chtěla jsem být silná, protože s každou novou naučenou věcí mě tatínek pochválil a to jsem milovala.
Ztracené město plné nukeninů bylo vždy hrozbou, ale v období toho roku, kdy mi bylo osm let, už byla situace příliš kritická. Rada sestavila skupinu, jež měla nukeniny zneškodnit. Jako ANBU se v ní nacházel můj otec a Yokoina matka. Nikdo nevěděl, proti komu stojí, a tak se ani nemohli pořádně připravit… z téhle vražedné akce už se nikdo nevrátil. Nikdo mi nikdy neřekl, jak skutečně zemřeli.
Ze dne na den jsem se stala sirotkem.



This place is so empty
My thoughts are so tempting
I don’t know how it got so bad
Sometimes it’s so crazy
that nothing could save me
But it’s the only thing that I have




Od té doby mou výchovu převzala babička, která nakonec vychovávala i malou Yo. Její otec kandidoval na post Kazekageho, ale byl otráven. A tak jsme tam byly, dvě malá, osamělá děcka.
Zničilo mě to. Bylo to období, kdy jsem se na všechno vykašlala, na školu, Daikiho i Yoko, nechtěla jsem nic, neměla o nic zájem a babičce už začínaly docházet nápady, jak mě vrátit zpět do života.
Stal se ze mě takový ten laxní typ, co mu ku vzteku ostatních jde všechno samo. Dodělala jsem akademii a stala se geninem, ale nic to pro mě neznamenalo. Neměla jsem to už pro koho dělat.
Nakonec mě ale zachránila právě milovaná babička. Bůhví jak, získala obě loutky, se kterými bojoval otec, opravila je a věnovala mi je jako rodinné dědictví. Teprve tehdy jsem prozřela, uvědomila si, že táta by nikdy nechtěl, abych se vzdala. Nikdy by mi to nedovolil. Kvůli němu jsem na sobě začala usilovně pracovat. Chtěla jsem se stát také Anbu, abych se svému milovanému tátovi alespoň trochu přiblížila.
Dostala jsem se do týmu s Daikim a Takeshim. Kdo ví, kdo tuhle věc zařídil nebo jestli to byla věc osudu, zkrátka se tak stalo a já byla spokojená. S nimi po boku bylo všechno daleko jednoduší! Všechny mise i úkoly zábavnější a snadnější. Oba se stali součástí mého života. Naším senseiem se stal Sabaku no Gaara, což byla obrovský čest, ale v té době jsem tomu nepřikládala velkou váhu.
Postupovala jsem stále výš a výš. Splnila jsem zkoušky chunninů stejně jako Daiki.



Here's hoping
You’ll help me to resist




Přijali mě do Anbu. Splnil se mi sen, jenže zároveň přišla krize, kdy jsem vlastně nevěděla, co dál. Anbu mě nenaplňovalo tak, jak jsem předpokládala, nikdy jsem nedokázala vymazat všechny city, stýskalo se mi po Yoko i babče.
Všechno bylo náročné, a protože jsem neměla vůli, nejednou jsem se dostala do svízelné situace a někdo mě musel zachraňovat. Při jedné takové obyčejné šarvátce jsem nebyla schopna se tolik soustředit a přišla jsem o levé oko. Byla to hloupá, začátečnická chyba, ale už se nedalo nic dělat.
Znovu se začít všechno učit. Být loutkař s jedním okem je opravdu složité. Tehdy se však problému chopil Daiki a zdatně ho vyřešil. Při jedné ze svých misí bojoval s jakýmsi Uchihou a odcizil mu oko se sharinganem. Mohl si ho samozřejmě ponechat, ale já pro něj byla přednější. Získala jsem nespornou výhodu.



And it’s killing me when you’re away
I wanna leave and I wanna stay.
I’m so confused, so hard to choose.
Between the pleasure and the pain



V době, kdy jsem se vrátila zpět do normálního života, probíhaly zrovna zkoušky na post Kazekageho, protože někdejší Kage zemřel.
Kdo ví, koho tehdy napadlo zrovna mé jméno, ale na hlasování Rady jsem byla nominována jako jedna ze tří nových kandidátů na tento post.
Stala jsem se šestým Kazekagem, i když jsem byla nejmladším účastníkem.
Překvapená, nejspíš šokovaná ale nakonec… táta by byl sakra hrdý!
Někdy tou dobou přišel do vesnice jistý Uchiha. Tehdy jsem mu dala jen misi, aniž bych věděla, že se jednou stane mým přítelem. Kisuke Uchiha. Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem mu nedala skutečně najevo, jak moc jsem mu vděčná, že stál po mém boku, kdykoliv jsem ho potřebovala.
V té době jsem se také poprvé zamilovala. Byla jsem Kage teprve krátce, když jsem ho potkala. Neuro Uchiha, hledaný zločinec a já? Byla jsem tenkrát tak naivní, tak neopatrná a důvěřivá.. ale byla jsem mladá, to mě snad omlouvá. Byla to chyba, ale nikdy jsem nelitovala.
Měla jsem tolik rozumu, abych o své aférce nikomu neřekla. Jenže se stalo něco, co jsem nečekala. Neuro se ztratil, někde ve světě si nejspíš zvedal ego a já byla zmatená. Možná bych to tehdy přešla a zapomněla, možná bych ho začala nenávidět, ale tu pomyslnou tečku jsem udělat nestihla.
Přišlo pokračování.



Step by step you're on your way
Welcome to a brighter day
Don't you know, it feels good to be alive



Narodila se nám dvojčata - chlapec a děvčátko. Dostali jména Ruki a Amayo. Milovala jsem je od prvního dne, kdy jsem je viděla. Modré vlásky, modrá očka.. nemohla jsem na svou starou lásku jen tak zapomenout.
Děti rostli a já se jim snažila dát tolik lásky, kolik jsem měla já jako dítě. Chtěla jsem pro ně krásný život plný štěstí, i když jsem na to byla sama.
Trénovala jsem je a předávala jim rodinné dědictví, které mě kdysi zachránilo. Byli z poloviny Uchihové, ale já jsem chtěla, aby znali historii i mého klanu, aby ji nesli dál. Aby cítili hrdost za své předky.
Jediné, co mi po Neurovi zůstalo, byl malý přívěsek. Ten mám dodnes. Možná proto, že veškeré mé snahy najít ho byly marné a já cítila nutkavou touhu zesílit, nebo abych ochránila děti, udělala jsem radikální krok. Sama na sebe použila jutsu a stala se loutkou. Před okolím to bravurně skrývám, jutsu jsem dovedla do dokonalosti a od živého člověka jsem k nerozeznání.



I need a savior to heal my pain
When I become my worst enemy
Save me if I become
My demons




A pak... se Neuro prostě vrátil. Stál tam a omlouval se a ve mě zase jednou zvítězila naivita. Křičela jsem a nejspíš ho tehdy toužila zabít, ale místo toho jsem ho nakonec objala. Vrátil se a zůstal. Nějakou dobu byl klid a já si tohle období, období milující rodiny, nesmírně užívala. Měla jsem své děti a jeho, svou milovanou rodinu a přátele a víc jsem nechtěla. Ale nic netrvá věčně.
Oznámil mi, že musí odejít. Lovit zločince, aby očistil svou minulost. Bála jsem se, ale chápala jsem, že je to pro něj důležité. Nevěděla jsem, že ho vidím naposledy.
O pár týdnů později mi přišel výsměšný dopis od Reiny Kany. Byl mrtví. Vždy jsem žila v nejistotě, ale ta skrývala sladkou naději. Teď byla naděje pryč. Nevěděla jsem, co dál, jak se chovat, jak se tvářit, jak to přečkat, jak zapomenout. Ruki mi začal vyčítat otcovu smrt, že jsem ho nedokázala zachránit a já, ztrápená a vyčerpaná, neměla sílu tvářit se pevně. Selhala jsem, vím. Dala jsem mu facku a on objevil své pokrevní dědictví. Snad kdybych se tenkrát zachovala jinak, nezačal by mě nenávidět. Snad kdybych se zachovala jinak, dokázala jsem ho zachránit.
Pro mé děti si přišla Reina. Získala však jen Rukiho. Byl prostě pryč tak jako Neuro. Hledala jsem ho tak dlouho. Několikrát jsem ho skutečně našla, ale odmítal mě poslouchat, nenáviděl mě, přesvědčen Reininou lží. Klesala jsem stále níž. Vzdala jsem to. Byl pryč.
Kisuke, jeden z mých nejmilovanějších přátel, začal lovit shinobi s kradeným sharinganem. Měla jsem mu to tenkrát na rovinu říct? Změnilo by to něco? V mém životě je až příliš nezodpovězených otázek. Každopádně zjistil, že jsem jedním z lidí, které tak nenávidí. Nejspíš mě měl pořád rád a nedokázal mě zabít, ale změnilo to náš vztah. Pohltila ho nenávist a začal se mi vzdalovat.
Trénovala jsem Amayo, aby zesílila a dokázala se o sebe postarat. Měla jsem už jen jí. Pak ale přišla válka a všechno pohřbila.



Give me something to believe in
Something worth fighting for
Something that I can't ignore




Nepamatuji si tu bitvu. Nevím, s kým ani kde jsem bojovala. Vím jen, že jsem překročila své hranice a ztratila vědomí. Probudila jsem se až za pár dní, ležela jsem uprostřed lesa mezi dalšími těli. Uvědomila jsem si, že sharingan, který jsem nosila pečlivě schovaný pod páskou, je pryč. Byla jsem slabá a unavená, ale dokázala jsem se dostat do nedaleké vesnice. Potřebovala jsem najít svou holčičku, ale fakta byla zdrcující. Přišla jsem i o ní. V moři beznaděje jsem se dotkla dna.
Doslechla jsem se, že mě považují za mrtvou. Nikdo o mě neslyšel celé týdny. A já litovala, že to tak opravdu není. Přišla jsem o rodinu a spoustu přátel a potřebovala jsem znovu nalést sílu pokračovat. A tak jsem mrtvou zůstala, zmizela pryč a schovala se v maličké vesničce daleko v horách. Nebyla jsem nikdo. Držela jsem se od lidí a urovnávala si svou mysl. Jestli jsem cítila nenávist? Byla jsem jí přímo pohlcená. Mé myšlenky se točily jen kolem pomsty, chtěla jsem zabít každého, kdo zasadil pomyslný hřebíček do mé rakve. Výbuchy vzteku a frustrace, to bylo na denním pořádku. Většina mých milovaných byla nezvěstná nebo přímo mrtvá, další mě nenáviděli a já, stahována vírem nenávisti, věřila, že pomsta je jediné řešení.
Čím déle jsem se ale obklopovala samotou, tím více jsem se smiřovala se svým osudem. Nedokázala jsem zapomenout, ale už jsem zvládla myslet racionálně. Nikdy jsem nebyla člověk prahnoucí po boji, nikdy jsem nevěřila ve vracení účtů. Klesla jsem jen tak hluboko, že jsem nedokázala vidět nebe.
Roky jsem žila v tichu a samotě, ale vzchopila jsem se. Nikdo z těch, které jsem milovala, by nechtěl, abych žila z donucení.

Znovu jsem vytáhla své milované loutky, znovu jsem se učila s nimi zacházet, znovu jsem trénovala, vylepšovala sama sebe, abych zesílila. Znovu jsem nalézala svou ztracenou víru.
Rozhodla jsem se, že se vrátím k tomu, co jediné mi zbylo - mé milované vesnici, domů.



..And my scars remind me that the past is real.


Suna byla zničená. To byl přece jen docela šok po tom, co jsem se k naději na návrat domů tak moc upnula. Dozvěděla jsem se to víceméně náhodou, když jsem se cestou domů zastavila v Tsuki. Dozvěděla jsem se, že můj syn zde žije. Netoužila jsem se vrátit do jeho života. Bála jsem se jeho nenávisti, jeho odmítnutí. To bych už znovu nezvládla. Ale mateřská láska byla silnější než já a já chtěla prostě vědět, že jeho život je štastný.  
Tehdy jsem se poprvé setkala s Tsukimarem, tedy Tsukikagem. Udělal na mě dojem. Získal si mě svými názory a svým pohledem na ochranu lidí ve své vesnici. Od něj jsem se dozvěděla o Suně. Hluboce mě to zasáhlo, ale věděla jsem, že budu dělat vše pro to, aby znovu povstala jako bájný Fénix z popela. Když mi Tsukimaru nabídl místo svého zástupce, přijala jsem.
Pobývala jsem ve vesnici už nějakou dobu, když se znenadání vrátil můj bývalý student Hideo. Byl to zvláštní pocit útěchy, vidět po tolika letech známou tvář, i když se tolik změnil. Od té doby jsme byly nerozdělitelná dvojka. Stal se mou osobní ochrankou, ale na dlouhé měsíce taky jediným opravdovým přítelem. Jeho tichý a vážný postoj mi v následujích letech začal vyhovovat stále víc, tím víc čím méně jsem sama vyhledávala společnost jiných lidí.

I don’t wanna be incomplete.
I remember what you said to me,
I don’t have to fight alone.


Během těch dalších let jsem hledala svého syna a svou milovanou Yoko, ale ani jednoho z nich jsem nikdy nenašla. Bylo pár stop, ale ty po čase vychladly a většina mých nadějí končila zklamáním. Vzdala jsem se snahy navrátit svůj život do minulosti a konečně si připustila, že minulost už nevrátím. Změnila jsem se. Přestala jsem být tak moc naivní a dobrosrdečná, jakou jsem se snažila vždy být. Přestala jsem prosazovat tu jedinou správnou a dobrou cestu. Přestalo mi záležet na průběhu, nejdůležitější byl cíl. Vesnice se pro mě stala vším. Pro ni jsem byla ochotna zapomenout na své vychování, na své zásady, na svůj cit pro spravedlnost a víru v dobro. Začalo mi to být prostě jedno.
Hodně jsem se věnovala budování Suny, i když jsem věděla, že není v žádném případě připravena na návrat mezi velké vesnice. Těch pár kočovných obyvatel, kteří přežívali v  zrekonstruovaných ulicích, byla jen chabá útěcha. Nechtěla jsem se ale vzdát. Ne v tomhle.

The world around me
Sells an empty promise
They build you up just to watch you fall
It’s time to meet this face to face.





Techniky:
Chakura no Ito
Sennō Sōsa no Jutsu
Sōen: Hitomi Gokū
Kugutsu no Jutsu
Hitokugutsu
Suna Bushin
Shunshin no jutsu
Shosen no jutsu

Loutky:
Akasuna no Sasori - všechna jutsu
Sabaku no Gaara - všechna jutsu
Akasuna no Pilikka
- srdce pod přívěskem na krku
- vystřelovací výbušniny ve článcích prstů
- křídla – z ostrých čepelí
          - vespodu trubičky s jedovatým plynem
- jedovaté senbony v ústech
- čepele v předloktích
- trubičky v dlaních – olej, jedovatý plyn, vzduch
- zbraně v Piličině těle jsou napuštěny paralyzačním jedem
- vše je detailně ukryto, aby její tělo vypadalo skutečně jako lidské

Body:
Taijutsu: 4.5
Ninjutsu: 5
Genjutsu: 3.5
Inteligence: 3.5
Síla: 3
Rychlost: 5
Chakra: 4
Ruční pečetě:4.5


Naposledy upravil Akasuna no Pilikka dne Sun Mar 06, 2016 1:33 pm, celkově upraveno 2 krát

Akasuna no Pilikka
Kanrisha (Kazekage)
Kanrisha (Kazekage)

Počet příspěvků : 154
Registrován : 08. 01. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Akasuna no Pilikka

Příspěvek pro Hokori Mai za Fri Jul 03, 2015 9:22 pm

POVOLENO

_________________

Hokori Mai
Kanrisha (Tsukikage) *ADMIN
Kanrisha (Tsukikage) *ADMIN

Počet příspěvků : 1243
Registrován : 19. 07. 13

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Akasuna no Pilikka

Příspěvek pro Akasuna no Pilikka za Wed Nov 11, 2015 9:44 pm

Pokračuji^^

_________________
Pilika z Červených písků:
Techniky:

Loutky:

Akasuna no Sasori - všechna jutsu
Sabaku no Gaara - všechna jutsu

Body:
Taijutsu: 4.5
Ninjutsu: 5
Genjutsu: 3.5
Inteligence: 3.5
Síla: 3
Rychlost: 5
Chakra: 4
Ruční pečetě:4.5

Akasuna no Pilikka
Kanrisha (Kazekage)
Kanrisha (Kazekage)

Počet příspěvků : 154
Registrován : 08. 01. 14

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Akasuna no Pilikka

Příspěvek pro Goku za Sun Mar 06, 2016 2:12 pm

Povolené.

_________________

Goku
Nukenin (A-rank) *ADMIN
Nukenin (A-rank) *ADMIN

Počet příspěvků : 777
Registrován : 14. 07. 13

Zobrazit informace o autorovi

Návrat nahoru Goto down

Re: Akasuna no Pilikka

Příspěvek pro Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Zobrazit předchozí téma Zobrazit následující téma Návrat nahoru

- Similar topics

 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru