Budova vedení vesnice

First topic message reminder :

V centru vesnice se postavila nová budova, která měla pojmout úřední zaměstnance a archiv. Pracuje zde v jednom kolem personální tým, který zajišťuje posílání lékařské péče do okolních vesnic a na jejich výslovné žádosti a koho poslat kam. Každou žádost musí schválit osobně feudální pán vesnice to jest Crystal Takaishi. Do její kanceláře pouští jen velice důležité osoby, ostatních se ujímá buď její sestra a nebo asistentka.


po vstupu do budovy jím dominuje velké a široké schodiště na jejímž konci jsou dubové dveře. Za nimi se nachází zasedací místnost, zde se konají konference, porady, srazy důležitých osobností třeba kage a další. 

 
Kromě archivu, který se nachází pár metrů pod budovou, je celý objekt nestřežený. Je to riziko, ale tady je útok na budovu možný 1:1 000. Budova je přístupna všem, kdo potřebují nebo chtějí zdělit informace nebo si nechat poradit. O všem se dá mluvit, stačí jen se nebát.

Konečně jsem se objevila na místě. Kluci mi pomohli s tím, že dali Kage alespoň blízko k sobě. Někteří z nich vypadali dost špatně. "Snad jsem dorazila včas," kousla jsem se do prstu a poskládala pečetě. "Kuchiyose no jutsu!"
"Katsuyu-sama, prosím rozdělte se po celé Soře a pomozte zachránit nevinné životy. Nejdříve ale, musíme zachránit Kage. Pokud je nezačnu léčit, co nejdříve, může být už pozdě," polkla jsem na prázdno. A Katsuyu kývla hlavou, začala se rozdělovat. Nejdříve její větší části přešli na pět Kage a začala je léčit. Její mini klony také přešli na Meizu a Daisukeho. Také se rozdělili na bojiště. Já jsem přešla k Daimyo. Ona jediná mi mohla pomoci. Pomoci zachránit Kage.

Začala jsem se probouzet. Bolelo mě tělo, ale zelená záře mě nejdříve oslepila, ale pak uklidnila. 
"Sakura Haruno....kone-konečně se potkáváme." pokusila jsem se o úsměv. Bylo mi lépe. Posadila jsem se. Načerpala jsem chakru a setřela si kapičky krve ze rtů a rovnou přivolala malé nekomaty. Ty se šli položit na hrudníky kage a dělali to samé co slimáci.
"Děkuji mnohokrát a teď je zachraňme." vstala jsem a přešla k Hokagemu a začala ho také léčit. O něj jsem se nejvíce bála.

"I já vás Daimyo-sama..Katsuyu-sama se rozdělila mezi všechny vesničany a pokusí se je vytáhnout ze sutin a zachránit." utřela jsem si pot z čela. Byla to fuška, protože si mou čakru brala i Katsuyu.
Přešla jsem k Mizukage, která byla zrovna nejblíže. Brzy budu muset uvolnit pečeť a předat Katsuyu všechnu čakru. Začala jsem léčit Hitomi a opět ji předávala i svou čakru.

Došel jsem k Meizuvi. Uviděl jsem Hitomi, jak leží na zemi a na ní sedí Katsuyu. A to všechno kvůli tomu, že jsme tu nebyli .. a to jsme ochranka. klekl jsem si k Hitomi a po chvíli zahlédl Sakuru. "Prosím pomoz jí.. nebo nezemře jen ona, ale i já." Věděl jsem, že já jí pomoci nedokážu, když byla povolána Sakura. Já šel alespoň pomáhat se záchranou ostatních. Krabi se po odvalení posledních sutin vrátili do krabí země.

"Hai, nebojte se, udělám vše.." pohledla jsem na Daisukeho i na jeho zoufalý výraz. Rozhodla jsem se. "Infuuin: Kai!" Použila jsem čakru z pečetě, abych mohla uzdravit ostatní Kage a Hitomi. Také jsem přes Katsuyu pomohla Crystal.

Byl ze mě cedník, prošpikovaný skrz naskrz. Už jsem viděl světlo na konci tunelu. Když v tom..Jsem začínal nabývat vědomí. Crystal a Sakuřina síla dokázala opravdu zázraky. Tohle bylo teprve umění. Poprvé v celém životě jsem zalitoval, že jsem si vybral jako Summona hady a ne slimáky.
"C..Crystal," roztřeseně jsem zvedl ruku k ní a snažil se ji pohladit po tváři.

"Měl by jsi ležet a být v klidu." usmála jsem se. sama jsem nevypadala nejlíp, ale své zranění si ošetřím později. Usmála jsem se na něj povzbudivě. Nekomata mu ležela na hrudníku a dávala mu chakru zatímco já mu léčila rány. 
"Byl jsi vážně hodně statečný." povzbudivě jsem zašeptala. To bylo poprvé co jsem mu tykala.

Pomaličku jsem nabírala vědomí. Alespoň tak, že jsem spala. Když jsem ale cítila hojivé teplo, probudilo mě to a já otevřela oči. V tu chvíli jsem procitla a já cítila bolest v celém těle, obvzvláště v oblasti břicha. Skousla jsem ret, abych nezasténala bolestí nahlas. Viděla jsem záplavu růžové. Vzpomněla jsem si hned, kde jsem to viděla. Ona byla jediná s takovými vlasy.
,,Ariga-tou..Sakura..san." pokusila jsem se usmát. Věřila jsem, že v jejích rukou budu v pořádku. Teď mi ale bylo hrozně. Sama jsem pořádně nevěděla, co se stalo ani jestli ještě cítím Nanabiho přítomnost. Věděla jsem jen, že se nemůžu hnout, protože to bolí. Asi jsem vážně byla ve špatné kondici, když se mnou Madara tak zamával, ušklíbla jsem se v duchu, ačkoliv jsem věděla, že tak tomu opravdu nebylo.

"Heh," konečně mi tykala. Bylo to, krásná chvíle, i když smutná a bolestivá. Jen co jsem se začínal cítit o něco lépe zeptal jsem se. "Jak...jak jsou na tom ostatní?Můžu..můžu použít Mokuton a také jim pomoci."

"Lež, je tu Sakura, stabilizujeme všechny a půjdete do nemocnice." skrývala jsem před ním své emoce, jinak bych se asi rozplakala. Přišla jsem o domov, o vesnici, o svůj sen. Stabilizovala jsem ho.
"Lež a odpočívej, Nekomata ti dodává chakru. To je rozkaz, jasné?" pohladila jsem ho po tváři a přešla jsem znovu k Raikagemu a i jeho jsem začala stabilizovat a přitom jsem křikla na Sakuru: "Je na cestě už někdo, kdo je odveze do nemocnice?"

"Není zač," léčení bylo dokončeno. Předávala jsem jí i část své čakry. Přešla jsem nyní k Ayame. Její rána na hrudi se začala zacelovat, ale narazila jsem na zvláštní věc. Léčení trvalo pomaleji, měla v sobě jakýsi blog, zřejmě způsobený její technikou. Také bylo brzy dokončeno díky enormnímu množství čakry uvolněné z pečetě. "Není třeba, aby šli do nemocnice. Použila jsem toto," ukázala jsem na pečeť, kterou jsem mývala na čele.
Teď Kazekage..Nenašla jsem jeho tělo, proto jsem ho hledala a odhazovala sutiny. Najednou jsem našla někoho, koho jsem nečekala. Sasori! Byl zaklíněný mezi ohromnými kameny, nikdo by ho tu nečekal. Odvalila jsem kameny.

"Dobrá." uvedla jsem do pořádku Raikageho, ten se ne a ne probudit tak jsem ho trochu propleskla přes tváře, byl naprosto v pořádku jen unavenější a vrátila jsem se zpět k Assasinovi a předala jsem mu zbytek chakry co jsem měla v sobě, aby byl v pořádku. Nekomaty zmizeli hned co jsem mu dala poslední ždibec.
"V pořádku?" zeptala jsem se ho a vytáhla jsem si z kapsy pilulky a jednu hned spolkla. Mělo mi to doplnit energii.

Nekomata, Sakura, jejich síly byly vážně úžasné. Společně, pokud by došlo k válce, by se naše šance na vítězství zdvojnásobily.
Opatrně jsem vstal.Byl jsem ještě dost roztřesený a nehodlal jsem použít svou regeneraci, bylo to zbytečné. Sledoval jsem jak léčí ostatní a Katsuyu jak se snaží zachranit ostatní. Zavřel jsem oči před tím utrpením. "Je pozdě.." Yoshirovo tělo však nikde nebylo.

Pamatuji si jen jak jsem mordoval hlava nehlava a cítil se šťastný. Najednou jsem ucítil pár facek a zamžoural jsem na stříbro nademnou. Och madam Crystal... pomyslel jsem si. Nabral jsem síly. Nevěděl jsem jak jsme dopadli musel jsem si zdřímnout. Přesto jsem provedl dramatické vstání z polomrtvých.



"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" zakřičel jsem a posadil se. Všude kolem trosky. "Bože asi jsem to přehnal." podrbal jsem se na hlavě.

Bylo to všechno špatné. Umřel bych, dkybych nebyl loutka. Sakura odhodila poslední kameny, které držely mé části. Mohl jsem se konečně poskládat.
Uviděl jsem Sakuru. "Cože, ta ku*va je zpátky?" měl jsem na ni pořád zlost, i když byla hodně dobrá, všiml jsem si, že nás zachránila. Určitě se i zlepšila.

Sasoriho zvyky a chování mě naštvalo. Napřáhla jsem se a jednu mu vrazila. Vím, že to byl Kazekage a tohle mohlo vyvolat válku mezi Konohou a Sunou, ale tohle si ke mě dovolovat nebude!
To byla poslední věc, na kterou jsem se zmohla. Katsuyu měla všechnu mou čakru z pečetě. Nastalo to, co jsem chtěla před ostatními utajit. Hlavně před krasavcem Rokurem.

Mírně se mi otočila hlava. Místo, kde mě Sakura praštila bylo popraskané jako tenkrát.
"Víš, že to nemá cenu, zbytečně si ublížíš," řekl jsem klidně. Stál jsem tam, kde ostatní a všiml si, co se s ní stalo. Začínalo mi to být trochu líto, ale neomluvil jsem se. Stačilo, že jsem se obětoval pro ostatní.

Ležela jsem ještě nějakou dobu, co mě Sakura doléčila. Největší bolest zmizela, přesto to nebylo úplně v pořádku, ale...přežila jsem, to je důležité. Byla jsem na ostatní hrdá, ačkoliv jsem jim moc nepomohla. Slabě jsem se pousmála a velmi opatrně jsem se posadila. Dívala jsem se kolem na tu spoušť, bylo mi z toho vážně úzko. Ruka mi vystřelila k břichu, na místo, kde se ukrývala pečeŤ Jinhuurikiho. Mezi ostatními jsem zahlédla nejprve Meiza, následně Daisukeho. Pomáhal ostatním, těšilo mě to. I když ostatním nevěří, na lidských životech mu záleží, pousmála jsem se v duchu. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla a přivřela jsem oči.

"Arigatou Crystal," unaveně jsem se na ni usmál. Udělala toho pro mě víc, než pro ostatní Kage. Cítil jsem se trochu samolibě, ale takové myšlenky byly zbytečné. Její vesnice...životní sen..Jediné, co jsem mohl udělat, je přejít k ní a uchopil pevně její ruky. Podíval jsem se na Sakuru, byla stará, vypadala přesně na svůj věk. Tu techniku chci taky.
"Sakuro?" zeptal jsem se, jestli je v pořádku.

"Jsem v pořádku," nedívala jsem se na ostatní. Hleděla jsem do země. "Moje mladá podoba se vrátí, jen co si trochu odpočinu." byla jsem hrdá na to, že jsem zachránila kage.

Bylo mi vážně do breku, když mě chytil za ruce. Zamrkala jsem a podívala se na Sakuru. To mě musí naučit je to efektivnější než ta moje technika. Je statečná a odvážná, obětovala se pro nás. Pomyslela jsem si. Byla jsem ráda, že většina mích svěřenců byla na školení mimo vesnici a sestra s mými nejlepšími bojovníky také. Bohužel civilisti personál a nemocní... měla jsem výčitky svědomí. Pustila jsem jeho ruce.
"Omluv mě." musela jsem být sama odešla jsem dál. Měla bych být ráda, že jsou kage v pořádku i jejich svěřenci. Ucítila jsem bolest v hrudníku. Procházela jsem trosky a sama sebe přitom objímala. Nebyla jsem dobrou Daimyo ani jsem vesnici nedokázala pořádně zabezpečit. Až když jsem byla mimo dohledy všech tak mi na tváři stekly první slzy.