KANCELÁŘ RAIKAGE

Zkontroloval jsem obsah truhlice, flétnaa náhrdelník, jestli Reina zjistí někdy že jsme jí toto vzali vyvraždí celou vesnici mrknutím oka.
"To jste brát neměli měli jste vzít jen ten meč." řekl jsem zachmuřeně
"Zatím to necháme a truhlici dejte na bezpečné místo a jestli se tu Reina objeví tak jí ty věci vydáme bez toho meče." promluvil jsem vážně

Dorazila jsem ke kanceláři. Vše se ale zdálo prázdné, skoro jako kdyby tu na to padal prach.
Ajta krajta...
Přesto jsem snad z notorického přesvědčení, že Kage tráví v kanceláři veškerý svůj čas jako já (a rozmrzelá, že jsem přerušila zajímavou rozmluvu s osobou opačného pohlaví), zaklepala. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Odstoupila jsem od dveří a tiše doufala, že ze sebe Raikage shodí vrstvy prachu a zavolá symbolický pokyn ke vstupu, aby dokázal, že žije a že je stále způsobilý starat se o svou vesnici.
Dokonce i na klice byl prach.
Co se s tebou stalo, Blesková?

Měla jsem zlost. Stalo se něco, co jsem nechápala. Dokonce už jsem zkusila i otevřít, ale kancelář byla zamčená. Zdálo se více než jasné, že vesnici řídí rada starších a ne Kage.
Co se mohlo stát?
Na schodišti jsem konečně zaslechla kroky. Mladá dívka, kterou jsem znala jen od vidění, se zarazila jako kdyby do ní uhodil blesk.
Řekněte... Že mě neprohlásili za nukenina, zatímco jsem byla pryč?!
"Hezký den," usmála jsem se na ni.
Snažila se zřejmě něco vykoktat, ale nakonec se jen... uklonila? Nedalo mi to a trochu jsem pozvedla obočí. Nedostala jsem možnost se nad tím zamyslet, protože mě vzápětí i oslovila.
"Raikage-sama!"
Hlava mi to nebrala.
Tak nukenin asi nejsem...
Zmateně jsme na sebe hleděly, než jsem se z překvapení probrala. Pravda, pokud se něco stalo s bývalým Raikagem, jako Raikage minulá jsem byla na řadě a titul mohl lehce spadnout zpět do mého klína. Ve skutečnosti by to vůbec nebylo špatné, kdyby mi o tom dali vědět.
"Dorazila jste pozdě," v hlase dívce zazněla výtka.
"Nedostala jsem zprávu," pokusila jsem se ospravedlnit. "Nemáš klíče od mé kanceláře?"
Nebylo její povinností vše vysvětlovat. Bude to v hlášeních. A ty budou v mé kanceláři. Rovnou jsem si vzala dokumenty, které nesla a poté, co jsem si díky ní odemkla jsem se s ní rozloučila. Potřebovala jsem toho hodně pročíst a podle stavu místnosti i hodně uklízet. Podle stavu desky stolu byla na všem snad tuna prachu.
"Vítej doma, Rin," zadívala jsem se z okna na mraky přikrývající moji vesnici.
Vítej doma...

Po chvíli úklidu a vyvětrání zatuchlé místnosti jsem prošla veškeré nutné spisy. A musela jsem si promnout spánky.
Tohle se Kenovi nebude líbit...
Navíc tu byly problémy, kterým jsem ještě plně nerozuměla, ale nelíbilo se mi, kam se mi zdálo, že kráčí. Nechtěla jsem zažít další válku, už ne. Zvláště, když jsem dostala zpět svou vesnici, mohla jsem se o ni starat znovu a lépe a přijít o ni podruhé by se rovnalo smrti, ať už bych to přežila či ne.
Po chvíli přemýšlení jsem se zvedla od stolu a vydala jsem se pryč, splnit jeden slib.

//Přesun

Vrátila jsem se do kanceláře. S úsměvem jsem přejela prsty po stolu, zdálo se to jako zvláštní druh pozdravu. Byla jsem vlastně šťastná, ačkoli mě uvnitř stále sžíral pocit viny už z toho, že netruchlím ve chvíli, kdy truchlí důležitý přítel. Rozhodla jsem se, že mu tu chvíli radosti vynahradím a rozhodla jsem se pro něj konečně napsat doporučení na Jouninské zkoušky.
Posadila jsem se tedy ke stolu a pustila jsem se do práce.

Seishin Yuna.
Když se objevil v mé kanceláři, usmála jsem se, ale ačkoli to na mě nebylo znát, byla jsem nesvá. Návštěva téhle ANBU byla mojí malou noční můrou. Měla všechno, co bylo třeba pro ANBU, pro kunoichi, ale byla tu chyba, kterou v minulosti učinila a pro kterou jsem se před ní necítila dobře. Bylo to dlouho, ale nezapomněla jsem. Kdysi jsem udělala školáckou chybu a prozradila před dvěma Geniny její hodnost. Nutno říci, že to bylo chvíli potom, co jsem se probudila z kómatu a trvalo mi, než jsem se znovu naučila vše, co jsem znala dřív. Připadala jsem si těžkopádně a dělala jsem hloupé věci. A ostudu své vesnici. Yuna toho byla živým důkazem.
Ti Genini zemřeli?
Měla jsem pocit, že ano, ale jistá jsem si nebyla. Mohla to být jen touha po nápravě chyb něčí smrtí.
Později se podívám...
"Dobrý večer," odhodlala jsem se konečně k pozdravu i já a vyslechla jsem si její prosbu.
Následovala další chvíle ticha a váhání, zda se s ní chci spíše sblížit, jak by Kage se svou osobní stráží měl, aby věděl, co od nich může čekat, aby je mohl podpořit a aby s nimi v případě nutnosti dokázal spojit vlastní síly, či zda si ji chci spíše držet od těla ve strachu, že si na tu pro mě neskutečně trapnou událost vzpomíná.
"Něco by se našlo," podívala jsem se do složky. "Chtěla bys do akce nebo se spokojíš s něčím menším uvnitř vesnice?"
Kage by neměl znát strach. A obzvláště Raikage by měl být strachu neznalým bláznem.

Přikývla jsem.
"Nečetla jsem zatím všechna hlášení, nastoupila jsem teprve včera," dodala jsem ale. "Chci vše dohnat co nejdříve, proto ti dát práci, kterou bych jinak chtěla vykonat sama."
Vytáhla jsem jednu složku.
"Není to krátká mise, právě naopak a vyžaduje sundání masky či použití Henge no Jutsu - volba je na tobě."
Otevřela jsem složku na první straně a otočila ji směrem k ní.
"Právě proto, že časy jsou zlé, chci vytvořit elitní tým se sehranými schopnostmi," začala jsem s vysvětlováním. "Ken Hiashi, viz složka, bude jedním z jeho členů."
Jeho jsem si prověřovat nemusela, znala jsem ho dobře, ale chtěla jsem i pohled z druhé strany barikády. Od někoho, kdo ho nebude znát. Měla jsem často tendence přeceňovat své přátele, zvláště v období smutku ze ztráty bližního, a nechtěla jsem ho ztratit kvůli tomu, že by se stal součástí nejnebezpečnějších událostí v Kumogakure. Nemohla jsem za ním jen tak přijít a zeptat se ho, jestli je ten typ, který si smutek raději vybíjí násilím nebo naopak potřebuje čas a klid, aby se se vším vyrovnal.
"Chci po tobě kompletní zprávu, stačí ústní podání, o jeho důvěryhodnosti, bojových schopnostech, psychickém stavu... jako ANBU víš, jak má vypadat shinobi, který bude rozhodovat o budoucnosti naší vesnice, pravda?" pousmála jsem se. "Samozřejmě o tobě nesmí vědět."
Přemítala jsem, co ještě je třeba zmínit.
"Další složky ti dám, až skončíš s touto. Prozatím si ji můžeš nechat."
Koneckonců i kdyby u ní našel její složku, jen by to potvrdilo jeho vhodnost pro tuto "misi." Ale byla bych ráda, kdyby ne... vyhnul by se zbytečnému ohrožení.
"Otázky?" zvedla jsem znovu pohled k Yuně a zvědavě hledala v jejím postoji i hlase cokoli, co by mi prozradilo, co si myslí o svém úkolu.

Strážní mě dovedli až před kancelář a ohlásili mě. Počasí nad vesnicí bylo mnohem přívětivější než v Suně, bylo zde chladněji  a vzduch byl vlhčí.
Jakmile jsem mohl vstoupit do kanceláře, Klekl jsem v pokorném gestu a hlavu sklonil až k zemi.
"Zdravím Vás, lady Raikage. Jmenuji se Takeshi Kenpachi a donedávna jsem sloužil pod praporcem Sunagakure no sato. Omlouvám se za svůj chatrný vzhled, cestoval jsem dlouhé dny a noci, abych našel přístřeší a dostal se dostatečně daleko, aby mě nikdo nesledoval..."

Máme svoje metody?
Zasmála jsem se. Měla jsem o něj strach, už tak byl vystaven velké psychické zátěži. Další by pro něj mohla být ještě těžší.
"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti," poznamenala jsem.
Snad to je správné rozhodnutí.
Ne. Určitě je to správné rozhodnutí.
Kývla jsem na znamení rozloučení a zmizela.

Práci jsem se nemohla věnovat dlouho, brzy se totiž ozvalo zaklepání a strážní ohlásili příchozího, jehož pravděpodobný původ a stav mě znervóznily. Když vešel, nebylo mi příjemné zůstat sedět.
"Vstaňte," kývla jsem na pozdrav a udělala totéž. "Mé jméno je Kagayaki Rin, jsem sedmou Raikage. Ráda si poslechnu vaše svědectví."
Pokud se stalo něco tak vážného, jak říkali strážní, když ho uváděli, pak už tomu chvíle odpočinku nezabrání...
"Bude ale jednodušší mluvit, když se prvně najíte a převlečete. Souhlasíte-li, nechám vám připravit pokoj se vším potřebným."

"Vy to ale nechápete! Suna...Sunagakure no sato...jsou z ní jen trosky v písku, hluboko pohřbené pod zemí!" řekl jsem. Na to, že jsem byl velmi klidný, řídil jsem se kodexem Bushido, jsem teď vypadal jako otrhaný šílenec.
"Všechno je pryč. Lidé, zvířata, domy...všechno..."
Vstal jsem, jak poroučela. Vždy jsem poslouchal vyšší autority.
"Jak myslíte, Raikage-sama..." řekl jsem a položil jí na stůl otrhaný kus praporce, který jsem vláčel s sebou až ze Suny. Vlastně byly dva. První patřil mému klanu, druhý ale Raikage jistě poznala. To a písek v mém oblečení a na mé zbroji. To byly jediné důkazy, které jsem měl.

Ach, tomu jsem se chtěla vyhnout...
"Je mi to velmi líto," položila jsem mu dlaň na ramenu ve snaze o uklidňující gesto. "Chci, abyste si odpočinul a potom mi vše podrobně popsal. Pokud ještě je šance, že bychom našli někoho živého v místech, kde vesnice stála, využijeme ji. Ale potřebuji vás k tomu najedeného a vyspalého, ano?"
Snažila jsem se mluvit uklidňujícím hlasem.
"Nedokážu si představit, jaká to pro vás musí být rána. Se Sunou jsme neměli špatné vztahy, uděláme, co budeme moci, abychom ji pomstili, to vám slibuji."
Pohled na prapory mne zasáhl. Vždyť tenhle muž je potom, co se mu zbořil celý svět, nesl přes kilometry cizí země s vědomí, že už nemá kam se vrátit. Věrnost pro mě znamenala hodně a on vypadal jako velmi schopný shinobi. A i kdyby ne, to že došel až sem znamenalo, že si najdu čas, abych se o jeho pohodlí postarala osobně.
"Můžete se ubytovat v sídle mého klanu," dodala jsem tedy.
O tom, co se stalo se Sunou musím vědět všechno. Musí se dát do pořádku.

"Hai, děkuji, Raikage-sama..." řekl jsem potom, co mě uklidnila. Myšlenky se mi začaly pomalu pročišťovat a já se konečně uklidnil. Ještě jednou jsem se tedy uklonil a nechal se odvést do sídla Kagayaki.

//přesun

Nemohla jsem odejít tak rychle a také jsem mu chtěla dát čas, aby si uvnitř srovnal vše, co bylo třeba. Nebyla jsem natolik naivní, abych si myslela, že to půjde rychle, ale tohle mohl být důležitý první krok. Rychle jsem sepsala poznámku o tom, že se o něj mají postarat. Pak už jsem otevřela dveře a vyhlédla. Stráže za nimi jsem bezpečně poznala.
"Taiki vás doprovodí do mého sídla," kývla jsem na jednoho z mužů a podala jsem mu důležitý list.
"Později se za vámi přijdu podívat."
Kývla jsem na znamení rozloučení a ti dva mi brzy zmizeli z očí.
Je to vážnější a vážnější... Tentokrát musím válku zvládnout lépe než naposledy.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám strach.

Čerstvě umyt, vydrbán a oblečen, jsem požádal stráže, aby mě doprovodili přes vesnici. Nehodlal jsem tu rozdmýchávat paniku tím, že bych se zde bez dovolení potloukal.
Došli jsme až ke kanceláři a já počkal, až mě Raikage vyzve ke vstupu.

Zvedla jsem pohled ke dveřím.
"Dále!"
Když jsem se včera vrátila domů, nechtěla jsem ho budit. Vypadalo to ale, že se sám rozhodl, kdy je čas podat hlášení.

Vešel jsem do dveří a hluboce se uklonil.
"Omlouvám se, nechtěl jsem, abyste vážila cestu do sídla jen kvůli mně."
Narovnal jsem se a podíval se Raikage přímo do očí. Měl jsem spokojený, vyrovnaný výraz.
"Chtěl jsem Vám poděkovat za Vaši vstřícnost a pohostinnost, skvěle jsem se vyspal a ta milá slečna sehnala i věci na vyčištění zbroje..." Vytáhl jsem váček s posledními penězi a položil ho na stůl.
"Nehodlám zde pobývat zadarmo, pokud to nebude stačit, nabízím pomocnou ruku kdekoli bude potřeba. A pokud jen přemýšlíte o tom, že peníze odmítnete, zapomeňte na to, urazila byste mě a to bych nerad."
Ještě jednou jsem se uklonil a rozhodným pohledem jsem jí dal najevo, že jsem pevně rozhodnut.

Tomuhle se říká samurajská čest, pravda?
Vyvolal na mé tváři úsměv.
"Není třeba se omlouvat," začala jsem. "Ačkoli je pravda, že bych sama toto nebrala jako dluh. Považovala jsem to za splnění posledních závazků vůči Suně."
Peníze jsem mu ale nevracela. Vypadalo to, že by nepřijal.
"Pokud se na to cítíte, rádi vás přijmeme do našich řad," naznačila jsem, že pokud chce splácet "dluhy," tohle mi zní lépe.
Nechávala jsem rozhovor volně plynout.
K Suně se dostaneme...

"Tak trochu jsem doufal, že se Země železa obnoví, aniž bych mezitím musel měnit vesnici. K tomu bohužel nedošlo, takže nemám kam jít. Pokud mě tedy do svých řad chcete, rád Vaši nabídku přijmu.
Ovládám samurajské ninjutsu a kenjutsu a i když máte jistě nespočet odvážných válečníků, věřím, že se mnou budete spokojena."
Uctivě jsme se uklonil. Měl jsem to ve zvyku, i když Kazekage to také nevyžadoval.
"Ale teď ta nejdůležitější informace. Vrátil jsem se z Kirigakure, může to být tak měsíc zpět, a chvíli jsem pobýval v Suně, které náš rod patřil. Byl jsem zrovna v knihovně, když jsem uslyšel ránu a zvedající se vítr. Vyběhl jsem ven a uviděl ohromná zvířata, myslím, že elementární, ale nejsem si jistý, jak likvidují vesnici. Nakonec všechny domy zakryla písečná bouře a pohřbila vesnici hluboko pod zem.
Když jsem se odtamtud chtěl dostat, uviděl jsem velkého ptáka nebo draka, jak přilétá mým směrem. Schoval jsem se tedy a drak po chvíli odletěl. Byli tam také nějací lidé, ale nevím kolik, možná dva, možná pět...
Nakonec jsem se vyhrabal ze skrýše a vyrazil jsem mezi trosky hledat Kazekageho, ale bylo to marné, nenašel jsem jedinou živou bytost. Vyrazil jsem tedy jen s praporcem klanu a vesnice pryč. Cestou se mi zdálo, že mě někdo sleduje, ale v Zemi Ohně jsem ho setřásl. Z dálky jsem viděl Konohu, zdála se být v pořádku. Potkal jsem několik karavan, mimochodem, ta s hedvábím, která měla přijet včera, se opozdí, zdrželi se u strženého mostu..."

Po tomhle dlouhém proslovu jsem se odmlčel a přemýšlel, jestli jsem na nic nezapomněl. Pak jsem se opět usmál.
"To...bude asi vše."

Ohromná zvířata, elementy...
Podepřela jsem si hlavu oběma rukama, lokty jsem opřela o stůl. Chvíli jsem zůstávala zticha.
Drak!
S lidmi bychom se snad ještě vypořádali, ale ten, kdo se schovává za summony je častokrát ještě horší nepřítel. Zabijete zvíře a pořád zůstane člověk. A pokud jsou summoni tak silní, že zničili vesnici...
Kumogakure je uvězněná v horách, je snadný cíl. Sunu pohřbili v písku a nás by mohli pohřbít v kamení.
"Myslíte si, že má nějakou cenu posílat záchrannou misi?" promluvila jsem po delší době a zvedla pohled k němu.