Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Michiko si stále evidentně stála za svým. Mrzelo mě to, protože lidem z Hakuei bych nevěřil ani dobrý den. Z toho co jsem slyšel bych mohl jen odvozovat, že si vybírají lidi v mizerných životních situací "vyčistí" jim mozek a hotovo. Že nikdo nezradil? Nepochybuju o tom, že jsou na světě stvůry, které by dokázaly vést skupinu natolik vymydlených osob, poslušně usměrnovaných silným genjutsu že... No nazdar. To se tedy máme nač těšit.

"Řekněme ovšem, že dávám přednost přirozenému vývoji. Nehodlám nikoho nechat aby se mi hrabal v hlavě a emocích. Jsem svým vlastním pánem. Je to jako vzít myš a dát jí domnělou svobodu tím, že jí přioperuješ křídla. Bude možná vděčná, že umí létat, ale nikdy to nebude doopravdy ona. Je to naprosto stejně pokřivený přístup. Mělo by to nějakou hodnotu, pokud by ta myš dokázala získat křídla přirozeně, evolucí. Z mého hlediska, pochopitelně. Trvalo by jí to delší dobu, ale byla by zručnějším letcem, než ta ubohá s bolavým tělem. Tak to alespoň vidím já." dodal jsem smířlivě, aby si Michiko nemyslela, že umím jen kritizovat.

"Veškerých okovů se musí člověk zbavit sám. Ostatní lidé ti mohou pomoci překonat to těžké období, vykouzlit ti úsměv na tváři, ale nemají právo o tom rozhodnout za tebe." povzdechl jsem si.

"Mám pocit, že stále jen utíkáš před krutou realitou. Není to tvá chyba. Nikdo se tě neptal. Ale ve skutečnosti jsi pravdu přebila falešnými pocity. Ano, iluze tě drží nad vodou, ale co je na tom tedy skutečného?" nevydržel jsem už jen tak sedět na místě a nakráčel jsem si přímo k Michiko.
"Obelhávat se nikam nevede. Sama nevěříš tomu, že ti lidé vůči tobě chovají nějaké opravdové city, ale copak ti skutečně stačí jen pohrávat si s myšlenkou, že by mohli? Co by, kdyby? Nech jednou pro vždy ty náhražky a otazníky za sebou. Mně na tobě doopravdy záleží." dodal jsem a chytil Michiko do náruče. Její tělo působilo křehce, ale silně zároveň. Právě tak jako její povaha.

Měl jsem na srdci tisíce slov. Věděl jsem, že ať už by se stalo cokoliv, nedovolil bych, aby Michiko padla do rukou našich "specialistů na jemné výslechové metody". Za svůj život si vytrpěla už tak dost. Ale momentálně neměla asi ani ponětí o tom, co se mi honí hlavou. Chtěl jsem jí říct, že jen kvůli tomu jak mi na ní záleží ji nehodlám šetřit a udělám všechno proto, aby si mohla svobodně vybrat jak se svým životem naloží. Ano, chystal jsem se jí v jejím zájmu ztřískat do bezvědomí. Ale zároveň jsem věděl, že pokud zvítězím, udělám všechno proto, aby se zotavila co nejdříve a aby ji Kashike nedostal do svých kostěných pazour.

Pousmál jsem se a pustil Michiko. Udělal jsem několik kroků od ní. Stanul jsem opět na stejném místě, jako na začátku našeho rozhovoru.
"Platí. Ať zvítězí tedy ten, jehož přesvědčení je silnější. A děkuju za projevenou důvěru." dodal jsem a Michiko si mohla povšimnout, že vrstva zlaté pavučiny na mém těle opět zesílila. Co se týče zranění z boje předtím, povedlo se mi všechna vyléčit. I mně se značně obnovila zásoba chakry. Pomocí úst jsem vytvořil zbraň, která se jevila v této poměrně "malé" aréně jako nejužitečnější. Meč. Zkontroloval jsem, či mám po kapsách jisté užitečné nezbytnosti a pak už jen čekal na to, až bude připravena i Michiko.

Voda. Celkem chytrý tah. Na vodu se špatně útočí, ale přitom vás může ohrozit na tisíc způsobů. Bez rozmýšlení jsem upustil na zem kouřovou bombu, abych se mohl na okamžik skrýt. Napadlo mě pár slabin, které by osoba v kapalném skupenství mohla mít. Jako lékař jsem měl ve své výbavě zajímavé věci, které během reakce s vodou vyváděly doslova psí kusy. Nepřál jsem si, aby však Michiko viděla, že si něco chystám do kapes.

Zároveň zlatá pavučina obalila mou tvář. Nechtěl jsem riskovat, že mě dostane tak trapně jednoduše, jako prostým odříznutím od drahocenného kyslíku. Pochopitelně jsem nechtěl využít své trumfy příliš časně a dokud si nebudu naprosto jistý jejími limity.

Jenom kopíruje. Zdaleka nemůže být tak zdatný uživatel suitonu jako například Hoozuki klan. Stejně jako v případě pavučiny, což mi sama potvrdila. Neměl by se z ní stát ani led, ani pára.

Můj mozek pracoval na plné obrátky. Možností bylo nepřeberně.

Už je to tady, pomyslel jsem si. Kolem se hnala voda. Doslova. Zní to sice blbě, ale je to tak. I když ve skutečnosti jsem měl pocit, že kolem mně sviští kulky.

Na nic jsem nečekal a začal hrdinně utíkat. Držel jsem se u okraje samotné arény. Ze strany, odkud útočila Michiko jsem nastavil svůj štít. Stále směřoval do středu arény. Cítil jsem drobné údery kapiček, které se už několikrát odrazily a tak zmenšily svou průraznou sílu i objem. Pak jsem ovšem dostal pecku, která šla přímo od Michiko. Plesknul jsem sebou na pavučinu. Kdybych to nebyl já, asi bych se přilepil a trapně tu zůstal polapen až do konce souboje. Kouř ustupoval a věděl jsem, že není příliš mnoho času na to kochat se malebnou místní krajinkou. Vytáhl jsem lahvičku s rozprašovačem a pokračoval v běhu dokolečka dokola kolem arény. Michiko nejspíš unikal podstatný fakt, a sice, že jsem onu kapalinu aplikoval na svou pavučinu.

Není to dobré. Můj štít sice tyhle rány unese, ale jak dlouho?

Inkasoval jsem další. Úder rozezněl ozvěnu, jako kdyby udeřil místo do štítu do zvonu z nejušlechtělejšího kovu. Zatím se držel a neměl sebemenší prasklinu. Bylo mi však jasné, že nedokáže vzdorovat věčně. Zejména, pokud se do mně rozhodne Michiko udeřit silnější ráží. Polkl jsem. Vibraci každého nárazu jsem doslova cítil v kostech. Začal jsem skládat pečetě a v okamžiku, kdy byl útok kompletní, jsem se otočil do středu arény.


"Katon: Kaen Senpuu."

Jak již věděla Michiko z mého vyprávění, ovládal jsem i ohnivou podstatu. Snažil jsem se ji snad bláhově proměnit na páru? Okamžitě po té, co jsem dokončil útok jsem opět začal obíhat arénu. Skutečně statečný způsob boje.

Než jsem se nadál, měl jsem Michiko v patách. To je samo o sobě dost děsivá představa, tím spíš pokud víte, že se vás samou láskou snaží zmlátit do bezvědomí a odvléct k těm vymývačům mozků. Jo to tak! Jsem celej žhavej.

"Gomen Michiko-chan, ale obloha je jen pro ptáky!" zvolal jsem a vystřelil pavučinové vlákno na stěnu arény. V tom stejném okamžiku jsem se začal navíjením přitahovat. Díky tomu jsem mohl unikat Michiko podstatně snadněji. Wheeeeee!

Abych si však neužíval jen pocity babího léta a nevznášel se naprázdno, rozhodl jsem se rozprašovat onen tajemný roztok i ve vyšších sférách pavučiny. Krytý štítem jsem se mohl ujistit, že pro Michiko zůstává tento fakt nadále tajemstvím. Mohl jsem jen hádat, jestli tuto tekutinu dokázala také absorbovat. Tipoval bych to však jen na stopové prvky, neboť většinou se nacucala má pavučina.

Zhoupl jsem se do středu arény pro změnu já sám. Vylovil jsem v kapse zase jinou lahev. Ještě štěstí, že rum si nikdy nepopletu. Aspoň něco...

Přistál jsem uprostřed arény, ale Michiko se zdála být neúnavná. Její střelba neustala takřka ani na okamžik. Kryl jsem se štítem, co to jen dalo. Když praskal, mohl jsem ho ihned opravit, takže navzdory opotřebení jsem jej stále udržoval na použitelném levelu. Co nevykryl štít, dokázalo odvrátit Nenkin no Yoroi.
"Máme vodu tvrdou, máme vodu těžkou, destilovanou třebas a také...." dodal jsem tajemně a hodil po Michiko lahev, jejíž obsah byl neznámý.
"... vodu opilou!" zvolal jsem a sledoval tajuplnou láhev, plnou doslova magické tekutiny.


"Ao Jorou!" zvolal jsem a využil pár osminohých potvůrek roztroušených na mé síti. Modré paprsky by osobu z masa a kostí doslova prošpikovaly. Michiko se tohoto bát nemusela, ovšem láhev se rozbila a její obsah se rozptýlil mezi molekuly vody, které jí patřily.
"Musím letět." konstatoval jsem a opět se začal vznášet.

Pravdou bylo, že lahev obsahovala alkoholový mok, který by většina smrtelníků přirovnala k technickému lihu. I to tak chutnalo. Ovšem byl obohacen výtažkem z lysohlávek. Pokřižoval jsem se a doufal, že se nestane nic co by se vymklo mé kontrole. Sirotčí slzy jsou svinstvo.

"To nemuselo býýýýýýýýt...." vypískl jsem, když se ta obludná věc hnala za mnou. Zároveň jsem se začal opět navinovat kamsi do výšin. Obludka za mnou. Musel jsem nějaký ten okamžíček ještě vytvrvat. Nemohl jsem se skrýt, takže naháněčka s touto roztomilostí mi mé snažení těžce komplikovala. Vytáhl jsem z kapsy dva svitky pomocí nichž jsem přivolal nádoby neznámého obsahu.
"Myslíš si, že dokážeš odfiltrovat cokoliv? Takovouhle otravu alkoholem jsi ještě neviděla!" zvolal jsem, zatímco se za mnou sypaly další a další lahvičky, pixličky a v neposlední řadě objemné barely. Takto jsem obkroužil celou arénu, nutno dodat, že o strategickém rozmíštění nemohla být řeč. Poté jsem se urychleně skryl v zemi, protože jsem vodnímu drakovi nemohl stačit věčně. Myslím, že za dnešek jsem se vznášel jak babočka admirál, takže mi to bude na dlouhou dobu stačit.

Zdá se, že i když má příprava zdaleka nemohla být tak dokonalá, jak bych si přál, bylo to tu. Velké finále. Bylo by naivní myslet si, že i když Michiko napumpuju alkoholem do aleluja, bude to mít nějaký valný efekt. V tak velkém množství vody by stejně pocítila pouze mírnou opilost. Pokud by tedy vůbec něco pocítila.

Na okamžik jsem se objevil na scéně a dovolil si opustit svůj úkryt. Složil jsem pečetě a použil další ohnivou techniku. Maličký katon proti tak mohutnému suitonu? Naivní. Za normálních okolností. To co se tu dělo však nebyly vůbec normální okolnosti, ale čiré bláznovství.

"Katon: Benijigumo!"


Seslal jsem další ohnivou techniku do středu arény. Kruh, který oheň vytvořil způsobil částečnou změnu našeho prostředí. Pavučinová síť vzplála. Michiko se mohla podivit, že se tak stalo s obdivuhodnou rychlostí, jako kdyby snad byla z papíru. Pravdou bylo, že od samého začátku souboje jsem pavučinu poléval různými lihovinami a nechal je rovnoměrně rozprostřít po celé síti. Už toto způsobilo velmi silný žár, dokonce takový, že se mi orosilo čelo během pár vteřin. Ovšem nebyl to zdaleka konec.

Ohnivý pavouk měl tu výhodu, že jsem mohl navádět kam jsem potřeboval. Tedy pryč od sebe. Pryč ze středu arény. Většina barelů se ostatně povalovala v bezpečné vzdálenosti od mé maličkosti. Pavouk začal pobíhat po aréně a každý barel, kterého se dotkl způsobil menší výbuch. Menší v porovnání s tím, co se právě chystalo. Zajímá vás obsah?

Kyselina sírová.

Pamatujete si na poučku, že nemáte lít vodu do kyseliny, nýbrž naopak? Ta kalamita co nastala teď byla naprostý chaos. Nevím co se do čeho nalilo, každopádně se to tu začalo vařit. Prskat. Dělat ošklivé věci. Netroufal jsem si odhadnout jak se cítí Michiko, jaké to je, když se začínáte odpařovat. A to tak, že prudce. Netrvalo dlouho a celá pavučinová aréna zařvala za vlast. Bylo tu tolik dýmu, že jsem nepochyboval o tom, že se Kashike raději urychleně vzdálil.

I já jsem se rozhodl skrýt do hlubin země. Byl jsem ještě chráněn svým brněním, ale přesto nemohlo být pochyb o tom, že se neobejdu bez následků. Rozpoutali jsme tu doslova peklo.

Výbušná povaha Michiko se projevila v celé své kráse. Voda mě dohnala i pod zemí a já mohl být jenom rád, že maska, kterou jsem si na obličeji po celý souboj pečlivě udržoval stále plní svou funkci. Všechny ty výpary byly vskutku odpudivé. Cítil jsem, jak horká pára olizuje mé tělo.

"In'yu Shometsu."

Dříve než jsem mohl inkasovat závažnější popáleniny, jsem se začal léčit. Což se ukázalo jako prozíravý krok. Stejně tak jako užití silného léku proti bolesti. Pavučinová vrstva na mé kůži už zdaleka neodpovídala tomu, co jsem na sobě udržoval po celou dobu trvání našeho duelu. Spíš šlo o jakési chuchvalce něčeho neidentifikovatelného. Mé šaty byly roztrhané, a mezi jejich cáry bylo velmi dobře vidět hojící se rány. Nutno dodat, že celé léčení probíhalo o poznání pomaleji než za jiných okolností. Nedostatek chakry byl tím hlavním problémem. Začal jsem lovit po kapsách něco, co by mě opět nakoplo.

Zjistil jsem, že ležím na zádech. Začínám vnímat, kde je nahoře a kde dole. Nejspíš jsem na okamžik omdlel. Náhle mě však popadla nefalšovaná hrůza a doslova se mnou mrštila o zem. Ironické když ležím, to mi věřte.
"Michiko? Hej... Michiko! Kde jsi! Ozvi se!" zvolal jsem a překulil se na břicho. Byl jsem zatraceně zrasovanej. Zkusil jsem poručit pavučině ve svém těle, aby mi pomohla postavit se na nohy, leč žádná odezva.
"Ozvi se... no tak..." zahuhlal jsem a opět začal hledat prášky, bez kterých správný doktor nedá ani ránu.

Sotva jsem pocítil, že něco mokrého po mě leze, málem jsem se zbláznil. Urychleně jsem nabral vzduch do plic a jakmile se Michiko začala máchat po mém obličeji, pokusil jsem se ji co nejrychleji setřást. Nejednalo se o nijak závratné množství vody, faktem ovšem zůstává, že na utopení to stačí.

Holýma rukama jsem nezmohl téměř nic, nezbylo mi tedy než potupně zarejt hlavu do hlíny a nechat Michiko vsáknout se. Ostatně na nic víc jsem momentálně beztak neměl sílu. Válet se po zemi ve špíně, to bylo mé nové hobby. Abych se pojistil, že bude mít tato rozkošná technika *rytí hubou v hlíně no jutsu* patřičný účinek, ucpal jsem svůj průchod do plic tou nejtvrdší formou pavučiny a zároveň si vytvořil provizorní dýchací trubici, která vycházela z mého krku. Nechutné, já vím. Ale co si mám podle vás počít, když se topím?

Téměř poslepu jsem kolem šmátral rukama a lezl po čtyřech. Konečně jsem nahmatal cosi jako sklenici. Objemem to připomínalo dejme tomu zavařovačku od okurek. Začal jsem třást hlavou jako šílený metalista. Každým pohybem dolů ze mně crčelo víc a víc krve, až jsem nakonec uslyšel cosi jako "žblept".

Byl jsem zrovna na cestě pomoct Hinemu, když mě zastihl ohromný výbuch páry. Skočil jsem za strom a měl jsem to jen tak tak, výbuch byl totiž tak silný, že mi strhl masku a doslova jí nechal zmizet. Sáááákra, co to je? Počkám až se vše uklidní a vyrazím dál. Posledních pár metrů jdu velmi obezřetně a pomalu, abych nepadl do nějaké pasti. Pak už uvidím Hineho, jak něco s obtížemi láduje do nádoby. Jsi v pohodě chlape? optám se ho a přitom bedlivě sleduji okolí.

Proboha, to jsem tomu dal... Co když už se nikdy nesloží?

Sledoval jsem nádobu, jako kdyby se mi v ní utopily včely a cosi mrmlal.
"Michiko? Jsi tam?" zahuhlal jsem, ovšem odpověď žádná. Ta voda byla při nejlepším omdlelá. Zkusil jsem ze sebe vypotit alespoň kapku léčivé chakry a přiložit ruku k nádobě. Kupodivu jsem se dočkal reakce. Chakra zůstala uvnitř. Pořád tu tedy byla naděje. Opatrně jsem šťouchl do vody prstem, ale na omak nebyla ničím zvláštní. V tom mě oslovil Kashike. Trochu jsem sebou trhnul. Všechny pavučiny naokolo vyžrala kyselina, nebo zničil výbuch. Mé senzibilské schopnosti tak byly na nule a já jej nečekal.

Upřel jsem na něj pohled, který možná působil až přiopilým dojmem. Sklenici jsem držel v náručí a seděl na zemi. Po těle jsem měl mazanici z krve a místy mohl zahlédnout popálenou a poleptanou kůži. Rána na čele, kterou jsem inkasoval jako první se znovu otevřela. Nebylo pochyb o tom, že mi chybí šťáva. Moc tomu nepřidával ani fakt, že jsem měl stále v krku zaraženou jakousi trubici, kterou jsem stále používal pro dýcháníl. Kvůli Michiko jsem zapomněl na sebe. I z rány na krku pochopitelně crčela krev jako o závod. Kdo se díval pozorně, mohl si všimnout, že se zranění sice pomaličku, ale přesto hojí. Pokud bych nepoužil léčení In'yu Shometsu, dost možná by se mi kůže oloupala jak banánová slupka.

"To je trošku šibeniční humor, nezdá se ti?" odpověděl jsem na jeho otázku.


Neohrabaně jsem vstal a i s nádobou zamířil zpět, do své jeskyně. Byl to kus cesty, ale aspoň jsem si mohl být jistý, že zůstala nedotčená. Teď jen jestli ten bordel uvidí i Mizukage...

Teprve teď, když se usadí prach a rozptýlí kouř si všimnu, v jakém je stavu. No, trochu jo... připustím a vydám se za ním. Tamten je tuhej jako nikdo druhej... informuji svého kolegu a pozorně se zadívám na nádobu, kterou nese. Kdybych měl někdy skončit takhle, tak to radši skočím z mostu.

Kulhám dál ke svému domovu, neboť nutně potřebuju chakrovou pilulku a vydatnou infúzi. Nehledě na to, že až přestanou působit léky proti bolesti, budu do sebe muset naprat koňskou dávku morfia. Jen díky tomuto detailu jsem doposud ani neceknul, i když místy nebylo zcela jisté, kde končí můj oděv a kde začíná kůže.

"Jop, to jsem pochopil. Ta malá je tu tak trochu rozprostřená po okolí. Už nevstane. Nějací Hakuei prej. Banda psychoušů." mumlal jsem nabručeně.