Yoko Uzumaki

Individualismus, divokost, nezkrotnost, horkokrevnost, spontaneita, nepoddajnost. To jsou vlastnosti, které jí jako každé správné kunoichi nechybí. Říkají o ní, že je jako bouře. Vysoce si cení štěstí a spoléhá na něj. Žije přítomností.
Pokud ji chytne záchvat melancholie, který ale bývá krátký, píše a zpívá hrdinské písně a verše. Nutno říct. že i přes svou prudkost málokdo potká lepšího básníka a má na drsného ninju doopravdy kouzelný, hlubší hlas. Oproti krásnému zpěvu vůbec netancuje a pokud, dalo by se to přirovnat k ladnosti medvěda. 
Má velmi zvláštní, až morbidní smysl pro humor.Ve skutečnosti je to spojené s jejími morálními hodnotami a faktem, že když už vykonává práci, nemá problém zavraždit ani ženy, ani děti stejně lehce jako muže.
Přestože by se to dalo považovat za povrchní, je v jistém smyslu puntičkářkou.Ne, že by natolik přemýšlela nad smyslem věcí, jedná zcela impulzivně a dle srdce, ale má v sobě silné, hluboce zakořeněné etické normy. Pravidla, která si stanoví a která jí učili plně dodržuje. Stará se v první části o sebe a pak až o ostatní. Umí být hrubá a necitlivá, málokdy nahlédne pod povrch věcí. Nechápe, proč lidé neříkají neumí lhát a hojně toho umění využívá. Pokud se však jedná o její čest, bojuje za každou maličkost. 

Získá si ji jen ten, kdo bude ještě o něco dominantnější, aby měla jistotu, že se o ni postará a ochrání ji. Zbožňuje muže, kteří mají dlouhé vlasy. Koneckonců to i v místě, kde se narodila, bylo znakem mužnosti. Naopak nesnáší, když jí kdokoli připomene její příliš nízký vzrůst. 

A abychom se dostali i k jídlu, miluje jakkoli připravené maso. Nejraději jej má pořádně propečené. Úplně nejlepší je, když se ještě u večeře může mluvit, že lovila ona. Z pití se nevyhýbá alkoholu, ale nikdy se neopije. Ne, že by do sebe nedokázala lít jedno černé pořádně vychlazené pivo za druhým! Jen je oproti opití jaksi odolná. Ještě se jí nestalo, že by někdo, byť muž, vydržel střízlivý déle než ona. Nejraději má medovinu a hořkou pálenku. Přestože alkohol má ráda, kouření je jí doslova odporné.

Má na zbytek své rodiny mírně podprůměrný vzrůst, měří sotva 170 centimetrů. Přesto je typicky mohutnější postavy, rozhodně není tlustá ani nemá příliš svalů, přestože bojovat se učila. Zdědila velmi světlou pleť, zlaté oči a uhlíkově černé vlasy. Nechala si narůst velmi dlouhé vlasy, o které se ale pečlivě stará, protože je ráda splétá do copů. Považuje to za uklidňující činnost. Dalším charakteristickým znakem jsou výrazné lícní kosti.

Nosí oblečení z hnědé kůže, v zimě si potrpí na měkké, pohodlné kožíšky, nejlépe z lišek. Vzhledem k používání zbraní má vždy rukavice, které jsou dostatečně silné, aby zabránili kousnutí slabšího zvířete, dostatečně teplé, aby uchránily od zimy a zároveň dostatečně slabé, aby v nich mohla se vším dobře manipulovat. Možná, že by je neprořízl ani nůž, ač by to zkoušela nerada. Tento obvyklý doplněk sahá až k ramenům, ale hned nad dlaněmi už z něj zbývá jen jakýsi pruh, aby byla vidět rituální tetování, a ten se obtáčí kolem slabé lněné látky neurčitě hnědé barvy, která nahrazuje tričko a především v oblasti ňader je ještě stažena pevnější kůži a jakýmsi "korzetem." Plátěné kalhoty až na zem překrývá ještě jeden krátký pruh látky, po bocích rozšířený kvůli pohybu, který by se dal považovat za obdobu sukně. Boty mají silnou podrážku, vzhledem k tomu, že se často pohybuje v horách a na dlažbě tak má co dělat, aby zakryla hluk. Sahají jí až na kolena, protože nebýt jich, kalhoty ze slabšího materiálu by se již dávno rozedřely. 

Na pravém i levém zápěstí a těsně nad ňadry má jakési obdobu tetování. Jde o rituální "zohyzdění" těla, které ale při pečlivém provedení je považováno spíše za ozdobu. Jizvy jsou vytvořené pomocí řezných ran rituálními noži a poté zasypány popelem. Na rukou má "tetování" ve tvaru hadů, které symbolizuje dokončení jejího výcviku boje - tedy dokončení studia na Akademii. Nad ňadry se pak nachází větší a propracovanější symbol jako znak její dospělosti a samostatnosti. Je možné jej považovat za šipku směřující k zemi omotanou dvouhlavým hadem. Obě hlavy končí až u ramen, šipka vrcholí přesně mezi ňadry.

Mimo jiné sebou nosí kuši přes záda, vždy s dostatečným množstvím střeliva. Vyjma obvyklé výbavy má ještě tři nože - dva velké u pasu a jeden malý schovaný za páskem kůže na stehnech za vysokými botami. U opasku na levé straně visí válečný roh. Nepoužívá jej, snad jen k pití medoviny, dalo by se říct, že jde o rodinné dědictví. U druhé strany pasu má váček s penězi. Pásek je, mimochodem, ozdobený stříbrnou, leštěnou sponou, znovu se symbolem hada, na kterou je hrdá, jelikož jde o válečnou kořist. 

Jak je známo, po zničení jeho rodné vesnice se klan Uzumaki před dávnými lety rozdělil a jeho členové se rozešli po světě. Jen jedna z rodin ale nenalezla nové útočiště v žádné vesnici. Jejich srdce byla naplněna touhou po něčem, co by bylo stejné jako to, co již měli. A tak začali cestovat. Stali se z nich kočovníci, kteří náhodně prodávali své služby po různých vesnicích, kde nechávali studovat své děti. Tato větev klanu Uzumaki zapomněla, co hledá a tak byli odsouzeni k věčnému cestování. Říkalo se, že na každé vesnici najdou něco, co se jim nelíbí, že jim žádná není dostatečně dobrá. Trvalo desetiletí, než se i  zde objevily rozpory. Děti už cestovat nechtěli a rodiče sami nemohli. Nový domov jim pak poskytla vesnice, blízko které zrovna přespávali. Tsukigakure no Sato. 

Nebylo to jako jejich země. Dokonce Tsuki neměla ani nejčistší štít. Ale rozhodli se v ní už zůstat. Jelikož v ní ale žijí teprve necelé dva roky, zůstalo jim mnoho tradic z kočovného života. Uzumaki se specializují na pečetě a své techniky velice dobře chrání, ale pokud cestujete po světě, není dobré používat vše a vždy a je dobré všechny o tom ujistit. A tak se zrodilo několik obřadů podobných těm pečetícím, které by se ale zřejmě nikomu nelíbily. Jsou to typické klanové tradice jako například tetování vytvořené za pomoci řezných ran. Je pro to vcelku jednoduchá technika, kdy někdo doslova vyryje do kůže, co je třeba. Je to velice přesné umění. Následně se rána zasype popelem a zacelí, načež vzniká tetování. Nepředstavujte si ale žádný krvavý rituál! Vše je prováděno v narkóze a když se dítě, které právě dokončilo Akademii, probudí, má tetování hotové a o žádné bolesti spojené s řezáním do kůže netuší. Tetování jsou rozličná dle toho, v jakém roce se kdo narodí. Yoko se narodila v roce hada, proto se jí ten schovává na hrudi a lemuje její levé zápěstí. 
Další tradicí je přechod k dospělosti. Až osmnáctiletí se totiž smí učit techniky klanu. V té době se od tykání přechází k vykání a to i mezi nejlepšími přáteli nebo rodinnými příslušníky.

Yoko se narodila do klanu Uzumaki v roce hada. Její otec byl vůdcem klanu a její matka... raději se o ní nebudeme příliš zmiňovat. Zkrátka se potkali v jednom z v noci otevřených podniků a nějak se jim povedlo se do sebe zamilovat natolik, že s nimi odešla. Nebyla to ale shinobi a život kočovného klanu byl tvrdý. Porod nepřežila a aby toho nebylo málo, jedno z jejích dětí, chlapec, se narodilo mrtvé. Druhé, dívka, nemělo mít dlouhou budoucnost, ale zdálo se, že zdědila otcovy geny a ten tak začal žít pouze pro její výchovu. Přežila své první měsíce, které byly kritickým obdobím a navíc plné mrazů a ledu v Yuki no Kuni. Pak přežila své první narozeniny. A od té doby zatím přežila všechno. 

Jelikož měla odmala pouze mužský vzor, snažila se být jako otec. Nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší. Díky povídání o tom, jaký byl klan Uzumaki dřív, se rozhodla, že mu vrátí jeho minulost. I proto patřila k těm, kteří se chtěli usadit. Jenže byla trochu zvláštní. Měla zvláštní módní vkus. Milovala kůži a tmavé barvy. Když pak jednou přišla na to, jak si přetřít rty na černo, jejího otce z toho málem ranila mrtvice. Naštěstí ji zrovna toto brzy přešlo a praktikovala to již jen výjimečně.

Na Akademii nastoupila v Tsukigakure a tím také nadešlo její loučení s otcem. Klan se pro ni měl vrátit, až dostuduje. Začalo peklo. Kočovná divoká dívka zvyklá na život v přírodě, která se podivně oblékala a měla trochu brutální smysl pro humor neměla šanci najít si přátele. Nějak jí to nevadilo. Nebrala to jako důležitou věc, dokud kvůli tomu neproplakala noc. Přesto šla každé ráno do školy s úsměvem, vždy se naučila něco nového. A kromě toho pokukovala po vlastním učiteli. Ani téma erotiky jí nebylo cizí. Kočovníci přece museli být trošku divocí!  Když na ni spolužáci byli zlí, naučila se s nimi mluvit naprosto obráceně. Místo dobrého rána jim popřála dobrou noc. Místo "Konichiwa" po příchodu do třídy prohlásila "Sayonara!" Mysleli si, že je blázen. O to lepší pocit to pro ni bylo, když absolvovala jako jedna z nejlepších z ročníku. Chtěla být nejlepší, takže ji to nepotěšilo až tak, jak mohlo, ale úspěch to byl. A ona byla šťastná, protože to znamenalo návrat k jejímu klanu. Bylo jí šestnáct. 

Geninka tak ještě jednou prošla svět. Vše, co se stalo od jejích šestnáctin až po osmnáctiny pokládá za nejúžasnější období svého života. První rok byl ještě plný cestování, ale jako všem mladým se jí po komfortnějším životě ve vesnici přestalo brzy líbit. Chtěla mít za koho bojovat, jak získat pro svůj klan slávu! Přesto však nebyla "obyčejná" kunoichi z vesnice a tak toho s vrstevníky chtěli dosáhnout svou silou, svou divokostí! A po roce trucování a bojů se staršími tři z nich padli za oběť jejich kočovnému životu. To byl konec, po kterém se rozhodli zakotvit v nejbližší vesnici. K radosti Yoko to byla právě vesnice, ve které studovala. Yosh! Kromě toho v té době získala své tetování znamenající, že vystudovala, že se dostává do světa dospělých. 

Návrat do Tsukigakure znamenal vymyslet spoustu věcí, o kterých nikdo nevěděl, jestli opravdu jsou nebo nejsou nutné, stavění klanového sídla, na kterém se nikdo nebyl schopný dohodnout, jak by mělo vypadat a zapisování dětí na Akademii, které ale bylo problémové, protože některé děti už studovaly jinde. I seznamování s ostatními bylo vcelku zajímavé. Svého souseda otec Yoko poplácal po zádech tak, že ten přepadl z mostu. Mohlo za to samozřejmě příliš nízké zábradlí, nic víc, ale nadšen nebyl ani jeden z nich. Brzy začaly přicházet stížnosti na to, jak jsou všichni z klanu Uzumaki neomalení, nezvyklí na život ve vesnici a nepřizpůsobiví. Časem se to uklidnilo, protože alespoň trochu se chovat uměli. Přestože byli divocí, jejich mluva byla i v horkokrevných chvílích perfektní, možná až na pár peprných nadávek a chvíle zahalené v alkoholové mlze. Mohly za to tradice dochované ještě z doby, kdy žili ve své vlastní zemi a vesnici. A také to, že v klanu se nenašel nikdo osmnáctiletý, kdo by příbuzným tykal. Věřte nebo ne, cvičí to dobrou mluvu. Koneckonců, kdyby trochu nekrotili svou divokost, nešly by jim klidné pečetící techniky.

Když jim s nimi došla trpělivost, dostali prostě přidělený jeden z pozemků uprostřed Tsuki, bývalé velké sídlo jednoho z klanů. Ten byl ovšem z části vyvražděn a zčásti se rozutekl za jakési hříchy. To byl důvod, proč to místo nikdo nechtěl obývat. Klanu Uzumaki to nepůsobilo žádné trauma a dům rychle začali přestavovat. Znak klanu, nápis a až potom všechno uvnitř. Do sídla se vešlo několik menších domků, pár stromů a menší nádvoří pro cvičení. Největší dům měla samozřejmě hlavní rodina, tedy otec Yoko a ona. A ještě její babička, ale tu nikdo nikdy nepočítal, protože to nemá v hlavě v pořádku. 

Trvalo dva roky, než se uklidnily vody, po které Yoko pomáhala doma a hned potom chodila na mise. Uteklo jí to až k Chuuninským zkouškám jako voda, ani nechápala, jak ji na ně po pár misích mohli vzít. Ne, že by jí to vadilo, chtěla přece být slavná! Yoko si vysoce cení štěstí a vcelku na něj spoléhá. A právě štěstí ji provedlo první i druhou zkouškou, aniž by věděla, jak je to možné. Ve třetí zkoušce, bohužel, už musela prokázat nějaké znalosti nebo alespoň sebemenší aktivitu. Ne, že by se jí do toho nějak zvlášť chtělo, ale pokud chtěla mít vyšší hodnost, musela zapracovat. Bojovala jako lvice. Jenže lvice bojují ve smečkách a tak jí to samotné moc nešlo. Několikrát skončila na zemi zasažená takovým způsobem, že už by spousta jiných lidí nevstala. Když se to stalo naposledy, došla jí trpělivost, vykašlala se na techniky a jakmile ji odhodil do stínu jednoho ze stromů, sundala si ze zad kuši a provrtala protivníka čtyřmi šípy. Chtěla vypustit i pátý, ale zlomil se jí. Chlapec to přežil, oba se stali Chuuniny, ale rád ji asi už nikdy mít nebude.

A tak dráha jejího života pokračovala dál. Jelikož jí pár dní po Chuuninských padl osmnáctý rok života, musela začít všem v klanu vykat. Najednou tuhle tradici pochopila, cítila se díky ní ze dne na den dospělejší. Jejich tým se po zkouškách rozpadl a nezbývalo tedy, než si zajít za Tsukikage a zeptat se, jestli bude potřebovat nové koule na noze nebo jestli může pracovat sama. 

POVOLENO