Ryujami

Už to byl nějaký ten pátek, kdy se jistá skupina lovců usadila v těchto místech. Bylo již dávno opuštěné a nikdo ho nevyužíval a ani sem nepřišel. Bylo to pro ně perfektní místo. Mohli tu dělat všechno a nikdo by je neslyšel.
V menší místnosti stál stůl, u kterého sedělo pět osob. „Nevíte, kdy se vrátí šéf? Máme tu rozdělanou práci a on si jen tak někam zmizne!“ rozčiloval se jeden z členů. Byl to zrovna ten typ osoby, který se snadno rozčiloval a stěžoval si, ale když přišlo k činu, raději se držel zpátky a jako první vždycky zdrhal - Surabu.
Před pár měsíci se jim podařilo zajmout jistou osobu, která dominovala jistými schopnostmi, po kterých oni – převážně jejich šéf – prahli. Jenže jejich šéf měl rozdělanou jinou prácičku, tak musel odejít a jejich kořist zatím zůstávala v temné mučící místnosti zcela sám. Byl sice spoután řetězy, které mu potlačovaly čakru, ale nikdy není nic jistého.
Surabu zvedl keramický pohár a napil se teplé vody. Jeho kolegové si ho nevšímali. Věděli jakou má povahu a nelíbilo se jim, že ho museli přijmout mezi sebe. Věděli, že bez svého šéfa nejsou tak silní, aby si mohli snadno dovolovat na speciální jednotky. Proto nic nepodnikali, dokud se jejich vůdce nevrátil.
Jenže to tak prostě nemohl nechat. Jen co dopil svoji vodu, zvedl se a šel za jejich zajatcem. Hodlal se trochu pobavit.
Otevřel dveře do temné místnosti. Před sebou spatřil na židli přivázaného Tanakiho. Byl k němu zády, takže nemohl vědět, kdo u něj právě je. Popravdě se se všemi členy nesetkal. Pousmál se a chvíli uvažoval, co by mu mohl provést. Ale nejdřív ho chtěl podusit…

Stál tam a přemýšlel, co udělat. Techniky používat nemohl, tak mu byl vydán na milost a nemilost. Mohl mu provést cokoliv, pokud zůstane naživu. Pro sebe se pousmál, protože tohle se mu líbilo. Jeho úsměv však netrval dlouho. Netušil, že zdi jsou tak tenké, že jde všechno slyšet. Se zaťatou pěstí udělal několik kroků k němu a užuž se ho chystal zezadu udeřit do kebule. Když se napřahoval, rozmyslel si to. Přistoupil k peci a vložil do ní železnou tyčku. Ten jeho kousavý jazyk dostane, co proto! Znovu se pro sebe usmál. Šéf ho chtěl živého, nic neříkal o tom, že by musel mluvit.
Při té chvíle, kdy čekal, až se jeho mučicí nástroj nažhaví, otočil se k němu a podíval se na něj. Kvůli lidem, jako byl on, lidé, jako je on, nemohou bez problémů žít. Uživatelé kekkei genkai jsou výjimeční a nikdo, kromě jejich krve se nemůžou o nich poučit. Znovu v něm začal vřít vztek. Dobře věděl, že kdyby tu neseděl přikovaný, už dávno by se zdejchnul, jako obvykle. Jenže tohle byla jiná situace. On tu byl pánem. Zvedl nažhavenou tyč a stoupl si před něj. Bíle nažhavený konec mu přidržel před obličejem. Pak mu ho položil na rameno.

Jakmile se žhavý konec dotkl jeho kůže, zasyčelo to. Na chvíli mu to připomnělo hada ani neví proč. Viděl, jak potláčí výkřik, který obvykle takovou činnost doprovází. Pobavilo ho to. Rozhodně s tím nehodlal přestat. Chtěl ho slyšet křičet, tak s mučením bude pokračovat, dokud nevypustí svoji duši. Tak duši zrovna ne, ale dokud neomdlí a nebude na pokraji zhroucení. Podle jeho názoru si to každopádně zaslouží.
Jeho oběť otočila hlavu, aby se na něj nemusela dívat. Tyč z jeho kůže oddělal. Zranění naštěstí nekrvácelo. To by se mu moc nelíbilo. Chtěl mu dát par minutek na oddych, ale procedil nadávku skrze zaťaté zuby. Zaskřípal zuby a zavrčel jako zvíře. Volnou rukou ho udeřil do čelisti. „Chci tě zabít!“ zakřičel. Nechal se trochu unést a tyč zabodl rozžhaveným koncem do jeho druhého ramene.

Čekal další potlačení výkřiku, ale pevně doufal, že by konečně rozlomil ledy a mohl začít křičet jako malé dítě. Jenže to, co se stalo, absolutně nečekal. Jeho obličej zdobil úsměv. Nebyl to však úsměv ze zoufalství. Bylo na něm něco děsivého, něco co Surabua děsilo až do morku kostí. Poté se začal smát. Pustil tyč a udělal krok dozadu. Připadalo mu, jako by si vyměnili role. To on se měl děsivě smát nad jeho utrpením a ne naopak. Měl pocit, jako by se něco hrozivě zvrtlo.
Rychle se však vzpamatoval. Byl přece přivázán a nemohl nic použít. Byl naprosto v bezpečí. Vytáhl tyč a hodlal pokračovat s mučením, když znovu něco zakřičel. Přimhouřil oči, protože to bylo dosti hlasité. „Zavři klapačku!“ zakřičel a tyč mu tentokrát zapíchl do nohy.

Ve vedlejší místnosti, kde ostatní čtyři členové poctivě vyčkávali na příchod jejich vůdce, se po sobě podívali. „Co ten idiot tam zase dělá?“ zamumlal nejvyšší člen. „Věděl jsem, že s ním budou jen potíže. Měl by dostat za vyučenou! Mato, jdi ho zklidnit,“ nařídil.
„Cože? Proč já?!“ rozčiloval se Mato. „Když se ti to nelíbí, tak si to udělej sám, Inei!“ Uraženě se otočil a dál ho nevnímal. Inei si povzdechl, ale zůstal sedět. Nikomu se nechtělo něco udělat.

Jeho oči zbělely a zorničky měl zúžené. Vypadal to strašidelně. I tak se ho bál. Tohle mu způsobilo naskočení husí kůže. Cítil nepopsatelný strach. Krve by se mu nikdo nedořezal. Před očima se mu zatemnilo a on upadl do bezvědomí. Spadl na zem jako zralá hruška.

Venku začalo pršet a jako obvykle se do této budovy vloudil déšť a bylo slyšet kapání ze stropu. „Proč jsme museli jít rovnou sem?!“ postěžoval si Mato. Stoupl si a odnesl starý hrnec na místo, kde se tvořila louže. Kapky vody teď mířily přímo do hrnce. Bylo konec loužím. Pocítili nějaký otřes. „Nesnáším tuhle budovu!“ křikl a naštvaně kopl do skříně. Ztrouchnivělé dřevo se pod jeho kopem rozpadlo. Už aby byli z tohohle místa venku.

Dveře od vedlejší místnosti se otevřely. Ovšem v nich nestál jejich pátý člen, ale vězeň, který měl být připoután ve vedlejší místnosti a měl být mimo. Jenže opak byl pravdou. Měl černé kruhy pod očima a čerstvé jizvy na ramenou. Stál před nimi a nevypadal moc nadšeně. Ale jeho hlas byl děsivě klidný.
Voda v jeho přítomnosti se chovala docela divně. Kapot kapek přestal a voda čurkami přitékala k němu. Něco podobného ještě nikdy neviděli. Nedivili se, že ho šéf chtěl.
Dva z nich přistoupili k sobě. Oba začali skládat ruční pečetě. Přece jen to byla voda, a co udělá voda, když přijde do kontaktu s ohněm? Vypaří se. Inei dokončil pečetě. „Katon: Karyuu-Endan!“ vykřikl. Nadechl se a vydechl dlouhý proud neuvěřitelně horkého ohně přímo na jejich vězně. Mato ve stejnou chvíli použil Katon: Ryuuka no Jutsu. Jeho oheň se šířil po nastraženém drátku, kterých tu bylo dost. I jeho technika mířila na zajatce…

Třetí člen – trochu zavalitější – se po případném selhání chystal použít svoje genjutsu, na které se specializoval.

Jejich ohnivá technika narazila na vodní stěnu. Nenastala však obvyklá situace, kdy místnost pohltí pára, jak se voda vypařuje a oheň slábne. Ohnivá technika skončila a vodní stěna zůstala na svém místě. Dokonce i oheň na drátě byl uhašen a voda se zdála být nedotknuta. Oba se na sebe podívali. Jejich techniky přišli v niveč. Kdyby aspoň ta voda zmizela, jenže ne. Voda zůstala a dokonce jí pořád přibývalo. Z prasklin ve stěně i ve stopu pořád stékala voda. I ze schodu se valila proudem. Déšť venku nemohl být obyčejný.
Třetí člen, jenž chtěl použít genjutsu, aby jej mohli znovu spoutat, si všiml, že má zavřené oči. Jako kdyby tušil, že ho chce chytit v iluzi. Když si všiml, že se na ně chystá zaútočit, rychle zmizel z budovy.
Tanaki se na ně vrhl s nějakou technikou, která kolem něj vytvořila jakýsi patvar. Než si však stačili všimnout, co to má být, zaútočil na ně. Voda kolem něj se zvětšovala, a když byl už skoro u nich, budova se pod tlakem jeho neobyčejné vody zřítila.

Prach se pomalu usazoval a odhalil tak trosky budovy, ve které před chvílí bylo šest osob. Dvěma z nich se podařilo včas zmizet, než se budova zřítila. Tři z únosců byli zasypáni v troskách a s velkou pravděpodobností i mrtví. Přežili pouze Inei – uživatel katonu a Hyuu – uživatel genjutsu. Samozřejmě i jejich zajatec byl naživu.
Inei přemýšlel, jakou ze svých technik použije, když na vodu nefunguje oheň. Otočil se tedy na Hyuua. „Je to na tobě. Musíš použít své techniky a chytit ho do iluze. Já proti němu nemám žádnou šanci.“
„Ale on měl zavřené oči!“ postěžoval si. Měl strach. Když takhle zničil budovu, co jim asi tak může provést?
„To zvládneš!“ podpořil ho jeho kamarád. Přichystali se na jeho útok. Hyuua složil pečetě. Čekal na to, aby se na něj podíval, aby ho mohl chytit do genjutsu a mohlo by být po všem.

Vůbec netušili, že je mohl slyšet. Inei vytáhl katanu a podíval se po okolí. Déšť mu připadal dotěrný, Byl by nejraději, kdyby přestal. „Připrav se. Zkusím ho rozptýlit,“ pravil. Nečekal na souhlas a rozeběhl se k Tanakimu. Vyskočil do vzduchu a napřáhl svoji zbraň. Chystal se na něj zaútočit z vrchu. Neměl obavy z té jeho tyče. Jeho katana dokázala obyčejný kov hladce přeseknout. S křikem – jak už to bývá zvykem – vedl švih a pomocí gravitace se nechal táhnout k zemi.
Hyuu byl zatím připraven chytit vězně do genjutsu, aby si mohl oddechnout. Přál by si, aby se k nim připojil jejich šéf. Nebylo ty to takové drama. S ním by ho chytili raz dva.

Inei si myslel, že ho zasáhne, když v tom se proti němu vyřítila vodní stěna. Katanou zajel pár centimetrů hlouběji, ale dál se nedostal. Nohama se zapřel o stěnu a snažil se ji vyprostit. To se mu však nedařilo. Pořádně se zapřel a zatlačil až zčervenal. Katana se uvolnila a saltem dozadu se dostal zpátky na zem. Měl pocit, jako by ho voda chránila sama od sebe. Odplivl si a jazyk přežmoulal v puse. Kousl se do jazyka. Ohnivě techniky nezabírali, přímý útok nepřipadal v úvahu. Jak jen, ho měl porazit?
Hyuu byl připravený při první příležitosti chytit ho do genjutsu. Když se však na něj podíval, byl zcela mimo. Pozoroval svého partnera, který se snažil vyprostit katanu z vody. Jakmile se vzpamatoval, tak už bylo pozdě. Z vody se zvedl obrovský sloup vody, jenž se ohnul a spadl do oblouku za něj. Nic dalšího to nedělalo.
Inei k němu přiběhl. „Co to vyvádíš?!“ křikl na něj. „Mohl jsi ho chytit do genjutsu!“ Chytil katanu oběma rukama a postavil se vedle partnera. „Připrav se!“ Netušili, co by měl mít v plánu, tak jin nezbylo nic jiného než čekat, co se stane.

Tanaki se zastavil a zamířil přímo na poslední dva žijící členy gangu. Inei se rozkročil a připravil se na jeho útok. Zase měl zavřené oči, takže Hyuu nemohl použít svoje genjutsu, na které se pořád připravoval. Měl z toho vztek. Běžel proti nim a mával kolem tyčí. Bylo jednoduché tento jeho neohrabaný útok odrazit. Po dvou úspěšných odrazek Taneki zmizel. „Co to?“ stačil pouze říct, než je zahalil stín. Oba zvedli hlavy a viděli jeho, jak se chystá zaútočit z vrchu. Katonové techniky na jeho vodu nezabíraly a než stačil vymyslet něco dalšího, pohltila je voda.
Tímto skončili všichni členové gangu, který jejich šéf opustil a nechal na holičkách.