Nefritin dom

Následoval jsem bráchu a pro jednou zvýšil své tempo. No jo, ten sladký příslib baru po prohledání Nefritina domu byl příliš lákavou nabídkou. Když jsem nad tím tak uvažoval, nebylo těžké mě k něčemu přesvědčit, když daný člověk alespoň trochu znal mé návyky. A Tatsuya je znal dokonale.
Prošli jsme dlouhou ulicí až téměř na okraj vesnice, kde domy prořídly a jen občas se nějaký krčil okolo. "Kdo by chtěl bydlet v takový díře.." poznamenal jsem otráveně, když jsme na můj vkus šli už moc dlouho. Lenost byla bezesporu jedna z mých nejhorších vlastností. Děkoval jsem bohu, že sídlo je od centra vesnice takový kousek.

Vrátil jsem mu úsměv a pokrčil rameny. "Za to jsem byl rád vždycky, jako mladších se nás kvůli tomu báli a jako starší jsme na to balili holky.. teď nám to dává menší rezidenci, kdo by si stěžoval?" na mě těžce filosofická  a hlavně dlouhá věta, ale co už, asi to počasí!
Když jsme našli Nefritin dům, zastavil jsem se a prohlédl si ho. Nevypadal jinak zvlášť jinak a proti té představě hašišového doupěte, co jsem měl celou dobu v hlavě, se značně lišil. Tatsu se zeptal, jestli budeme klepat a já mu odpověděl ironickým úsměvem. "Na něco tak jasného jsi se nemusel ptát." odvětil jsem, zatím co jsem vzal za kliku a zatlačil na dveře. Podle všeho byla Nefrit pěkná mrcha, ale ještě jsem z ní neměl takovej respekt, abych se stal slušným.

"Co už." odvětil jsem bráchovi na tu sádru a pozvedl ramena. Mě podobná věc nijak zvlášť nechyběla, ale já se tak celkově nad podobnými věcmi moc nezamýšlel, takže asi tak. Na druhou větu jsem jen přikývl, fakt jsem cosi cítil, ale nějak jsem to neuměl identifikovat a ani jsem snad radši nechtěl.
"Miluju, když nás někdo nenávidí." odvětil jsem se smíchem, znal jsem bráchu dost dobře na to, abych věděl, že nás Nefrit asi fakt ráda neuvidí. A jak se vzápětí ukázalo, byla to nejspíš pravda. Objevila se zčista jasna, jako by spadla z nebe a docela tím na mě udělala dojem. Chvíli jsem si jí jen mlčky prohlížel, aniž bych na ni vůbec reagoval.
"Měl jsi pravdu." otočil jsem se na Tatsuyu ohledně té zkur*** mrchy, jako bych její otázku zcela ignoroval, ale nakonec jsem se jen otočil a začal jí věnovat pozornost. Že mě nazvala Reininým psem? No asi bych se i urazil ale překvapivě jsem byl moc velký ignorant, abych se tím vůbec zabýval.
"Máš si sbalit svejch pět švestek a jít za ní." usmál jsem se sladce, vlastně se mi ten její přístup docela zamlouval. Když nic jiného, na nic si nehrála, to bylo fajn. Ne, že by mi nějak vadilo, že ji vidím prvně v životě.

Vzdychl jsem. Fakt poslední věc, kterou jsem teď chtěl dělat, bylo přesvědčování nebezpečný ženský, která má evidentně svý dny, že má jít někam s námi. Znovu jsem se zamyslel, že se na to Reině vykašlu a budu někde na volné noze, no byla pravda, že prachy jsem měl z misí od ní. Vážně, byl jsem docela otrávený.
"Promiň drahá,.." oslovil jsem ji ironicky, když oznámila, že máme smůlu. Ne, že bych to nečekal. "Ale když tě nepřivedeme, bude mít blondie kecy a to je prostě otravný.." moc mě netěšilo to, k čemu to tady směřovalo, ale vidina baru a konečně společnost Mich, mě alespoň částečně uspokojovala.
"Pozvu tě pak na panáka?" navrhl jsem něco, na co bych já sám nejspíš slyšel, i když jsem tomu dával jen pramálo nadějí.

Věnoval jsem Tatsuyovi uznalý úsměv. "Ten byl dobrej!" zhodnotil jsem jeho doplnění mého pozvání, vlastně kdo říkal, že bych podobnou věc taky rád nenavrhl. Určitě by to byla velká zábava! S rukama v kapsách jsem bráchu nechal, aby se o mě opřel a jen kývnutím hlavy potvrdil, že s ním souhlasím. Rozhodně jsem nemínil odejít bez ní, Reina by nás zjeba*a jak malý kluky a pravděpodobně by nás sem stejně poslala znovu, což bylo mrhání mým vzácným časem vyhrazeným na chlastání, takže jsem měl jasno - kdybych jí tam měl dotáhnout po částech, bez ní neodcházím!
Ona naše počínání zhodnotila mlčením, což na mé tváři vyvolalo úsměv. Ten její znuděný přístup se mi ani za mák nelíbil, ale trochu mi to připomínalo mě a já byl boží, takže tím se to určitě vysvětlovalo. Hodila po nás nějaké kuličky a já jednu z nich zachytil levačkou a zůstal na ni koukat. Ne, že bych z toho poznal, o co se jedná. Zvedl jsem pochybovačný pohled směrem k Tatsuyovi, ten měl o týhle krásce určitě víc informací než já. Orbitku bych si dal, ale přišlo mi to přece jen trochu podezřelý. Navíc to její mlčení mě vytáčelo.