Mikasa Aomine

pro **Mikasa Aomine** Tue Jun 02, 2015 10:05 pm

Jméno: Mikasa Aomine
Věk: ~~22 let~~ 25 let
Datum narození: 20.11.
Výška: 170 cm
Váha: 58 kg

Krevní skupina: 0+
Pohlaví: Žena
Hodnost: jonin
Vesnice: Kumogakure
Kekkei Genkai: KG klanu Iburi

VZHLED

Nejsem ničím výjimečná – ne moc vysoká, spíše hubená, černovláska s šedýma očima. Nejsem ničím

zvláštní, snadno splynu v davu, nemám žádné výrazné rysy, kterých by jste si mohli všimnou a zapamatovat si je. Vadilo mi někdy, že jsem tak obyčejná? Naopak, sloužilo a slouží to svému účelu. Obecně vzato mám ve tváři cosi sympatického a přátelského, co nutí lidi důvěřovat mi. Nemám problém s tím upřímně se smát, mračit, plakat, šklebit se, nebo cokoliv jiného tak, aby to působilo důvěryhodně. Ač se to nejspíš nezdá, povahou nejsem ani pesimistická, ani chladná nebo vážná, takže ten úsměv bývá na mé tváři nejčastější.
Jak jsem řekla, vlasy mám černé, vcelku dlouhé. Mé oči jsou světle šedé. Neřekla bych, že mám dramatický nebo hluboký pohled, nemyslím ani, že by mé oči byly nečitelné, umí být pouze přesvědčivé a třebaže se to nemusí ani zdá, vždy se snažím vidět a vnímat vše kolem sebe.
Pokud jde o mé oblečení – moc ho neřeším. Obvykle nosím tmavé nebo zemité odstíny, nic výstředního ani křiklavého, zkrátka nic extra.
Jediná věc, která je na mě poněkud jiná, je tetování na paži. Ráda bych rozvedla poutavý příběh o tom, jaký pro mě představuje závazek, ale ve skutečnosti šlo prostě jen o sázku s Naem.

CHARAKTER

Nečitelná – to slovo mě nejspíš perfektně charakterizuje.
Upřímně, nejspíš ani já sama nevím, jakou povahu mám. Umím se vžít do každé role a dělám to tak často, že jsem sama zapomněla, kdo vlastně jsem. Učili mě, že nejsem nikdo a já si to vzala k srdci. Nejspíš jsem to stejně nikdy nevěděla.. Skvěle se umím ovládat, přizpůsobit situaci a přesně využít svého hereckého nadání. Milá a ochotná, zuřící a děsivá, provokativní a ironická.. je jedno, kdo jste, když chci, umím si vás omotat kolem prstu, nebo totálně znepřátelit.
Obecně vzato bych řekla, že jsem celkem tichá, své názory si ve větší části nechávám pro sebe a nemám potřebu se někomu svěřovat. Nemám problém s tím názor projevit, když uznám za vhodné jej někomu sdělit, málo kdy ale dojdou věci tak daleko, abych to udělala. Neznamená to ale, že bych byla nespolečenská.

Naopak, umím se bavit, ráda se směju a povídám si. Působím uvolněně a nemívám potřebu se o něco starat nebo se zajímat. Někdy to až působí, že je mi všechno jedno, že se nudím, ale jen občas nepřesně projevuji své pocity nebo je zkrátka jenom neukazuji. Jsem zvědavá, ale vím, kde jsou meze.
Jednou z mých nejryzejších vlastností je ohromná trpělivost, klidná a vyrovnaná vydržím nesmírně dlouho, obvykle do doby, než dostanu, co chce. Jsem tvrdohlavá, a když si něco usmyslím, je obvykle po mém.
Ctím a poslouchám autority. Dávají mi smysl. Ne, že bych teda byla jen loutka, co se nechá řídit. Poslouchat nesmysly nebudu. Ale nehádám se. Pokud se nejedná o mé záležitosti, nezajímají mě ničí důvody, minulost, proč je jaká je.. já si pouze plním své povinnosti.
Vím, jak umí být život tvrdý, ale naučila jsem se s tím žít. Užívám si ho. Umím se o sebe postarat, musela jsem už od mala.
Podporuji názor, že si člověk musí všechno zasloužit, a proto pokud pro někoho něco udělám, očekávám ve stejné míře pomoc. Nejsem zvyklá stěžovat si, obvykle ani necítím důvod něco takového cítit. Jednám racionálně, neřídím se city ale rozumem. Nevrhám se do věcí po hlavě, nejsem zbrklá. Mám ráda věci pod kontrolou.

OBLÍBENÉ/NEOBLÍBENÉ

Mám ráda dobré jídlo, nejraději sladké, toho nemám nikdy dost. Fascinuje mě pohled na nebe a libuju si v tichu. Baví mě být dlouho do noci vzhůru a

pak celý den prospat a často něco cucám v puse, obvykle párátko. Silný vztah mám k ukradeným hodinkám, které patřily Naovým rodičům. Chráním je a nikdy bych je neprodala.
Nemám ráda urážky a opilce, i když alkoholu se sama úplně nevyhýbám, nejsem moc kamarádka se zvířátky a bojím se hadů. Největším paradoxem je pro mě vztah s Naem, protože jeho řeči nenávidím a miluji zároveň. Nesnáším lidi, kteří lžou. V podstatě nikdy nikoho neodsuzuji kvůli názoru, ale nesnáším, když si za ním někdo neumí stát. Takový lidé jsou pro mě jen slaboši a umím jim to dost netaktně dát najevo.

SCHOPNOSTI

Hlavními přednostmi jsou u mě trpělivost a preciznost. Dokážu vyčkávat celé hodiny nehybně na vhodný okamžik, koncentrovat se na něj a dotáhnout konce bez jediné chyby. Pracuji vždy tiše a nenápadně. Naštěstí pro mě mám skvělý zrak a přesnou mušku. Nic ale nebylo

zadarmo a svůj styl jsem musela vybrousit dlouhými, neúnavnými tréninky.
Obvykle všechno předem promýšlím, nikdy se nevrhám do problému bez rozmyslu. Nikdy nedávám najevo city, odpouštím si zbytečné poznámky a veškerou energii soustředím na boj. Dokážu pozorovat své okolí s nebývalou přesností a najít sebemenší detaily. Díky tomu jsem také skvělým stopařem. Velkou výhodou je také mé sebeovládání, nikdy nepanikařím a vždy uvažuji až s děsivě chladnou racionalizací.
Mou roli stínu skrývajícího se ve tmách podporuje mé KG a senzibilské schopnosti.

PŘÍBĚH

Dali mi jméno Mikasa, ale nikdo se neobtěžoval tohle zdlouhavé jméno vyslovovat, takže jsem už od začátku byla Mika nebo Misa nebo prostě jen ona, podle toho kdo mě oslovoval. Nečekala na mě růžová postýlka a hromada hraček, jak to u novorozeňat bývá, nečekalo mě vlastně skoro nic, protože jsem se nenarodila do milující rodiny. Jestli mě nechtěli..? Nevím, nejspíš jim to bylo fuk, a já se nikdy nesnažila pátrat po důvodech, proč jsem na tenhle svět vlastně přišla. Byla jsem tu a to bylo rozhodující.
Narodila jsem se na podzim koncem listopadu, kdy ustavičně pršelo a matka měla nejspíš pěkně blbou náladu, že se musela dřít se mnou a cestou domů ještě zmokla. Byla jsem už pátým a nejmladším dítětem, které

přivedla na svět. Odnesla mě domů, uložila do dřevěné postele, kde přede mnou spalo všech pět sourozenců a hleděla si svého, dokud jsem se hlasitě nedožadovala pozornosti. Nemyslím, že by mě neměla ráda, jen měla dost problémů sama se sebou. Můj otec byl shinobi a pracoval pro vesnici, ale v době kdy jsem přišla na svět se daleko víc věnoval alkoholu než své práci, takže to s námi šlo během let stále víc z kopce. Mí sourozenci nebyli vychovaní zajímat se o cokoliv jiného než o sebe, takže jsem pro ně nejspíš nic neznamenala, ale nevyčítám jim to. Ani já k nim během svého dospívání necítila žádný vztah. Byla to rodina, kterou jsem neznala.
Narodila jsem se v chudinské čtvrti, kde bylo každému ukradené, kdo jsem a nebo co se se mnou stane. Starali se o mě jen do té doby, než jsem zvládla základní lidské potřeby a pak mě nechali osudu. Netoužila jsem po jiném životě, nic jiného než čtvrť jsem neznala, takže jsem ani nevěděla, že se dá žít jinak. Nebyla jsem nespokojená a svého osudu jsem nikdy nelitovala. Nezažila jsem dětství v pravém slova smyslu. Nikdo mi neukázal, jak si hrát nebo se o něco zajímat. Byla jsem takové dospělé tiché děcko, které nikdo neviděl ani neslyšel, ale které všechno vědělo. Nebyla jsem apatická, naopak mě všechno zajímalo, ale věděla jsem, že bych svými všetečnými otázkami rodiče jen otravovala a tak jsem se naučila poslouchat. Vidět a slyšet všechno, nepozorovaně se dostat, kam jsem potřebovala, splynout s prostředím, stát se neviditelnou. To mi šlo odmalička. Uměla jsem využít situace, věděla jsem kdy a jak se tvářit, abych si lidi kolem sebe obmotala kolem prstu. Moje tvář se uměla rozzářit nebo rozesmutnit lusknutím prstu a nikdo nikdy nevěděl, jestli hraju jednu ze svých her nebo to myslím smrtelně vážně.
Věděla jsem, že co si sama neobstarám, to prostě mít nebudu. Nejsem dvakrát pyšná na všechny ty triky a

úskoky, které jsem odkoukala od všech těch ztroskotanců, kteří tvořili mé okolí. Ale projevovala jsem nesporné nadání. Uměla jsem být prostě neviditelná. Brzy jsem se naučila životu na ulici, malá kapsářka, rychlá, mrštná, nepostřehnutelná! Všem jsem se vysmívala, jak jsou nadutí a tlustí, ti bohatí nahoře, ale já byla vychytralá a rychlá a dokázala je obrat! Co se mi zalíbilo, bylo moje. Nepřemýšlela jsem o tom, jestli je to dobré nebo špatné, byla jsem takový malý samorost, který měl na prvním místě spokojenost. Tehdy jsem ještě neviděla hloub, nezajímalo mě, co se stane ostatním, jaký vztah měli ke všem těm ukradeným věcem.. ale měla jsem se to brzy naučit.
Byl vysokým mužem, stejný jako dalších sto kolem. Ale měl zlaté hodinky. Neviděla jsem jeho, jenom ten kousek na jeho ruce. Byla jsem si sama sebou tak jistá, bylo to přece tak snadné – přikrást se k němu, nenápadně se o něj otřít, věnovat mu sladký úsměv a pak..
Ale zvrtlo se to. Než jsem vůbec postřehla, držel mě za ruku, tlačil mě k blízké zdi a ostřím katany se blížil ke mně. Neviděla jsem žádné vzpomínky, neloučila se s rodinou. Jen mě napadlo, že skončí život jedné ztracené existence a nikoho to nebude zajímat. Pohřbí mě u hřbitovní zdi, beze jména na náhrobku. Dívala jsem se mu do očí, neucukla. Čelila jsem svému životu čelem, budu tak čelit i své smrti. Ale ta nepřišla. Pustil mě, složil zbraň a zeptal se na mé jméno. Nepřišlo mi důležité odpovídat mu. Pochválil mou odvahu a pokáral mě za krádež. Ty hodinky mi ale nechal a odešel.
Zůstal mi v paměti, byl moc divný a mě divné věci vždycky přitahovali. Musela jsem o něm zjistit víc. Nebylo tak těžké najít ho a sledovat. Trpělivě jsem se každý den kradla za ním, schovávala se za rohy. Byl zvláštní, zasmušilý, věčně zamračený, věčně s nějakou lahví v ruce. Znala jsem už nazpaměť každý detail jeho tváře, když se pátý den zastavil a pozval mě na čaj. Jestli mi to přišlo divné? Ano, ale šla jsem. Zvědavost je jednou z mých nebezpečných vlastností. Zeptal se, jak dlouho už ho sleduji, a když jsem odpověděla, tvářil se překvapeně. Přiznal, že tak dlouho o mě neví.
Řekl, že mám dar. Dar být stínem. Nepřišlo mi to jako dar, byla to prostě věc, která mi sloužila. Nebyla jsem na ni nikterak pyšná. Seděla

jsem tam, pila čaj a poslouchala jeho vyprávění o vesnici. Jak za ni bojoval, jak ji miluje a chce chránit, ale trápí ho minulost. Nesdělil mi podrobnosti a já se neptala. Nudilo mě to, nechápala jsem to a nezajímaly mě cizí pohnutky. Řekl, že ve mně vidí možnost, jak udělat něco dobrého, něco smysluplného. Nabídl mi, že mě začne učit. Že ze mě udělá ninju. Vyprskla jsem tenkrát smíchy, viděla jsem svého otce, neschopného chodit a mluvit, načichlého vodkou jak se válí před domem. Ani on sám na mě tenkrát neudělal velký dojem. Tak tohle ze mě chtěl udělat..? Vysmála jsem se mu. Ale nedal se. Mluvil klidně, i když jsem odsekávala a byla drzá, nenutil mě, ale nenechal se snadno odbít. A mě se, proti mé vlastní vůli, zamlouvalo, že má něco tak důležitého, pro co chce pracovat. Fascinoval mě a zajímal. Jako malá jsem si častokrát kladla otázku, co vlastně pro tenhle svět znamenám, kdo vlastně jsem. Nevěděla jsem to, žila jsem z přetvářky, ze zoufalství a neustálého strachu a tichého vzdoru kypícího uvnitř rozdrásané duše. A tak jsem souhlasila.
Nezajímala jsem se o jeho minulost a on se nezajímal o mou. Tím dnem, kdy jsem odešla z domova, jsem svou minulost ztratila. Dostala jsem druhou šanci.
Jmenoval se Nao. Tenkrát, v mých dvanácti, mi přišel jako životem zničený padesátník, i když mu v době našeho setkání bylo pouhých sedmnáct. Nikdy jsem z něj netahala informace, byla to taková tichá dohoda a třebaže mi sem tam něco ze své minulosti sdělil, dodnes jeho příběh neznám.
Neuměla jsem si představit, jak náročné to všechno bude. Žila jsem v představě, jak dokonalé mé schopnosti jsou, ale ukázal mi, že jsem si pouze uměla vybírat snadné cíle. Proti němu neměly mé triky a přetvářka žádnou šanci. Nikdy nebyl vyloženě zlý nebo krutý, ale přísný a odtažitý uměl být sakra dobře. Štval mě, to jak všechno říkal upřímně, protože to často byly věci, které se mi nezamlouvaly. Jeho metody a tréninky byly tvrdé a bolestivé a v té době jsem ho víc nesnášela než měla ráda, ale byl to on, kdo mě vytáhl z té stoky a dal mi domov, teplou stravu a novou šanci a já mu byla vděčná.
Všichni se snaží zesílit, zviditelnit se, upozornit na sebe, ale já se snažila co nejvíc potlačit sama sebe, zničit

svou přítomnost, zamaskovat své stopy. Trvalo roky než jsem ho dokázala obelstít.
Pomohl mi a nakonec se ukázalo, že můj potenciál odhadl správně. Objevila jsem své skryté nadání, svou dědičnou schopnost. Dokázala jsem své tělo změnit na kouř, doslova mu proklouznout mezi prsty a zmizet jako pára nad hrncem. Teď už jsem byla skutečným stínem..
V rychlém sledu jsem zvládla geninské a následně i chuninské zkoušky. Překvapilo mě, když jsem viděla všechny ty schopnosti, které měli účastníci. Excelovala jsem v testech, ve sbírání informací, v krádežích, ale své souboje jsem prohrávala. Nechápala jsem to, jak jsem mohla postoupit, když jsem nedokázala vlastně nic. Vadilo mi to, že jsem slabá a všechny ty roky byly k ničemu. Tehdy mi Nao připomněl, že jsem stín. Stín nemůže porazit světlo. Ale čím silnější je světlo, tím silnější je také stín..
Tenkrát jsem jeho slova nechápala.
Rozhodl, že je na čase naučit mě víc, ale ne ve schopnostech, ale zkušenostech. Odešla jsem s ním z vesnice. Jako by tím z nás obou spadl nějaký stres, nějaká zátěž. Začala jsem svoje schopnosti trénovat venku v praxi a čím víc se mi dařilo, stávala jsem se otevřenější a spokojenější a čím víc jsem se smála, tím víc se Nao přestával utápět v alkoholu a začínal být cílevědomější. Něco mi říkalo, že se v něm probouzí záblesky jeho skutenčné osobnosti. Nevím, jestli jsem dospívala nebo jen začala chápat souvislosti, ale dívala

jsem se na něj jinak. Nebyl to už jen vděk, začala jsem více naslouchat jeho slovům, brala si je k srdci a on sám se stával mým vzorem. Teprve nyní jsem ho začala brát jako svého učitele. Jako svého přítele. Jako svého staršího bratra.
Roky plynuly a já cítila, že už mě nebere jen jako svou žačku, ale jako svého týmového partnera. Věděla jsem, že ho nejspíš nikdy nepřekonám, ale byla a je to dobrá motivace. Naučil mě spoustě věcí a ne jen to, jak být ninjou. Naučil mě cti a slušnosti, odpovědnosti za své činy i povinnosti poslouchat.
Bylo tomu zhruba deset let, co jsem se stala jeho žačkou a začala kráčet po naší společné cestě, když mi oznámil, že si potřebuje dokončit své záležitosti. Nikdy o nich nemluvil, ale věděla jsem, že to kvůli mně se změnil, že jako on byl novou nadějí pro mě, já byla zase ta jeho druhá šance. Bylo těžké se s ním rozdělit. Od dětství jsem neznala samotu, vždycky byl se mnou a zachraňoval mi zadek, když jsem to potřebovala. Ale byla jsem dospělá a věděla jsem, že ho nevidím naposledy.
Pár měsíců jsem pobývala ve své rodné vesnici, dodělala si zkoušky na jonina, abych se měla čím pochlubit, až ho zase uvidím a pak se prostě flákala světem. Byla jsem už moc vychovaná, abych se vrátila k tomu prvopočátkovému stádiu, takže jsem sekala latinu. Vlastně jsem byla od Naa dost vytrénovaná, takže když se mi potom stal ta věc, nebylo nic divného na tom, jak jsem reagovala. Ale to předbíhám.
Jsem dost nekonfliktní typ, a když už nějaký malér udělám, snažím se zmizet, ale tehdy se mi to nepovedlo. Vlastně už si nevzpomínám, proč ten malicherný spor vlastně začal, každopádně tam byli čtyři chlápci a já. Nepanikařila jsem, k tomu jsem nebyla vychovávána, nicméně jsem nebyla ani vychovávána k přímému boji a moje chladné kalkulace mi jasně říkali, že nemám šanci. Co si z toho vlastně pamatuju? Jo, dost to bolelo, když jsem si tam ležela v hlíně, ale nakonec se objevil nějaký muž a zachránil mě. Vlastně si skoro ani

nepamatuji, jak vypadal, měl kápi, ale moje smysly přece jen postřehly pár detailů.
Probudila jsem se v nemocnici. Sestry mi oznámily, že mě k bráně donesl nějaký neznámý muž a zase zmizel. Uzdravila jsem se rychle, ale byla jsem nespokojená. Měla jsem nevyřízené účty. Pořád ještě jsem to nechápala. Nejdřív Nao, kdo mě zachránil a teď úplně neznámý muž? Vrtalo mi to hlavou. Jako malou mě neučili, že by se něco dělalo jen tak. Vždy v tom byla nějaká protislužba.. Nao mě naučil vážit si života a já si ho vážila tím spíš, že pro mě v minulosti nic neznamenal. A teď jsem za něj vděčila neznámému cizímu muži. A tak jsem se rozhodla, že ho najdu. Potřebovala jsem mu za to poděkovat. A tak jsem začala sbírat informace.
Teď jsem dospělá, vyrovnaná žena, která nevěří v osud nebo zásah boží, ale ve vlastní schopnosti, svou sílu a odhodlání, která nemá mnoho, ale o to víc si toho váží a chrání to. Nemám cíl a stále ještě hledám sama sebe, ale už nejsem a nebudu sama.
Nakonec jsem ho opravdu našla. Jak jsem řekla, umím sbírat informace. Kisuke Uchiha. Moc jsem o něm nevěděla, ale i to co jsem měla stačilo na dostatečně velkou obezřetnost. Ani já v něm nevzbudila moc důvěry. Nevěřil, že jsem opravdu přišla jen poděkovat a nabídnout mu protislužbu jako znamení vděku. Přece jen mě ale s sebou vzal. Měla jsem hledat každého, kdo odcizil sharingan Uchihům. Neměla jsem nic proti, můj názor nebyl důležitý a já byla ochotna jeho příkaz splnit bez otázek, ale naše cesty se měli rychle rozejít.
Jak jsem řekla, věděla jsem něco málo o jeho minulosti, ale že ho pronásleduje zrovna Itachi Uchiha, to

opravdu ne. Za těch pár dní, které jsem s ním trávila, jsem si ho docela oblíbila, stejně jako jeho děti. Bylo mi jich trochu líto. Jaký mají život, když se s nimi Kisuke neustále přesouvá z místa na místo, když jsou stále v nebezpečí. Na druhou stranu, byly by šťastné v bezpečí vesnice, ale bez otce? Na tuhle otázku jsem nedokázala a ani dnes bych nemohla odpovědět. Každopádně jsem byla nakonec svědkem bitvy dvou Uchihů. Tenhle zážitek bych si klidně odpustila. Kisuke zemřel. Znenadání jsem držela v náručí dva malé sirotky. Co jsem měla dělat? Laskavost jsem mu nikdy nevrátila, a protože jsem věděla, že by nikdy nechtěl nechat své děti Konoze, protože ji tak hluboce nenáviděl, nemohla jsem je tam nechat.
Tehdy se objevil Nao a jako už tolikrát mi pomohl. Bylo zvláštní ho po těch letech znovu vidět. Neptal se mě, nevyslýchal mě, nezakazoval mi ani nevyvracel mé rozhodnutí. Byla jsem mu vděčná. Nesla jsem s sebou dva hledané Uchihy a přesto šel se mnou, aniž by na okamžik zaváhal. Nevím, kdy přesně jsem změnila svůj pohled na něj, ale nejspíš už tehdy jsem ho přestala vidět jen jako svého učitele a přítele.
I s dětmi nás našel bývalý Raikage. Nenapadlo by mě, že přesvědčit někoho, že ti dva caparti jsou výplodem našeho vztahu s Naem, bude tak jednoduché. Musela jsem se vrátit do vesnice. Nechtělo se mi přinášet s sebou problémy, ale šla jsem. Za svévolné opuštění vesnice jsem byla suspendována. Nevadilo mi to. Věděla jsem, že jsem mohla vyjít s daleko horším trestem a navíc jsem se začínala pomalu ale jistě přizpůsobovat své nové životní úloze - být matkou.
Nebyla to ale jediná věc, která ovlivnila můj život. Byla to válka, do které měl Nao odejít. Přesně nevím, která z těch věcí mě nakonec zlomila, ale prvně jsem si dokázala uvědomit a hlavně sama sobě přiznat, že to, co k němu cítím, není jen obyčejné přátelství. Láska. Nikdy bych nevěřila, že by jednou mohla být zrovna mezi námi dvěma. Tehdy, když jsem po dlouhé době cítila strach o něčí život, bála jsem se, že o něho přijdu, tehdy

když mě políbil a já jsem mu polibky oplácela, tehdy se můj život dostal do nových rozměrů.
Následující roky jsem trávila hlavně s dětmi. Zamilovala jsem si je a brzy zapomněla na to, že nejsou moje. Vychovávala jsem je jako vlastní. Nao byl dlouhé měsíce pryč, ale nepochybovala jsem, že se vrátí. Měla jsem strach o jeho život, ale věděla jsem, že jsem pro něj dostatečný důvod, aby se nenechal jen tak hloupě zabít. Bylo to zvláštní období plné očekávání a nejistoty. Nedokázala bych spočítat, kolikrát denně jsem stála u okna a dívala se ven, jako by se mohl každou chvíli objevit u vrátek. Zbláznila bych se, ale díky dětem, které neustále vyžadovali mou péči, jsem to nějakým způsobem zvládla. Když se vrátil, padla jsem mu do náruče, aniž bych jen okamžik přemýšlela. Moje city se nezměnily.
Začali jsme žít jako každá normální rodinka, i když jsem každou chvíli trnula hrůzou, když Nao odcházel na mise. Nebyla jsem hloupá a věděla, že šance, že se jednou prostě nevrátí, je obrovská. Snad právě proto jsem se snažila zajistit v domě příjemnou pohodu a klid a celkově se chovat jako správná manželka. Dlouhou dobu jsem si nechávala své pocity a strach pro sebe. Byla to jeho práce. Nemohla jsem mu to zakázat a snad jsem ani nechtěla, byla jsem hrdá na to, co dělá pro vesnici, aby ji ochránil, aby ochránil mě a děti, ale té hrůzy, že něj přijdu, jsem se nikdy nezbavila. Tehdy, když jsem běžela za Yuno a Kenem, abychom mu při jedné misi pomohli, by se ve mě krve nedořezal. Jen ten fakt, že mě tak pečlivě vytrénoval, mi zabránil, abych se zhroutila. Šlo ale o jeho bezpečí a na hysterické záchvaty nebyl čas. Ty přišly až když jsem nad ním klečela a snažila se mu svou chakrou pomoct. Nevyčítala jsem mu nic, vlastně jsem neřekla vůbec nic, jen ty zrádné slzy jsem zadržet nedokázala. Od té doby se jeho přístup dost změnil a já se cítila klidnější. Jeho brutální

tréninky mě sice zneklidňovali, ale věděla jsem, že to nedělá jen tak bezdůvodně. A tak jsem dál snažila, ošetřovala mu rány, čekala na něj s večeří a povzbuzovala ho.
Samozřejmě jsem se snažila zlepšit po stránce bojové i já, protože pohled na neustále cvičícího Naa mě neskutečně vytáčel. Nevkládala jsem do svého úsilí tolik jako on, byla jsem o tolik pozadu, ale alespoň jsem se snažila mu přiblížit, i když jako vždy dal laťku pěkně vysoko. Když nic jiného, ty dvě malé hyperaktivní bestie vybrousili mé pozorovací dovednosti a reflexy na nejvyšší level. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, nikdy jsem neplánovala velkou rodinu a sladký život, ale prostě mi to tak nějak spadlo do klína a já po tom všem musím uznat, že jsem za to nesmírně ráda. Po letech se cítím opravdu šťastná.

TECHNIKY

KG:
Ibushimi no Jutsu (http://naruto.wikia.com/wiki/Body_Oxidation_Technique)
Ostatní:
Chakra Suppression Technique (http://naruto.wikia.com/wiki/Chakra_Suppression_Technique)
Gamadaira — Kageayatsuri no Jutsu (http://naruto.wikia.com/wiki/Toad_Flatness_%E2%80%94_Shadow_Manipulation_Technique) – B
Chakra Transfer Technique ([url=Chakra_Transfer_Technique]Chakra_Transfer_Technique[/url])
Tōton Jutsu (http://naruto.wikia.com/wiki/Transparent_Escape_Technique)
Meisaigakure no Jutsu (http://naruto.wikia.com/wiki/Hiding_with_Camouflage_Technique) - A
Mujin Meisai - B

BODY
Ninjutsu- 5
Genjutsu- 3
Taijutsu- 4
Inteligence- 3,5
Chakra- 4
Sila- 2
Rychlost- 4
Ruční pečetě- 4

pro **Hokori Mai** Sun Jun 07, 2015 11:02 am

Pokud chceš vlastnit hijutsu klanu Iburi, budeš muset patřit do klanu Iburi, takže pro tebe bude platiti, co se týče technik, toto, a co se týče klanu, toto.

Z technik ti nepovolím Kageayatsuri no Jutsu. Sice došlo v oblasti technik na NSku ke globalizaci, ale ta nezahrnuje všechny techniky. Některé jsou pro danou lokaci etc. specifické (např. Kirigakure no jutsu v Kiri). Kageayatsuri no Jutsu nechme shinobim, kteří se učí techniky se žábami (tak jsem se rozhodl nejen podle názvu této techniky...). Tōton Jutsu je jinak v podstatě to samé, co Meisaigakure no Jutsu, takže bych si osobně obě tyto techniky nedával. Můžu se plést, Meisaigakure no jutsu jsem v anime viděl, Toton jutsu ne, ale z popisu těchto technik se zdá, že je to v podstatě totéž. Rank těchto technik je A.

Jinak se zdá být vše v pořádku.

pro **Mikasa Aomine** Sun Jun 07, 2015 2:03 pm

Ah, netušila jsem, že už někdo byl.. dala jsem si tedy některé jeho techniky, ráda bych se ho zeptala, jestli mu to nevadí, ale hádám, že je neaktivní..
Techniky jsem teda předělala a je snad vše v pořádku^^

pro **Hokori Mai** Thu Jun 11, 2015 3:27 pm

POVOLENO

pro **Mikasa Aomine** Wed Nov 11, 2015 9:41 pm

Pokračuji^^

pro **Goku** Mon Mar 07, 2016 11:08 pm

Povolené.

pro Sponsored content

Mikasa Aomine

Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine

Re: Mikasa Aomine