Skleník

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Nov 09, 2015 8:54 pm

Dříve proslulý písečný skleník býval pýchou vesnice, a třebaže se dnes už nemůže ani z poloviny rovnat svému předchůdci, stále si zachoval své tradice a vědomosti a odborníci z řad Sunagakurských mediků se snaží vrátit mu jeho dřívější prestiž.

pro **Akasuna no Pilikka** Sat Mar 26, 2016 10:37 am

Stála jsem v dusném vzduchu, který se ani nehnul a zamyšleně hleděla pískem zažloutlým oknem ven. Před skleníkem se rozkládala holá, pustá poušť a přesto jsem v ní neviděla jen to. Byl to můj domov. Být zpátky, i když v jiné situaci, jiné době, v polovičních troskách, prostě to pro mě znamenalo mnoho. Ticho, jen šelestění písku, mě příjemným způsobem uklidňovalo. Nemusela jsem na nic myslet. Má hlava byla už dlouhou dobu prázdná, bez myšlenek, bez nápadů, beze snahy, bez cíle. Byla jsem doma, Hideo mi dělal stálou i když tichou společnost, a i když jsem to nepovažovala za šťastný konec, stačilo mi to.
Sklonila jsem hlavu a malou konvičkou začala zalévat jednotlivé truhlíky a vyprahlou půdu. Téměř s mateřskou láskou jsem se starala o zelené rostlinky, které se využívaly jak na výrobu léků, tak na všelijaké jedy. Poslední dobou jsem se doslova vyžívala v práci s rostlinami a jejich zkoumáním. Vzpomínala jsem, co mě kdy babička učila, co mi předávala. Vedla jsem podrobnou knihu informací o každém lístečku, který v naší nehostinné vesnici vyrostl. Zase moc jiných věcí jsem na práci stejně neměla.

pro **Sabaku no Hideo** Sat Mar 26, 2016 11:29 am

Mesiac? Takmer 2? Neviem presne koľko času som strávil v hlbinách púšte spoločne so Shukakom, ktorý sa zdá nemá dosť dobrých spomienok na čas kedy opustil Yoko. Akoby sa uzatvoril a ja som mu pomáhal spoločne s Yukim znova nájsť to svetielko nadeje. Teraz ma ale hnala iná túžba. Po čase som totiž niečo zistil a trvalo mi to do dnes dešifrovať to. Avšak, nakoniec sa mi stopy potvrdili a ja som okamžite vyštartoval späť do dediny. Netrvalo to ani zopár hodín a piesočná búrka narazila na hradby a presunula sa doprostred dediny, kde sa uvelebila v uliciach, tvoriac novú postavu z piesku uprostred ničoho. Postava sa chvíľu rozhliadala, načo sa rozbehla smerom na sever.

Slnko hrialo fakt neskutočne. V dnešný deň sa zdalo že teplota dosahuje obrovských teplôt a v diaľke sa dal pozorovať "unikajúci plyn", teda presnejšie prízemný ozón. A práve keď sa Pilikka rozhliadla von zo skleníku, všimla si v diaľke čiernu tyčku. Tá tyčka v povetrí aké bolo sa rozmazávala, ale čím viac sa približovala, tým viac sa začala podobať človeku. Ten sa pohyboval priamo smer pomalším tempom, chrániac sa pred pieskom hrubou tunikou ktorú mal otočenú okolo krku a hlavy ako turban, aby sa uchránil. Len čo ale došiel na dosah, zhodil to a Pilikke sa ukázal pohľad na blonďavé vlasy a čierne kruhy pod očami. Môj výraz bol tvrdý, avšak v očiach mi mohla vidieť tancovať oheň.
"Našiel som ju.."

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Mar 28, 2016 10:22 am

Věnovala jsem se květinám, aniž bych vnímala svět okolo. Mimo realitu jsem byla docela často. S kým mluvit v prázdné vesnici. Mrzelo mě dívat se na Sunu, jejíž dřívější sláva stále více a více připomínala mýtus, pohádku, iluzi. Tak moc jsem se snažila dát své vesnici zase sílu vstát z trosek, ale nebylo to tak snadné.
Zrovna, když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem na obzoru postavu. Zakryla jsem si oči rukou, protože proti světlu jsem špatně viděla, ale i tak mě zajímalo, kdo se blíží právě sem, kam kromě mě snad nikdo nechodil. Teprve když byl můj bývalý student jen několik metrů ode mě, poznala jsem o koho se jedná. Na malou chvilku jsem se pousmála, záblesk mé dřívější radosti, že se vrátil někdo, kdo mi byl drahý a já věděla, že ho mám zase na dosah, v bezpečí vesnice a mých schopností. Nepochybovala jsem, že se o sebe dokáže postarat. Konec konců, to já znala jeho schopnosti nejlíp. Byla jsem ale ráda, že se vrátil.
Byl pryč tak dlouho. Chápala jsem, že trénink s Yukim je náročný a především se nesmí uspěchat, ale chtěla jsem slyšet novinky. Nečekala jsem dlouhý rozhovor,obvykle jsme spolu prohodili pár slov a pak jsme se jen vyžívali v přítomnosti toho druhého. Nepotřebovala jsem mluvit. Stačilo mi vědět, že je tam. Jenže on nemluvil o něm. Mluvil o ní.
Konvička v mé ruce se zakymácela a pár kapek vody dopadlo na podlahu posetou pískem. Položila jsem ji vedle zašlého truhlíku a pohled sklonila k rostlinkách u svých rukou. Jí. Tehdy ještě v Tsuki přísahal, že jí najde. Že jí přivede. Jenže já jsem se vzdala té naděje. Nechtěla jsem už dál věřit přeludu. Tak.. proč? A mluvil vůbec o ní? Během minuty jsem opět nasadila svůj neutrální výraz a celkem vyrovnaným hlasem, aniž bych zvedla pohled od květiny, jsem se zeptala:
"Koho?"

pro **Sabaku no Hideo** Mon Mar 28, 2016 10:45 am

Úprimne si ani nepamätám koľko krát som do nej vložil túto nádej a sklamal som. Veľa krát som si myslel že už ju nájdem, či už živú alebo mŕtvu, nestalo sa tak. Snažil som sa ďalej a ďalej. I ja sám som sa vzdával nádeje, padal som do temnoty neveriac v to že by to bolo ešte možné. Ale nevzdal som to úplne. Nikdy. Stačil mi jeden pohľad na ňu. Ako sa z veselej osoby stál len jej slabý tieň minulosti. Ľudia sa nemenia, ale smrť všetko zmení. A práve to si zažila ona. Toľkí jej už umreli, toľko krát som videl jej strnulý výraz plný beznádeje na tvári, toľko krát som si nevedel dať rady aby som jej pomohol. Vedel som len jedno, jediná nádej, jediné svetielko ktoré by jej ešte pomohlo bola Yoko. Ja som nebol schopný pomôcť ale ona mohla.
"Je v poriadku, neboj.." Prehovoril som k nej keď som videl jej výraz. Vedel som že asi chcela počuť o Yukim, ale to bolo zbytočné. Bol znova v Tsuki kde sa pripravoval na tréning so Shirom. A Shukaku? No zdalo sa že už dokáže aspoň trochu veriť, aspoň v toho chalana, ale to bolo teraz nepodstatné. Vietor slabo ovial moju tvár, ktorá sa leskla od nekonečného tepla, ako som sa ponáhľal sem. Kvapky potu pomaly stekali po mojej tvári a chladili môj rozohriaty organizmus aspoň zvonku, lebo zvnútra aj mne tlkotalo srdce tak silno, že teplota tela dosahovala obrovských rozmerov. A len čo vlasy dopadli po tom čo ich rozfúkal vietor, prehovoril som.
"Je živá. Mala by byť. Ani nie pár desiatok kilometrov odtiaľ.. Jej telo našla istá osoba a odviedla preč. Ešte keď žila, hneď po vypustení Shukaka. Či stále žije nev.." Viac som nepovedal, zasekol som sa a aj na mojej tvrdej tvári sa na malý okamih usadil tieň strachu. Tri roky. Kto vie či ešte žije, či tam ešte je. Či neodišla, alebo ju nepochovali. Ale všetky stopy viedli tam. Nikde inde už byť nemohla.

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Mar 28, 2016 11:35 am

Aniž bych zvedla pohled, začala jsem celkem neurvale trhat suché lístky. Něco ve mě stále cítilo bolest, i když jsem se tak moc snažila zapomenout. Ten starý dobrý známý pocit prázdnoty. Kolikrát jsem cítila naději a pak dostala další a další ránu? Kolikrát někdo přišel a doslova ze mě vyrval kus mého já s dalším člověkem, který zemřel nebo mě nenáviděl? Rodiče, Neuro, mé děti, Kisuke, Yoko.. kolik dalších, než ten pocit zevšední? Trhla jsem hlavou a otočila se k němu zády. Je živá. Živá.
Pohlédla jsem ven. Na můj domov. Prali se ve mě smíšené a protikladné pocity. Láska, vztek, smutek, naděje.. nechtěla jsem tomu zase podlehnout. Zase věřit a pak viděl zmar. Znělo to tak rezignovaně, ale já nevěřila, že je živá. Už ne. Bylo moc pozdě. Už to nebolelo tak jako dřív. Nechtěla jsem naději. Nevěřila jsem v ní. Snažil se tak moc a proč. Stejně je mrtvá.
Otočila jsem se k němu a aniž bych uhnula pohledem, slabě jsem se pousmála. "Děkuji. Chtěla by být pohřbena u svých rodičů." když jsem procházela kolem něj, lehce jsem se dotkla jeho ramene. Nechtěla jsem, aby si myslel, že to pro mě nic neznamená. Tam, kde jsem teď byla, už nezáleželo na tom, jestli žije nebo ne. Neviděla jsem ji třináct let. Chtěla jsem to už prostě jenom uzavřít. Vědět jistě. Znát pravdu.

pro **Sabaku no Hideo** Mon Mar 28, 2016 12:06 pm

Stál som tam a sledoval ju. Nech sa skrývala za akú chcela masku, poznal som ju. Dosť dlhé roky, od malička. Vedel som všetky jej pocity, všetky jej skrýše, všetko. Aj jej najväčšie tajomstvo, o čom ani ona sama nevedela. A teraz keď sa dotkla môjho ramena a prešla okolo mňa, nezareagoval som. Človek by si pomyslel že sa usmejem, alebo mi po tele prejdú zimomriavky nestalo sa tak. Vedel som ako jej záleží na Yo. Tiež som vedel aká bývala a ako sa zmenila, trávil som pri nej všetok svoj čas a videl som to na vlastné oči. A aj keď som nevedel nejako prehovárať do srdca ľudí, vždy som vedel ako prehovoriť do jej srdca. Stačilo aby prešla pár krokov, nepohol som sa a ostal jej stáť chrbtom k nej. Neotočil som sa na ňu, hľadel som dopredu na skleník ktorý opúšťala.
"Povedz mi.. Kedy si stratila samú seba?" Jednoduchá otázka ale hovorila za všetko. Narážal som na jej správanie, narážal som na jej uzatváranie, na všetko čo sa stalo odkedy som ju videl. Uzatvorila sa, stala sa necitlivou, úplným opakom tým čím bola. Len nerád som to videl, len kvôli jednej veci. Ja som všetko videl a všetko čo som videl mi trhalo už tak roztrhané srdce. Mala nato svoje dôvody, ale.. Nemohol som len tak stáť a nečinne sa prizerať. Bolo načase to prebrať.

pro **Akasuna no Pilikka** Mon Mar 28, 2016 6:36 pm

Zastavila jsem se kousek od něj. Neotáčela jsem se, jen jsem se dívala před sebe a chvíli přemýšlela. Nechtěla jsem mu to vyvracet. Věděla jsem, na co naráží. Měl pravdu. Změnila jsem se. Už jsem to nebyla já. Nikdo se nemění, mění vás situace. Vzpomínky. Zážitky. Ztráty.
"Suna." zamumlala jsem skoro neslyšně. Bylo zvláštní najít ten jeden jediný okamžik, ale já věděla, že je to právě ta chvíle. "Zničená Suna zničila i mě. Byla to poslední naděje." jak jsem mu měla vysvětlit, že ten pohled na můj zničený domov zničil poslední kousky mého dřívějšího smýšlení? Stát na té dobré straně, dělat ty dobré věci. Tak mě to vždycky učili. Tak to bylo správné. Jenže kdo z těch, kteří dělali dobré věci, ještě žije? Můj otec? Yoko..? "Už nechci být ten, kdo vždycky prohraje."
Nemohla jsem vrátit minulost. Musela jsem chránit budoucnost. Jakkoliv.
Otočila jsem se a s klidným úsměvem jsem na něj kývla hlavou. "Půjdeme?" věděla jsem, že to nechápe. Že znal jiného člověka, než jakým teď jsem. Mrzelo mě, že jsem ho svou rezignací zklamala. Ale nemohla jsem jinak.

pro **Sabaku no Hideo** Mon Mar 28, 2016 7:05 pm

Chvíľku som tam len tak stál a počúval ju. Nevedel som čo nato povedať. Áno, bol som naštvaný, už kvôli tomu že prijala Tsukimarov návrh, to že sa tak ľahko vzdala, štvalo ma to o to viac, že to bola ona kto ma vyviedol z temnoty na svetlo a zrazu sa svetla vzdala. Mal som sa aj ja?
"Dedina umrie až keď sa Káge danej dediny vzdá.." Boli moje jediné slová, neotočil som sa k nej, ani som sa na ňu nepozrel ale v hlase neznelo nič. Nesklamala ma, chápal som že ju to bolí, to všetko, chcel som jej pomôcť, to bolo jasné, veľa pre mňa znamenala, viac ako si len myslela. Že učiteľka? Prd, bola mi ako sestra a práve preto som nechcel aby sa vzdala nádeje.
"Fajn.." Prehovoril som, otočil sa na päte a prešiel popri nej, akoby tu ani nebola. Chvíľku som bez slova kráčal, než som sa v diaľke zastavil a otočil sa k nej.
"Bude to fajn.." Úsmev. Prvý krát za svoj život videla môj úsmev. Ja, som sa nikdy neusmieval. Nikdy som sa nechcel usmievať. A predsa teraz moju tvár zdobil žiarivý úsmev aký u mňa ešte nikdy nevidela. Chcel som ju len povzbudiť a snáď to vyšlo. Nato sa zdvihol piesok, so mnou aj Pilčou, a ten nás pomaly odnášal na miesto určenia.

~Presun~

pro **Akasuna no Pilikka** Tue Mar 29, 2016 7:46 pm

Poslouchala jsem ho, aniž bych pronesla jediné slovo. Věděla jsem, že se mnou nesouhlasí, že mě nechápe. Moc dobře jsem poznala, že je proti spojení s Tsukimarem, že mu Suna přijde jen jako figurka na šachovnici a nesnažila jsem se mu to vymluvit. Jen jsem po tom všech, co se stalo, už nechtěla znovu zažít Sunu zničenou a mrtvou. Nechtěla jsem se už míchat do politických her, nechtěla jsem dělat velká a často unáhlená rozhodnutí, nechtěla jsem rozhodovat o životech. Chtěla jsem svojí Sunu, zavátou pískem uprostřed nehostinné pouště - tichou a bezpečnou. V duchu jsem se usmála. Vážně jsem se hodně změnila. Vzdala jsem se.
Tím spíš mě překvapil, když se na mě usmál. Zvykla jsem si na jeho neutrální tvář, na nic neříkající výraz, na tvrdé odpovědi bez přikrášlování. Tohle jsem nečekala. Myslel, že mě tím změní? Že úsměv mě navrátí zpátky na správnou cestu? Milovala jsem ho za to, že to se mnou odmítl vzdát. Ale pravda byla pořád stejně žalostná. Nevěřila jsem.
"Hai." přikývla jsem hlavou a nechala se jeho pískem unášet na místo, kde měla být moje Yo. Bylo to zvláštní, ale necítila jsem téměř nic.

-Přesun-

pro Sponsored content

Skleník

Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník

Re: Skleník