Sayozen

pro **Hideo Hatake** Sat Feb 13, 2016 6:52 pm

Netrvalo to ani sekundu od opustenia kancelárie a my sme sa dostali až sem. Samozrejme, ja som bol na takéto presuny zvyknutý. Už veľa krát som sa teleportoval spolu so Seitom, nehovoriac o tom že sám som sa učil niečo nové na spôsob tejto techniky. Ale to neznamenalo že to zvládne Seiji. Moje nohy sa zľahka dotkli zeme, ale nie v postoji, padlo aj moje koleno, ako som si kľakol. A môj syn? Aj keď ma chytil pri presune za ruku, bol som dostatočne rýchly nato, aby som pri presunutí presunul jeho telo a tak teraz bol nalepený na mojej hrudi, pričom sa zdalo že ho objímam ako som mal ruky doslova oviazané okolo jeho telíčka. Jemne som ho objímal, ale nerobil som to len preto aby som ho zachytil ak by mu z presunu prišlo zle. Predsa len, takáto rýchla zmena miesta by mu nemusela urobiť dobre. Dôvodom bolo, že len čo aj on zacítil pôdu pod nohami, nevidel nič okrem môjho plášťa, ktorý mal tesne pred nosom. Bránil som mu v jednom, aby sa rozhliadol okolo seba. Aby nevidel.. jeho vyvraždenú dedinu. Už teraz ako sme dopadli som aj ja sám zacítil hnilobný zápach zo všetkých mŕtvol v okolí, spáleniská ako niektoré domy zhoreli a všetku tú krv v okolí. Tento pohľad, nechcel som aby to videl, takto hneď.
"Preskúmajte okolie dediny. Seito sa na mňa môže kedykoľvek teleportovať, takže znakom budú červené svetlice. Dopredu, nepúšťajte sa tak rýchlo do otvoreného boja, skúste ostať v utajení a zistiť čo sa tu deje. Nájdite v okolí stopy a zistite kde je tá skupina. Ja prehľadám dedinu.." V ten moment sa po mne zľahla zem. Vyzeralo to akoby som sa teleportoval, čo nebola úplná pravda. Avšak moja samotná rýchlosť bola pre oko obyčajného človeka príliš rýchla. Doslova, ako sme sa ocitli uprostred vyvraždenej dediny, tak rýchlo sme sa ocitli na kraji, kde nebolo toľko mŕtvol. Vtedy som konečne Seijiho pustil.
"V poriadku?" Spýtal som sa upokojujúcim hlasom a pustil ho, následne čoho som sa postavil a otrepal si plášť od špiny. Vtedy som sa rozhliadol a Seijimu sa po prvý krát naskytol pohľad na moje ľavé oko, ktoré bolo zafarbené do červena, úplne inak ako moje tmavé, čierne oko. Stál som tam nad ním ako jeho ochrana a oči som upriamil k stredu dediny.
"Spolieham sa na vás, Seito, Hana-sama.." Hlesol som v duchu, dúfajúc že ma fakt poslúchnu. Nevedel som akú presne autoritu voči nim mám, avšak. Veril som im. Neboli to moji podriadený. Ale priatelia.

pro **Seiyuro Hatake** Sat Feb 13, 2016 7:35 pm

Můj první teleport? Horor! Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že v normální situaci bych se cítil stydlivě nebo jakkoliv nevhodně, byl jsem Hideovi nesmírně vděčný, že mě drží, protože jsem čekal, že se každou chvíli pozvracím, omdlím nebo něco v tom duchu. Třásly se mi nohy. Jediné, co jsem viděl, byl jeho plášť, ta zářící čistá běloba, která ostře kontrastovala se zápachem, který se nesl všude kolem. Mohl mě chránit před pohledem, ale já to všechno cítil. Zavřel jsem oči, jako bych mě to dokázalo nějakým způsobem odteleportovat zase do světlé a útulné kanceláře, ale ani já sám jsem nevěřil tomu, že se to povede.
Hideo promluvil na Seita a Hanu, ale moc jsem neposlouchal. Bylo to tu zase, všechny pocity, jako bych se vrátil do té noci. Tehdy jsem cítil přesně to samé - strach. Zavřený ve sklepě jsem cítil jen vůni kouře a zoufalství, slyšel jsem všechen ten křik a děs a tma kolem mě ještě více umocňovala mou představivost. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem na to myslet. Byla to minulost. Nedala se už nijak změnit, ačkoliv bych si to přál.
Víceméně jsem si ani nevšiml, že jsme se dostali někam jinam. Bylo to na mě zkrátka moc rychlé. Hideo mě pustil a já se maličko předklonil a opřel se o stehna, abych se trochu uklidnil. Můj žaludek nepříjemně poskakoval, ale nemínil jsem si pokazit dojem tím, že bych přišel o dnešní oběd. Když jsem se cítil stabilněji, konečně jsem zvedl hlavu. Ten pohled mě dokonale uzemnil. Na krátkou chvíli jsem váhal, jestli byl dobrý nápad trvat na tom, že půjdu s nimi. Snad jsem nepočítal se všemi následky svého rozhodnutí, byl jsem dítě, nebylo by se čemu divit. Ale šokovaný výraz mi vydržel jen chvíli, než ho nahradil neutrální. Nemohl jsem se s tím vypořádat tak snadno, jen jsem byl matkou vychováván v realitě. Nikdy se mnou nejednala jako s dítětem a já se jako normální dítě většinou nechoval. Neznamenalo to ale, že by mnou ta skutečnost neotřásla. Pouze jsem to nedal tak výrazně najevo.
"V pořádku." prohlásil jsem, i když v mém hlase zazněla jakási pochybnost. Nevěděl jsem, jestli se chci vracet. Cítil jsem strach a zlobu. Na tomhle místě jsem vyrostl a miloval jsem ho a zároveň zde zemřela osoba, kterou jsem nejvíce na světě miloval. Ten krutý paradox byl zkrátka všudypřítomný a já nevěděl, jak ho přijmout. Když jsem ale zvedl hlavu, stál tam. Neopustil mě a z jeho postoje vyzařovala taková jistota, takové odhodlání. Nevím, jestli tak působil jen na mě, jestli mě oslnil jen pro to, že žádného ninju jsem doposud neviděl nebo proto, že v mém životě vždy chyběl mužský vzor, ale tehdy poprvé jsem si uvědomil, že něco v něm obdivuji.

pro **Hideo Hatake** Sat Feb 13, 2016 8:08 pm

Ako som predpokladal, nevzal ten teleport práve najlepšie. A o čo viac, aj napriek môjmu pokusu ochrániť ho pred všetkými tými vecami v dedine, dokázal pochopiť a predstaviť si, čo v okolí nás stále existuje. O to viac som sa musel v duchu usmievať. Nevedel som či veriť, že ide o môjho syna. Keď som ho prvý krát zbadal, vyzeral úplne ako moja mladá kópia. To mi dalo možnosť veriť že je mojím synom. Keď som pochopil jeho povahu, ešte viac to vo mne utvrdilo istotu že sa jedná o môjho syna. Ale keď som videl ako ľahko si dával dokopy dve a dve, keď som videl že môj potenciál, niečo dobré zo mňa je aj v ňom, prestal som pochybovať. Chcel som ho vziať na krvné testy, a úprimne, aj keby boli záporné, vychoval by som ho ako svojho syna aj tak. Ale..
"Teraz už žiadne testy nepotrebujem.." Zašomral som si popod nos. Možno to počul, možno nie, bolo mi to jedno. Len som sám seba utvrdil. Keď sa zdvihol a pozrel sa na mňa, aj bez Sharinganu som to v ňom videl. V tú chvíľu sa vo mne niečo pohlo. Nechápal som čo, nevedel som to. Nemal som otca, stratil som ho skôr ako som ho poznal. Pamätám si len na svojho dedka, ale ten tiež umrel veľmi skoro. Bol som vychovaný sám a nevedel som či by som mu mohol byť dobrým otcom, ale niečo vo mne mi hovorilo jedno. Že do toho dám naozaj všetko.
"No, vyzerá to že teraz budeme mať chvíľku sami. Viem že si múdry chlapče. Takže, kým budeme hľadať stopy, môžeš sa ma spýtať na čokoľvek chceš. Hai?" Pousmial som sa, pričom som ruku položil na jeho hlavu a roztrapatil som mu vlasy. Nevedel som to, necítil som to a nevedno kedy sa to dozviem, začal ma brať ako svoj vzor. Preto som sa pohol, nie každý deň vidí niekto Shinobiho na takejto úrovni. Ako som bol ja. Aj keď som sám seba bral ako slabého. Otočil som sa na päte že skontrolujem bránu, vykročil som vpred, aby som sa pozrel na telo ležiace pri ňom, keď som položil nohu... Zakopol som o kameň a aký som bol veľký a aký som bol dlhý, padol som celou svojou váhou, narážajúc tvárou o zem.
"Au.." Ozvalo sa tlmene, ako som prehovoril v bolestiach do zeme, následne čoho som len trasúcou rukou naznačil Seijimu že som v poriadku. Áno, bol som Hokáge. Bol som jeho vzor. Úžasné...

pro **Hana Ichiro** Sat Feb 13, 2016 8:54 pm

Objavili sme sa na mieste, ktoré mi bolo známe. Nebolo to tak dávno, čo som tu strávila nejaký ten čas, aby som našla nejaké stopy. Avšak neprehľadala som všetko, bolo to len také bežné získavanie základných informácií. Na teleport som bola už viac menej zvyknutá, aj keď...stále to bolo pre mňa hrozne čudné. I keď...teraz som to veľmi nevnímala, pretože som stála pri Seitovi tak...blízko. Stále ma prenasledovala tá nostalgia, príval "zabudnutých" pocitov. Meh.
"Rozumiem. Veľa šťastia..." Sotva som to stihla dopovedať, Hideo bol aj so svojim synom preč.
"Čo to...?" Vyvalila som oči. Že by sa Hideo za ten čas stihol natoľko zlepšiť, že bol schopný takejto teleportácie? Alebo to bola len nadľudská rýchlosť? Pery sa mi skrivili do úsmevu. Presne toto Konoha potrebovala. Stočila som pohľad najprv na naše ruky, potom opäť do jeho očí.
"Asi...by sme sa mali pustiť do práce, že?" V tej chvíli, akonáhle som to dopovedala, mala som sto chutí samu seba udrieť pánvičkou po hlave a zahrabať sa do zeme. Nevideli sme sa tak dlho...chcela som mu toho toľko povedať...možno ho objať, ja neviem, všetko možné...a miesto toho prenesiem gebuzinu, mierenú na prácu, ako keby ma nič iné nezaujímalo. V mysli som nad sebou štyri krát prevrátila oči. Musím teraz vyzerať pred ním ako totálny magor. Sakra.

pro **Seiyuro Hatake** Sat Feb 13, 2016 9:07 pm

Vzhledem k tomu, že mi bylo 5, nějaké testy DNA jaksi šli mimo mě. Ještě před pár dny jsem žil v domnění, že otec je nějaká mytologická postava, kterou člověk zahlédne jednou za život, když vůbec, tak se nebylo čemu divit. Poslouchal jsem ho a celkem nespokojeně koukal, jak mi rozcuchal můj velmi složitý účes. No co, přiznávám, že to bylo celkem příjemné. Takové prostné a jasné, ničím nekomplikované, v něčem mi to připomnělo Kaa-san.
Pak už jsem jen sledoval jeho velmi dramatický a zjevně bolestivý pád. Doteď jsem se tvářil netečně, ale po tomhle vystoupení jsem prostě nemohl jinak a tiše jsem se zasmál. Možná jsem netušil, co přesně má Hokage v popisu práce, ale tohle tam dle mého úsudku nebylo.
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Jako bych čekal, že někdo přijde a situaci nějak vyřeší. Překvapivě ale kolem dál vládlo ticho a kromě listů na stromech se nehlo vůbec nic. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem já upadl, kolikrát jsem si rozbil koleno nebo odřel loket, ale vždycky, pokaždé, když jsem neměl daleko k slzám, se objevil laskavý obličej mé matky, která mě zase zvedla na nohy a při pohledu na její klidný úsměv jsem na všechny bolesti zapomněl. Povzdechl jsem si a udělal pár kroků k němu.
"Etto.. jsi v pořádku?" nebyl jsem si jistý, jestli mu smím tykat. Každopádně jsem se nakonec usmál a natáhl k němu ruku. Jasně, lehká matematika, že bych ho se svými 120 centimetry vytáhl na nohy trochu pokulhávala, ale i tak jsem mu chtěl pomoct. Jak jsem tak na něj koukal, přemýšlel jsem nad jeho nabídkou. Můžu se ho zeptat, na co chci.. ale kde začít? Měl jsem na jazyku tolik otázek! Odkud znal Kaa-san? Proč mu o mě neřekla? Co je to Hokage..?
Nakonec jsem si jenom sedl na bobek před něj a zase se zatvářil vážně. "Zjistíš, kdo to Kaa-san udělal..?" proč mě zajímalo zrovna tohle? Sám jsem nevěděl. Možná to pro mě bez téhle odpovědi zůstávalo otevřené a já se nemohl přenést dál. Možná jsem chtěl vědět, kam směřovat svůj hněv. Možná jsem jen chtěl vidět tvář toho, kdo mi změnil život. Byl jsem moc malý, abych dokázal přemýšlet do hloubky nebo více abstraktně. Překřížil jsem ruce, jako bych sám sebe snažil schovat. Přece jenom jsem to pořád nějak nedokázal pochopit a jakkoliv nezúčastněně jsem se tvářil, moc mi chyběla.

pro **Hideo Hatake** Sat Feb 13, 2016 9:26 pm

Čo nato povedať, nečakal som že zapôsobím na syna práve takýmto spôsobom. Už keď som sa presvedčil že je to môj syn, chcel som skôr na neho zapôsobiť lepšie, nejako úžasne alebo hrdinsky, možno som to chcel urobiť len preto že ja by som to isté chcel od svojho otca, ale nie, ja si musím rozbiť hlavu na zemi.
"Ďakujem.." Odvetil som znova do zeme, ale namiesto toho aby som mu vzal jeho ruku, som ju zdvihol do vzduchu, položil na jeho rameno a použil ho ako opierku aby som sa dostal na nohy. V skratke? Necítil takmer nič, akoby som vážil ešte menej kíl ako on. Zdvihol som sa za pomoci sily sám, tú ruku som použil len kvôli tomu aby sa pocítil lepšie? že mi pomohol? Isto si uvedomoval že pozícia Hokágeho je vysoká, takže tým že mi pomohol na nohy som mu možno pridal sebavedomie. Kto vie. Nevedel som ako ho brať úplne. Len som vedel že. Je môj syn.
"Áno som, urobil som to schválne.." zaševelil som do vzduchu a neisto som sa poškrabal za hlavou, čo ešte viac naznačilo že som spadol lebo som nešikovný blbec. Schválne som nespadol, to bola fakt moja chyba. Avšak, vtedy mi položil otázku pri ktorej mi trochu hrklo pri srdci a môj úsmev úplne zmizol. Zaševelil vietor a ako dopadli na zem listy zo stromov, niektoré prešli medzi nami a na chvíľku nás zakryli. Keď zmizli, mladý zahliadol niečo nové v mojej tvári. Nevedno čo.
"Zistím.." Povedal som, otočil som sa mu chrbtom a pomaly som kráčal k prvej mŕtvole na ceste, pri ktorej som si čupol a pozrel sa na rany. Prekvapilo ma to, aspoň tak to Seiji videl, ale to čo som povedal potom, ho snáď prekvapilo viac a tak sa mu to zarylo do pamäte.
"Ale to už nie je tvoj problém. To čo sa stalo, sa už stalo. Nijako to ani jeden z nás nezvráti.. Nechaj to na mne.." Tak povediac, som mu naznačil aby to nechal tak. Ja sa pomstím a to veľmi rád. Ale on. Nemienim aby sa vydal po tejto ceste. Je príliš mladý. Tiež ho nepoznám, takže neviem ako by to dopadlo. A ja. Nechcem aby môj syn cítil nenávisť. Pretože nenávisť.. je to najhoršie čo človek dokáže.

pro **Seiyuro Hatake** Sat Feb 13, 2016 9:54 pm

Upřímně pokud doufal, že mu tu výmluvu spolknu, mýlil se. Samozřejmě se mi do pusy tlačila otázka proč to teda udělal, ale jako mnoho jiných věcí jsem si jí nakonec nechal pro sebe. Byl jsem moc malý, cizí a plný respektu, než abych byl drzý. Mou ruku sice nepřijal, ale nakonec použil mě samotného jako opěrku, i když jsem jeho váhu skoro necítil. Napadlo mě, že při jeho velikosti musel použít i "jinou oporu", ale stejně.. měl pravdu, cítil jsem se najednou nějak.. důležitě.
Potvrdil, že najde vrahy mé matky. To ujištění mě svým způsobem uklidnilo, ale abych pravdu řekl, nečekal jsem, že by mi odpověděl zápornou odpověď. Prostě jsem jen potřeboval nahlas ujistit, že to nenechá jen tak být. Že na to nezapomene. Mnohem více mě překvapilo druhé oznámení. Není to můj problém? Zamračil jsem se. A čí problém to je? Chvíli jsem jen stál a díval se do země. On, Seito, Hana.. co oni o mé matce vlastně vědí? Přesto můj hněv trval jen pár vteřin. Nebyl to ani konkrétní hněv. Prostě jsem na chvíli cítit tu nespravedlnost, ale v jedné věci jsem s ním souhlasil. Už nic ji nevrátí. Chápal jsem, co se stalo, o smrti se mnou mluvila vždy otevřeně a já si nemyslel, že bych ji mohl pomocí nějaké živé vody přivést zpět. Nemínil jsem slepě honit ty, kteří ji připravili o život. To jsem nechápal a nebyl na to připraven. Nevěděl jsem, co je pomsta. Ale cítil jsem se být přítomen a nechtěl jsem to nechávat na něm. Má dětská naivita.
Přistoupil jsem k němu. V tváří tvář mrtvole jsem si nebyl tak jistý, co vlastně chci. Nelíbila se mi. Její zkřivená ústa, vosková kůže ani údy v divné poloze. Ale nemínil jsem se někde schovávat. Tiše jsem se chytil jeho pláště, jako by to byl jediný záchytný bod v dosahu. Uklidňovalo mě to, ten hmatatelný důkaz, že nejsem sám. Směřoval jsem pohled tam, co on.
"Naučíš mě to?" měl jsem na mysli hledat stopy, poznat detaily a všechnu tu mravenčí práci okolo. Nechtěl jsem se mstít ale nechtěl jsem být na obtíž. Chápal jsem, že můj dosavadní bezstarostný život v rozkvetlé zahradě zmizel, chtěl jsem se v tom novém naučit žít co nejdřív.

pro **Hideo Hatake** Sat Feb 13, 2016 10:25 pm

Vedel som že to nejako to nepríjme. Že bude vedieť že som zakopol, no, etto.. pretože som idiot nom. Čo nato povedať, proste som občas nešikovný, keď sa cítim isto. Vždy som bol za génia. Časom ma tak začali brať. Ale pri prvom pohľade na mňa si človek myslí len to, že som úplný idiot. Nechám sa rád podceniť. A potom, im ukážem prečo ma nemajú preceňovať. Tak ma to Kakashi učil. Klamstvo, je najväčšia sila Shinobiho.
"Viem o nej dosť. Viac ako si myslíš. Ale.. postarať sa o spravedlnosť.. Nechaj prosím na mňa.." Prehovoril som. Len tak, z ničoho nič. Všimol som si jeho pohľadu, aj jeho chvíľkového hnevu. To že som sa poznal, som vedel ako zareaguje. Pretože v tomto bol ako ja. Aj keď bol ešte malý, aj keď to bolo dieťa čo nič nechápe, stále z neho vyžarovalo niečo malé čo sa podobalo mne. Aspoň na okamih sa zdalo že viem čítať myšlienky, aj keď to tak nebolo. A možno práve to ho aspoň trochu presvedčí že mi môže dôverovať. No kto vie. V ten moment ako som si čupol k mŕtvole sa ma spýtal aby som ho to naučil. Teraz som ale nevedel presne čo myslí. No napriek tomu som sa pousmial, bol zvedavý, zvedavejší ako ja kedysi. Ak to bola pravda, raz.. bude možno lepší ako ja. A predčí ma.
"Samozrejme.." Pousmial som sa a vtedy to začalo. Začal som mu ukazovať na základe čoho zistí čas smrti, aké zranenia spôsobili smrť, vstal som a začal som v okolí hľadať na zemi rôzne stopy alebo pomôcky a vždy som ho zavolal k sebe aby som mu to ukázal. Až po chvíľke. Som ho sám poslal preč.
"Tak teraz uvidíme ako ti to pôjde. Vidíš tamten dom? Skús niečo nájsť v okolí, dnu nechoď ale, jasné?" Pousmial som sa. Nevedel som ale čo som spôsobil. Ten dom.. patril jemu a jeho matke. Myslel som to v dobrom, to že mi bude pomáhať mu snáď pomôže, nečakal som ani v najmenšom že ukážem práve na ten dom. Ten, ktorý som ale nikdy nevidel.

pro **Seiyuro Hatake** Sat Feb 13, 2016 10:46 pm

Zarazilo mě, když najednou promluvil. Zamrkal jsem a nechápavě na něj koukal. To mi vidí do hlavy nebo co? Přimhouřil jsem oči. Jasně, že se mi to příliš nelíbilo, komu by se líbilo, kdyby mu někdo četl myšlenky? Na druhou stranu přiznávám, že mi to imponovalo. Jak silný a mocný se mi zdál. Umí všichni v té vesnici tak neuvěřitelné věci? Hana a její živý papír, Hideo a čtení myšlenek.. budu i já jednoho dne umět něco úžasného? Zamyšleně jsem mlčel. Nebylo třeba mu odpovídat. Ve svých letech jsem ještě nechápal, co je to spravedlnost. Ale snažil jsem se mu důvěřovat, ať už plánoval cokoliv.
Pousmál jsem se, když souhlasil, že mě bude učit. Nelišil jsem se od ostatních dětí svou zvídavostí, spíš smyslem pro detaily, pamětí, do které jsem si ukládal všechna jeho slova. Hltal jsem jeho rady, přikývl hlavou pokaždé, když mi dal nějakou novou užitečnou informaci. Nebral mě jako dítě a ten přístup se mi líbil. Sem tam jsem mu položil otázku, když jsem něčemu nerozuměl, bylo to zvláštní, v tu chvíli jsem s ním komunikoval daleko jednodušeji, jako bych ve své hlavě dokázal oddělit své nejisté a stydlivé já s tím zvídavým a učenlivým. Dokázal jsem se na to soustředit, opravdu mě to zajímalo. Chodil jsem kolem něj, zkoumal všechno, co dle mého do okolí nepatřilo. Měl jsem výhodu, znal jsem to tu celý život a věděl jsem, co se kde změnilo. Pokaždé, když mě zavolal, běžel jsem k němu jako by na mě mával kýblem sladkostí. Bavilo mě to.
Když mi zadal úkol prozkoumat okolí nějakého domu, směle jsem přikývl a usmál jsem se. Cítil jsem se dospěleji než kdy dřív. Teprve, když jsem se otočil, zkameněl jsem na místě. Udělal jsem pár kroků. Dům v mé paměti neměl nic společného s tímhle. Zahrada, matčina pýcha, výkvět její tvrdé práce, který jí chválili lidé široko daleko, byla jen holou pustinou sežranou ohněm. Dveře vylomené z pantu žalostně vrzaly ve větru a rozbitým oknem sem tam vylétl cíp šedé záclony. Stál jsem tam a jen se díval. Tohle přece není pravda.. Mlčky jsem stál, nedokázal jsem se přimět jít blíž. Ten dům, ten stabilní bod a pozadí všech mích vzpomínek byl nenávratně pryč.

pro **Hideo Hatake** Sat Feb 13, 2016 11:31 pm

Len som tam tak čupel a prezeral si mŕtvolu. Niečo mi na nej nesedelo, aj keď som vôbec netušil čo. Niečo tu nehralo a práve v tej chvíli som stratil čakrové stopy aj Seita aj Hany, cítil som ako opustili dedinu. Boli sme tu sami a aj keď som necítil nijakú čakru v okolí, stále som mal nejaký divný pocit z okolia. Môj pohľad vtedy padol k lesu, ktorý sa ťahal v okolí celej dediny. Tá mŕtvola, akoby.. ani nepatrila sem. A aj keď si Seiji pamätal tváre väčšiny z dediny, dokonca sám vedel že to patrí mužovi odtiaľ, nevedel som sa zbaviť pocitu že je to nejaká ilúzia, klam, pasca. Dosť dlho som v tomto stave čupel nad mŕtvym mužom, než som na chvíľu strhol pohľad k Seijimu, ktorého zamrznutie upútalo celé moje vedomie. Netušil som že v tom dobe býval, možno si myslel že čítam myšlienky, ale nečítam. Avšak, nešlo o to že v tom dome býval, ale poznal ho. Bola to jeho dedina v ktorej žil. Boli to ľudia ktorých poznal celý život. A mňa to nenapadlo.
"Seiji.." V tú chvíľu pocítil ako mu zovieram rameno. Okamžite som sa objavil pri ňom ale pohľad patril domu. Nevenoval som mu pohľad, jediné čo som mu dal bolo jemné ale pritom pevné stisnutie ramena. Nechať ho samého by bola obrovská chyba.
"Gomenasai.. Preskúmame to spolu, čo povieš?" Naozaj som nevedel čo povedať, ale v ten moment som si čupol pred neho a pohliadol priamo do jeho očí. Ani som nevedel čo chcem aby tam videl, ale snažil som sa v mojom pohľade mu zaručiť istotu a bezpečie. Aj keď bol v situácii v akej bol, chcel som aby uveril, že to bude v poriadku. Držiac ho za rameno som prehovoril jedinú vec.
"Bude to v poriadku.. Sľubujem.." Na tvári falošný úsmev. Vietor zafúkal a odhrnul moju šticu vlasov spred mojich očí, kde na malý okamih zahliadol pevný pohľad. Už viac nedovolím aby trpel. Teraz keď som hľadel do jeho roztrasených očí, bolo to akoby mi niekto prepichoval telo klincami. Nemal som voči nemu ešte žiaden vzťah ale ani to čo som si sám neuvedomoval, bolo vzájomné puto už od jeho narodenia, aj keď som o ňom doteraz nevedel.

pro **Seito Senju** Sun Feb 14, 2016 9:38 am

Objevili jsme se na místě a pohled, který se nám naskytl, hovořil za všechno. Spousta mrtvých těl, doutnající domy a ponurá atmosféra. Přesun jsme však všichni zvládli v pohodě. Dokonce i Sei to v rámci možností přežil. Našlo se totiž i pár lidí, kteří po teleportaci okamžitě vyvrhli celý obsah žaludku. Navíc mu hned pomohl Hideo, takže si může svůj první přesun odškrtnout jako úspěšný.
Hideo nám pak zadal práci, abychom prozkoumali okolí. Přikývl jsem hlavou a sledoval ho, jak zmizel. Vejtaha. Na druhou stranu jsem však musel přiznat, že se Hideo hodně zlepšil. Byly časy, kdy mi v rychlosti nestačil a Hiraishin byl na něho až moc rychlý. Od té doby však uběhlo spoustu času a dnes mi může konkurovat.
Zůstali jsme tu tedy s Hanou stát na chvíli osamotě. Uvědomil jsem si, že ji pořád držím za ruku, ale nepouštěl jsem ji. Místo toho jsem se k ní otočil čelem, abych se jí mohl dívat přímo do očí. Sice promluvila jako první, ale práce ještě na malý moment počká. ,,Poslyš. Neušel mi v kanceláři ten tvůj pohled pochybností a nejistoty. Ale já svůj slib dodržel. Víš přeci, že mi můžeš věřit, ne?" Trochu jsem se pousmál a díval se jí pořád do očí. Nakonec jsem ji i objal a na chvíli ji držel. Byla to tak strašně dlouhá doba, co jsem ji neviděl, takže jsem to už musel udělat.
Po chvíli jsem ji zase pustil a podíval se někam do dáli. ,,Teď pojďme vyřešit tohle." Ukázal jsem rukou na místo, kde jsem před chvíli zachytil pochyb, a vyrazil tam.(přesun)

pro **Hana Ichiro** Sun Feb 14, 2016 10:43 am

Uhla som pohľadom do strany, keď sa mi zadíval do očí.
"Ja viem, ale predsa...bola to tak dlhá doba. Nediv sa mi, že som pochybovala." Viac som už však k pochybám nemala dôvod. Splnil svoj sľub, aj keď nemusel, zmierila by som sa s tým. Bola som za to vážne rada. Keď ma objal, chvíľu som vyzerala šokovane, ale objatie som mu opätovala. Vyčarovalo mi to na perách úprimný úsmev, cítila som sa tak...spokojne. Po tak dlhom čase...som mohla stáť po jeho boku bez strachu, že sa ho pokúsim zabiť.
Je presne taký, akého si ho pamätám. Nezmenil sa ani trošičku. Vyzeralo to, ako keby tých pár rokov naňho nemalo absolútne žiaden vplyv. Narozdiel odo mňa. Zmenila som sa, ako povahovo, tak i výzorovo, ale podstatou som to bola stále ja, len mierne pozmenená. Práve drakmi, s ktorými som strávila pekne dlhý čas. Po chvíli ma Seito pustil.
"Hai!" Prikývla som súhlasne hlavou a vyrazila hneď za ním.

-PRESUN-

pro **Seiyuro Hatake** Fri Feb 19, 2016 2:46 pm

Položil mi ruku na rameno a stiskl, ale ani já jemu nevěnoval pohled. Možná na mě až teď dopadla tíha toho všeho, co se v mém životě změnilo. Odvedli mě odsud tak rychle, téměř za noci, že jsem neměl ani možnost se pořádně rozhlédnout nebo rozloučit. Mou minulost teď symbolizoval polorozpadlý dům, který kdysi vypadal tak hezky a příjemně. V mé dětské mysli zkrátka ještě nedošlo ke splynutí dvou realit. Starého a nového života.
Teprve když se ke mě sklonil, začal jsem ho vnímat. Potřeboval jsem ujištění, že bude všechno v pořádku, protože jsem to tak necítil. Pocit ztracení ne a ne zmizet. Do očí se mi tlačily slzy. Když jsem se ale díval na jeho tvář, věděl jsem, že to nedovolím. Nikdy před ním nechci ukázat slabost. Chci, aby na mě byl hrdý. Nebudu mu přítěží.
Zatvářil jsem se co možná nejvíc vyrovnaně a pousmál jsem se, i když do smíchu mi nebylo.
"Hai." kývl jsem hlavou. Chápal jsem, že nic už nebude jako dřív, ale že nemá smysl po tom bažit, protože už to nikdy nevrátím. Nemělo smysl plakat nad minulostí, kterou jsem nebyl schopen změnit. Znovu jsem pohlédl na dům, tentokrát o dost odhodlaněji a pevněji. Rozhodl jsem se to prostě nějak překonat. Nebyl jsem na to přece sám. Nohy mě nechtěly poslouchat, ale stejně jsem udělala pár kroků vpřed. Koneckonců nebyli jsme tu proto, abychom trápili mou mysl vzpomínkami. Nešlo tu o mě. Měli tu nějakou práci a já jim nebudu překážet. Tak mě má matka vychovala a tak jsem to také cítil.

pro **Hideo Hatake** Fri Feb 19, 2016 5:04 pm

Všimol som si jeho neprítomného pohľadu, rovnako ako jeho rozbitých emócií. Chcel som mu že predo mnou sa hrať na tvrďáka nemusí, avšak poznal som ho iba pár hodín, úprimne som ani nemohol dúfať žeby mi nejako veril. Síce to bolo dieťa, ale mne prišiel až príliš uvedomelý, ako bývajú tak malé decká. Myslel som len nato, že asi potrebujeme čas. Teda ak bude chcieť ten čas so mnou stráviť. Prikazovať mu to samozrejme nebudem.
"Vieš ono.." Než som stihol dopovedať, svoj pohľad som strhol k domu. Na mojej tvári sa vykreslilo zamračenie, keď som si uvedomil že niekto v dome ešte je. Videl som to jasne, mihajúci sa tieň za oknami rozbitého domu. Nebol som si stopercentne istý že tam niekto je, ale videl som tam niečo. A usudzovať či je to priateľ alebo nepriateľ som bez pohľadu naň nemohol.
"Počkaj tu.." Prikázal som Seijimu, postavil sa na nohy a s kunaiom v ruke som sa pohol smerom k domu. Pomaly a opatrne som otvoril vŕzgajúce sa dvere, ktoré sa po potlačení uvolnili z pántov a dopadli do vnútra domu s obrovským rachotom. Preglgol som, cítil som sa ako na začiatku nejakého hororu, keď som vstupoval za tmy do opusteného domu, v ktorom som zaznamenal pohyb. Len som sa ešte pozrel na Seijiho, usmial sa a vstúpil do tmy. Čo Seiji videl? Pár minút nič. Občas môj hlas, ako na neho z domu kričím aby sa držal tam a že som stále v poriadku, občas že som našiel nejakú fotku alebo jeho hračku. Keď v tom som utíchol. Akoby sa po mne zľahla zem, dlho som sa neozýval, dokonca ani zvuky z domu. Utíchli moje kroky, môj hlas, všetko.. zavial len vietor ktorý rozvial lístie okolo Seijiho.

pro **Seiyuro Hatake** Fri Feb 19, 2016 6:04 pm

Sledoval jsem ho, jak se dívá na dům. Zaujalo ho snad něco? Našel něco? Viděl tam někoho? Odpovědi jsem se nedočkal. Nesměl jsem ani jít s ním, když se vydal ke dveřím. No, když jsem tak koukal na tmavý vchod, od něhož se vznesla vlna prachu, když vypadly dveře, byl jsem vlastně docela rád, že dovnitř nemusím. Sice jsem byl zvědavý, ale řekl: počkej tu, tak jsem tedy čekal.
Byl jsem rád, že občas na mě zakřičí, i když jsem se z místa ani nepohnul a hypnotizoval dům, jako bych znenadání mohl koukat skrz zdi a sledovat dění uvnitř. Uklidňovalo mě, že mi taky říká, že je v pořádku. Přece jen ta barabizna neměla s naším starým domkem už skoro nic společného a vypadala jako něco, co vás v nestřežený okamžik spolkne a už nikdy nepustí.
Chvíli jsem si přišel docela v pohodě, ovšem pak jsem zjistil, že nejen že se mi už neozývá jeho hlas, ale ani jeho kroky už jsem neslyšel. Hodnou chvíli jsem čekal, jestli se třeba ještě neozve, ale domem kvílil vítr a mě se z toho zvedaly chlupy. Naprázdno jsem polkl. Co mám teď dělat? Zůstat tu, jak si přál a nebo to jít zkontrolovat? Ne, že bych věřil, že ho moje přítomnost zachrání nebo tak něco.
Nakonec jsem si dodal odvahy a pár váhavými kroky se dostal až k vylomeným dveřím. Nahlédl jsem dovnitř. Místnost přede mnou byla tmavá a cítil jsem vůni kouře.
"H-Haló?" můj hlas se odrážel od holých stěn, které kdysi zdobily moje výkresy. Vstoupil jsem opatrně dovnitř a pomalými krůčky se pomalu dostával do nitra známého prostředí.

pro **Hideo Hatake** Fri Feb 19, 2016 6:50 pm

Keď Seiji vstúpil do vnútra, zacítil závan stuchliny. Niet sa čomu diviť, už 2 týždne to tu hnilo všetko. Avšak aj napriek tomu, to bolo cítiť až príliš, akoby tento dom bol opustený už roky. To mu predsa len nedávalo zmysel. Na chodbe kde sa ocitol zahliadol spleť pavučín, množstvo prachu a popola. Ak sa pohol ďalej, zacítil aj hnilobu, avšak ta vychádzala spoza zamknutých dverí napravo. Tieto dvere viedli dole do sklepa, kde určite v tejto situácii liezť nechcel. Avšak po mne nebolo ani stopy. Dokonca ani v tom prachu na zemi nedokázal nájsť moje stopy, akoby som tadiaľ nikdy neprešiel. Až teraz si mohol uvedomovať ako je v tomto mŕtvom dome sám. Nič, ani len vietor sa nedokázal dostať dovnútra kde sa rozľahlo absolútne ticho. Boli to len minúty, ale jemu to prišlo ako hodiny, túlal sa po svojom starom dome. Avšak po chvíli započul niečo. Tiché hlasy. A do toho, hlas jeho matky. Vynáral sa spoza dverí, ktoré viedli do sklepa. Kľúč bol v zámku, stačilo cvaknúť. Hlas jeho matky a mnoho ďalších ľudí každou minútou zosiloval a jemu sa zdalo že je každou sekundou väčšia a väčšia tma. A v ten moment kedy sa mu zdalo že sa kľučka pohla, pocítil ako sa niečo dotklo jeho ramena.
"Nepovedal som ti aby si počkal vonku?" Za sebou mal mňa. Rovnaký úsmev ako keď som vchádzal dnu a znenazdania ako som sa objavil u neho, hlasy utíchli a tma sa okamžite stratila, cez okná prerážalo svetlo zo zapadajúceho slnka. Trochu som ho napravil, bol celý od prachu, tak som to všetko dostal z jeho vlasov a otočil sa ku dverám, kde som zamrzol a na tvári sa mi objavil zdesený výraz.
"Čo to?!" Zaznelo potichu, keď som pohliadol vonku. A tam, žiadna stopa po dedine vo večernom jase. Žiadne stopy po dvorku, na ktorom si kedysi Seiji hrál. Bolo to divne opustené mesto, uprostred ničoho zaliate tmou, pričom jediný zdroj svetla bol len mesiac, ktorý lenivo osvetľoval prázdne ulice opusteného mesta. Po dedine a dni ani stopy.

pro **Seiyuro Hatake** Wed Feb 24, 2016 8:44 pm

Vůbec se mi uvnitř nelíbilo. Nic nepřipomínalo ten útulný a veselý domov, na který jsem byl zvyklý. Prach a pavučiny.. moje matka by nikdy nepřipustila, aby byl v domě takový nepořádek. Divný pocit mě neopouštěl. Ta matoucí směsice známého a neznámého. Ticho. To ticho mě děsilo snad nejvíc. Slyšel jsem vlastní srdce, jak bolestivě naráží do žeber stále rychleji a rychleji. Dýchal jsem přerývavě, jako bych dlouhou cestu utíkal, i když jsem jen stál na místě a díval se do temných místností.
A pak jsem to slyšel. Hlasy. Tolik hlasů, že vůbec nedávalo smysl, to co říkaly. Jeden ale vynikal. Vážně je to, mohla by to být..? "Kaa-san?" udělal jsem několik kroků ke dveřím od sklepa. Nikdy jsem tam nechodil, už předtím to bylo vlhké a nehostinné místo. Teď ale působilo jako tajemná brána do jiných světů. Mohla by tam být? Za těmi dveřmi? Natáhl jsem ruku. Stačilo jen otočit klíčem. Všechno kolem mě se stahovalo a temnělo, ale já vnímal jen klíč. A když už jsem byl téměř na dotek..
Vykřikl jsem, když mi Hideo položil ruku na rameno. Vyděsil mě. Vždyť se mi v tom zapeklitém domě doslova ztratil a najednou byl za mnou. Překvapeně jsem na něj hleděl. Hlasy utichly, temnota ustoupila do pozadí. Nechápal jsem to. Otočil jsem pohled zpět na dveře. Nevnímal jsem, když smetl prach z mého oblečení. Teprve když jsem zvedl oči k oknu, rozšířily se mi zornice. Vesnice.. zmizela? Co se to tu proboha děje? Cítil jsem hluboký a zoufalý strach. Podvědomě jsem odcouval pár kroků dozadu, až jsem narazil do Hidea, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Našel jsem jeho ruku a pevně se jí chytil.

pro Sponsored content

Sayozen

Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen

Re: Sayozen