Zem Rýžových polí

pro **Hyuuga Mikomi** Sun Jul 14, 2013 9:34 am

Část Otogakure, která se nachází nad zemí. Účel má téměř stejný, jako ulice ostatních vesnic. Najdete tu tedy pár obchodníků, tu a tam i opuštěné budovy, kterým je možná lepší se vyhnout... Ale především se tu můžete kochat výhledem na malebnou krajinu.

pro **Rei Casius** Sat Apr 19, 2014 8:58 am

Do ubytovny se mu moc nechtělo tak vysvětlil situaci anbu. A oni ho vzali do Rýžových polích. Pak odešli. Bylo krásně, ale chyběla mu Ame. Měl rád výškoví budovy, kde se mohl koukat po okolí a různě. Ale taky se dalo něco vysokého najít. Našel si nějaky vysoký strom a tam se usadil. A pozoroval krajinku. Tohle bylo pro něj nové a Ame toho moc k vidění nebylo, byly tam pusté pozemky a voda. Dolu se mu moc nechtělo mezi lidi. V korunách stromu mu bylo líp. Vždicky byl sám a to nějak nehodlal měnit. Pak už stačilo čekat na Reinu až se zase ukáže. Byl taky zvědaví, kam šla, ale radši to neriskoval, nechtěl se dostat do problému. Tak zůstal tam kde je a sledoval z dálky krajinku.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Edit: 25.4.2014 21:29

Už ho to přestalo bavit tak si chtěl jít zacvičit. Tak seskočil ze stromu. Rozhlídnul se a nevěděl kudy na cvičiště. Při cestě se zkoušel ptát lidí, ale moc jich nebylo. Povzdechl a zkoušel to dál. Až po dlouhý době narazil na pár lidí, co věděli směr. Slušně ještě poděkoval. A pak ukázali mu směr a vydal se tam.

/Přesun

pro **Killunia** Tue Jul 22, 2014 8:44 pm

Průzkum podzemního komplexu - C-rank mise; filler

Dorazila jsem na místo, kam mě poslali místní, když jsem se jich zeptala na podzemní komplex, který nedávno někteří našli. Bylo pro mě nejprve dost fascinující, že tu žijí vůbec nějací obyčejní lidé. Podle toho, co jsem se od nich dozvěděla, tu bydleli především farmáři. Nikdy se žádný z nich nestal ninjou. Podle mého však konali mnohem důležitější práce nežli my. Oni nám obstarávali potravu.

My? My tyhle lidi někdy i zabíjeli. Přitom bychom si je měli střežit jako oko v hlavě.

Ještě předtím, než jsem se pustila do samotné mise, jsem si vyzkoušela, jaké to je, pracovat na poli. Pomáhala jsem farmářům v jejich práci, oni mě za odměnu odvedli přímo na místo, kde se nacházel vchod do podzemí. Když odcházeli, ještě jsem se na ně usmála. Ti lidé byli prostí, avšak upřímní a čestní.
______________________________________________________________________________

A pak přišla chvíle, kdy jsem vstoupila dovnitř. Všude kolem mě byla tma, tak jsem si rozsvítila. Kolem mě byly kamenné zdi.

"Hm... Nejprve by to chtělo zkusit tohle..." Pořádně jsem se rozpřáhla a praštila jsem do stěny levou rukou tak silně, že se v ní udělala díra a celá země kolem se otřásla. Nevšimla jsem si však, že by se něco někde porušilo. Zdálo se tedy, že jsou stále ještě stabilní a ledacos vydrží. I úder alá Tsunade nebo Sakura. Možná trochu silnější, tím, jak jsem se pořádně napřáhla a dala do toho snad všechnu sílu, kterou jsem do úderu jednou rukou mohla dát.

S povzdechem a zapáleným plamínkem u ruky jsem se vydala hlouběji. Jenže jeden plamínek nestačil. Nikdy jsem netrpěla strachem ze tmy nebo klaustrofobií, avšak fakt, že jsem neviděla prakticky na krok... A v Otogakure si nikdy nikdo nemůže být jistý, co tu na něj číhá. A tak jsem složila pečetě a použila techniku Katon: Onidourou, abych mohla ovládnout třináct malých sluníček a rozesílat je různě po chodbách. Dvě zůstala kroužit kolem mého těla a jedenáct zbývajících se rozprostřelo po prostoru kolem. Už se skoro nenašlo místo, které by se před plameny ukrylo.

Brzy jsem narazila na odbočku. Samozřejmě, že mě má zvědavost zavedla přímo do ní. A jakmile jsem dorazila na její konec, objevila jsem místnost plnou starých zbrojí. Zvlášť mě zlákala jedna rudé barvy. Byla vyloženě dělaná pro dívčí tělo. A jakmile jsem si ji vyzkoušela, málem mě zaplavil pocit zděšení. Sedla mi tak dokonale, že jsem měla pocit, že ji někdo udělal... pro mě. Ale než jsem se rozhodla si ji nechat, vyzkoušela jsem její pevnost tím, že jsem do ní lehce praštila levou rukou. Normální kov by to zkroutilo, s touto zbrojí, s tímto hrudním plátem to nic neudělalo. Vyzkoušela jsem tak všechny zbývající zbroje v místnosti. Nic jim neublížilo, působily pevně a zachovale.

Fungovalo to tady někdy snad jako zbrojnice...? napadlo mě okamžitě. Sedla jsem si do kouta a opatrně jsem osvítila jedenácti sluníčky celou místnost tak, abych se přede mnou nic neskrylo. Ta další dvě se snesla níž k zemi, jakmile jsem vytáhla papíry a tužku. Držela jsem je dost daleko, aby nespálila papír, avšak zároveň dost blízko, abych si nezkazila oči. Nejprve se zdálo, že se bude jednat jen o hrubé tahy tužkou bez většího významu. Po několika minutách, asi spíše desítkách minut, jsem své malé dílo dokončila. Poměrně dobře to vyobrazilo všechny ty zbroje na stojanech. Ženské, mužské, modré, hnědé, stříbrné. Tolik typů, tvarů... Bydlel tady snad nějaký kovář? Nebo třeba cech kovářů? Nakonec jsem se zvedla a postupovala jsem dál.

Co jsem si všimla, tak je komplex poměrně dobře zajištěný. Dalo se tu i dobře dýchat, někde se musely ukrývat průduchy. Někdo to tu opravdu nejspíš zamýšlel jako úkryt. Nebo tu skrýval něco tajného, o čem ostatní neměli vědět. Nedokázala jsem to odhadnout.

Nalezla jsem další místnost. Tentokrát byla plná zbraní. Oštěpy, kopí, meče, katany, luky, šípy... Jakákoli zbraň by člověku přišla na mysl, tady by ji našel. A opět, všechny vypadaly velice dobře. Někdo si s nimi musel dát velkou práci. A podruhé jsem se pustila do práce. Tentokrát bylo horší vykreslovat detaily. Nechtěla jsem se tu moc zdržovat. Jakmile jsem byla hotová, pokračovala jsem se svými třinácti ohnivými kuličkami v cestě.

Místností jsem našla dost. V několika z nich jsem ještě našla pár zbrojí a zbraní. A pak, připadalo mi to skoro jako třešnička na dortu, jsem vešla do místnosti prázdné, avšak tak velké a tak dobře provzdušněné, že jsem měla pocit, jako by to tu skutečně někdo udělal schválně. Sice už zdi nebyly podloženy kameny, nicméně stále se zdály dost pevné na to, aby vydržely kdejaký náraz. Okamžitě jsem ji celou překreslila na papír.

"A tohle by mohlo sloužit jako úkryt. Kdyby na nás někdo zaútočil, mohly by se sem schovat všechny děti. Tak, jako mají v Konoze úkryt u hlav bývalých Hokagů, tak stejně tak bychom měli dobrý úkryt i tady. Vstup je docela nenápadný, místa a vybavení dost. Dokonce by se tu daly skladovat i nějaké potraviny... Zima je tu dost..." Otázkou zůstalo jen jedno - kdo je tvůrcem tohohle všeho? Všechno působilo tak udržovaně, ale zároveň i opuštěně a nedokončeně. Tahle místnost... tu zcela jistě nestihli, jinak by vypadala stejně jako všechny ostatní. Ne. Někdo si tohle připravil, avšak něco jej odradilo, zastavilo.

Ale co...? Pořád mi to nedalo pokoj. Je možné, že si to tu někdo na něco připravoval, ale mezitím je zabili... Nebo tu snad na něco narazili? Pomalu jsem se přiblížila konci haly (podle velikosti by se tak opravdu dala nazvat). Zkontrolovala jsem všechny hliněné stěny. Ne, nic. A ani Killuni nepocítil žádný záchvěv cizí aury. Pokud by se jednalo o nějakou nestvůru (a jako že jich po tomto světě chodí), nejspíš by to ucítil.

"No, vypadá to, že tu máme hotovo..." Povzdechla jsem si a otočila jsem se k odchodu. Ale když jsem chtěla zamířit tam, kudy jsem přišla, zjistila jsem, že tu vchod do chodeb není. "Cože...?" podivila jsem se. Měla jsem pocit, jako by se za mnou něco pohnulo, tak jsem se otočila. A stála jsem čelem něčemu, co mi připomínalo malého behemota. Chlupatá nestvůra se třemi pařáty, špičatými zahnutými zuby ostrými jako břitva a rudýma očima. Přeběhl mi máz po zádech.

Zem Rýžových polí Behemoth

Jak se to sem dostalo...? Vždyť to nemohlo nikudy přijít! A proč se mi uzavřel východ...? Možná se jednalo o nějakou iluzi, možná tu jen působily jen nadpřirozené síly, o kterých víme tak málo. Svět je tak velký a tak tajemný, že se tu mohou objevovat všelijaké věci.

Jak jsem však byla zabraná do svých myšlenek, tak jsem si málem nevšimla, že se na mě ty tři metry vysoká nestvůra rozeběhla s plnou zuřivostí. Skoro se dotýkala stropu, ale měla jsem takový pocit, že ji to příliš netrápilo. Zato já neměla kam ustoupit. A nemohla jsem si oklikou přivolat Sarthase na pomoc, jelikož by se sem nevešel. Postavila jsem se do obranné pozice a začala jsem na behemota posílat skoro všechny své ohnivé koule. Trochu jej to zdrželo, trochu popálilo, avšak nezatavilo.

Odskočila jsem do strany a začala jsem skládat pečetě. Sice se tato technika používá spíše na rozptýlení nepřítele než na přímý útok, ale já neměla na výběr. Než se stihl otočit a znovu vyrazit, už jsem měla poskládané pečetě. Pak jsem vykřikla:

"Katon: Hōsenka no Jutsu!"

Pak jsem se jen nadechla a z mých úst vzápětí vylétlo několik ohnivých koulí. Tyto už bolely o dost více, takže donutily zjevně poměrně mladou nestvůru zastavit se v běhu. Netušila jsem však, kolika se dožívají, takže jsem nemohla soudit. Ale podle toho, jak dlouho se o tomto místě neví, se mi zdá, že je tomu již dlouho, co sem zavítala lidská noha. A mám pocit, že je vyhnalo přesně to, co stojí přede mnou.

Nyní jsem se rozhodla, že to skončím rychle. Nehodlala jsem se tu zdržovat dlouho. Ještě jsem neměla takové zásoby chakry (a možná asi ani nikdy mít nebudu), abych vydržela bojovat déle. A tak jsem se rozeběhla přímo proti chlupáči. Pak jsem vyskočila a zasáhla ho levou rukou do hrudníku. Cítila jsem, jak mu tepe jeho obrovské srdce a jak je nyní porušené. Trefila jsem se.

Ještě předtím, než však stihl zemřít, mě vzal do svých pařátů a odhodil mě. Docela tvrdě jsem narazila. A taky mě stihl nepěkně poškrábat na pažích (i když to spíše vypadalo jako mělké sečné rány). Má nová zbroj mě naštěstí ochránila od jiných zranění na trupu. Co nejrychleji jsem se postavila a připravila případně na další protiútok, ale už to nebylo třeba. Behemot vykrvácel a skácel se k zemi. Mrtvý. Jakmile se tak událo, zkontrolovala jsem, zda se tu nachází průduchy. Pak jsem tělo zapálila. Nenechám tu přeci ležet mrtvolu, která tu bude hnít, ne? Plamenem jsem pak očistila všechny stopy boje, včetně krve. Popel jsem pak shrabala a nacpala do brašny, v níž jsem nesla papíry. Ty jsem samozřejmě vyndala.

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je východ opět otevřený, jsem se pomalu vydala zpátky. Můj úkol byl hotov. Zachytila jsem podobu všech sedmi místností, zbavila jsem se případného nebezpečí. Doufala jsem, že se sem již nic podobného nevrátí. A také doufám, že bude Otokage s výsledky spokojený.

Jakmile jsem vyšla ven, zamířila jsem přímo do centra vesnice, abych sdělila Madarovi výsledek úkolu.

(přesun)

pro **Akuma Saito** Mon May 11, 2015 1:55 pm

Akuma Saito

"Jedna štreka, xxx kilometrů a nakonec odjedu jen s jednou hračkou.." Pomyslím si, když dojdu až k rýžovým polím. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Už mě docela bolí nohy a jsem celý opocen. i tak se však s úžasem dívám na obrovská rýžová pole, které se rozprostírají po celém panoramatu.

Podivné, že člověk dokáže dělat něco tak velkého a úžasného a zároveň se zabíjet mezi sebou. Úžas v očích mám. Ani nevím proč mě tak okouzlilo zrovna pole. Možná jsem se nadechl něčeho, co jsem dýchat neměl, Bůh ví.

Ačkoliv jsem se chtěl zastavit, neměl jsem na to čas. Můj cíl už nebyl daleko a já nemohl zastavit! To bych se okradl o další čas! Sebral jsem síly a vyrazil jsem dále!

/Přesun-> Takigakure

pro **Nefrit** Tue Aug 18, 2015 2:14 pm

Nemuseli sme sa dostávať dokonca ani cez nijakú bariéru. Predsa len okolo Otogakure už žiadna nebola. Obaja sme boli pri tom dostatočne schopný shinobi na to, aby sme za sebou vedeli zahladiť stopy. Ak nás aj niekto prenasledoval, tak sme ho zabili.. predsa len s niekým ako sme boli mi, nebolo radno si zahrávať.
"Pôjdeme do jedného z mojich úkrytov v Konohagakure no sato... ak s tým nemáš problém." Predsa len Konoha mala v minulosti veľmi dobré vzťahy zo Sora no Kuni a ja som bola spoluzakladateľkou Sora no Kuni.. mala som úkryty všade.. taký druhý Orochimaru muhaha.

pro **Mareo Renjiro** Tue Aug 18, 2015 2:29 pm

"Dobrá. Nemám nic proti. Jde se do Konohy." Je to výborná příležitost být zase trochu v obraze, co se týče dění v jiných vesnicích. V Oto jsem tak nějak izolovaný od zbytku světa, i když Reina zrušila tu svou bariéru. Možná to je mnou, že nejsem moc často na misích, naposledy jsem byl na misi v Kumo, na kterou mě poslal Madara, ale možná to bude samotnou Oto. Někdy mi připadá jako takový zapadákov. Nevím, či to je tím, že Oto vede někdo ze světa mrtvých, a nebo jejími shinobi. Raději nebudu nikoho vinit. "Můžeme v Konoze začít nové životy." Po těchto slovech jsem se na okamžik zamyslel. Bylo by to dobré? Líbilo by se mi to? Asi ne, byla by to nejspíš nuda. "Ne, to bude zbytečné. Vidím to spíš na to, že budu Reininu dobrou pověst šířit do jiných vesnic." Nefrit to asi hned nepochopila, ale, když jsem se začal měnit, určitě ji došlo, co jsem tím myslel. Bude legrace! (Přesun, oba)

pro **Seina Akane** Tue Aug 25, 2015 1:42 pm

Klon

Další z mých klonů mířil právě sem, na prosbu Reiny. Vlastně ani moc nechápal, co tu má dělat, proto doufal, že tu dostane nějaké vysvětlení. Byl trpělivý a proto se rozhodl tu stát se založenýma rukama v sobě a čekat...snad na signál? Na cokoliv, co by se tu zdálo vhodné pro nějaký druh řešení.

pro Sponsored content

Zem Rýžových polí

Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí

Re: Zem Rýžových polí