Uzumaki Allii [SANNIN]

pro Uzumaki Allii Sun Jul 14, 2013 12:28 pm

Jméno: Allii
Příjmení: Uzumaki
Věk: 19
Elementy: Fuuton
Hodnost: Jounin
Původ: Neznámý
Pobyt: Konohagakure no Sato
Fóbie: Jen strach z jeho vlastního selhání.
Choroby: -//-
Krevní skupina: 0+
Vrozená schopnost: Uzumaki KG

Dovednosti:

Allii se specializuje na Taijutsu a lékařské techniky, které později ovládl díky Tsunade. Už zamlada se dostal do několika mládeneckých rvaček, dokonce si oblíbil box a další bojová umění, kterým se také začal pravidelně věnovat. V genjutsu je podprůměrný. Tvrdě dřel, aby se mohl stát ninjou a jeho snaha byla později i odměněna.

Oblíbené a Neoblíbené:

Mezi oblíbené věci tohoto mladíka patří zcela jistě jídlo a pití… alkoholu. I když nepije často, pije rád… a hodně. Dále miluje koťátka, jestli existuje věc, která ho rozveselí skoro za každé situace, je to malé chundelaté koťátko. Dále, jak je výše zmíněno, má rád bojové sporty, kde si může vybít zlost. Má rád lidi, kteří jsou sami sebou a dlouho nechodí okolo horké kaše.

Falešné a chamtivé lidi, bohaté lidi, hledící na zbytek z patra. A co nesnese, když někdo nevinný trpí. Dále taky brokolici a hrášek.

Charakter:

Allii býval energický a společenský kluk i přes podmínky, ve kterých odmala vyrůstal. V kolektivu vždy působil jako vůdčí osobnost, která dokázala udržet neuvěřitelnou morálku. Díky podpoře jedné dívky nikdy nesklopil hlavu a neotočil se k přátelům zády. Snažil se pomáhat a ničeho se nebál.
Ty časy už jsou dávno pryč, ale někde hluboko v Allii ho srdci tyto vlastnosti zůstali. V nitru je stále takový a za těch pár let v Konoze se opět dokáže bavit. Rozhodně ale není zlý, jen trochu citlivý. Navenek se ale snaží vypadat jako nezlomný tvrďák. Rozhodně je sebevědomý, a když už s někým komunikuje, málokdy zalže, pokud to není nutné nebo nedojde na téma, o kterém by nerad mluvil. Přes všechno tohle je překvapivě charismatický. A v neposlední řadě je tak trochu náladový.

Uzumaki Allii [SANNIN] Tumblr_m2foyujxLj1r2h9lco1_400

Vzhled:

Vzhled lze charakterizovat jedním slovem, pohledný. Má modré vlasy a hnědé oči. Zajímavostí na jeho obličeji je rozsáhlé rudé tetování lemující jeho pravou tvář přes oko až na čelo. Je středně vysoký se spíše vysportovaným tělem. Nejčastěji nosí kabát nebo bundu s trikem. Normální kalhoty. Při misích kabát zůstává a pod ním má většinou normální Shinobi oblečení.

I.

„Hej, vstávej! Čas nic nedělání skončil!" křikl otráveně hlasem někdo nedaleko mě, jeho hlas provázela ozvěna dopadající ‚snídaně‘, následně zacinkaly kovové mříže a místo, ve kterém jsem se nacházel, jako by se dalo do pohybu. Já opatrně otevřel oči, hledíc na kamenný strop. Zase tady... Snad každou noc jsem usínal s pocitem, že bych se možná mohl druhý den probudit a ocitnout se někde jinde, daleko od všech starostí, od tohohle místa. Jak já nenáviděl skutečnost, že zrovna tu musím vyrůstat a tak moc trpět. Dříve jsem si dokonce říkal - Proč zrovna Já? -
"Výtečně, s tímhle bych se s větší pravděpodobností prokopal skrz podlahu, než abych byl schopnej něco takovýho..." mé stěžování ohledně zdejší stravy přerušily blížící se kroky. V tu chvíli, co jsem vstal už obtloustlý chlapík otevíral celu. "Pohni!" popadl mě za tílko a vyšoupl ven. "Grr…" zavřel jsem oči a spolkl všechny nadávky, které jako by chtěly vysršet z mých úst a místo toho pokračoval uličkou doprava. V tuto chvíli podobný okamžik jako já prožívalo několik dalších desítek mých přátel i 'nepřátel'... dětí. Zdvihl jsem pohled a vzpřímil chůzi. Každý den stejný, stejná bolest... - Proč zrovna My? -

Obrázek k I.:

...:

II.

„Ale no tak, musíš na mě pořád tak koukat?“ s nevrlým výrazem na mě zahučela dívka ležící vedle mě. Byla překrásná. Měla ty nejkrásnější oči, co tenhle svět spatřil, vydržel bych se do nich dívat klidně i celý den. Její rudé dokonale dlouhé vlasy se rozpínaly po polštáři. Nezáleželo na tom, co se právě odehrávalo, vždy voněly tak nádherně. Zamiloval jsem se do ní už, když jsme byli oba malí. Byla vždy rázná, ale milá zároveň. Zažila toho hodně, ale nikdy nepřestala věřit. Nic ji nedokázalo změnit, či položit... Ve chvílích jako byla tato jsem si opravdu přál, aby mohly trvat věčně, napořád. Opravdu neexistovalo místo, kde bych byl raději.
Po chvíli mého mlčení se dívka pousmála a políbila mě na tvář. Úsměv jí ale nevydržel dlouho. Změnila výraz v tváři, vypadala zamyšleně a ustaraně. „Víš, už to bude skoro rok,“ spustila, „stále si nejsem tak úplně jistá, jestli jednáme správně. Když se nám podařilo vytvořit odboj…“ Pak z ničeho zavrtěla hlavou: „Uvědomuješ si, jak absurdně to zní?“
„Nezáleží na tom, jak to zní. Zvládli jsme to, protože jsme chtěli a věřili.“ Pohladil jsme ji jemně po tváři.
„Máš pravdu, ale- ale… jde o to, že my jsme dokázali uniknout, jenže oni vše zametli pod koberec! Snad jsme všechny utvrdili v tom, že my jsme vlastně byli takoví, jak o nás tvrdili. Že jsme si nic lepšího nezasloužili… Říkám si, jestli bychom neměli vystoupit a říct všem, jaké to tam vlastně bylo,“ zněla stále zoufaleji, slzy se jí začaly hnát do očí.
„Ne!“ okřikl jsem ji a prudce vstal z postele. „To v žádném případě, je to moc nebezpečné, rozumíš? Oni udělají cokoliv, aby pravda nikdy nevyšla najevo. Tady jsme v bezpečí, máme neuvěřitelné štěstí!“
„Jenže – já nevím, jestli s tím dokážu takhle žít. S pocitem, že brzo vymyslí nový způsob, jak v tom pokračovat a další budou trpět! Ne, dokud mám mysl plnou vzpomínek,“ čím déle jsme se bavili na toto téma, více ji to zraňovalo, až se nakonec dala do neutěšitelného pláče.
„Miyu… já- já mám o tebe jen strach. Jsi pro mě vším, za žádnou cenu o tebe nechci přijít!“ Nemohl jsem jinak, rychle jsem ji objal a pevně sevřel. „Bude to dobré, všechno bude dobré, vždycky budu tu, abych tě mohl ochránit. Jen mi slib jednu věc, prosím. Nedostávej se nikdy do takového nebezpečí, ano?“ měl jsem více než na krajíčku. Z nějakého důvodu jsem si pořád vybavoval možný život bez ní a nemohl tuto představu dostat z hlavy.
„Já, já…“
„Slib mi to!“ stiskl jsem ji pevněji a neplánoval ji pustit.
„… slibuji.“

Obrázek k II.:

...:

III.

„Allii, vstaň! Musíme se odsud dostat, rychle!“ třásla se mnou Miyu v posteli. „Uhm? Co se…“ chvíli mi to trvalo, ale když jsem se konečně probral, ihned jsem ucítil štiplavý pach kouře a následné praskání ohořelého dřeva. Trhl jsem sebou a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to jako v pekle, náš byt byl v plamenech. „Miyu!“ bez váhání jsem ji popadl do náručí a začal hledat cestu ven, kouř a nepříjemný žár to rozhodně nezlehčoval. Proč? Byla to snad nehoda. Už jsem si začínal myslet, že všechno zlé je za námi… nechci se mýlit! Vykopl jsem dveře od ložnice a z předsíňky pro případ popadl katanu. Cestu na balkón zatarasil hořící trám, takže jediná cesta vedla přes schody až dolů. Skrz plameny jsem se snažil dostat co nejrychleji ven. „Konečně,“ ulevil jsem si při pohledu na otevřené hlavní dveře. Vyběhl jsem ven a Miyu stále držel v náručí, ukázalo se, že na chvíli ztratila vědomí díky kouři uvnitř.
„Ale, ale…“ ze stínu jedné uličky se ozval poměrně známý hlas. Muž, kterého silueta se začala stále víc a víc vybarvovat, začal tleskat. „Jak dojemné. Dvě ztracené holubičky nakonec skončili spolu. Škoda, že této pohádce budu muset nasadit tak smutný konec.“ Ta otravná míra ironie v jeho tonu hlasu a ten smích...

Flashback:

„Ty ha--le!“ s takovou chutí jsem si přál mu ihned vrazit. Ne, vytáhnout katanu a bolestivě ho mučit. Ale měl jsem Miyu v náručí, nemohl jsem dopustit, aby se jí něco stalo. A proto jsem se vydal ulicí na útěk. Za několik desítek metrů mě ale zastavili tři další muži blokující cestu. Do pr… Otočil jsem se, ale tam už stál On s dalším mužem. Přivřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Nebyla jiná možnost, v mžiku jsem Miyu položil na schody vedle mě a vytáhl katanu z pochvy. Jediná možnost byla začít bojovat.
Nejdříve jsem vystartoval po třech mužích. Prvního jsem stačil zasáhnout, než se stihl bránit. Ostatní mezitím vytasili meče. Jeden musel ihned začít blokovat můj výpad, marně. Mé ostří prořízlo jeho hrdlo a zeď odporně postříkalo krví. Poté jsem zaslechl svištivý zvuk ze zad, a tak jsem zareagoval. Snažil jsem se vyhnout nepřítelovu pohybu, ale nebyl jsem dostatečně rychlý. Zasyčel jsem bolestí, jakmile mým stehnem projela železná dýka. Stále jsem ale stál. Poháněla mě nutnost ochránit Miyu a nezklamat sám sebe. Využil jsem jeho momentální pozice a prudce se rozmáchl. Byla to jeho poslední chvíle. Zbýval už jen poslední muž s mečem a Ichizoku, který se na chvíli kamsi vypařil. S tím posledním jsem se chvíli šermoval, bolest neustupovala a já vyčkával na vhodný okamžik. Teď! Zvuk krájejícího masa jako kdyby byl slyšet na míle daleko. Zbývá už jen on! Zaslechl jsem nádech za zády a bez otočení zabodl svou katanu do poslední oběti a následně vysunul.
Dále byl slyšet už jen slabý výdech… dívčí výdech. Ve vteřině mi zatrnulo. Katana zazvonila o betonový chodník. Okamžik, který mi připadal jako nekonečný.
„Allii…“ zašeptala Miyu a padla k zemi.
Otočil jsem se, abych ji stihl zachytit, poté jsem ji opatrně položil. Zaklekl jsem nad ní a pořád nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. „Miyu…“
„Omlouvám se, porušila jsem slib.“ Okamžitě se mi nahrnuly slzy do očí, byl jsem bezmocný, nemohl jsem skoro ani mluvit.
„Miyu, já--- Neomlouvej se! Já tě neochránil, já porušil slib! Neopouštěj mě, prosím!“ naprosto zdevastovaný jsem ji naposledy silně objal.
„Miluji tě, Allii…“

Obrázek k III.:

...:

IV. Nový Začátek

Uzumaki Allii [SANNIN] 427246_155419354576701_1575405872_n

Nikdo se mě nikdy neptal, jestli jsem chtěl mít takový život. Ale teď se já nebudu ptát nikoho, jak žít. Už nehledím do minulosti...
V mém srdci zůstanou vzpomínky hezké i bolestivé, ale neplánuji se za nimi ohlížet. Věci, které jsem udělal, ať už špatně nebo dobře jsou pohřbeny.
Chci zase opět žít. Chci nový začátek.

Pozn.:

Allii se po tom všem rozhodl začít znovu v Konohagakure. Rozhodl se být společnosti užitečný a za několik let se stal lékařským ninjou, žákem Tsunade a uznávaným člověkem. Mnoho se od té doby přihodilo a také se na Alliim poznamenalo. Nejvíce ho zcela jistě zasáhla ztráta jeho učitelky, která mu na chvíli vrátila staré nepříjemné vzpomínky. Už se mu je ale opět podařilo dostat z hlavy a teď už doufejme napořád - pomocí pečetící techniky.

pro **Assasin Senju** Sun Jul 14, 2013 8:00 pm

POVOLENO

Uzumaki Allii [SANNIN]

Uzumaki Allii [SANNIN]

Re: Uzumaki Allii [SANNIN]