Arata Hiashi

 

Věk: 59 let

Vesnice: Hrdý Kumogakuračan

Hodnost: Hachidaime Raikage

Charakter:  je hloubavý, ne zrovna mlčenlivý muž, vždy pečlivě vážící každý krok.  

Vyžaduje u každého respekt a slušné chování. Arata přímo nesnáší, když je ponižován nebo se k němu nechová s úctou. Ovšem je to zkušený diplomat (ač vyjednávání a politickým problémům a akcí se záměrně vyhýbá) a tak ho jen tak něco nerozhází…..no vytočí ho skoro všechno.  Je to typický cholerik. Když  táhne do bitvy je pro něj uspokojivé jedině vítězství a pak jeho muži. Arata je drsný stařík, ale v boji má sílu statného mladého muže. Často je výbušný, stejně jako Tsunade rád vyhazuje lidi z okna, ale při smůle ostatních on se netrefuje do okna nýbrž do kamenné zdi. Jakmile nemá něco pod kontrolou je problém a to se každý má na pozoru. Uklidní ho jen jedna věc a to, když mu někdo zazpívá. Ale na to že je takový cholerik, má překvapivě rád pozornost malých dětí do 6 let než jdou do akademie a stoupá jejich otravnost. S nikým se moc dlouho nezahazuje, všechno se snaží řešit velice rychle a s úvahou.

Oblíbené věci: „Všechno a nic“.  To říká on ale ti co ho znají déle vědí, že má rád ženský zpěv, malé děti, kázeň a když může něco zamordovat.

Neoblíbené věci: „všechno a nic.“ Opět ti co ho znají vědí, že nenávidí nekázeň, drzost, troufalost, mír. Ano kupodivu nemá rád, když se nic neděje, sám potom má sklony někde něco zničit, aby se něco dělo. Chaos bylo jeho druhé jméno. Teplo…nesnesitelní horko, protože potom jak sám říká: „Když se cítím sežehnutý sluncem, tak se neznám a všechno zamorduju.“

Nutno dodat. Pokud mu někdo řekne, že mu je 60 let nebo že mu táhne na 60, prohodí ho zdí. Na věku si on dává hodně záležet a podle něj 59 let je ještě mladík!

Životní příběh a poslání:

Malý Arata vyrůstal s rodiči a babičkou v Kumogakure, miluje svou vesnici a vždycky vzhlížel k jejímu vedení. Otec z malého Araty chtěl mít kováře, který bude pro ninji vyrábět zbraně, aby mohli bránit svou vesnici jako to dělá on. Arata měl však jiný sen. Vést otcův podnik a pokračovat tak v tradici bylo sice lákavé, ale ne pro hocha s jeho charakterem. Přesto se nedovoloval otcovi vzepřít a plnil jeho přání. Až do akademie se učil kovářem. Poté přišla nabídka. Jednou do kovárny přišel jeden ninja. Objednal si pořádný meč. Arata ho dělal s chutí, ale než si jej majitel měl vyzvednout, musel ho přeci trochu procvičit a prozkoumat. Zbraně se mu líbily, jejich lesk, půvab. Tolik toužil být ninjou. Meč musel vrátit. Ninja mu rozcuchal vlasy a řekl mu: „Když budeš pořádně trénovat, jíst, neodmlouvat a chovat respekt vůči starším a hlavně budeš vědět co chceš a jak toho dosáhnout, tak se staneš tím kým se stát chceš.“ Tato slova chlapci zůstala vyrytá v paměti. Od teď si slíbil, že udělá vše proto, aby se stal bojovníkem.

Přes odpory rodičů ale podpory babičky (Elma Yotsuki) se přihlásit do akademie, začal plnit úkoly a poctivě se učit. Všechno co dělala, ho bavilo, trénoval jako ďas Chtěl být lepší, dokonce nejlepší. Učitelé žasli nad jeho tempem vnímání látky a praxe dohromady. Zanedlouho se z malého studenta stal genin. Dostal svůj tým a senseie, na kterého nikdy nezapomene. Byl mu vděčný a všechno, co ho učil, chodil dokonce na tréninky navíc. Jeho týmoví kolegové Emi a Danno ho zalévali kamarádstvím, důvěrou a láskou. Do Emi se Arata zamiloval až po první společné misi, kdy mu šlo o kejhák a Emi se za něj postavila. V té chvíli jí měl jen za ženskou část týmu, kterou musí chránit, jinak by bylo zle. Emi mu dokázala, že není jen pouhou ženskou částí. Jak čas šel Arata neměl odvahu Emi říct, co k ní cítí, úspěšně to nedával nikomu najevo. Nikdo to nepoznal.

Zkoušky chuuninů proběhli velice dobře, celý tým prošel na poprvé. A jako jediný tým z vesnice se všichni tři dostali společně i dál. Plnili mise, účastnili se odbojů v Bleskové zemi. Pomáhali i v jiných vesnicích. Zkrátka jako tým 2 spolu prožili polovinu života dokud nepřišla ta akce. Na post jouninů už se však jako tým nedostali. Danno podlehl těžké nemoci sužující už po staletí jeho rodinu. Poranění z mise a nemoc se do sebe tak zamilovali, že Danna již nepustila dál do budoucnosti. Emi to rozhodilo, ona totiž Danna milovala. Když se svěřila Aratovi, jemu málem puklo srdce. Zlobil se na sebe, v tu chvíli se projevili jeho cholerické znaky a on musel odejít z vesnice, kde se v horách vybil. Strávil tam víc času než bylo potřeba. Emi potřebovala oporu, kterou jí Arata prostě nedal. Na to že Arata vyžadoval disciplínu sám ji neplnil a proto když se vrátil, musel se jít pokorně Emi omluvit. Ta ho ale poslala k čertu a už ho nechtěla nikdy vidět. Přiznal jí po 15 letech, že jí miluje, ale ani to u ní nezabralo. Teď už ho nedrželo nic. Jejich tým se rozpadl a on si zažádal do armády, která měla táhnout na jih a dobít ostrovy.  Což se tak po pár měsících stalo a on se osvědčil jako velice dobrý bojovník a ještě lepší velitel. 

S okamžitou platností po vstupu zpět do vesnice, byl jmenován velitelem zásahových jednotek a první linie. Vedl si velice dobře, měl respekt u mužů, což bylo polovinou jeho vítězství. Pak se objevila akce Akatsuki a Reina Kana. Neváhal a pod vedením Rin Kagayaki i když byla mladší než-li on se vydal na boj. První jeho neúspěch v kariéře, který si bude stále vyčítat. Nezvládl svou Raikage ubránit. Potom co, Rin upadla do komatu a on se vracel do vesnice, nedokázal vymyslet pádnou výmluvu, prostě zklamal a tehdá na něm opravdu bylo vidět, že ho to mrzí a je zarmoucený.

Rada se ale usnesla, že dokud se Rin Kagayaki neprobere z komatu bude muset být zvolen nový Raikage, který povede vesnici. Nikdo tak zkušený, tak silný a odvážný se sklony k vůdcovství a navíc velitelem jouninů a jednotek, se na post nehodí víc než Arata Hiashi. První volba a oznámení Arata překvapila. Zpočátku post odmítal, ale nátlaky vesnice a rady ho donutili znovu zvážit nabídku. Přeci jenom ti lidí potřebují vedení, potřebují někoho, ke komu můžou vzhlížet, věřit mu a vědět, že se zla a nepřátel nemají bát stejně jako on v dětství shlížel k Raikagemu. Souhlasil a hned se pustil do obnovení vesnice po válce. Nikdy nebyl tolik nabitý energií jako teď…