Archiv

Otevřela jsem oči. Nejprve mě napadlo, že jsem v noci spadla z postele, protože na svých milovaných měkkých polštářích jsem určitě neležela. Určitě ale ještě noc trvala, jelikož tu nebylo téměř žádné světlo. A vzduch tu byl vlhký, jako kdybych byla někde v podzemí. Do toho hloupého snu jsem se ale raději probouzet neměla. Promnula jsem si spánky. 
"Hups."
Na další reakce jsem se nezmohla. 
Za tohle mě asi Tsukikage-sama nepochválí.
A co teprve má milovaná Ai, dřevěná figurína? Když dlouho zůstanu tady, bude muset, chudinka, trénovat sama. Naprázdno jsem polkla. Měla jsem žízeň i hlad, nejspíš jsem už pár hodin prospala. 
Zkusmo jsem se protáhla a postavila a očima hledala někoho nebo něco. Někoho, kdo by mi mohl přinést něco k jídlu nebo něco, co by se dalo sníst.

Vrhla jsem se po chlebu i vodě.
"Ňuf," spokojeně jsem se pustila do nepříliš chutného jídla a teprve potom jsem si uvědomila, co vlastně říkal a zvědavě jsem se na něj zadívala.
"Opravdu?" pozvedla jsem obočí. "Jídlo i pití mám, ještě bych prosila nějakou figurínu na trénink, dobrý sex a... hm... nebyl by polštář?"
Šibalsky jsem mrkla a pokračovala v jídle.

Konečně jsem se připlazil k Yoko cele. Hadí ocas zasyčel a podíval se na ní. Pak jsem na ni upřel svůj zrak i já.
"Uzumaki? Subarashii čakra!" Otevřel jsem celu mávnutím ruky a vešel pomalu dovnitř. Natáhl jsem ruku a za Yoko se objevila kamenná stěna, která ji připoutala k sobě. Mohla také pocítit, že ji vysává čakru. Vlastně, zeď se živí čakrou. Díky kekkei genkai klanu Iwatsuchi.. "Ku ku ku.." přistoupil jsem zvědavě k ní a čekal, co z ní vypadne.

Tak tohle absolutně nesplňovalo mé požadavky. Na trénink to vhodné nebylo, příjemné jako dobrý sex to nebylo a dokonce to ani nebyl polštář. Nakrčila jsem nos.
"Ku ku?" pozvedla jsem obočí. "Vyhazují vaši mladí z hnízda ostatní ptáky, že se cítíte jako kukačka?"
Zřejmě jsem tu otázku myslela naprosto vážně.
"...Já jen, že vypadáte spíš jako had."
Rozhodně tato pozice nebyla příjemná, navíc se mi po chvíli začalo zdát, že mi nějak ubývá chakra. Únavu jsem nikdy neměla ráda.

"Prořízlá pusa, co?" ušklíbl jsem se. "Já nejen, že jsem had, já jsem přímo sennin.." dodal jsem a projížděl jsem ji pohledem, jako rentgenem.

Sennin?
Zamyšleně jsem ho přejela pohledem odshora až dolů.
Čím se praštil, že mele takové nesmysly?
Možná jsem měla dávat ve škole víc pozor, ale opravdu jsem si to teď s ničím neuměla spojit.
"Hm..." zadívala jsem se na něj. "Takže každý, kdo dělá "Ku ku" je Sennin?"
A v té chvíli si tam nakráčel někdo, kdo zaujal mou pozornost. Před chvílí, alespoň mi to přišlo jako chvíle, jsem v kanceláří loudila na ANBU, aby mi jeden z nich půjčil masku. U tohoto to bylo naopak.
"Proboha..." vytřeštila jsem oči. "Sundejte to, ta maska je příšerná. Zkuste třeba... třeba..."
Nezmlkla bych, kdybych najednou neměla velice zvláštní pocit. Velice zvláštní pocit, ze kterého mě mrazilo. Zahlédla jsem totiž v otvoru pro oko... Temnotu.

Olizl jsem se, tak jak to delal muj sensei a jeho sensei taky, muj zak to bude delat taky. "Konecne jsi tady Ogi.." usklibl jsem se a poskladal rucni pecet. Kuchiyose: edo tensei. Objevila se rakev a z ni vylezl Nagato. Rakev zmizela tak rychle, jako se objevila. Nagato ji polozil dlaň na jeji hlavu. Prave uchopil jeji dusi a zaroven ji vysaval cakru. Jeho bile vlasy se zmenily a byly opet rude, i jeho tvar omladla. To vsechno zapricinila Uzumaki cakra. Nagato drzel jeji dusi, ale nemel v umyslu ji zabit. Jen chtel Ogimu usnadnit vyslychani.
"Ogi-kun, muzes" osklive jsem se usklibl a muj hadi ocas se vzedmul a pricuchl k Yoko. Chtel si na ni pochutnat.

Sledoval jsem jak Yoko sdelovala svoje ntajemstvi. Mel jsem velikou radost a slizce se usmival. Pak Ogi odesel. Neco jsem si vsak uvedomil, Ogi zradi. Musel jsem posilnit sve schopnosti. Polozil jsem pravou ruku na hlavu Yoko, Nagato poodstoupil. Zacal jsem ji lecit. Levou rukou s cakra skalpelem jsem ji z bricha vyjmul kus masa. Jeji rana se ale zacelovala. To byla moje sila. Maso jsem zapecetil do svitku a odebral se do svych komnat.

Až na to, že jsem byla pěkná podivínka a mohli ze mě dostat maximálně to, kde se nachází figurína, se kterou si při tréninku ráda povídám, to bylo zřejmě prospěšné. O své vesnici jsem nic nevěděla, kromě rozmístění budov, které jsem znala. A já věděla, jak domů, kam na jídlo a kam pro misi. To bylo tak vše. Škoda, kdyby si vybrali jiného shinobiho, možná by to byl někdo, kdo si všímá okolního světa a ví alespoň, kde je veřejné wc.
Každopádně mi z toho bylo zle, smysl pro humor byl ten tam. Zaskučela jsem bolestí, když mi doslova vytrhl kus masa z těla a ze rtů mi stekla kapka krve, jak jsem si je prokousla. Vzápětí mě vyléčil... a nechal mě tam.
Schoulila jsem se do klubíčka a čekala, co bude dál.

Dorazil jsem do archivu. Juro už zde nechal přinést Yonbiho. Byli zde i oběti, což bylo ještě lepší. Můžu ho hned vyvolat.
Z mého hadího ocasu vylezl svitek potřísnění něčím podivným. Položil jsem ho před jednoho z ninjů a nic neříkal. Na zemi se objevil podivný vzorce ve tvaru ptáka a se znaky nebe a země. Najednou se začal ninja měnit, pokrývat prachem a špínou. Začal se formovat v legendárního ninju, jehož příběh je nesmrtelný. "Kuchiyose: edo tensei!"nic tak hrůzostrašného stráže dosud neviděli. Během několika vteřin stál předemnou Hatake Kakashi. Hodil jsem kunai s lístkem a vložil jej přímo do jeho hlavy. Tudíž jsem potlačil veškeré jeho emoce a vzpomínky. Objevila se za ním rakev a zmizel. Přivolal jsem ho zpět v plné síle. Což znamená, že jsem DNA Yoko získal a přijal za svou. Nechal jsem ostatní stráže, ať Yonbiho přinesou blíže k Yoko. Z mé pravé ruky vyšlo ven několik hadů, které Yoko narovnali a pevně svázaly. Ocasem jsem uchopil její tričko a nadzvedl jej. Přivolal jsem pečetní kruh a poskládal ruční pečeť.
"Odteď..budeš časovaná bomba..Shishou fuuin!" Yonbiho nádoba praskla a mohutná čakra, která neměla čas se zformovat okamžitě vstoupila do břicha té dívky. Chvíli jsem si hrál s pečetí a přidal na ní i poněkud jiný vzorec než měla původní. Nikdo nevěděl proč, ani co je zač. Chvíli jsem tam stál a hleděl na své dílo.

Usnula jsem a vzbudil mě až příchod větší skupiny. Proč za mnou ale posílali pět lidí? Něco nesli. Předpokládala jsem, že mi neuvařili kotel plný kouzelného nápoje, takže to muselo být něco, co sem chtěli ukrýt. Že jsem se spletla se ukázalo až když opravdu zamířili ke mě. A pak mi svitlo!
"Dárek?" ušklíbla jsem se. "Ale já mám narozeniny na jaře! Oproti tomu Ai, to je moje dřevěná figurína, určitě by se jí něco takového hodilo!"
Pak se tu zase objevil ten podivný had.
Ten... Sáně! Slůj! Santa! Saň! ...Sennin!
Spokojená s tím, že jsem přišla na jeho jméno jsem se na něj usmála. A vzápětí ten úsměv zmizel, protože mě znechutilo, jakým způsobem se dostal ke svitku.
Tfuj, kde to schovává?
Vše ostatní bylo příliš rychlé na reakci. Musela jsem křičet. Určitě jsem křičela, ale nějak mě to zmohlo. Na druhou stranu to bylo brzy pryč. Jen jsem se cítila nějak... plnější. Něco do mě přidali. A pak ten "člověk" jen stál a hleděl mi na břicho.
"Ty úchyláku!"
Kdybych měla dost síly, snažila bych se vyprostit, ale ono to jaksi nešlo. Spíš jsem měla pocit, že melu z posledního.

Přišel jsem do archivu a svým hadím ocasem omotal Yoko velice pevně okolo těla. Odhrnul jsem ji triko a na prstech levé ruky se objevily podivné znaky. "Jikan no Fuuin!" vtiskl jsem ji pečeť, která určitě musela hodně bolet na místě, kde už pečeť měla.
"Tak milá Yoko, teď budeš sloužit jako nástroj zničení vlastní vesnice," ušklíbl jsem se a poskládal několik pečetí. "Nehan Shoja no jutsu," její tělo pokryla pírka a okamžitě usnula. Vzal jsem její tělo a odešel do kanceláře Tsuchikageho.

"K ničení vlastní...?"
Ani jsem nebyla schopná dokončit větu, když jsem se propadla do snad nekonečného spánku. 
Co se mnou chtějí udělat?


//Přesun