Poušť v okolí Sunagakure

Tato poušť vypadá na první pohled jako každá jiná. Když ale víte kudy jít, narazíte na menší skalnaté útvary, které se sem na první pohled vůbec nehodí. Často tu fičí vítr, ale nedá se nazvat právě osvěžujícím.

Písek... písek... písek.... zku**nej písek... a písek. Každé zrníčko jsem proklínal. Mým pavoukům to nevadilo. Oni měli na ta otravná zrnka osm nožek, já jenom dvě. Chvílema jsem téměř zabředával a také se dostavil pocit, že mám písek i v... víte kde! Jediné co mi zvedlo náladu, byla ta vodka a hromada cigaret. Kdybych musel do pouště chodit častěji, za chvíli by tu místo písku byla jen hromada vajglů.

Konečně jsem to místo uviděl. Tu a tam skalka. A uprostřed něco, co mi téměř připomínalo labyrint. Skalní stěny jako kdyby tu usnuly navěky a rozhodly se zvolit si písek za svou pokrývku. Deprimující.
"Člověk se nemůže ani vožrat kru****el." zaklel jsem a poslal několik svých pavouků do předních linií. Posadil jsem se a navázal s nimi telepatické spojení. Pavoučkové byli velmi lehcí, tím pádem spoustu pastí nespustili. Občas jsem slyšel, jak něco cvaklo a od někud vyletěly senbony, či jedovatý plyn.

Takže sto loutek? Nevadí, pro mě to bude hračka. Pousmál jsem se.

Jeden z mých pavouků se posadil na hlavu loutky, která se nacházela v bezprostřední blízkosti Pillikky. Upřel na ni všech svých osm očí a zůstal stát. Poté se vzepřel a otáčel se kolem vlastní osy. Díky tomu jsem si zmapoval okolí. Bude to výzva proplížit se tam. Ostatně asi nebudu první kdo se o to pokoušel. Ale určitě budu poslední.

Otevřel jsem oči a postavil se na nohy. Mé tělo začala pokrývat zlatá vrstva. Jednalo se o mé brnění, které mi umožňovalo téměř ignorovat veškeré nebezpečí pocházející z oněch prokletých loutek. S jedovatými plyny jsem si hlavu nedělal. Akorát mi bylo líto, že jsem musel vystřízlivět, když jsem se cestou tak pracně ožral. Téměř veškerá plocha mé kůže už byla zakrytá zlatým brněním a tak jsem vykročil. Je čas tu mrtvolu vykopat! Pavouci, kteří šli napřed dokonce několik otravných pastí deaktivovali. Skvělá práce!

Prudký shyb, otočka, úskok. Zacpání uší, výbuch.
"Dopr**le práce!" zanadával jsem si. Vyplivl jsem další síť pavučiny, abych alespoň loutky co jsou mi nejblíž znehybnil. Pokračoval jsem v cestě. Jedna z takto pavučinou ošetřených loutek otevřela hubu a dýchla na mě plyn.
"A co jako? Si myslíš že jsi něco extra?" vyplázl jsem na ni jazyk. Konečně jsem stál u samotné Pillikky. Velmi neopatrně jsem odkopl asi dalších pět loutek, které kolem ní stály. K mému údivu z předloktí naší drahé bývalé Kazekage vystřelily senbony napuštěné jedem.
"Hezký pokus. Ale je ti prd platný." zavrčel jsem a obalil tuto škaredou loutku pavučinou. Doufám, že Sasori ji trošku zvelebí. Posbíral jsem také několik svitků, co se tu nacházely, hodil si Pilikku na záda a konečně pokračoval směrem domů. No domů... Ale však jsem v Sasoriho kanclu jako doma.

přesun

Kde hledat? Nic jiného mě nenapadlo, než jít do Suny, prohlédnout si místo činu. Nejsem Hyuuga, nemám tak vypracované schopnosti, ale mám zkušenosti a jiné, skryté vlohy a schopnosti. Nad touto myšlenkou jsem se ušklíbl.
Kuramu jsem měl sebou, zapečetěného ve svitku. Nebylo to velmi šťastné řešení.
Sklonil jsem se a přiložil prsty na zem. Hmm.. Klekl jsem si a soustředil se. Soustředil se na vnímání přírodní čakry, smíchával ji se svou a vytvářel rovnováhu. Bylo to zvláštní...SENJUTSU, SENNIN MODO!

Otevřel jsem oči a vypadal jsem jinak.
Nyní jsem měl schopnosti senzibila, cítil jsem čakru lidí, kterým ještě bušilo srdce. Musím se o ně postarat, ale..Cítil jsem i zvláštní čakru, která tady neměla být. Přesunul jsem se na místo, kde měla být.

Pachatelé se opravdu vrací na místo činu..Čakra byla opravdu povědomá. Díky sennin módu jsem cítil víc, než kterýkoliv senzibil. Byl to opravdu zvláštní pocit. Cítil jsem čakru muže, který byl nepřítelem číslo 1., muže se kterým jsem bojoval, ale něco bylo špatně. Něco, co jsem moc dobře znal, co jsem sám studoval, ale to přece nebylo možné, nebylo možné, aby někdo uměl Fushi tensei! Nebo ano?
"Opravdu? Opravdu je to tak? Fushi tensei?" nedalo mi to..
"No, vlastně je to jedno. Byla to jen čistě akademická otázka. A teď k tomu, proč jsem tady. Nepřicházím jako nepřítel..Kupodivu, chci se k Vám přidat.." chladně jsem se ušklíbl, napodobil krvežíznivý pohled a olízl se, jako Orochimaru.

"No, říká se přece, že se zločinec vždy vrací na místo činu, tímto Vás však nechci spojovat s tímto ohavným incidentem, který ne tolik připomíná masakr v Sora no kuni." ušklíbl jsem se. Snažil jsem se na sobě nedat ani ždibec soucitu, ani to, že jsem se za svá slova styděl.
"Kdo jste VY? Někdo do mé kanceláře přišel, respektive použil velmi známou techniku Akatsuki, techniku astrální projekce, a řekl, že zničení Suny je pomsta a hněv Shuuketsu, to mě dovedlo sem." pokrčil jsem rameny a pohlédl na Jura.
"Také jsem si dal dohromady několik věcí, v tomto světě jsou všechny ideje zbytečné, nic nevychází..Lidé jsou slabí, vládnou ti, co mají moc. Z toho vyplývá, že jsou-li lidé příliš slabí, na to, aby o moc usilovali, jsou zbyteční, jsou odkázáni na to, aby byly vedeni silnějšími...Silnějšími..Ne pro větší dobro, to už vůbec nefunguje, možná ani neexistuje. Jen si vezměme příklad z historie! Hned několikrát! Máme empiricky dokázáno, že něco takového nefunguje, Rikudou Sennin, Hashirama, Madara, Naruto...Vše skončilo po jejich smrti, skončí silná vůdčí osobnost a končí jimi vytvořený řád. Lidem chybí autorita..
Harmonie by byla, kdyby svět řídil jeden člověk, ale vždy se objeví někdo, kdo se bude vzpouzet, proto je důležité hledat řád tam, kde by ho nikdo nehledal, a to v chaosu!" pohlédl jsem fanaticky na Jura.

"Ano, přesně tak!" přitakal jsem horlivě. "Jinak to ani nejde, to, co se děje v Shinobi světě, je pořád a pořád dokola! Někdo za tím stát musí, nevěřím v holou existenci bez nějakého hybatele. Něco takového existovat musí, protože by život neměl smysl. Nejsem pro skepsi, jsem pro kritiku a hledání pravdy. Kritika není však o hledání chyb a o hejtování. Kritika je o hledání pravdy a o neustálém ověřování pravd. To je pravá kritika. Člověk rozumný, člověk kritický, jsme Shinobi, všechno je dvakrát zesílené."
začal jsem přecházet sem a tam. Měl jsem v úmyslu mu také zodpovědět na otázku.
"S tímto jsem také počítal. Říkal jsem si, že sám za sebe bych byl obezřetný a chtěl bych jednoznačný důkaz, na to jsem dostatečně připraven. Pídil jsem, dovtípil jsem se, že jdete po bijuu, jenže to není bijuu jako bijuu, jinchuuriki Váš útok přežil, ale shinobi neodešel s prázdnou. Takže..." vytáhl jsem z brašničky svitek.
"Mám pro Vás dar..Kurama Kyuubi.."

Zakroutil jsem hlavou a začal se šílenecky smát. Věděl příliš moc, jak jsem si mohl myslet, že přechytračím nejnebezpečnějšího muže tohoto věku? Byl jsem naivní! Ví příliš, měl jsem ho zabít, když jsem měl příležitost! Ale teď to tak jednoduché nebude, i když mám Sennin mód..
"Jakou myslíte? Temná polovina Kuramy..Světlá se ztratila.."