Kirin Yakushi

Kirin vždy toužila po někom, koho by mohla bezmezně milovat. Samozřejmě tím není myšlen jen partnerský vztah. Je schopná vyznat lásku ve svém pojetí komukoli, kdo si získá její srdce pro své přátelství nebo jako ten, kdo jí vede. Takové lidi miluje, protože jen pro toho, koho milujete, byste dali ruku do ohně. Jakmile ale někomu přislíbí něco takového, nesmí ho již nikdy zradit. Porušila by tím veškeré své zásady a proto to nedělá. Prala by se za názory svých drahých, i kdyby vůbec neměli pravdu. V jejích očí je správné pro ně zabíjet. Naštěstí pro všechny se ještě nesetkala s tím, že by se názory pro ni natolik drahých lidí rozcházely. Byl by to pro ni zřejmě neřešitelný problém. Pokud by si musela takto vybrat jednoho z drahých lidí, kterým přislíbila věrnost, pak by ho dobrovolně následovala do hrobu. Věrnost je totiž to, díky čemu může někomu patřit.

Poslušná je, to jistě, ale pouze vůči lidem, které respektuje. Pokud si však její respekt a sympatie někdo získá, nikdy ho neopustí a nikdy neporuší jeho příkaz, jakkoli by jí byl nepříjemný. Nikoho jiného ze zásady neposlouchá a pokud to něčemu neublíží, pak vykoná většinou pravý opak toho, co si přeje člověk, který jí není příjemný. Nesmí s ní manipulovat někdo, komu to sama nedovolí. Ostatní mohou... A nebo raději musí.

Možná to je odvaha a možná hloupost, ale pokud se pro to rozhodne, neměla by problém skočit z mostu. Neměla by problém podříznout hrdlo vlastní matce, kdyby ji poznala. Neměla by problém zemřít, pokud by si to někdo z jejích drahých přál. Jediné, na co by doopravdy neměla odvahu, je utíkat od něčeho, co bylo na ní.

Naivita samozřejmě souvisí s její věrností. Svým drahým věří každé slovo. Kdyby jí jeden z nich řekl, že duchové existují a že se dají chytit, hledala by tak dlouho, dokud by byla schopná stát na vlastních nohou. Odpustila by svým přátelům i takovou zradu důvěry. Jednou a stále dokola.

Její hlášky vůči lidem, které k životu nepotřebuje, mohou někomu připadat cynické a jiným zkrátka vtipné. Záleží na tom a onom člověku. Snaží se být pro své drahé zábavná a milá. Pro ostatní může být nezábavná a nudná, to jí nevadí, avšak srdce jí přízemním rytmem netluče. Chvíli rychle, chvíli pomalu, střídá rytmy jako zběsilé v radosti ze života a z toho, že je pro koho jej žít.

K tomu není, co dodat, Kirin má slabost pro život a pokud by to nebylo nutné, udělala by cokoli, aby ho mohla se svými milovanými žít dál a to co nejdéle. Má ráda vítr ve vlasech, má ráda tanec... a obzvláště ráda má milování. Má ráda všechno, co jí poskytuje důkaz, že žije.

Ačkoli by se mohlo zdát, že má ráda jenom lidi, které si kvůli něčemu oblíbí, není to pravda. Ona má ráda všechny lidi, jen některé méně. Fascinuje ji stavba lidského těla, fascinuje ji lidská povaha. Mohla by lidi zkoumat donekonečna, má-li náladu, každého jedince. Přesto je však nikdy nebere za rovnocenné. Buď jsou méně než ona nebo jsou víc.

Zvířata zabíjejí jen kvůli jídlu a obraně. V tom se odlišují od lidí a proto je neumí nenávidět. Summoni se samozřejmě nepočítají do těchto důvodů, ale také nemůže říct, že by je neměla ráda - dělají to přece pro své pány! Jako ostatně i ona. Obzvláště nad droboučkými, chlupatými kožíšky stulenými v čímsi náručí by se mohla rozplývat od rána do večera.

Možná už je Kirin na hračky trochu velká, ale nejraději, když nemá chlapa, usíná s plyšákem. Ty nejmilejší nikdy nevyhodí a především je nikdy nikomu nedá.

Mentalita klanu klanu Yakushi se změnila a už se nikdy nezmění. A tak začíná tenhle příběh. Stále v klanovém sídle panovala úcta ke starším a starší stále s láskou vychovávali mladší. To ovšem neznamenalo, že se za předpisy neskrývaly emoce, které neměly být vypuštěny na povrch. Nenávist dle tradic neměla v klanu existovat, aby se neopakovalo to, co kdysi s Kabutem. A tak ji v sobě, kdokoli ji zde cítil, dusil tak dlouho, dokud nevybuchla. Bůh ví, jak občasné rozkoly klan zvládal. Malé dítko, které se do něj narodilo, je nevidělo. Kirin se narodila v březnu. Ten rok byla obzvláště tuhá zima a v horách, ve kterých Otogakure ležela, stále padal sníh. Tak prožila konec své první zimy v teple matčina náručí. Nikdy si nebude pamatovat tichou ukolébavku, kterou jí babička zpívala, když se matka zotavovala po porodu. Má příliš složitá slova a je zpívána s jakýmsi zvláštním podtónem. Dalo by se říct, že si vesnice, ve které její babička předtím žila, přisvojila jakési nářečí. Občas protahovali slova, který protažena být neměla. Měnili je za výrazy typické jen pro ně. Byly to jen drobné rozdíly, ale kromě prarodičů generace hlavní hrdinky tohoto příběhu už nikdo nedokázal zpívat tak, jak se zpívalo dřív. Mluvit tak, jak se mluvilo dřív. Psát tak, jak dřív psávali. Ze skutečnosti se staly vzpomínky, ze vzpomínek příběhy, z příběhů legendy, z legend pohádky, kterým jen těžko někdo uvěří. Babička tenkrát své vnučce všechno vyprávěla, ale Kirin si nic z toho nemohla zapamatovat. Matka se zotavila během jediného měsíce a začala své dceři věnovat každičkou vteřinu svého života. Otec jako kdyby to ani nepostřehl. Celé dny, někdy i týdny, trávil mimo domov. Přesto ho malá Kirin neuvěřitelně milovala. Klidné večery, které jednou za čas společně strávili, když jí kolébal na klíně a vyprávěl jí pro změnu příběhy, které se tradovaly ve Zvučné. Narozdíl od matky její otec nebyl z klanu Yakushi. Přijal jejich příjmení prostě proto, že to bylo nutné. Kirin ještě nechápala, že to odloučení od svých, konec pokračování svého příjmení, že to bude její matce jednou vyčítat. Kromě své dcery a její matky nikoho z klanu Yakushi nerespektoval a nenáviděl jeho pravidla, která mu zakazovala dát to najevo. Musel být slušný, milý... A trávil čas na misích, co nejvíce to šlo. Kirin to ale nechápala. Pomalu rostla. Jeden rok, druhý. Nic se nezměnilo. Babička jí stále zpívala. Matka přestala být kunoichi a věnovala se jen jí. Otec s ní byl málo, ale byl jí tak blízký, jak jen to šlo. Byla jedináček. Po jejím narození spolu rodiče trávili tak málo času, že ani nebylo možné, aby našli chuť a touhu po dalším dítěti. Jejich Kirin jim stačila. I když ztráceli cestu k sobě, Kirin je pojila. Byla rozcestí, od kterého se každý vydali jinou cestou a ke kterému se stále vraceli. A přišel její třetí rok. A v klanu stále panoval stejný klid, stejné ticho před bouří. A sídlo bylo stále stejné. A Kirin rostla jako z vody. Teď už měla bílé vlasy po ramena. Oči světlé, doslova rozzářené. Typické pro její klan. Nejdříve je její otec miloval na její matce, teď je miloval na své dceři. Byly tak nevinně dětské, tak nezkalené... Kirin stále nechápala svět. Všechno, co jí nedali rodiče, když nebyli spolu, všechno, co bylo neúplné, nahradila babička. A pak jednoho dne ji donutili stát nad babiččiným hrobem.

"Mami?" ptala se.
"Ano, zlato?"
"Kde je baa-sama?"
"Ona..."

Dodnes si Kirin nedokáže vzpomenout, co jí tenkrát matka řekla. Ví jen, že utekla a odmítla ji poslouchat.  Schoulila se do babičiny postele a odmítla pustit její šaty. Bylo to to poslední, co jí zbylo. Když babičku naposledy chytila za ruku, byla ledová. To si Kirin pamatovala. Narozdíl od slov. Ten chlad byl její poslední vzpomínka na dětství z toho mála, co si pamatovala. Vše ostatní se časem pomalu vytrácelo, mizelo. Babičin hlas, babičina vůně, babičin vzhled. To cosi, co ji uklidňovalo, když rodiče byli pryč.

Čtvrtý rok byl jakýsi přechod. Vyrovnávala se s babičinou smrtí, kterou sama ještě nemohla pochopit a také se vyrovnávala s faktem, že když tu není babička, nemá ji kdo odvést od rodičů, když sedí naproti sobě. Vycítila to. Vycítila falešnost toho klidu. Dokud jí nebylo pět, bylo vše v pořádku. Pak se něco zlomilo a Kirin se chtěla zeptat, co je špatně.

Její rodiče seděli u stolu. Otec vedle matky. Ona naproti nim. Vedle ní by jindy sedávala babička, ale teď tam byla sama.
"Půjdeme pouštět draka?" Po dokončení myšlenky upřela na otce velká rudá kukadla.
"Teď na jaře?"
"Tak půjdeme skládat z papíru lodičky! Baa-sama říkala, že se mi splní přání, když se nikde nezachytí."
Její matka zavrtěla hlavou.
"Otec musí za chvíli do práce, půjdeme zítra."
"Ale já chci jít dnes!"
"Řekla jsem, že půjdeme zítra!"

Židle zavrzala, když její matka vstala a odešla. Otec ji chytil kolem ramen. Vyprávěl by jí, tu chvíli času před odchodem by jí věnoval, ale to Kirin nechtěla. Kirin chtěla pouštět lodičky po vodě. Dobře, od draka byla ochotná upustit, ale prostě chtěla pouštět lodičky po vodě. Byla malá. Sama nechápala, co se děje.

"Tati? Babička mě měla raději než ty."
"Co to povídáš?"
"Babička mě měla raději než ty a maminka... Protože kdyby tady byla, šla by se mnou! Ale já to zvládnu sama!"
Pohodila vlasy a rozzuřeně odkráčela. To by ovšem musela dosáhnout na papír, který byl schovaný v jedné z vyšších polic. Nedosáhla. S brekem se ukryla ve svém pokoji. Nepromluvila s nimi jen chvíli. Stále byla příliš malá na to, aby si tohle pamatovala. I tak to ale je jedna z věcí, které si pamatuje. V tento den totiž došla její matce trpělivost. V tento den, sotva rok po babičině smrti, to začalo jít z kopce.

Dalších pět let bylo všechno úplně stejné.
Desetiletá Kirin potkávala v klanu přátele, všechny poznala, všichni byli milí. Jen matka byla napjatá. Postupem času Kirin začala odlišovat oči lidí, kteří byli z jejího klanu a oči ostatních. Nastoupila už totiž na akademii. Děti se hádali, haštěřili. Dokonce občas i pomlouvali svoje rodiče! Nechápala, jak si to mohli dovolit. V jejím klanu byla úcta ke starším takovým pravidlem, že ji ani nenapadlo říct cokoli špatného. Občas se zamyslela ještě nad faktem, že babička ji měla raději než rodiče, ale už o tom nepadlo ani slovo. Přizpůsobila se napjaté atmosféře. Začala cvičit, aby se stala kunoichi. Dokonce si přestala hrát. Nebyl nikdo, kdo by ji to naučil. O to víc si později zamilovala hračky - a zůstalo jí to i jako dospělé. Ale vraťme se z očím. Oči lidí z jejího klanu přetékaly něčím, co nemělo být skrývané. Oči ostatních byly plné všedních dní, obvyklých radostí. Bylo to jiné. Zvláštní. Až divné. Rozesmutnilo ji to. Samotné jí nebylo jasné, jak se naučila lhát. Přestala se starat o své zvláštním životem zmučené rodiče a smála se. Vždy, když přišla domů, nasadila jakousi masku. Kdykoliv by matce řekla, co netradičního dělala s ostatními, rozhodně by jí to neprošlo. Byla by potrestaná. Mnohokrát šlo i o tělesné tresty. To ji naučilo zachovávat tradice. Naštěstí Kirin měla povahu po otci. V některých chvílích byla opravdu divoká. A tak se naučila svou divokost skrývat a propouštět ve chvílích, kdy byli rodiče daleko. Občas se pokusila matce svěřit, jistě. S dívčími problémy. Vždy to ale dopadlo špatně a po jedenáctém roce s tím přestala úplně. Otci se s dívčími problémy nesvěřovala. Někdy měla ale pocit, že ví, co se s ní stalo. Že už přišel na to, co dělá tajně. A že jí to schvaluje. Mezi nimi bylo zkrátka něco tichého. Jediný klidný vztah uvnitř domu, ve kterém se na klidné vztahy jen hrálo. Kirin to respektovala. Kirin se s tím naučila žít. Kirin už neplakala.

Pomalu se od matky naučila některé základní klanové techniky. S otcem tajně trénovala elementy. Sama nepochopila, jak moc tohle trénování buď s jedním nebo druhým rodiče rozdělilo. A jak moc urazilo její matku. Rozhodně to nemělo dopadnout dobře. Když úspěšně vyšla Akademii ve dvanácti letech a po oslavě s přáteli se vrátila domů, poprvé po dvou letech se rozplakala. Její otec se nevrátil z mise. Zabili ho.

"Nevěřím, že to bylo jen tak! To ty za to můžeš! Zabila jsi ho!"
"Nemáš ponětí..."
"Kdyby nebylo tebe, tak by nechodil na dlouhé mise a vrátil by se domů už včera, nebyl by mrtvý!"

Kirin nevěděla, proč z toho všeho obvinila matku. Za otcovu smrt vlastně nemohla. Muselo se to stát, protože tam byl někdo silnější než ona. Ale Kirin nemohla vinit někoho, koho ani neznala. Tak si konečně vybila vztek na někom blízkém. Na matce. Na matce, kvůli které člověk, kterého měla na celém světě nejraději, odešel navěky. I přesto, že jí bylo teprve dvanáct, i přesto si byla jistá, že má pravdu. Ani později se nedalo říct, že by svých slov litovala. Možná jí z toho bylo smutno, ale nechtěla si přiznat lítost. Myslela na to často. A přesvědčovala se, utvrzovala se v tom, že má pravdu.

Zvolila otcův způsob života. Doma stále skrývala své emoce a vše se vrátilo do starých kolejí. Toužila si jen najít někoho, pro koho by žila! Přitom zůstávala venku pozdě do noci. Mnohdy se bála i vlastního stínu, ale nakonec ji to přece jen zocelilo natolik, aby ztratila většinu strachu ze tmy. Překonala to. Měla svůj tým, své přátele a především svého senseie. Svého neuvěřitelně pěkného, mladého senseie. Kdykoli se na něj podívala, prudce se jí rozbušilo srdce. Bylo jí patnáct. Doba, kdy děti zlobí. Strávila pohromadě s týmem tři roky. Byla v něm jediná dívka. Chlapci, kolegové, byli skvělí. Milí. Ale její sensei byl dokonalý. Byl o šest let starší než ona. Jen o šest let, taková drobnost! Přesto mu nechtěla nikdy dát najevo, jak moc se do něj zbláznila. Nikdy. Alespoň dokud nebude tak silná, aby ho mohla ochránit. Znovu se pustila do tréninku Hijutsu, mnohem víc než kdykoli jindy. Zrychlený dech v jeho přítomnosti sváděla na touhu bojovat. Poznala, že jí vůbec nevadí pohled na krev. Možná to bylo tím, jak pěkně se naučila rozeznat a skrývat emoce, pokud to bylo nutné. Pokud nebylo, dokázala se jednoduše uvolnit. Už měl přijít čas Chuuninských zkoušek. Čas, kdy konečně mělo zmizet všechno špatné a mise týkající se chytání koček a sbírání bylinek měly být jiné. Takové, při kterých by senseie mohla ochránit. A pak se to dozvěděla. Kdyby prošli, jejich tým by se rozpadl. Pokud by se všichni stali Chuuniny, musela by opustit svého senseie a pracovat sama. Měli dobré výsledky. Když jim sensei přišel říct tuhle novinku, upustila dango a utekla. Svedli to na to, že má strach, že je zklame. Zklamala. Když nastal čas písemných zkoušek, byla to Kirin, kdo zvedl ruku. Řekli, že zůstanou navždy Geniny. Navždy by zůstala se svým senseiem. Nevadilo jí to. Zvedla ruku, odstoupila... A kvůli tomu musel odstoupit i její tým.

"Já to nechápu, Kirin, proč?"
"Protože jsem měla strach."
Odvrátila od svých kolegů pohled.
"Z čeho, zatraceně, z čeho? My bychom na to měli!"
"Týmy prošly, stačilo, aby zůstaly!" Přidal se do konverzace poslední člen jejího týmu.
"Já vím."
Probodla je pohledem a odešla. Nikdy se nedozvěděla, že sensei jejich konverzaci poslouchal. Nikdy její chybu nepochopil. Nikdy nepochopil, že to všechno udělala, aby mohla zůstat s ním. A vlastně to ani chápat nemusel.

Při dalších misích museli spolupracovat. Dali jí druhou šanci. Ale byli tak neuvěřitelně obyčejní! Přišli jí nudní. Narozdíl od senseie. Ten byl jiný. A pak přišlo překvapení. Přivedl si přítele. Její sensei. Její milovaný sensei byl homosexuál. Žárlila. Trvalo ale jen chvíli, než si zvykla. A koneckonců, i on mohl chtít děti, nebo ne? A na děti potřeboval ženu. Ona byla žena. Zjišťovala, že jeho přítel je velmi milý. Narozdíl od zbytku týmu se s ním nebála víc seznámit. Nebyl shinobi. Vyráběl šperky. Ona nikdy žádné nenosila, nikdy jí nikdo žádný nedal. Nechápala, k čemu je lidé potřebují, vždyť šperky byly pro shinobi tak nepraktické! Před kolegy předstírala přátelství, aby si večery mohla užívat v příjemné společnosti svého senseie a jeho přítele. Samozřejmě ne každý večer, jen občas, ale vždy to stálo za to. Pubertální láska přešla ve zbožňování. Naučila se doslova zbožňovat své přátele. Dala by pro ně ruku do ohně. Ja! Shořela by pro ně celá. Domov skoro nevnímala. Byl nic, v čem se muselo jen předstírat. Po letech matka uvěřila, že je mezi nimi vše v pořádku. Kirin předstírala tak dobře, že si to někdy myslela také, dokud si nevzpomněla na svá předchozí slova. Až byl div, že to všechno se odehrálo v jediném roce!

Přišla druhá šance. Druhé Chuuninské zkoušky. Tentokrát už se na sebe při první části jen usmívali. Kirin předstírala, že píše, ale nakonec přece jen měla test prázdný. To jí nevadilo. Její kolegové to provedli stejně. Měli štěstí, že byl využitý stejný test jako předtím! Tak či tak postoupili do druhého kola. Sehraní byli dobře. Ani k tomu, aby se skvěle doplňovali, nepotřebovali city. Stačilo, když tomu věřili její dva kolegové, a dokázali vše, co dokázat potřebovali. Kirin nevěděla, jak dopadli lidé, které nechala v lese uvězněné v pavučinách. Až později se dozvěděla, že to byl její sensei, kdo ji hlídal. Věděl, že by je tam nechala před zraky divé zvěře. Hlídal, aby o tom nikdo nevěděl. Svitky tedy získali. Dokonce jako první. Kirin na sebe byla pyšná. A na svého senseie, kterému samozřejmě po druhé zkoušce musela tisíckrát zopakovat, jak dobře je cvičil. Usmíval se. Už ji znal. Právě ta slova a absence pochvaly pro její týmové kolegy, je rozdělila. Už ani na poslední, třetí zkoušku, nešli společně. Přesto si všichni tři vybojovali své místo ve světě "dospělých." Všichni tři se stali Chuuniny.

"Kirin-chan!"
Doběhl ji. Zlatavé, skoro plavé vlasy mu spadávaly kolem obličeje. Věnovala mu okouzlující úsměv.
"Sensei!"
"Už nejsem tvůj sensei."
Objal ji kolem ramen. Jako rovnocenou přítelkyni. Byla tím unešená. Přesně po něčem takovém přece toužila.
"Teď už jsme jen přátelé."
"Ale nepřestaneme se vídat, že ne?"
Vážný tón jeho hlasu ji zarazil.
"Že ne?" zopakovala a dožadovala se odpovědi.
Jemně skousl spodní ret. Jeho temné oči se do ní opřely jako kdyby jí viděl až do duše.

Po několika dalších hodinách povídání odešel. Od té doby s ním nemluvila, a to už to jsou celá léta. Je jí teď devatenáct a plní mise, aby se stala Jouninkou. Aby byla ještě rovnocennější partnerkou pro svého senseie. Nikoho nemiluje tak jako jeho a přitom příšerně touží potom, aby ji někdo miloval. V lásce je neskutečně věrná. Přestože žije ve vesnici plné lží a podvodů, na ní není lživá jediná kapka krve, pokud by si to Otokage nepřál. Byla si schopná najít zatím jen dva lidi, pro které by zemřeli. Otokageho a Naota. A tak se těch dvou drží jako je připravená skočit pro ně do ohně. Touží být jejich loutkou, touží po jejich pochvale. A abych nezpomněla, odstěhovala se z klanového sídla do menšího bytu kousek od centra a od jakési kanceláře Otokageho. Aby vždycky, když sama usíná, mohla myslet na to, že je nablízku lidem, pro které by chtěla zemřít, ačkoli chce žít.