Malý apartmán Ochítov

Konečně jsem, po cestě přes půlku vesnice, stanula v zapadlé uličce daleko od centra. Nevadilo mi to, slibovalo to klid a ticho a takové věci nikdy nebyly na škodu. Zastavila jsem před vchodem a zůstala zírat na oprýskanou fasádu. Na rozdíl od mého mladšího bratra, který postával vedle mé pravé ruky, jsem už jednou bydlela mimo naše honosné sídlo. Pro něj to bude nejspíš šok. On, zvyklý od otce dostat první poslední bude muset snášet potupu tohohle kamrlíku. Ale nepochybovala jsem, že to zvládne.
"Vítej doma!" neodpustila jsem si alespoň ironickou poznámku, když jsem vyndavala z kapsy klíče.

Ještě před tím, než jsem mohla otevřít dveře, udělal tu dětinskou věc. Nejspíš mu ovšem nedošla jedna zásadní a velmi podstatná věc - já nebyla náš otec. S nečitelným výrazem jsem k němu nasměrovala pohled a pozvedla obočí. "Vypadám, že vtipkuji..?" uvědomila jsem si, jak bezbarvě dokážu mluvit a jen jsem si povzdechla. Byla jsem tisíc kilometrů od Iwy a přesto jsem otcův vliv cítila na každém kroku. Rozladěně jsem se zamračila. "Můžeš spát venku, pokud nejsi spokojený." poznamenala jsem bez jakékoli známky soucitu a naprosto zignorovala ten jeho pokus, uvolnila si nohy a vešla do bytu.
Ano, byl opravdu maličký, ale byl schovaný, nenápadný, běžný a nebudil pozornost. Měla jsem snad otci usnadnit hledání a nastěhovat toho rozmazlence do zlaté vily na kopci? To jsem si na čelo mohla rovnou nechat vytetovat  - uprchlík! Alespoň se něčemu přiučí a probudí se z toho Tooyovského snu. Prospěje mu trochu reality.

Protože už jsem měla povědomí o tom, co jsem vlastně koupila, nepřekvapovalo mě to. Na rozdíl od něj jsem ale měla jasno - radši budu spát pod mostem, než pod jednou střechou s těmi pokrytci. Úkosem jsem na něj pohlédla, jak se dívá z okna. Proč to nechtěl pochopit taky..? Proč nechápal, že to všechno dělám pro něj..? Odtrhla jsem od něj pohled a vešla do naší společné ložnice. Kromě dvou postelí, skříně a nočního stolku tu nebylo zhola nic. Pusto a prázdno, tak jak jsem to měla od malička, takže už mě to nedokázalo rozházet. Bude spát na staré posteli, těsnat se v malém bytečku a oželí svůj životní styl,.. ale bude v bezpečí a to je to hlavní a jediné, co mě zajímá..
Položila jsem na jednu postel svůj batoh, jediné zavazadlo, se kterým jsem cestovala a začala rovnat své oblečení do úhledných komínků. "Jak jsem řekla.." započala jsem větu uprostřed vyskládávání do jednotlivých polic. "Můžeš spát venku, nikdo tě tu nedrží.." uvědomila jsem si, jak tvrdá a snad i nespravedlivá k němu jsem, ale nikdy jsem jiný způsob nepoznala. Štvalo mě, že se k němu chovám jako otec ke mě, ale bylo to zkrátka tak. "Pokud tu ale hodláš zůstat, připrav se, že budeš pomáhat." Dodala jsem poněkud smířlivěji a pokusila se o cosi podobného úsměvu.

Dál jsem se věnovala uklízení a srovnávání svých věcí, i když to moc času nezabralo, měla jsem toho tak málo. Nikdy jsem se na věci nevázala, takže kromě oblečení jsem si žádnou památku starého života nenesla. Přišlo mi to sentimentální a dětinské, takové věci mě otec neučil a mě znovu přepadla ta otravná myšlenka, že můžu být třeba na jiné planetě a stejně se budu chovat, jak on chce.
"Pro začátek by bylo fajn něco nakoupit, aby jsi měl co k večeři." odvětila jsem ironicky, ovšem pravdivě. Při pohledu na prázdné skříňky člověka přepadala skutečná deprese. Na moment mě napadlo, že domovem nebudu nejspíš nazývat nikdy nic, ale hned jsem tu myšlenku zapudila. Možná jsem se tvářila jako kus ledovce, ale byla jsem šťastná. Měla jsem všechno, co jsem chtěla..
"Taky bychom se měli jít přihlásit k Raikagemu. A je tu potřeba uklidit.." oznámila jsem, když jsem prstem přejela po jedné poličce a nechala na ní viditelnou cestičku.

Zavrtěla jsem hlavou, když jsem zaznamenala tu jeho nadšenou reakci kvůli nákupu. Opravdu, někdy byl jako malé dítě! Akorát, že dřív mu člověk strčil do pusy lízátko a byl od něj pokoj, teď to fungovalo tak možná s lahví vodky. Sama sebe bych nejradši profackovala, že jsem tak dlouho ignorovala fakt, že zatímco já si užívám rádoby volnost, on propadá do toho samého víru, ve kterém jsem se nacházela sama. Já si dokázala říct dost a skončila se vším tím "špatným".. s ním to bylo zkrátka vždycky těžší.
"Nejdřív se tu trochu uklidí." rozhodla jsem a po menším prozkoumání bytu dokonce objevila nějaké ty pomůcky. Hodila jsem po něm hadr a ukázala na poličky. "Utři prach.. a pořádně." dodala jsem, vědoma si jeho laxnosti, zatím co sama jsem se pustila do vytírání. Hádám, že uklidit celý byt zabere tak plus mínus deset minut!

Že ho otec rozmazlil neskutečným způsobem, to už jsem věděla.. ale že až takhle, to jsem skutečně neočekávala! Položila jsem své vlastní náčiní, kterým jsem doteď drhla podlahu a zůstala stát vedle stěny, zatím co jsem sledovala jeho počínání. Ano, jenom můj bratr se dokázal přizabít při utírání prachu. Aniž bych se obtěžovala ho zachraňovat, zůstala jsem koukat, jak se, podoben tanku, řítí místností, až s konečným pádem nastalo hrobové ticho. Představa, že s tímhle nemehlem žiju dalších deset let, mě naplnila panickou hrůzou.
"Dobře.. tak jinak." znovu jsem vešla do koupelny, kde ve skříni byly vyskládané všechny ty důležité věci, a když jsem se vrátila, vrazila jsem mu do ruky koště. "Koště Shiro - Shiro koště, seznamte se venku." sebrala jsem hadr z jeho hlavy a vypakovala ho na dvoreček před dveře. Když nic jiného, tam napáchá rozhodně menší škody.. Takže jsem se nakonec chtě nechtě pustila do toho velkého úklidu sama. Měla jsem u toho jistotu, že těch pár kousků nábytku, co tvořily naši novou domácnost, zůstane v celku.. stejně jako Shiro.

Samozřejmě jsem tu ránu slyšela, ale jak bylo mým dobrým zvykem, neudělala jsem nic. Neuměla jsem mu slovy vysvětlit, co cítím, proč se chovám tak, jak se chovám. Jak ti mám, bráško, vysvětlit, že jenom chci, abys byl šťastný..? Dívala jsem se oknem, co dělá. Od mala mi vtloukali do hlavy, že ukazovat city je špatné a já jsem cítila, že nemají pravdu, ale nějaká neviditelná ruka mi stejně stáhla hrdlo pokaždé, když jsem chtěla začít mluvit.. Byla jsem ve slepé uličce a neuměla se otočit.
Nakonec jsem přestala přemýšlet. Kolikrát už jsem se snažila najít nějakou přijatelnější odpověď nebo východisko, a selhala? Vždycky jsem byla schopná splnit všechno s dokonalou úspěšností a zrovna v téhle věci jsem byla naprosto ztracená. Zatraceně.. Aniž bych si připouštěla další otázky, vrhla jsem se do utírání prachu, všechno očistila a vyleštila, smetla a nakonec celý dům ukázkově vytřela. Pousmála jsem se na své dílo, alespoň něčemu mě doma naučili!
Pak jsem vzala svou peněženku, která se tedy rozhodně nemohla pyšnit tučným obsahem, a vyšla před dům. Maličko překvapeně jsem zůstala koukat kolem, jako bych ani nepoznávala, kde se nacházím. On umí držet koště? Zaraženě jsem na něj zůstala koukat.. podle té scény s hadrem bych si typla, že na něm spíš odletí, než že opravdu uklidí, no překvapil mě! "Dobrá práce." připustila jsem se sotva postřehnutelným úsměvem. "Takže.. půjdeme..?"