Baráčková zóna

V této oblasti si můžete vytvořit váš domov. Ať už baráček nebo nějaké sídlo klanu. Fantazii se meze nekladou ^^
Ale! Upozorňuji, že pokud se nasáčkujete k někomu do baráku a váš tu bude jen tak stát, napíšu na vývěsku, že je na prodej nebo se zbourá (smaže se). Zbytečně by to tu trčelo ^^' Proto si to kdyžtak rozmyslete, jak velký barák chcete, nebo jestli by nebylo lepší jít do ubytovny.

Barák si můžou založit postavy, kterým bylo ve hře 18 let nebo jsou z většího klanu, které má vlastní sídlo! Tohle budu kontrolovat. Bylo to tu vždy pak zbytečně zaplněné ^^'

// Hezké, mise splněna.

Hezky napsané, trochu náročné na chakru, ale to vůbec nevadí. Mise splněna

Dopotácel jsem se do svého skromného pokoje v ubytovně. Hlava mě už moc nebolela, i žaludek se trochu uklidnil, ale moje pohyby a držení rovnováhy mi pořád dělalo velký problém. Jak jsem si myslel, poškození bubínku nebude záležitost, která by se vyřešila přes noc.
Boty jsem nechal před pokojem a vešel jsem dovnitř. Můj pokoj byli jen čtyři hole stěny, okno, postel a dvě truhly. Jedna na oblečení, druhá na zbraně. Z jedné jsem vytáhl ručník a věci na převlečení a šel jsem do společných sprch ubytovny ze sebe udělat člověka.
Po sprše jsem se dokolébal do pokoje a rovnou do postele, kam jsem s sebou plácnul a už nevstal.

https://www.youtube.com/watch?v=4fRaWZji_Co

Faito

V Kirigakure ten den nebylo hezky. Hustý déšť protrhal mlhu a zanechával ulice prázdné, chladné a lesklé. Mé těžké boty procházely kaluže a voda jim pramálo vadila. Byly ještě zašpiněné z jeskynního komplexu, možná jsem je měl umýt, aby se neničily. Já však měl jiné myšlenky. Myslel jsem na všechny, kteří padli v boji s jednotkou Tsuchikageho. Bylo štěstí, že se nás nerozhodli zavalit.
Už jsem měl za sebou více než polovinu domů, když jsem přišel do starého, ale zachovaného sídla. Otevřela mi žena, kterou jsem si nepamatoval, ale ona mě znala moc dobře. Nemusle jsem říkat nic, aby poznala, že nesu špatnou zprávu.
Třesoucíma rukama vzala dopis, rovnou ho otevřela a přejela očima.
Oči jí zesklovatěly, první slzy stekly po tváři. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal. Žena se na mě podívala a zeptala se:
"Víte vůbec, jak se jmenoval můj syn?"
Měl jsem v ruce přes šedesát dopisů, neměl jsem tušení, u kterého jsem byl. Neřekl jsem tedy nic.
"Renji! Renji Kasame, syn Tanaky Kasameho!"
V tu chvíli mi svitlo. Tanaka Kasame byl velitel ANBu v době, kdy jsem sloužil pod Reinou. Veřejná poprava byla tehdy na místě, všichni věděli, kdo byl vrahem.
"Připravil jsi mě o manžela i o syna!" Žena začala plakat a bušit mi vztekle do hrudi. To bylo to poslední, na co se v jejím pokročilém věku zmohla. Opět jsme pod slupkou necitelného Edo Tensei pocítil emoci. Byla slabá, ale byla tam. Lehce jsem ženu odstrčil.
"Je mi to líto...je mi to skutečně líto..." řekl jsem a sám nevěřil vlastnímu hlasu, jak by pak mohla ona.
"Dělám vše proto, abych ochránil vesnici, už to nebude dlouho trvat... Je mi to líto..."
Nemohl jsem se podívat té ženě do očí. Zbavit ji dvou lidí, pro které žila, to nemělo omluvu.
Otočil jsem se na patách a beze slova odešel rozdat další kondolence...

Nutkavá potřeba dojít si na malou mě probudila z tvrdého spánku. NEjdřív jsem si nakapal do ucha a vzal si prášek. Potom šel jsem na společné záchody na univerzitě a došel jsem si "kam jsem potřeboval".
Ubytovna měla tu nevýhodu, že tam nikdy nebylo moc soukromí. Co mi vadilo nejvíc bylo to, že hned vedle pisoárů bylo okno s čirým sklem. Díky tomu jsem ale teď mohl vidět, jak venku na ulici stojí Mizukage-sama a do něj buší nějaká stařena. Když jsem viděl jeho dopisy v ruce, trochu mi došlo, o co jde. Bylo mi ho trochu líto, todle byla jistě ta nejhorší povinnost ze všech.
Došel jsem si umýt a osušit ruce, dooblékl jsem se a vyrazil jsem ven. Mizukage-sama zrovna předával jeden dopis, tak jsem zpomalil a počkal, dokud se před ním nezavřou dveře. Potom jsem přidal do kroku a Mizukageho jsem došel. Hlava se mi stále motala a krok jsem měl nejistý, díky narušené rovnováze kuli prasklému bubínku, z toho výbuchu od Tsuchikageho...
"Mizukage-sama? Omlouvám se že ruším, ale zvědavost mi nedala... Viděl jsem z okna co se stalo. Vím že to není moje věc, ale tadle žena reagovala... jinak než ostatní. Smím se zeptat proč?"

Faito

"Zabil jsem jí muže a syna. Chápu jí..." řekl jsem jen, když jsem za sebou uslyšel Keiga.
"Mimochodem, dobrá práce na misi. Je vidět, čím se lišíš od těch mladých geninů..."

"Zabil? No, nechci bejt netaktní, ale pokud zemřeli v bitvě, nezabil jste je vy, zabila je válka. Neříkal jste snad před odchodem, že nikoho nenutíte? Já si to pamatuji celkem dobře."
Tu ženu jsem nechápal. Manželky i matky shinobi s tím musejí prostě počítat. Todle je ve válce časté. I když každá doufá, že právě její blízký to přežije, ve skrytu duše musí vědět, co může nastat.
"Opravdu si myslíte, že sem pracoval dobře?... Já si myslím, že jsem to spíš podělal. Nechal jsem se na začátku unést a doplatil jsem na to. Chyba, z který se příště poučím.
Todle přeci jen nebyl můj styl. Já nerad jdu na nepřítele přímo, raději útočím ze zálohy."
Nesnášel jsem ty čelní souboje, kde stačí aby nepřítel použil nějakou podělanou techniku, kterou ani neznám a vyřadil mě. Nejlepší proti shinobimu je nečekanej útok z úkrytu, jeden jedinej, smrtící.
"Můžu se zeptat na rozdělení do týmů, pane? Vím že hodně předbíhám, ale rád bych vám do budoucna sloužil jako jeden z Oininů. Můj děd sloužil v Kiri jako Oinin, když byla známá ještě jako krvavá mlžná. Jeho předci byli také zabijáci. Chci pokračovat v rodinné tradici."

Faito

"Ano, mohl jsem jí říct, že její muž byl natolik mocný, aby mohl žít a její syn byl natolik hloupý, aby šel horlivě do boje. Ale myslím, že tohle plačící matky nechtějí slyšet..." řekl sjem poněkud sarkasticky.
"Být Oininem je čest. Sám jsem byl velitelem Oininů za mých mladých let a vítám lidi, kteří se rozhodnou jít touto cestou.
Znáš pro a proti? Je to těžké..."

"Bez rozvahy splnit jakýkoliv rozkaz, i kdyby to znamenalo zahodit vlastní čest, hrdost, nebo život. Takto mi to bylo prezentováno. Nevím jak tomu je dnes, ale stát se Oininem dříve prý znamenalo vzdát se vlastní identity. Novou identitou, se pro vás stane maska."
Řekl jsem slova mého dědečka, která vždy s hrdostí říkal, když mluvil o starých časech.
"Chci být hoden této cti a dobře sloužit vesnici."

Faito

Bylo hezké slyšet tato slova. Vzpomněl jsem si, jak jsem je v obdobném duchu skládal já...ve dvanácti.
"Řekni, proč ty jsi teprve genin? Přeci jen, zkušenosti i výcvik máš na úrovni, kterou by mohli jiní závidět a tví předkové jsou všeobecně známí..."

"Když krvavá mlžná upadla a na místo Mizukageho byl dosazen člověk smýšlející... jinak než předchozí Mizukage, dědeček i jeho rodina, byli vyhoštěni. Skutky mých předků byli označeny za zločiny. Nemám to nikomu za zlé. Někdo za ty zvěrstva musel být potrestán na důkaz, že těmto časům je konec. Děda říkával, že: "Nástroj zreznul a stal se nepotřebným, tak byl odložen."
Vyrůstal jsem mimo vesnici, po smrti rodičů, kteří nechtěli abych byl shinobi mě vychoval děda, který mi nařídil vydat se do Kirigakure, jakmile skončí můj výcvik a on zemře. Tak jsem udělal a tak jsem se dostal sem."
Řekl jsem stroze. Poslední dobou se mě lidi vyptávali na moji minulost až příliš často... ale komu nepřijde divnej dvaceti dvouletý genin, že ano?

Faito

"Ano, předposlední Mizukage byl skutečně podivný. Ale vyhánět Oinina za to, že zabíjel, to je jako zardousit slavíka, protože zpívá..."
Oinini byli hlavní silou vesnice. I kdyby měli všichni lidé na světě jiný názor, já si stál za svým. Člověk, tkerý dokáže mrknutím oka bezelstně zabít, byl skvělým nástrojem demonstrujícím sílu.

"Takže, co bych měl udělat pro to, abych měl tu čest a mohl začít s učením se technik Oininů?"
Byl jsem z toho opravdu nadšený, i když jsem se snažil svou netrpělivost pečlivě skrývat. Nevěděl jsem kdy se budu moci dát do díla, ale věděl jsem že to nemůže být dřív, dokud se mi neuzdraví ucho a nespraví rovnováha. Nejsem doktor, ale odhadoval jsem to zhruba na týden, jako většinu drobnějších zranění, co jsem kdy utrpěl.

Faito

"Máš štěstí, za pár dní budou ANBu a Oinini nabírat. Když nepočítám osobní zlepšení dle vlastního úsudku, pak tě ve službě ke všemu nakorigují. Stačí nepromeškat zápis..." řekl jsem. Už se ale připozdívalo a já musel zařídit ještě jednu věc...
"Dojdi, prosím, do centrály ANBu a vyřiď jim, že Mizukage odchází inkognito pryč..." řekl jsem a rozpustil tak naši debatní chvilku.
"Musím jít... Pokračuj tak jako doposud, Keigo Nakagami, a budeš lepší než já..."
Jen jsem počkal, co mi odpoví a vyrazil jsem do clony deště.

//přesun

"Děkuji za vlídná slova, Mizukage-sama. Já ale netoužím po velké moci ani slávě. Rozkaz provedu okamžitě."
Srazil jsem paty a postavil se do pozoru a zasalutoval jsem, když Mizukage-sama odcházel.
Lepší než mistr genjutsu, který dokáže kompletně ošálit kohokoliv, dokonce i celou armádu Iwi stojící na hradbách? Hezká povzbudivá slova, ale já jsem realista...
Pomyslel jsem si a vyrazil jsem na velitelství ANBU.

/Přesun

Hned po tom, co jsem se vrátil z velitelství ANBU, jsem vyrazil zpět na svou ubytovnu.
Když jsem se dostal na pokoj, šel jsem zase odpočívat. Nesnášel jsem to flákání se, ale nemohl jsem takhle ani posilovat.
K večeru jsem si vzal zase prášek a nakapal jsem si do ucha. Vytáhl jsem meče, kunaie, shurikeny a začal jsem je brousit.

Pootevřel jsem svá ztěžklá víčka a zamračil jsem se směrem ke slunci, které mi už pomalu ale jistě rohem okna nakukovalo do pokoje.
Posadil jsem se na posteli a chvíli jsem čekal, než se mi přestane točit hlava a srovná se mi tlak v hlavě. Potom jsem vstal a šel jsem si znovu nakapat do ucha a vzít si svoje prášky... to byla moje každodenní rutina. Konečně jsem ale mohl zaznamenávat výsledky a k mé spokojenosti u mě došlo k výraznému zlepšení mé mizerné, zraněním rozhozené rovnováhy.
Poté následovala osvěžující sprcha a takové menší zkulturnění, abych nevypadal jako Robinson, když ho našli na moři.
Když jsem se omyl, oblékl jsem se a vzal jsem si svoje ZVN a meče. Všechno jsem to měl tak nabroušené, za tu dobu co jsem se flákal na pokoji, že jsem se skoro bál, aby mi kunaie nezačali vyjíždět z pouzdra.
Sebral jsem se tady a vyrazil jsem na něco k snědku, protože poslední dny jsem tu byl jen o instantním jídle a to se člověku brzy přejí.

/Přesun

Dorazil jsem zpátky na svou ubytovnu, po další šichtě. Sotva jsem pletl nohama. Myslel jsem si, že bez té bedny se budu cítit aspoň trochu lehčí... ale nohy jsem měl jak z olova.
Dobelhal jsem se do sprchy a po sprše jsem si vzal léky, které mi perfektně zabírali, protože se moje ucho hodně lepšilo.
Šel jsem si udělat, k mé velké nelibosti, instantní ramen, abych aspoň trochu zaplácl žaludek a pak jsem šel odpočívat.
Zítra jsem měl v plánu zase začít trénovat.

Já nevím co mě to najednou popadlo, ale jak jsem tak ležel na tý posteli v ubytovně a nudil se k smrti, zničeho nic jsem se prostě posadil a řekl si: "Tak dost! Tady končim!"
Nevím jestli to bylo těma frustrujícíma prázdnýma stěnama, malým prostorem, nebo prostě faktu, že todle bylo naprosto žalostný místo k žití, ale prostě mě to tu začalo sr*t.
Vstal jsem, sebral jsem si pár věcí a vyrazil za pár známíma pro pár věcí a pak do lesů.

/Přesun