Sídlo klanu Kaguya

First topic message reminder :

Staré sídlo klanu Kaguya leží asi kilometr a půl na jih od Kirigakure. Kdysi honosný komplex budov je dnes velmi zchátralý a jen málo částí by se stále dalo považovat za obyvatelné. Dříve zde žily stovky členů klanu a sídlo jim poskytovalo veškeré zázemí od treninkových prostor až po lázně. Říká se, že pod sídlem se táhne do všech stran síť chodem a podzemních prostor, které sloužili k výzkumům a treninku... nicméně nikdo to nemůže s jistotou potvrdit.

Několika měsíční rekonstrukce se na sídle velmi pozitivně odrazila. Utratil jsem za ní prakticky všechny své úspory ale stálo to za to. Většina budov je opravena a vše je plně funkční. Dokonce i podzemní komplex, kde jsem zřídil vlastní cvičiště a zbrojnici.

Zastavila jsem se u dveří, ale nepodívala se na něj.
"Promiň ale ano. I když jsem možná mladá, důvěru u mě tihle lidé ztratili, když mě k tomu násilně donutili. Asi si to sebou ponesu až do smrti." dořekla jsem chladně a pak otevřela dveře a zmizela v chodbě.

Promítala jsem si náš rozhovor. Byl hodný, pozorný, milý, ale stále ninja a stále Kaguya, i když ne pokrevní. Odmítala jsem se smířit s tím, že by mohl být i někdo jiný než to co znám. Došla jsem do kuchyně a udělala si ještě jednou čaj. Sedla jsem si na linku a hřála si ruce o teplý hrníček. Zítra se půjdu podívat do archivu. Přemítala jsem.

Ještě chvíli jsem tak seděl v pracovně a přemýšlel. Pak jsem aktivoval Kirigan a podíval se co dělá Hisa. Viděl jsem jí s čajem v kuchyni a rozhodl se jí nerušit. Místo toho jsem vyšel ven ze sídla na dvůr a do skladiště s materiálem. Vzal jsem si tam nějaké dřevo, nářadí, dvě kozy a vytáhl si to ven na sluníčko. Pak jsem se pustil do práce. Hisa mohla jen otevřeným oknem slyšet zvuky pily, hoblíku a dalších nástrojů na opracování dřeva.

Chvíli jsem ještě dumala a k tomu pila čaj, zvuky, co se šířily venku mě zaujaly, ale nechtěla jsem vycházet. Byla to ideální chvíle na šmejdění po celém sídle a sama. Vydala sem se nejprve znovu do jeho kanceláře a vše zkoumala od knih přes papíry, kterým jsem ani nerozuměla po sošky na poličkách. Pokračovala jsem dál. Další pokoje a snažila se vzpomenout, kdo nebo co v nich bylo. Jako zázrakem ložnice obou bratrů přežila i těch 100 let. Hledala jsem ložnici rodičů. Chvíli jsem tápala než jsem ji našla. Už na první pohled bylo jasné, že je zrekonstruovaná nově a hádala jsem , že ji Kashike plně obydluje. Že je to jeho ložnice. Chvíli jsem váhala, jestli mám jít dovnitř nebo ne, ale když jsem stále slyšela zvuky z venku, usoudila jsem že minutka dvě nikomu neublíží a vstoupila jsem tiše dovnitř. Byla obrovská, nebyla úplně podobná té, kterou si pamatuju, ale podobná.

Ložnice skutečně nebyla stejná. Ve skutečnosti to byly dvě místnosti spojené dohromady díky vybourané předělové zdi. V místnosti byla velká postel, několik šatních skříní a na zdi několik obrazů. Jeden z nich zachycoval jakéhosi muže, který podle záznamů mohl být můj předek. Dále tu na zdi vysela snad jediná fotka mě a Faita ještě z dob, kdy jsme spolu sloužili u elitní jednotky Otogakure, což také dokládají naše čelenky. Moje čelenka je pak zarámovaná na protější stěně. 

Z těch praktičtějších věcí se v místnosti nachází velké zrcadlo a něco co vypadá jako stojan na noty, i když jsem ho nikdy nepotřeboval, jelikož svoje písničky hraju z paměti. 

Mezitím na dvorku ustal hluk a já se s lehkým uspokojením zadíval na svoje dílo. Obyčejná dřevěná lavička s opěradlem, nic složitého a ani žádné extra umění. Krásná ve své jednoduchosti. Později jí natřu a umístím na nějaké slunné místo dvora. Teď si na ní ale jen sednu a ze zadní kapsy kalhot, která je původně určená jako skryté pouzdro na dlouhý nůž, vytáhnu flétnu. Dvakrát do ní fouknu a pak už se celým sídlem rozléhají tóny písně.

Pronikavá melodie byla slyšet i přes zavřená okna a niž by mě napadlo, že zjistí že jsem u něj v lžonici jsem otevřela okno a vyklonila se z něj abych tu melodii slyšela

Uslyším otevření okna a lehce vzhlédnu. Uvidím Hisu, jak na mě kouká z otevřeného okna a tak spustím flétnu od úst. Usměju se na ní a kývnu jí směrem ke mě. Pak začnu další písničku. 

Nečekala jsem na další pozván, zavřela jsem okno a běžela tryskem dolů na dvorek. Chvíli jsem ho hledala a pak ho našla pohledem a sedla si k němu na lavičku a poslouchala

Než seběhne dolu, dokončím další písničku a cítím, jak mě hudba začíná uvolňovat. Pohodlněji se rozvalím na lavičce a když se vedle mě usadí Hisa, lehce nasaji její vůni. Pak začnu znovu hrát....

Líbilo se mi jak hrál, uklidňovalo mě to. Opřela jsem se o opěradlo a přitáhla si nohy k sobě a zavřela oči a jen poslouchala. Takhle hrávala babička.

Po dvou až třech písních flétnu spustím od úst, opřu se pohodlněji a zadívám se na nebe. Pak si začnu tiše zpívat.

"To zní hodně smutně." šeptla jsem, ale oči jsem neotevírala.
"Povídej mi o sobě. Jak ses stal Kaguyou?" podívala jsem se na něj a opřela si hlavu o kolena

Narodil jsem se tak... odpovím prostě ale pak to dovysvětlím. Vědci v jedné vesnici potřebovali nutně rozšířit potenciál svých sil, a tak někde vyhrabali DNA Kaguyů. Vzali ho a uměle vypěstovali první dítě - mě. Upřímně nevím, jestli se s tím pak pokračovalo, protože mě dali do normální rodiny a já si prožil celkem klidné dětství. Prošel jsem akademii a časem jsem naplnil jejich původní očekávání. Nebyl v tom žádný velký osud nebo kouzlo. Normální život normálního člověka, který se snažil žít jak nejlépe uměl. 

"Já mít syna, tak ho rozhodně nenutím k tomu k čemu je očekávaný jen proto že je ze slavného rodu. Neměla bych to srdce." zavřu zase oči. "už z toho důvodu se mi váš Mizukage nelíbí, očekává ode mě, že splním to k čemu jsem se narodila. Být dobrou Kaguyou."

"A před zájmy svými. Vsadím se, že už si roky neudělal radost. Nebo někdo mu neudělal radost. Vím že takhle se chovala i moje matka. Pro všechny by se roztrhala, ale na sebe zapomínala." tohle je úděl všech kágů nejen Mizukageho. Bylo to opravdu příjemně. Ticho, nikdo nenaléhal kvůli tréninku, nebo domácím pracím.

Nad tou myšlenkou se uchechtnu. To máš pravdu, jediná radost, která mu zůstala, je kvalitní víno v barovém pultu. Jinak ani ťuk... Myslím že až se to všechno trochu usadí, spácháme tu nějakou pořádnou párty. Co ty na to?

"Párty?" podívala jsem se na něj zmateně. "Co je to párty?" to slovo jsem nějak nepoznávala, ono hodně věcí jsem tu nepoznávala. Některé komentáře lidí byly poněkud...jiné.

Áha... povzdechnu si vševědoucně a demonstruji typický aha efekt. No, to je něco jako velká oslava bez pořádného důvodu. Prostě se sejdou lidé, hraje hudba, kdo chce tak může třeba i tančit, lidé si povídají, popíjí třeba i nějaký ten alkohol, všude je plno jídla... prostě zábava. Vy jste nic takového nedělali?

"Když měl někdo narozeniny nebo zabili někoho významného." pronesla jsem. "Ale to jídlo zní skvěle to určitě musíme uspořádat." ožila jsem nadšením.

"Společné večeře byly nutností. Stejně jako podávání čaje hned po ní. Většinou se hodnotil celý den a plánoval se ten následující." popisovala jsem matně své vzpomínky.
"A byla večerka." ušklíbla jsem se. "Ale jen co mě zasnoubili, tak jsem mohla chodit i po večerce ven, ale jedině s mým snoubencem." otřásla jsem se

"Ano, chodím spát celkem brzy. Jsem naučená. Ráno se totiž už od šesti běhalo kolem domu." usmála jsem se.
"Zahořklá nejsem, jen se té nenávisti musím zbavit."

Ještě lepší... žádné běhání, to ani nápad. Nenávisti tě zbavíme rychle... třeba... tím že tě krutě zlochtám... vyhrknu a začnu jí lechtat na žebrech.

"já si budu běhat klidně samááááá." začnu se smát a oplácet mu to co nejvíc jsem mohla, ale už se mi do očí dostaly i slzy smíchu.
"Dost, dost, dost!" snažím se ho uchlácholit slovy "už budu hodnááá."