Konoha nemocnice

Následoval jsem je až k nemocnici před kterou jsem se zastavil a dal jim čas. Po nějaké době jsem vešel dovnitř a zeptal se kde Lucy leží,pak se vydal k ní. Šel jsem opatrně abych ji případně nevzbudil. Byla otočená na boku zády ke mě tak jsem nic neříkal jen si sedl k jeji posteli

Kdyz doktori odesli a po chvilce prisel Kisuke, lezela jsem k nemu zady. Po chvilce jsem se pretocila smerem k nemu a podivala se na nej.
"Kisuke?" Povzdechla jsem si a posadila se. Rukou si prohrabla ofinu a podivala se do okna a hned potom do jeho tvare,
"Ja...jsem tehotna." Odmlcela jsem a pohled presunula primo do jeho oci.
"Je to i tvoje dite." Rekla jsem zcela vazne, pohledem mirenym k nemu a jen cekala na jeho reakci, i kdyz jsem pocitala s tim, ze pozitivni nebude.

Když vyslovila ty slova doslova ve mě hrklo. "J..já budu otec ?" Nevěděl jsem co říct... na jednu stranu.... kazilo mi to plány na pomstu.. ale na druhou... budu táta panebože ! Na tváři se mi objevil úsměv a já ji musel objat. V tuhle chvíly nebylo kolem nic jiného než ona a naše dítě

Uz jsem cekala na reakce jako otoceni se a naveke sbohem, ale misto toho me takto ohrome prekvapil. Kdyz me objal a ja citila to, cim me ten obdarovaval, usmala jsem se a zajela mu rukou do vlasu, ve kterych jsem ho hladila.
"Hai...bude to ze 70% chlapecek." Pousmala jsem se cela udivena na otce sveho ditete...tedy naseho. Byl to zvlastni pocit.

Opět jsem si sedl k její posteli a pevně jí stiskl ruku mezi mými dlaněmi "Ne... budou to dvojčátka." Pousmál jsem se . Opravdu jsem doufal ve dvojčata

Usmála jsem se na něj, když zmínil dvojčátka.
"No, možná...možné je vše." Usmála jsem se na něj a pak si přiložila ruku a břicho. Samozřejmě, neměla jsem ho tak ploché jako před pár měsíci, vlastně...byla jsem už ve třetím, tak snad nějak poznat to bylo. Když jsem o tom přemýšlela, dvojčátka...kdo ví, na ultrazvuku mohou přehlédnout lecos.

Naklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. "Odpočin si" Nakázal jsem ji "Příjdu později, musím ještě něco udělat." Vstal jsem a šel ke dveřím "Zatím pá... miluji tě" A pak jsem odešel

Spoecne se Seitem na zadech jsem dorazil do nemocnice. Seita jsem predal do rukou lekaru a ti jej odvezly na ambulanci aby prozkoumaly jeho zraneni a osetrili jej. Klon ktery me nasledoval se zrusil a ja uz take deaktivoval Byakugan.
Bohuzel pro me se zacaly ozyvat nasledky dlouheho pouzivani Byakuganu. Videl jsem hodne zamlzene a to tak ze jsem jsem ztezi videl obrysy. Pri mem pokusu o vychod z nemocnice jsem vrazil do jakehosi sloupu a sesunul se na zem.  behem chvile se obevila jedna ze sestricek a ujistovala se ze jsem vporadku. Nakonec jsem ji ubezpecil ze jsem vporadku. No misto smeru kam bych mel jit a to do sidla klanu. Misto toho jsem miril na cviciste cesta tam my byla stejne znama mozna i znamejsi nez jit domu. Nakonec jsem se rozhodl a zmizel jsem z dveri nemocnice.
(presun)

Probudil jsem se až na další den, co mě tu Hikaru odnesl. Stále jsem cítil lehkou bolest v oblasti, kde mě Itama dvakrát probodl, ale doktoři odvedli skvělou práci a já budu brzy v pořádku. V hlavě mi však zněly poslední slova, které Itama pronesl. Milosrdný.. Jak si on může říkat milosrdný? Zatnul jsem pěsti a pohledem probodával zeď. Příště to bude náš poslední souboj. Musím se mu stát rovnocenným soupeřem. S pohledem stále upřeným do zdi, mě napadaly další různé myšlenky. Teď mě ani nebolel můj bok, spíše mě bolelo to, že mě chtěl zabít jeden z členů naší rodiny...

Z myšlenek mě vyrušila Hana a já natočil hlavu tak, abych na ni lépe viděl. Pokusil jsem se pousmát a byl jsem docela rád, že tu je. Je to mnohem lepší než ležet v bíle místnosti sám. ,,Jsem taky rád, že žiju a máš pravdu. My z klanu Senju máme trochu odolnější těla." na chvíli jsem se odmlčel a pak se chystal odpovědět na další otázku, která pro mě byla však obtížná. ,,Jde o to, že ten člověk který mi způsobil tyhle zranění, je vlastně z rodiny. Není to zrovna nejlepší pocit být zrazen mým bratrancem." Otočil jsem hlavu zpátky a pohled upřel zpátky do zdi. ,,Když tu ještě chvíli zůstaneš, tak budu rád. Tyhle místnosti jsou trochu depresivní..."

Stále jsem se díval do zdi a poslouchal její slova. ,,Taky jsem si to nemyslel až do té doby, než se to opravdu stalo." z ležící polohy jsem se zkusil dostat do sedu. I když to chvíli trvalo a na tváři se mi objevovaly známky bolesti, tak jsem to nakonec zvládl. ,,No, ale i pokud se mi ho podaří porazit...Nebudu pak jako on? Přeci jen je to pořád rodina." podíval jsem se na ni a čekal na odpověď.

Pozorně jsem poslouchal všechny její slova a lehce přikyvoval. ,,Ano. Asi máš pravdu. Vždycky je nějaká možnost. Uvidíme, jak náš další souboj dopadne." podíval jsem se na ni a na chvíli se zamyslel. Každopádně to bude ještě zajímavé. Už jsem se cítil docela dobře, akorát mi trochu zeslábly nohy z toho ležení a sezení. Nakonec jsem se pokusil stát a přitom se musel lehce opírat o zeď. Měl jsem v plánu to tu brzy opustit.

Otočil jsem se k ní a už se neopíral. Získal jsem potřebnou rovnováhu tak, abych mohl stát i bez opírání. ,,Pokud myslíš tuhle nemocnici, tak máš pravdu. Opustím ji hned, jakmile najdu své věci. Když je teď Assasin mimo, tak na mě přechází jisté povinnosti." začal jsem chodit po pokoji a otvíral skříně. Hledal jsem hlavně vestu, plášť a celou výbavu zbraní. Nakonec jsem to všechno našel v jedné větší skříni a otočil se na Hanu. ,,Každopádně ti musím ještě poděkovat. Chránila si Konohu při každém útoku, který se odehrál. Takže jsme ti zavázání a jestli je tu něco, co požaduješ, tak stačí říct."

Pousmál jsem se a uložil zbraně tam, kde mají být a přešel blíže k ní. ,,Nezapomeneme." pak jsem udělal pár kroků směrem ke dveřím. ,,Teď jdu za Lucy. Myslím, že bude někde tady na pokoji, protože nevypadala moc dobře, když bojovala. Pak půjdu do kanceláře, vyřešit pár problémů, tak se můžeš přidat, pokud nemáš nic na práci."

Přikývl jsem a sledoval ji, jak vyskočila z okna a pak se vznesla. Je dobré mít na naši straně takové spojence. Pousmál jsem se a vyšel na chodbu. Zeptal jsem se nejbližší sestry, kde leží Lucy a jakmile mi to řekla, zamířil jsem tam.
Došel jsem před její dveře a lehce zaklepal. Pak jsem potichu vstoupil a podíval se na Lucy. ,,Ahoj...Jen jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku? Tam před branou si totiž nevypadala zrovna nejlépe."