Hlavní město

Hlavní město Mizu no Kuni. Dá se říci, že je to nákupní centrum, kde najdete vše možné: květiny, oblečení, zbraně, jídlo, pití, hračky. Je tu několik center různého druhu zábavy. Je zde také možnost najít si práci.
To, co nenajdete ve vesnicích, najdete zde.

Do hlavního města jsem se dostala docela rekordně, na loď jsem nečekala totiž, vzala jsem to po ninjovsku pěškobusem po vodě. Procházela jsem městem a hledala jedno jediné místo.
,,Teda, je to tu celkem veliký." rozhlížela jsem se kolem sebe. Vypadalo to tu celkem vtipně. Každý obchodník vyvolával akce na svém zboží a vychvaloval jej. Několik z nich mi nabídlo tolik věcí, až jsem občas ztrácela nervy a chtěla si koupit úplně všechno. Vystačila jsem si zatím pouze s čerstvým dangem.
Pomalu jsem se tu ale začala ztrácet. Nakonec jsem byla nucena se zeptat na cestu. Zastavila jsem mladého modrovláska.
,,Prosím tě, nevíš, kde je tu dobrá kovárna?" zeptala jsem se mile. Asi jsem ho okouzlila, nejen, že mi ukázal cestu, ale on mě i doprovodil.
,,Děkuji, dál už to zvládnu sama." usmála jsem se znovu, ale on se nechtěl nechat odbít a pořád mě někam zval. Dalo mi to práci se ho zbavit. Když jsem zalezla do obchodu, oddychla jsem si. Rovnou jsem zamířila za kovářem.
,,Dobrý den. Chtěla jsem se zeptat, zda tu máte katanu, ale pevnou, z tvrdého materiálu, ale zároveň lehkou, aby se s ní dalo rychle běhat a švihat s ní?" vychrlila jsem na nějv svůj požadavek, až chudák starší pán jen mrkal.
,,Vy jste shinobi?" zeptal se místo odpovědi.
Přikývla jsem. ,,Katana ale není pro mě, má to být dárek." objasnila jsem svůj požadavek a on se potutelně usmál.
,,Tak dárek? Tak se na to podívejme, něco se tu určitě najde." zasmál se a šel kamsi dozadu kovárny. Přišel však s prázdnou. ,,Momentálně tu nic nemám, ale vraťte se tak za tři hodiny, něco zkusím. Včera mi došel perfektní materiál. Máte zvláštní přání ke kataně?" zeptal se.
,,No, mohl byste do rukojeti vyrýt jméno Naoki?" poprosila jsem. S tím jeho šibalským úsměvem mě vystrnadil z obchodu. Nezbývalo mi nic, než bloudit po městě. Musela jsem se ale skrývat před tím modrovláskem. Teď by se mi hodila moje podoba Hitomi, povzdychla jsem si. Využila jsem tedy času a něco nakoupila.Kairi dostala nové hopíky, aby mi mohla dále ničit nábytek a Daisukemu jsem pořídila nový pás, aby si na něj mohl upevňovat Kubikiri. Byla jsem spokojená. Čas uběhl rychle a já se vrátila do kovárny.
,,Akorát jsem skončil." uvítal mě staroušek a podal mi do rukou nádherný meč místo katany.
,,Páni, ten je nádherný." vykulila jsem oči. ,,Arigatou." poklonila jsem se mu a položila mu na stůl 2000 ryo. Sice mi to s mečem potrvá domů déle, ale i tak. Měla jsem opravdovou radost.
(Přesun)

Jak už Tojou tušil tak ve městě narazil na špeha.  Celou dobu o něm věděl a špeh se ho snažil zbavit. Procházel všelijakými uličkami, ba dokonce i obchody. Stále to nestačilo ho setřást, a proto se z nenadání na něj otočil s úsměvem. " Zdravím, máte nějaké přání? Pane stalkere. " Byl celkem mladý a nikdo nevěděl co udělá. Nešlo vidět, že by mě nějaké zbraně. Měl jen deštník. Všichni lidé z ulic náhle zmizeli, jako kdyby už předem věděli co se zde seběhne. Tento muž začínal být zde celkem známý, kvůli tomu, že na tomto místě setrval moc dlouho a často se ukazoval na veřejnosti, avšak byl to jen podřízený. Takže jeho zaměstnavatel byl s jinou skupinkou v jejich tajném sídle o kterém nikdo nemá ani páru. Jediný kdo se to mohl dozvědět byl Tojou, zdali by porazil tohoto tajemného muže se sarkastickým úsměvem. Nastalo hrobové ticho po položení otázky a tak zbývalo počkat co učiní ten druhý.

Dal jsem si deštník na ramena, přičemž jsem k němu promlouval. " Mě nemá nikdo z vesnice co vyslýchat. Nemáte žádné důkazy ani povolení mě zatknout. Nemusím s vámi nikam chodit, takže naschle. " Řekl jsem mu narovinu a otočil jsem se. Začal jsem odcházet pryč z tohoto místa. Projevil jsem absolutní nezájem když jediné co předvedl bylo tlačení na někoho cizího a předkládání nějaké čelenky, kterou mohl snadno sfalšovat. Kdyby však zaútočil, schytal by ránu deštníkem do hlavy. Mohlo by se stát, že by mu i zlomil vaz.

Mladík zřejmě nevěděl s kým měl tu čest. Mohl být rychlý jak chtěl, ale na bojové instinkty a reflexy tohoto muže neměl. Nevšímal si ho proto, že si byl naprosto jistý, že se mu nic nestane. Když se Tojou přenesl k tomuto záhadnému muži tak nejenomže mu vyrazil ocelovým deštníkem tanto z ruky, ale druhou rukou ho chytil za hlavu, jelikož byl tak blízko tak v tom nebyl problém. V tom momentě trhnul rukou k zemi aby mu hlavu zavrtal do země. Chtěl ho poučit o tom, že útočit ze zadu je zbabělé. To vše se událo ve zlomku vteřiny. Jeho fyzická síla a rychlost přesahovala i tu Toujoovo. Byl sice jen podřízený, ale to jen kvůli tomu, že se nerad staral o zbytečnosti, které má na starosti jeho velitel.

Oprášil se když na něj Tojou šáhl jakoby nechtěl aby na něj šahala nižší špína. Byl velice pyšný, ale i mocný. Stále to vypadalo jako by měl zavřené oči, ale ve skutečnosti svého protivníka dobře viděl a jen se ozval. " Tak přece jen v tobě něco je. Tak pojď na mě se vším co máš, pobavme se trochu " Usmál se znovu sarkasticky. Skoro jako by si tuto malou potyčku užíval. Měl rád boje a ty dobré ještě víc, to však ještě nemohl říct o svém nynějším protivníkovi. Jeho úhybný manévr byl už dost ohraný a nechal ho i provést aby zjistil co má v plánu udělat. Svého nepřítele si však pozorně prohlédl a hledal jeho slabiny na které by mohl zatlačit a on se sesypal jak kamení. Tato bitva nebude trvat tak dlouho a konec této bitvy je nejasný. Zdali ho Tojou porazí a nebo tento tajemný muž zvítězí a vyřeší si věci po svém.

Zase se objevil ten lhostejný úsměv. Nebyl nijak otrávený ani mu nevadilo co jeho protivník dělá. On byl předem připraven na všechno. Ten deštník, který držel ve své dlani nebyl jen na okrasu. Když se špička sundala tak byl v něm otvor. Tato technika už nebyla používána už řadu let, naposledy na chunninských zkouškách, které absolvoval Naruto. Ano byla to Zankuuha. Tato ničivá síla poslala jeho černou mlhu do teplých jížních krajin i se vším co na něj hodil. Byla to škoda, ale taková technika proti tomuto muži nebude fungovat. Prolezl tento svět křížem krážem a bral si techniky, které se mu hodili. Avšak tento protivník ho i po takové chvilce začal nudit. Jen samé podlé triky. Nejspíš se rozhodně během chvíle pro jistý čin a pak se bude jen dívat co s tím ten mladík udělá.

Začalo mě už dost unavovat ta samé technika o kterou se snažil. Stále ji obnovovat, jaká to hloupost. Když chce mě znovu obklopit ze všech stran tak já mu ji odfouknu se všech stran, že nebude se mít kde obnovit. Odfouknu ji na kilometry daleko. Využil jsem techniky Daikamaitachi no Jutsu, kterou jsem mohl poslat dokonce do všech stran i než se ta zminěná část mohla obnovit. Opět to vše odfouklo. " Už mě ta hra s tebou nebaví " Řekl jsem otráveně, ale vzhled se mi stále neměnil. Vzal jsem si kousek papíru na který jsem napsal adresu. Ukazovalo to na jedno opuštěné skladiště. Bylo zvláštní, že jsem se mu to rozhodl dát, ale nejspíš jsem se zkrátka nudil a tento boj byl spíše až moc otravný. Lepší bylo vidět jak se snaží někdo jiný. Pustil jsem papírek po větru až k němu zatímco jsem já odcházel.

Nabudu vědomí a pomalu se postavím na nohy. Hned znova spadnu na zem a koukám na svojí sovu. Díky bohu že si v pořádku sovo. Mise byla neuspěšná ale to neznámená že byla zrušena. Vrátíme se do vesnice, podám hlášení a vymyslím plán abych misi splnil. Skočím na sovu která vlítne do výšky a letí do vesnice

Skladiště vypadalo sice opuštěně, ale ve skutečnosti tu bylo plno lidí. Převážně uprchlíků, zlodějů a vrahů, kteří se ukrývali před veřejností a dodávali jim informace špehové o situaci venku. Vůdce této špioní organizace zde byl také. Pokud někdo sundá velitele, zbytek se rozuteče, nebude to však vůbec snadné. Byl to velice silný muž, který se ničeho nebál. Nenechal nic náhodě a tak byl vchod přísně střežen. Jakmile vletěla dovnitř vlaštovka, už ji lapili do sítě aniž by stihla uletět. Neměla ani kam. Nenadělal se skoro ani žádný hluk, bylo vidět, že svou práci dělají důkladně.

Lidé z tohoto skladiště nebyli vůbec blbí. Měli opatření na vše, i na zvýšenou mlhu a když bylo špatné počasí k tomu tak uzavřeli skladiště. Tudiž hned při zhoršování počasí se zavřely obrovské vstupní vrata do budovy a všechna okna a vchody byly zavřené. Vlaštovka, která byla chycena byla vhozena do jedné temné místnosti kde nebylo nic vidět, hned mezi ostatní držená zvířata. Byla zároveň i v kleci, takže neměla jak uniknout. Šéf začal vydávat rozkazy o bezpečnosti a rozmístil stráže ke všem oknům a dveřím. Byl přísný ohledně bezpečnosti, jelikož v takové situace přesně ztratil minule dost svých mužů. Zbytek se věnoval dále práci. Nebylo momentálně možné se dovnitř dostat bez povšimnutí. Když byla budova kompletně uzavřena, ani mlha se dovnitř nedokázala dostat.

Byla tma a tak musel být nahozen záložní generátor u kterého stála hlídka. Byl ihned zapnut, takže dlouho bez světla nebyli. V tom přistála oknem dovnitř dýmovnice se kterou si šéfík rychle poradil zatímco lidi co normálně pracovali se chopili zbraní a zabezpečili rozbité okno. Všechny vchody a okna byla zabezpečena. Šéfík ovládal fuuton, čímž dostal dýmovnici i s kouřem rozbitým oknem ven. Ať už tu dýmovnici hodil kdokoliv, měl to marné. Opravdu musel mít špatný den když nepočítal s tím, že budou připraveni na všechno. Dokonce na výpadek proudu i na zakouřenou místnost. Mezitím pár lidí s dotonem co přebývali tvořilo uprostřed skladu únikovej tunel na který není vidět a díky dešti ho Tojou ani neuslyší. Byl totiž maskovaný všelijakými věcmi a nábytkem. Celkem rychle si tvořili únikovou cestu zatímco všichni ostatní jistili celou budovu.