Dom rodiny Tanaki

Tanaki mi nabídl bydlení u něj. Nečekala jsem to. Chvíli jsem váhala. Nakonec jsem na to přistoupila. S mými úspory jsem si mohla dovolit platit nájem za ubytování maximálně pár dní. Vyrazila bych na misi, abych si něco vydělala, ale teď po útoku na Kirigakure no sato se odměny za mise snížily, takže by mi jedna mise na tento měsíc zdaleka nestačila. U Tanakiho budu pobývat asi do doby, než se finančně nezajistím. Také záleží na něm, jak dlouho mě bude chtít u sebe nechat.
Netrvalo dlouho najít Tanakiho dům. Všechny domy byly označeny postupně čísly, takže jsem nebloudila. Mířila jsem přímo do domu, kterého číslo jsem měla napsáné na Tanakiho klíči. Cestou jsem začala přemýšlet nad tím, jak to vlastně bude. Jestli tam žije sám, či jestli tam má dvě ložnice. Předpokládala jsem, že toto Tanaki má vyřešené jinak by mi bydlení nenabídl. Když jsem dům našla, vypadal prázdně. Soudě podle toho, jak zvenčí vypadal, prošel rozsáhlou rekonstrukcí. Proto není divu, že v domě to bylo taky prázdné. Líbilo se mi to však. Nemám ráda, když je někde hodně věcí. Člověk se v nich pak začíná ztrácet a je zle.
Položila jsem svou mikinu na stůl v obývacím pokoji a podívala se na ty peníze, co mi Tanaki půjčil. Určitě to bude chtít vrátit, takže jsem nehodlala utrácet za zbytečnosti. Hodlala jsem si koupit něco k snědku, a pak možná se podívat i po tom jiném oblečení. Ta mikina, kterou jsem doteď používala už byla děravá, ale hlavně se nelíbila Tanakimu. Když u něj bydlím, nemůžu ho dráždit něčím takovým. Souhlasila jsem s tím, že mě bude trénovat, a zahození té mikiny s tím údajně souviselo, takže jsem neměla na vybranou. Jednu z největších změn, co jsem hodlala podstoupit byla změna účesu. Uvědomila jsem si, že se teď asi začnu orientovat spíše na kenjutsu. Můj účes mi omezoval výhled, který jsem při boji potřebovala, takže jsem se ho chystala změnit.
Zašla jsem se osprchovat, a pak před zrcadlem zkoušela různé změny účesu s gumičkami do vlasů. Samozřejmě se to neobešlo bez stříhání. Nikdy jsem se sama nestříhala, ale výsledek nebyl nejhorší. Pak jsem se vydala nakupovat. Nekoupila jsem toho hodně. Jídlo maximálně na dva dny a oblečení. Vrátila jsem se zpátky do domu. Tanaki tu ještě nebyl. Nechtěla jsem nic dělat v jeho domě bez jeho svolení, takže jsem si chtěla někde sednout a počkat na něj. Židli jsem však poblíž nikde nenašla. Dřepla jsem si proto ke stěně v obýváku, opíraje se o ní, a čekala.

"Ahoj." Pozdravila jsem Tanakiho, když dorazil domů. Postavila jsem se a přišla ke dveřím, kde jsem ho nezastihla, jak jsem čekala. Museli jsme se minout. Je to ale zvláštní vzhledem k tomu, že toto není zas tak velký dům. Tanaki se ozval ještě jednou. Hlas vycházel z koupelny. Přišla jsem tedy k ní blíž. Dveře byly otevřené. 
"Ještě nic. Něco k snědku jsem už ale stihla koupit." Odpověděla jsem mu. Do koupelny jsem za ním nešla, ani jsem do ní nenakoukla. Náhodou bych viděla něco, co bych neměla a bylo by zle.

"Rýži, mrkev, rajčata a nějaké ryby." Odpověděla jsem. Nevím, jestli to je dobrá kombinace. Kuchaříčkování není moje silná stránka. Nemám nějaké jedno oblíbené jídlo, které bych hlavně jedla, takže obvykle jím jen to na co mám chuť. Snad to Tanakimu vadit nebude.
Když vyšel, ukázal mi obvazy celé od krve. Asi byl pár krát nemile zraněn, když čelil útočníkovi při obraně vesnice. Já jsem ho při tréninku přece nijak nezranila. Obrany vesnice jsem se nezúčastnila, a to kvůli tomu incidentu s jednotkou anbu. Jinak bych se určitě přidala. "Hai." Přikývla jsem a odešla do kuchyně si něco připravit.
Vytáhla jsem misku a do ní nasypala rýži. Ostrouhala jsem mrkev a nakrájela rajčata. Vše jsem pak vsypala do misky k rýži. Nikdy jsem rýži takto nekombinovala, ale dneska jsem prostě na to měla chuť. Chyběla už jen ryba. Nevěděla jsem ale jestli bych ji prvně měla upéct, a nebo ji sníst syrovou. Obě možnosti můžou chutnat dobře. Upečená ale asi bude přece jen vhodnější.

"Je, ale zvykám si." Bylo to zvláštní. Dneska jsem se nastěhovala k Tanakimu. Abych si nepřipadala divně, musím se s ním dohodnout na nájemném. Je velkorysý. Nabídl mi svou pomoc, abych nemusela žít na ulici. Bydlet u něj a neplatit nájem ale nemůžu, a proto hned jak si něco vydělám, zaplatím nájem na tento měsíc. Snad mi výdělek z jedné mise bude stačit.
"Takže tady žiješ sám?" Zeptala jsem se ho zvědavě. Je netypické, že někdo v jeho věku vlastní dům. Musí mít vysoké příjmy z misí. Dívala jsem se pořád na tu rybu. Chtěla jsem ji upéct, ale nevěděla jsem jak. Strčit ji na talíři do trouby nemůžu. Tu troubu jsem tady v kuchyni ale stejně neviděla.

Přikývla jsem na jeho otázku o čaji. "Pravda." Vskutku, teď tu bydlím i já. Cítila jsem, že teď je ta pravá chvíle se domluvit na nájemném, ale dřív než jsem cokoli řekla, Tanaki pokračoval o jeho domově a vztazích s ostatními. Nemohla jsem ho přerušovat. Raději jsem odložila to s tím nájmem, než abych riskovala to, že tu bude zase na nějakou chvíli to trapné ticho.
"Jo, plánuji. Poslední dobou jsem jako kunoichi nestála ani za zlámanou grešli. Chci to napravit." Jelikož jsem nepřišla na způsob, jak tu rybu tepelně upravit, rozhodla jsem se ji nechat na někdy jindy. Bolesti břicha ze syrového masa mi nestojí za to, abych tu rybu jedla čerstvou. "U toho stromu jsi říkal, že budeme pokračovat teorii." Byla jsem zvědavá, co to bude. Prvně se musím ale pořádně najíst. Vzala jsem proto jídelní hůlky, které jsem našla v jednom šuplíku, a pustila se do té rýže s mrkví a rajčaty.

"Zlepším, tím si můžeš být jistý." Řekla jsem vážně. Tanaki na mém zesílení bude mít nepochybně velký podíl. Jelikož mám ale velké nedostatky, nějakou dobu to potrvá.
Následovala jsem Tanakiho do obývacího pokoje a usedla do tureckého sedu naproti něj za stolem. Vzala jsem si šálek čaje. Pofoukala ho a trochu se napila. "Osmnáct." Odpověděla jsem a ještě jednou se napila. Čaj byl horký, ale nespálil mi jazyk.

Šálek čaje jsem odložila zpátky na stůl a pustila se do jídla. Ta rýže s mrkví a rajčaty měla překvapivě dobrou chuť. Jídlo jsem si vychutnávala. Tak dlouho jsem nic nejedla.
"Ne, nezabila, ale jsem připravena udělat vždy to, co je nutné." Řekla jsem, když jsem dojedla sousto z úst. Lehce se mi to říká, když jsem před takovou volbou ještě nikdy nestála. Pevně ale věřím, že pokud to má mise bude zahrnovat, splním ji bez váhání. Nepovažuji se za vraždící stroj. Pro vyšší cíl jsem však ochotna se odevzdat. Ať už to je obrana vlastní vesnice, či likvidace problémových nukenínů."Jak dlouho se kenjutsu věnuješ?"

Dojedla jsem, a pak se s podívala na Tanakiho. "Mohl by být z tebe dobrý šermíř." Pak jsem vstala a zašla umýt misku, z které jsem jedla. Netrvalo to dlouho. Hned jsem byla zpátky. "Takže, co teď?" Určitě nehrozí, že bych se nudila. Na práci toho je spousta. Musím nastudovat teorii v kenjutsu. Pak bych se asi měla stavit za Mizukagem.

Vzala jsem si tu knížku a hned ji otevřela na nějaké stránce se svaly a nervy. Do učení jsem nikdy příliš hrr nebyla, ale toto vypadalo zajímavě. "Nějaký úsek, kterým bych měla začít?" Byli v ní zajímavé obrázky. Svaly ze všech úhlů. V životě jsem neviděla obrázek neuronu. Tady byly nějaké dendrity a neurity. Určitě se mám, co učit. Raději bych začala od těch obrázků, a až pak se pustila do čtení textů. Akademie mě naučila hlavně to, že nejvíce mě naučí obrázek. I když učení na akademii není nijak těžké, nemohla jsem si nic psaného zapamatovat. Proto jsem si všechno kreslila a učila se to takhle. Nevím, co pro mě Tanaki má připravené, ale určitě to stojí za těch pár hodin učení. "Díky." Navíc pomyšlení, že umím něco, co neumí ani pořádně legendární šermíři... to je fakt cool.

Sebral mi knížku. Asi bude lepší, když mi zvýrazní ty důležité části. "Hai." Přikývla jsem, a pak se vydala za Tanakim do Mizukageho kanceláře. Ještě pořádně nevím, co Mizukagemu řeknu. Celé to s mou neaktivitou jako kunoichi Kirigakure no sato je zkomplikované. Snad to nějak zvládnu.
Nemyslím si ale, že se Mizukage bude chtít zabývat tím, kde jsem celou tu dobu byla. Důležité je teď po tom útoku Hakuei pomoct postavit vesnici na nohy. (Přesun)

Moja záhrada sa zmenila na tak trocha bojovú zónu? Kto vie. Určite aspoň tréningovú. po mojom prebratí som tu nikde nevidel Kaori a tak som sa rozhodol, že sa budem venovať hlavne môjmu stréningu. Síce mi to nerobilo úplne najlepšie na novo vzniknuté zranenia no.. popravde ? Nepamätal som si deň, odkedy som nastúpil na moju prvú misiu ako genin, ktorý by som prežil bez zranení. Mohol som byť omnoho silnejší, než som si o sebe myslel.. len by som sa najprv musel nechať doliečiť. To však očividne nehrozilo. Nie v tejto "rýchlej" dobe. Tak som tu znova stál. V ruke som držal Nuibari a pred sebou som mal slamenného panáka, ktorý bol poprebodávaný a pomocou nití zavesený o neďaleký strom. Už z prvého pohľadu bolo jasné, že by sa nejednalo o rýchlu smrť. Trocha ma striaslo, no na tvári som mal úsmev. Bol zvláštny, taký u mňa pravdpeodobne videli len moji nepriatelia. Rozhodne sa mi táto nová "hračka" páčila. Poklepkal som si s Nuibari po rameni a následne som panáka zložil, lanko zmotal a postavil si pred seba ďalšieho. 
Prvá rana do neho prišla z diaľky. Nuibari som hodil do pravého ramena tohto slamenného panáka, popri čom som trhol lankom, ktoré ju po prebodnutí ramena nasmerovalo trocha do strany. Na druhej strane som už čakal ja.. teda moja rýchlosť, bol som na ňu patrične hrdý. Rozhodne bol boj s Nuibari náročný no.. výsledo kstál za to. V mojich rukách sa však meč udržal len chvíľku, lebo následoval ďalší hod oblúko. Tento krát Nuibari mierila zdola do miesta, kde by sa nachádzalo brucho a zároveň mieril smerom k bližšiemu stromu, ku ktorému som sa zatiaľ rozbehol. Rana bola natoľko prudká a silná, že to prebodlo slamenného panáka bez problémov a ja som Nuibari znova chytil do rúk. Nachádzal som sa popri tom na strome. Potiahol som lankom, zoskočil so mz konára a to malo za následok vymrštenie slamenného panáka ku konáru. Zo spodu som Nuibari ešte raz hodil, čím som ho prešpicoval zozadu. Presne som vedel kam Nuibari dopadne, pretože som ju dosť dobre zvládal ovládať cez ocelové lanko na nej pripevnené. 
Výsledok bol celkom zaujímavý. Keby že týmto jednoduchým "ťahom".. alebo skôr ťahmi odstránim nejakého súpera.. tak by zomieral ešte dlho.. možno pár dní.. ak by bol veľmi vlhký vzduch.. tak pokojne aj týždeň.. kto vie. 

Znova som vošiel do domu a nechal som moju prácu na záhrade nepoškodenú teda.. ako keby som ju chcel niekomu ukázať. Nuibari som znova schoval do zvitku na mojom zápästí, ktorý som následne prikryl návlekom. Pôvodne som chcel zobrať ďalšiu misiu, prípadne trénovať Kaori no.. najprv by som musel podať hlásenie z tých dvoch predošlích a.. Kaori nájsť. Možno že išli na cvičisko šermiarov.. ale pred tým som na ňom čakal celkom dlho a nič.

Nakoniec som sa rozhodol odísť a vydať sa Kairi hľadať.

Zdá se, že Tanakiho přístup se u něj doma úplně změnil. Sundala jsem si tak jak on boty, abych mu to tu nezašpinila, i když to bolelo. To je poprvé, co mám zlomené žebra. Popravdě, nikdy předtím jsem nic zlomeného neměla. Je to takový zvláštní pocit a nepopsatelná bolest. To, že jsem si rukou ty žebra přidržovala, nijak nepomáhalo. Řekla bych, že mě to takto bolelo ještě víc. "Mizukage-sama řekl, že mi kabutowari svěří až po tom, co mě prozkouší ostatní šermíři." Skutečně mi na tom záleželo. V Mizukageho kanceláři to bylo sice náhle rozhodnutí, nijak předem nepromyšlené, ale vím jistě, že to nebyla chyba. Tanaki takto bude mít navíc více času na trénink se mnou. Jsem zvědavá, jestli mi ta dlaha pomůže. Snad mi ty žebra nebudou dělat problém při dalším tréninku.