Důležité mezníky Kirigakure

Sem budu dávat věci, o kterých myslím, že jsou důležité nebo prostě jen zajímavé. Přece nenecháme všechny trapně epické momenty zaniknout v záplavě stránek, ne?

Nadešel čas. Obloha byla zatažená a hustý déšť křižoval blesk za bleskem. Vcelku vzácné počasí, avšak pro tuto chvíli příhodné. Stál jsem na balkoně budovy Mizukageho a díval se na několik mikrofonů před sebou. Ozval se ošklivý skřípavý zvuk reproduktorů rozmístěných po vesnici a po chvíli celá vesnice uslyšela můj hlas.

https://www.youtube.com/watch?v=KHsSzRPOGoU

„Bratři a sestry, hrdí občané Kirigakure no sato. Přicházím k vám v těchto časech plných hrůzy a nevědomí, protože nám byla hozena rukavice. Možná si myslíte, že svět je na pokraji války. To je ale krutý omyl. Válka už dávno začala. Několik vesnic padlo popelem a krajem se šíří panika. Ani naše vesnice neunikla a jen tak tak se ubránila útoku zvenčí. Utrpěli jsme ztráty na životech, ale hlavně, krvácí naše čest!

Kirigakure no sato byla vždy vesnicí s temnou minulostí, naše speciální jednotky likvidovali své nepřátele, nehledě na sílu, naše armády vycházely z mlhy jako ničivá vlna a když rozdrtila protivníka, opět zmizela jako armáda duchů. Naše vesnice nebyla známá pro lítost, veselí a optimismus a já věřím, že to ví každý z vás. Ale teď, po dlouhé době míru, ostatní vesnice zapomněly, že Kirigakure no sato se nedá zlomit tak lehce. Že nepoklekneme před nikým, kdo toho není hoden!

Občané Kirigakure no sato, ode dneška je každý z vás válečníkem stejně jako člověkem. Nepřátelé jsou již na našem prahu. Z nějakého důvodu přesvědčili sami sebe, že nejsme hodni svého života, že jsme méněcenní, že nejsme lidé. Kdo jim dal právo rozhodovat o životech jako by to byly bezcenné cáry papíru? Každý z vás má v sobě hrdost, kterou zdědil po svých předcích a ta mu napovídá, co má dělat. Dnes tu stojím před vámi jako jeden z vás. Dnes vám chci říct, že položím život za každého z vás. Ale jste vy připraveni položit životy za své domovy?

Ztráta Mizukage nás všechny tvrdě zasáhla. Ale můžeme jí být vděčni. Její oběť zachránila vaše životy a dala vám možnost pomstít ji. Proto se ptám, bratři a sestry, necháme i dalšího nepřítele zabíjet a ničit vše, co je nám drahé? Ne! Tak Kirigakure nejedná. Nezapomínáme! Pamatujeme si všechny křivdy, které nám kdy kdo učinil, a vracíme je i s úroky.

Bratři a sestry! V době války existují na světě jen dva typy lidí: Ti, co mají nůž, a ti, co mají nůž v zádech. A já vím, že nikdo z vás nechce jít světem neozbrojený. Proto vás žádám, kontrolujte jeden druhého, hlídejte vesnici zevnitř, já ji budu hádat zvenčí. Nevěřím tomu, že tu kvete zrada, ale nehodlám zemřít jen kvůli nepozornosti. Naše vesnice je jako živý organismus. A pokud má nádor, musíme jej vyříznout!

Feudální pán mi prokázal laskavost a poslal část svých vojáků na pomoc naší vesnici. Ode dneška bude každý vycvičen v boji se zbraní i bez ní, ode dneška se brány vesnice zavřou a začne naše příprava na pomstu. A pak ať si nepřítel přijde! Ať to zkusí a čepel každého z vás se zakousne do jeho vnitřností jako vlk lačnící po jehněti!

Hrdí obyvatelé Kirigakure no sato! Otevřete oči a uvědomte si, že jen vy držíte osud vesnice, osud vašich blízkých a osud celého světa ve svých rukou. Povstaňte z prachu proti tyranům, kteří stojí před branou, a ukažte, že vás nikdo nesrazí zpět! To vám vzkazuji já, Faito Dansaku, Nanadaime Mizukage!“

- Faito Dansaku, 15. dubna (2014)

Den, kdy kage Hitomi Yamada složila svou funkci a vesnice se vzpamatovávala z mocného útoku mocného člověka. Od té doby zde vládne tvrdá disciplína, někteří by řekli, že i diktatura. Nikdo z obyvatel si to ale nechce přiznat. přeci jen, tvrdá ruka znovu pozvedla tuto vesnici.

Faito

https://www.youtube.com/watch?v=-ENGUebEuzA

Ještě chvíli všichni cvičili, než genjutsu zmizelo. Útok možná byl plánován na patnáctého, Kirigakure ale musela vyrazit dřív. Museli jsme přeplout moře a přejít celý kontinent. A to bude trvat dlouho. Na cvičišti se sešli všichni, kteří byli do útoku zapojeni. Vystoupil jsem tedy na vyvýšené místo a podíval se na všechny okolo.
"Vojáci, nyní nastává chvíle, pro kterou mnozí z vás žijí. Chvíle, na kterou jste čekali, kvůli které jste trénovali. Chvíle, kterou každý z vás zapíše do dějin.
Dnes v noci Kirigakure vstane z prachu, vyjde z mlhy, ve které se dlouho skrývala, a vydá se na dlouhý pochod vstříc lidem, kteří ji chtěli zničit. Dnes v noci naše kroky povedou přes oceán, přes kontinent až k branám Iwagakure..."
V tu chvíli se ozvalo několikeré bodnutí nože a několikeré zachrčení. K zemi se sesunula asi desítka těl, z nichž každé mělo na zápěstí vytetovaný znak Iwy. Tsuchikage mi čmuchal ve vesnici dostatečně dlouho.
"Bezpráví je v tomto světě rozšířené a obhájené. Již brzy by se dostalo i k nám. A já nehodlám připustit, aby byl jediný obyvatel Kirigakure v nebezpečí.
Dnes, mí bratři a sestry, vyrazím v čele vás všech a nezastavím se, dokud nebude vůdce Iwagakure sražen na kolena a prosit o milost!
Pamatujte, že oni s námi neměli slitování. Vzpomeňte si na své blízké, kteří zemřeli ve velkém boji o bránu. Připomeňte si lady Mizukage, Hitomi Yamadu, která položila život za to, aby každý, kdo tu teď je, mohl svobodně dýchat! Teď tu ale není a vy musíte postoupit na její místo. Teď budete bojovat vy pro její slávu a hlavně pro vaši svobodu!"
Na chvíli jsem se odmlčel a podíval se na všechny okolo.
"Nyní vás žádám o jediné: Běžte domů za svými rodinami, za svými přáteli. Pořádně se vyspěte, a až budete ráno odcházet, neříkejte sbohem, ale nashledanou, protože každý z vás se vrátí zpět..."
Hluboce jsem se uklonil, počkal na úklonu ostatních a odešel jsem k bráně.
Okolo páté ranní z bran Kirigakure vyrazila přes moře a celý kontinent armáda mužů a žen připravených splnit svou povinnost do posledního dechu...


- Faito Dansaku, 14.7. (2014)

Proslov Mizukageho chvíli předtím, než Kirigakure vyrazila na válečné tažení proti Iwě. Aliance ale v tu dobu nebyla jednotná, Kirigakure tedy stála proti nepříteli sama a ztráty byly mnohonásobně vyšší. To Mizukageho velice rozzuřilo a jen přililo olej do ohně.

Faito

Konečně. Konečně se jich tu sešlo tolik, aby se mohlo začít. Rozhlédl jsem se po nespokojených výrazech ostatních kagů. Očividně nikdy nebojovali tak jako já. Očividně jsou plně přesvědčeni o své síle, že hodlají vyměnit bezpečí za pohodlí. Vystoupil jsem dva kroky dopředu a prohlédl jsem si každého z nich, včetně ochranky. Někteří byli známí, někteří byli postavami vystupující absolutně z ničeho. Nejspíš převrat...
"Vážení kagové, daimyo, vážení hosté..." začal jsem a nervozita pomalu narůstala.
"Děkuji Vám, že jste přišli na toto shromáždění. Předem se omlouvám, že Vás, vznešené, nehostím někde v teple, při pořádném jídle, ale zvolil jsem právě tuto oblast kvůli historickým okamžikům, které se zde staly, a které se zde ještě stanou..."
Odkašlal jsem si.
"Na začátek mi ale dovolte řeč, kvůli které jsem Vás sem všechny svolal."
Ukázal jsem na sochy dvou velikánů.
"Dva shinobi, kteří bojovali za své cíle. Dva shinobi, kteří měli odhodlání, ale odmítali ustoupit jeden druhému. Dva shinobi, kteří se zapsali do dějin, protože změnili chod světa...
Od jejich dob jsou velké i malé vesnice stále ve válkách, v hádkách. A já se ptám: Skutečně je tak těžké dohodnout se? Skutečně je tak...nevyhnutelné šířit své cíle pouze prostřednictvím válek, vražd, špionáží a podrazů?
Srazy kagů se svolávají proto, aby zde každý kage řekl, co zamýšlí, požádal o pomoc ostatní vesnice. Abychom si, lidově řečeno, nelezli do zelí!"
Chvíli pauza. Musel jsem se uklidnit. Hlas se mi zvyšoval každým slovem. Ale nehodlal jsem polevit. Potřeboval jsem vyvinout tlak na tyhle duté hlavičky.
"Proč musíme zasakrovat Iwu jen proto, aby si Tsuchikage uvědomil, že nemá strkat nos do našich záležitostí? Proč musí jedna vesnice "ochraňovat" druhou tím, že ji prostě vstřebá?"
Narážel jsem na "loutku" v podobě Amekage, která zde, mimochodem, nebyla.
"Proč chcete neustále bojovat? Jaké jsou Vaše cíle? Území? Dobrá! Pošleme expediční jednotky na jih a na východ, kolonizujeme další území, abyste měli dost!
Kvůli slávě? Ale prosím Vás. Sláva není důležitá, důležité jsou Vaše osobní pocity a cíle.
Kvůli míru na zemi? Toho nikdy nedosáhnete bojem. Nenávist budí jen a jen nenávist..."
Opět pauza. Potřeboval jsem se "nadechnout". Začal jsem obcházet kruh kagů a každého jsem si měřil. Můj pohled probodával každého jednoho z nich bez výjimky.
"Nechte si to projít hlavou. Nemusíme válčit mezi sebou, když můžeme prosperovat, když si každá vesnice bude hledět svého. Když si budeme vyměňovat informace, kombinovat jednotky a objevovat svět okolo..."
Došel jsem zpět na své místo a sundal jsem klobouk kage. Podal jsem ho Kashikemu a vzal do ruky truhličku.
"Vím, že k tomu budete mít každý své výhrady. Také vím, že nelze splnit vše najednou...
Ale po celý svůj život jsem bojoval za to, aby se lidé Země Vody měli dobře. Aby měli co jíst, aby se denně nebáli o své životy, protože si někdo usmyslí, že by chtěl válku. Řekl jsem jim svou vizi a každý, kdo mohl, přiložil ruku k dílu. Vesničané v Kirigakure pracují tvrdě, ale každý z nich ví, že jsou v bezpečí více, než jakýkoli jiný člověk na světě! A já chci, aby to tak zůstalo!"
Vzal jsem kunai a přetrhal pečetě na skříňce.
Klekl jsem si, ale ještě jsem ji neotevřel.
"Pro své lidi udělám cokoli... Pro své bratry a sestry vytáhnu do boje třeba sám, jen, aby byli v bezpečí..."
Na mých rtech se objevil úsměv. Věděl jsem, že teď přijde hezké grand finále.
"Ostatní lidé budou muset jen věřit tomu, co se povídá. Vy ale dostanete důkaz, že jde cokoli, že se já, Faito Dansaku, nezastavím, dokud neuženu toho, co chtěl ublížit mému lidu..."
Vzal jsem za vlasy Madarovu hlavu, vstal jsem a zvedl ji do výšky, aby všichni viděli, o koho se jedná. Nechal jsem se všechny pořádně podívat na toho, komu nepomohl ani Rinnegan. Na toho, koho se všichni tak moc báli, když se zjistilo, že se objevil.
"Uchiha Madara..." řekl jsem pro upřesnění a začal jsem vstřebávat chakru do prstů. To mělo za následek, že přibližně za pět minut bude Madarova hlava nenávratně spálena na uhel a už ji nikdy nikdo neuvidí.
"Řeknu to jen jednou: Nechte Kirigakure na pokoji, a máte jistotu, že Kirigakure NIKDY na nikoho nezaútočí a nebude si nárokovat žádná území!"
Nepřestával jsem držet davy v napětí. Tentokrát jsem měl takovou drzost, abych v Údolí Konce tasil zbraň!
Vešel jsem do středu a tam jsem ji bodl do země.
"Já, Hachidaime Mizukage, Faito Dansaku, teď přísahám při všech předcích, že můj lid nepozvedne zbraně proti žádné jiné vesnici, pokud to nebude v sebeobraně, že bude pomáhat a rozvíjet svět shinobi a vymýtí všechno zlo, které po tomto světě chodí." Vstal jsem a zadíval jsem se na všechny.
"A od Vás, ctihodní kage, daimyo, žádám to samé. Nechť je konečně náš kontinent bez válek a můžeme vykročit kupředu novým objevům a novým kulturám za oceánem..."
Konečně jsem skončil.
Zadíval jsem se na všechny a nechal hlavu Madary, ať shoří. Teď byla řada na nich.

-Faito Dansaku, 23.11. (2014)

Sraz kagů, který se změnil v naprosté fiasko po narušení nukeninem. Mizukage vyzýval ostatní vesnice, ať přestanou válčit a ať se každá stará sama o sebe. Byl ale pro svou aroganci a až i naivitu odbyt a sraz skončil bez příznivého výsledku. Kirigakure byla mimo jiné varována před útokem Hakuei. Od té doby se v Kirigakure válčilo až do 12.4. (2015)

Faito

Bitva skončila, ranění byli již v nemocnici nebo doma, všude nastalo ticho. Ticho, kterému Kirigakure, kvůli několikatýdenním bojům, již dlouho nebyla svědkem.
Ticho, které narušilo až zapraskání megafonů a hlas, jenž již nikdy neměl zaznít...

"Bratři a sestry, obyvatelé Kirigakure. Od počátku naší cesty uběhl přesně rok. Před rokem jsem k vám promlouval z této budovy jako nově zvolený Mizukage. Přesně před rokem se Kirigakure vydala na strastiplnou cestou ke slávě.
A dnes mohu s jistotou říci, že každý z vás vydal maximum pro dosažení kýženého cíle. Dnes se můžeme ohlédnout a konečně si říci: Ta hrozná cesta je již téměř za námi...

Vzpomeňme nyní na ty, kteří s námi již nemohou být. Od prvního tažení do Iwagakure jsme přišli o šedesát procent bojeschopné populace Kirigakure. Je to strašlivé číslo. Ale já říkám, že žádná krev, prolitá pro vyšší dobro, nemá být oplakávána, ale oslavována. Žádný padlý nemá být pěšákem, ale hrdinou. Všichni, kteří dnes již nejsou s námi, nás budou doprovázet v budoucnu. Naše úspěchy budou i jejich, neboť díky nim jsme my naživu. Netruchlete tedy, ale vzdejte hold všem, jejichž hlas již nikdy neuslyšíte...

Naším posledním nepřítelem byla skupina Hakuei. Skupina, která byla speciálně cvičená na to, aby odstranila ze světa všechny shinobi a lidi smýšlející o moci. Jako ničivá vlna se hnala krajem a stejně jako vlna se roztříštila o pevnou hradbu naší vesnice. Jakožto velitel armády musím vzdát hold jejich odvaze a přesvědčení. Ve stovce mužů jít proti přesile v domácím prostředí, to chce dávku hrdinství.
Jakožto člověk se ale směji jejich naivitě. Jejich přesvědčení, ač bylo jakkoli silné, nemělo sebemenší šanci uspět proti odhodlání každého z vás. Nebojovali jste za nějakého šíleného vůdce. Každý z vás bojoval za sebe, za svůj domov a za svou rodinu, kterou miluje víc než cokoli na světě. A za to si každý z vás zasluhuje notnou dávku uznání od vašich protivníků.
Tímto vyčleňuji část svého majetku a část bohatství Kirigakure na dvě věci: Tou první bude zeď se jmény všech, kteří padli od počátku války z Iwagakure. Tou druhou pak bude sousoší před vesnicí, připomínající naše nejtěžší vítězství.

Na závěr vás prosím o jedno: Vyjděte ze svých domovů. Nechte odpočinout ty, kteří vás hájili dnem i nocí na hradbách. Ženy, děti, starci, žádám vás, přiložte ruku k dílu. Vesnice potřebuje vaši pomoc a naši shinobi jsou již na pokrajích sil. Je toho spousta. Já ale slibuji, že promluvím s Feudálním pánem a do oslav První luny bude vesnice jako nová.

Na závěr vám chci ještě každému poděkovat. Naše vesnice je díky každému z vás opět respektována. Znovu jsme dosáhli věhlasu hodného našeho snažení. Na začátku jsem mluvil o cestě a kýženém konci. Vím, že síly nám již dochází, ale také vím, že už stačí jen zatnout zuby a udělat těch pár kroků. A já, Kyuudaime Mizukage Faito Dansaku, jsem pyšný na to, že je mohu udělat právě s vámi..."

Sundal jsem ruku z mikrofonu, reproduktory se odmlčely a já jsem se podíval z okna.
V horách nad Kirigakure se opět začala tvořit mlha.
Sáhl jsem si na tvář, kde se dotvářely poslední kousky mého těla a s typickým úsměvem jsem rudýma očima sledoval, jak Kirigakure znovu, jako po každém vítězství, mizí do mlhy...



-Faito Dansaku, 18.4. (2015) po porážce Hakuei před branami Kirigakure. Na památku tohoto dne byly před branou vystavěny pozlacené sochy, z nichž každá klečela v poníženém gestu a na tváři měla masku Hakuei. Také na návsi vznikla mramorová zeď obětí bitev, kterých se Kirigakure účastnila.

https://www.youtube.com/watch?v=EwMRup02viI
Faito
Sledoval jsem, jak se všichni baví, ale neposlouchal jsem. Viděl jsem, jak se jim hýbou rty, ale neslyšel jsem žádná slova. Odhodlával jsem se k činu, o kterém by mé mladší já nepřemýšlelo ani v těch největších nočních můrách.
Nakonec jsem vstal, vzal pohár a zaklepal na něj lžičkou. Hudba utichla a dav také. Vstal jsem a rozhlédl jsem se po sále. Byli tu ti, na kterých mi záleželo, které jsem měl rád po svém boku. Až na jednu osobu...
Nadechl jsem se. Chtěl jsem začít formálně, ale cítil jsem, že tohle není projev, ale doznání...
"Tímto se doznávám..." řekl jsem do ticha. "Jsem, a vždy jsem byl, Faito Dansaku. Celý svůj život jsem zasvětil cestě ninji. Celé své srdce jsem nabízel k ochraně těch, na kterých mi záleží.A teď, kdy jsem zašel na konec své cesty, se mohu ohlédnout zpět.
V očích Kirigakure jsem zrádce a vrah. Zabil jsem Mizukageho, abych se stal nukeninem a zneškodnil nukeninskou buňku v Otogakure. Zabil jsem jeho ochranku i Oininy, kteří po mně šli..."
sklopil jsem pohled do země.
"...zabil jsem své rodiče..."
Chvíli jsem počkal, až ustane rozrušený šum.
"Pro svou cestu shinobi jsem zavrhl vše, co mě dělalo člověkem. Pro svou cestu shinobi jsem se vzdal emocí, a pro ochranu Kirigakure jsem dokázal zabít i to jediné, co mi v mém životě ještě zbylo..."
Sundal jsem klobouk Mizukageho, aby všichni viděli praskliny ve "skořápce" Edo Tensei.
"Neváhal jsem při tom ani chvíli. Chtěl jsem pozvednout Vaši slávu. A výsledek? Polovina světa mě nenávidí, ta druhá se mě bojí. Všem jsem ukázal, že mi nezáleží na životech, pokud jde o slávu, moc a mír. Zde, v Kirigakure, potkávám denně lidi, kterým někdo zemřel při vojenských akcích. Na můj rozkaz. Matky mne pozorují se slzami v očích, muži pokorně klopí zrak a doufají, že nebudou další ovce na porážku.
I když existují lidé, kteří mi jsou blízcí, nevěřím, že jsem jim rovným přítelem, jakými jsou oni mezi sebou. Až teď, ve světle klidu a dočasného míru, jsem si uvědomil, že shinobi by ze všeho nejvíce měl zůstat člověkem. Neměl by zapomínat na to, co z nás dělá živé bytosti - štěstí, nenávist, zloba, radost, láska. Já jsem selhal. A proto jsem špatným člověkem. K tomu se doznávám...A prosím Vás všechny za odpuštění..."
Pomalým krokem jsem vešel doprostřed sálu.
"Máme v rukách ohromnou moc. Dokážeme spoutat živly, přivolávat tvory obřích rozměrů, ukončit něčí život během vteřiny. Nezneužívejme téhle moci ke svému prospěchu. Mysleme na to, že naši milovaní, naši potomci zde budou žít v době, kdy my tu již nebudeme. Nechme jim svět hezčí, než býval. Nenechte se zaslepit cestou shinobiho tak, jak to udělal ten nejhorší člověk, kterého znám: Nanadaime Mizukage Faito Dansaku..."
Upustil jsem klobouk kage doprostřed sálu a naposledy jsem se zadíval na Kashikeho, Keiga a Reinu. Věnoval jsem jim lehký úsměv. Snad mi někdy odpustí, že jsem jim nic neřekl. Snad mi odpustí, že utíkám jako zbabělec. Snad mi odpustí, že jsem nebyl lepším vůdcem, přítelem, sluhou...
"Sbohem..." řekl jsem a za doprovodu hrobového ticha jsem odešel z místnosti...
//Přesun. Někam daleko, někam, kde mě nikdo nenajde...

Ampliony po celé vesnici náhle ožili za charakteristického praskání statické elektřiny a z nich se ozval hlas, jež byl znám většině obyvatel Kirigakure: 

Občané Kirigakure. Moji bratři a sestry. Volám vás naléhavě v tuto těžkou hodinu a vyzývám vás všechny, abyste se dostavili na nádvoří před Hlavní budovou. Začíná se psát nová kapitola našich dějin.