Uchiha Benjiro vs Sayame

Benjira se v ohromné knihovně jistojistě zmocnil stísněný pocit. Čím déle trávil čas na tomto místě, tím spíš měl pocit, že čas ani prostor zde nic neznamená. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, který mu našeptával, že knihy žijí vlastním životem. Dusivé ticho přerušilo občasné zavanutí větru v horním patře, kde se nacházelo několik otevřených oken. Na okamžik se zdálo, že zeshora se snesl temný stín, avšak když se Benjiro podíval tímto směrem, mohl vidět jen lehkou látku závěsu, který vlál v průvanu.

Ustaly i vrtochy počasí a ticho v knihovně by se nejen dalo krájet, ale i vážit na metráky. Každý Benjirův krok způsoboval ozvěnu, která by případného nepřítele nemilosrdně informovala o jeho aktuální lokaci. Proč jen lidská fantazie na tichých a neznámých místech pracuje pokaždé stejně?

Snad i Benjirův dojem, že slyší otáčení stránek, byl jen výplodem jeho představivosti. Mohl se dívat kamkoliv, prudce se otáčet, skrývat se v postranních uličkách a potichu naslouchat, avšak nic podezřelého již nezaslechl. Mohl nerušeně pokračovat v hledání a po chvíli snad zapomenout na prvotní pocity s tímto místem spjaté.

V jednom okamžiku, měl pocit, že v horních regálech zahlédl vazbu, která by byla typická pro spisy Otogakurské, ba co víc, možná v té chvíli, zahlédl i písmena na hřbetě knihy. Jistě, takových tu může být více. Snad stovky? Snad tisíce?  Ne, to je nemožné. Misi je třeba splnit. Čím dříve, tím lépe. Dostane tu knihu. A po ní další.

Mezitím co přemýšlel o dalším postupu mu téměř neslyšně po paži sklouzla malá papírová vlaštovka. Sotva se otřela o jeho rameno,  a aniž by se starala o to, zda způsobila úlek, či nepříjemnou husí kůži, kousek od jeho obličeje se rozvinula do bílého papírku, na kterém stál prostý vzkaz.

Vlaštovka:

Papírek zvolna poklesl až k zemi a zůstal ležet, jako kdyby byl naprosto obyčejný. Benjirova reakce byla přinejmenším zajímavá. Jiné oběti, které se odvážily navštívit mou knihovnu obvykle po odeslání jediné vlaštovky popadl hysterický záchvat.

Knihovna skutečně patřila mé osobě. Během svého života jsem se zmocnila hned několika tisíců knih a odnesla si během vteřin každou knihu, která mě zajímala bez ohledu na to, jak rozsáhlá knihovna se stala mým cílem. Bylo to mé bohatství, má studnice vědění a nesnášela jsem, když se objevil někdo cizí a opovážil se na mé knihy sahat. Bylo to jako by se hrabal v mých vzpomínkách a pocitech. Byla to součást mé duše a mého mozku.



Jestliže Benjiro měl pocit, že zahlédl stín lidské postavy, od této chvíle nemohlo být pochyb o tom, že další takové dojmy jsou jenom šálení jeho smyslů. Nikdo zde nebyl. Jen my dva. Mé tělo však již nemělo pevnou formu. Rozpadala jsem se jako vzpomínka na krásné dny, dávno minulé.

Benjiro si mohl povšimnout papírků, které se vznášely vzduchem a poletovaly v jeho blízkosti. Na té podívané bylo něco znepokojivého a zároveň uklidňujícího. Asi jako když pozorujete poletující sníh v době, kdy se zároveň modlíte, aby již jaro převzalo vládu nad zimou, neboť je to pro vás otázka přežití. Papírky proplouvaly mezi regály s knihami, tu a tam se Benjira některý zlehka dotkl. Ten dotek připomínal pohlazení motýlího křidla v letním vánku.

Pouze jedenkrát byl dotek mého papíru maličko nepříjemný, neboť letěl v příliš kolmém úhlu k Benjirově kůži. Ucítil slabé pálení a vzpomněl si na ten důvěrně známý pocit, jaký vám navozuje pořezání o stránku papíru. Nic podobného se však neopakovalo. Až na tento drobný incident působily poletující papírky neškodným, ba co víc až konejšivým dojmem.

"Tvé jméno?" ozval se ženský hlas kdesi nad Benjirem. Konkrétní směr však nebylo možné určit. Jeho rozhled byl díky stránkám vznášejícím se knihovnou značně omezený. Avšak pravdou bylo, že i kdyby se snažil sebevíce, nemohl zahlédnout nic. Má tvář, i má ústa se opět změnila v několik set bílých žiletek. Ať jsem byla kdokoliv, nechtěla jsem se ukázat cizinci dříve, než si budu jistá tím, co od něj mohu očekávat.

Mé papíry se pořád vznášely okolo Benjira. Jejich tempo bylo pozvolné, takže v něm možná mohly evokovat padající sníh. Zaujalo mne, že i za těchto okolností, kdy si pomalu začínal uvědomovat v jak zlé situaci se nachází, zachovával ledový klid. Ale co se mu honilo hlavou? Pociťoval ve svém nitru oprávněné obavy? Dokáže svému tělu poručit natolik, aby své skutečné psychické rozpoložení řečí těla neprozradil? Chtěla jsem zjistit kde je pravda.

"Sayame." pravila jsem chvíli po té, co mi prozradil své jméno. Opět zaznělo kdesi nad ním.
"Toto je má knihovna." pokračovala jsem v poněkud jednostranné konverzaci, avšak přišlo mi vhodné vysvětlit mu, v jaké situaci se nachází. Samozřejmě jsem nemínila rozebírat jak jsem ke knihám přišla a ani proč nemám ráda ten pocit, když do jejich stránek nahlíží cizí osoba.
"Můžeš sem přijít v kteroukoliv dobu. Ale nikdy nesmíš odejít." ozvalo se opět kdesi ve výšce.



Než však mohl Benjiro uvažovat nad významem mých slov, nebo se znovu pokoušet lokazilovat ústa, ze kterých věty vycházely, začaly papíry vířit okolo něj nebezpečnou rychlostí. Dalo se říct, že stanul doslova uprostřed tornáda. Podívaná to byla velkolepá. Strop knihovny se zdál jen malou tečkou mezi bílým peklem. Tu a tam některý lístek změnil dráhu letu a zamířil k Benjirovi. Pokud se chce vyhnout jizvám, raději by se měl otáčet a mé útoky odrážet.

Benjirovy řeči mě nechávaly chladnou. Momentálně jsem se soustředila na jediné a sice likvidaci svého cíle. Papíry, které vířily okolo Benjira jej udržovaly na místě, na kterém jsem jej chtěla mít. Projít přes rotující stěnu by byla čistá sebevražda.

První útoky byly spíše pozvolné, není tedy divu, že Benjiro měl dostatek času vytáhnout kunai a hodit jej po jednom z papírů. Účinkem tohoto hodu byla skutečnost, že papír natrhnul. Kunai spolu s papírem se odrazil od stěny rotující okolo a dopadl k zemi. Mezitím Benjiro velmi zdatně uhýbal ostatním papírkům. Nezbývalo mi než zvýšit obrátky. Z nějakého důvodu se evidentně snažil přemístit k místu, kde dopadl jeho kunai spolu s natrženým papírkem. Toto mi nedělalo ovšem starosti.



Mezitím co Benjira udržovaly v pohybu nahodilé útoky lístků, zformovaly se uvnitř tohoto provizorního papírového vězení i první shurikeny. Jejich tvar byl podstatně aerodynamičtější, než u obyčejného papíru a vzhledem k jejich tvaru nebylo pochyb o tom, že případný kontakt už by nebyl pouhopohým říznutím o papír, ale docela hlubokou ránou. Tentokrát jsem však útočila s více zbraněmi najednou. Benjira tak v jednom okamžiku napadalo minimálně pět shurikenů z různých úhlů a tu a tam i některý z papírů v základním tvaru.

Útoky byly značně nevyzpytatelné, papír často měnil dráhu letu, míjel Benjira o vlásek jen proto, aby se vzápětí vrátil do jeho zad. Bylo to jako bojovat proti rozzuřeným včelám.

Popravdě jsem se chystala na velké finále. Jen málo shinobi bylo schopných prorazit stěnu tornáda, obzvláště když v něm setrvali nějakou dobu. Jednalo se o mou oblíbenou strategii, kdy jsem oběť v papírovém vězení zaujala několika slabými útoky natolik, že neměla čas na uvažování a pozorování své krajně nepříznivé situace. Něco podobného se stalo i Benjirovi.

Jakmile jsem vytvořila první papírové shurikeny, měla jsem v úmyslu pokračovat ve tvorbě zbraní a přeřezávat mu svaly a šlachy do okamžiku, kdy nebude schopen jakéhokoliv pohybu. Možností jak jej dorazit se nabízel nespočet.

Avšak stalo se něco nečekaného. Ucítila jsem silný náraz ve stěně tornáda. Bylo to, jakoby se jím prohnal slon s obrněnou kůží. Díky kouřovým bombám jsem sice neviděla co to způsobilo, avšak mohla jsem si být jistá, že Benjiro vyvázl bez škrábance. Co to bylo za obranu?

Nemeškala jsem. Sotva Benjiro použil kouřové bomby, veškerý papír začal vířit skrz naskrz danou oblastí. Několik desítek knih vylétlo z regálů a jednotlivé stránky se přidaly k tomuto šílenému tanci. Každá stránka se rozdělila na čtyři menší části, až na osm. Záleželo pochopitelně na formátu dané knihy. Chtěla jsem dým rozfoukat co nejrychleji. Jaké štěstí že v druhém patře se nacházela otevřená okna.

Pokud se budeme skrývat oba dva, bude tento souboj velmi zajímavým. Rozhodně jsem však ta, komu tento styl vyhovuje lépe a dokáže z něj vytěžit značné výhody. Měl bys mít v rukávu další esa pokud na to nechceš doplatit chlapče.

Jakmile jsem rozfoukala kouř, ve kterém se Benjiro ukrýval, spatřila jsem ho u regálu, který pojednával o Otogakure. Měla jsem dojem, že několikrát na něj upřel svůj pohled hned během začátku našeho souboje. Že by se snažil získat informace? Za těchto podmínek je to však jasná sebevražda.



Papírky, které již nebyly potřeba pro rozfoukávání dýmu však nepřestávaly vířit vzduchem. Sotva odhalily přesnou lokaci Benjirova klonu, zostřily svůj tvar do jakýchsi jehel. Ať už klon skončil prošpikovaný skrz na skrz, nebo připíchnutý k zemi jako bezbranný motýl, nic to neměnilo na tom, že i kdyby se mu nějakým zázrakem podařilo vyhnout hustému dešti nebezpečných jehliček, těžko něco zmohl proti kopí, které vystřelilo z takového úhlu, aby jej Benjiro nemohl včas spatřit.

Avšak pravý Benjiro mohl být zatím celkem klidný. Když se podíval na papírek, který ukořistil, mohl si všimnout, že je bílé barvy a nepopsaný. Zatím jsem ho nepostrádala a tak se jevil naprosto nečinným.

Pokud se Benjiro díval také kolem sebe, mohl si všimnout, že ani ve druhém patře není stopy po osobě z masa a kostí. Jak jen toto bylo možné? Nabízelo se několik možností, ale zejména dvě se zdály být nejpravděpodobnější. Pokud si odmyslíme pravděpodobnost duchařské historky, či legendě o Kyōrinrinovi, pak nezbývá než uvěřit, že uživatel papírového jutsu zůstává skrytý mimo knihovnu, a nebo dokáže celé své tělo rozložit na papír a takto bojovat.

Klon? Dalo se to čekat. Přece by nenechal sejmout tak hloupě. Benjiro rozhodně nepatřil mezi jedince, kteří by byť jenom na okamžik zůstali takto bezbranní.

Bylo načase jej konfrontovat přímo. Ovšem svého těla jsem si cenila až příliš. Dokázal se probít skrz mé tornádo. Nevím jak přesně to udělal, avšak nehodlám riskovat, že totéž provede s mým tělem. Papírky poletující v knihovně se začaly seskupovat. Na něco jsem se evidentně chystala. Benjiro mohl mít skoro dojem, že opouštím bojiště. Neviděl mne, protože jsem se aktuálně ocitla v jiném patře a zároveň jsem se skrývala za mohutnou knihovnou s dubového dřeva.

Papírek, který měl u sebe se roztrhl v místě, kde byl již poškozen a vytrhl se z jeho dosahu. Mohl si jen domyslet, zda to znamená, že vím, kde se momentálně nachází. Také je docela dobře možné, že papír stahuji směrem k sobě. Je to snad jednoduchá možnost, jak mne lokalizovat? Nebo se jedná o past? Usmála jsem se. Několik knížek, které byly v mé blízkosti se rozložilo na jednotlivé stránky. Promíchaly se s papírky, na kterých se nacházela jakási pečeť. Během pár vteřin jsem vytvořila svůj klon. Jeho podoba byla skutečně věrná, až na pár křídel, které budily iluzi, že nejsem jen obyčejná kunoichi, ale možná jakási forma přízraku. Možná anděl? Hádám, že není hlupák, který zůstane stát němý a naprosto okouzlený tím co vidí. Několik takových jsem během svého života potkala a jejich konec byl ve většině případů žalostný.

Klon vyletěl zpoza regálu a mířil směrem k Benjirovi. Jestliže si přál přímou konfrontaci, nemohl na tom být lépe. Já, skutečná Sayame, jsem však postupovala s maximální opatrností. Vyhovovalo mi zůstat ve formě bez končetin, bez tváře, bez křídel... Několik desítek papírků poletovalo kolem těla mého klonu a já vířila spolu s nimi. Čas od času některá z knih opustila své místo a přidala se k nám.

Benjiro nemarnil čas a zareagoval velmi pohotově. Klon pokračoval ve své cestě za protivníkem a zdálo se, že nějaký oheň jej nemůže zastrašit. Běžný shinobi by měl jistě plno práce s uhýbáním, nebo sesíláním suitonového jutsu, obzvlášť když knihovna je plná vznětlivého materiálu. Avšak zde se situace odehrávala jinak.

Klon máchl křídly, jako by se snad chtěl před ohněm ukrýt. Kdyby se jednalo o obyčejný papír, byl by to jistě velmi naivní nápad. V tomto případě se však Benjirova koule doslova vypařila, jako by snad byla pouhým přeludem. Pohltilo snad oheň něco? Použila jsem nenápadnou suitonovou techniku, která mi zachránila život? Mohl jen hádat a dedukovat co se stalo vzhledem k dostupným informacím. Na zahálku však nebyl čas.



Klon máchl křídly a vyřítil se Benjirovi naproti. Pokud se navíc pokusil o výpad proti falešné Sayame jak měl původně v plánu, dost jí tím ušetřil práci, neboť se vzdálenost snižovala o to dramatičtěji. Kusy těla klonu se oddělily od jádra a začaly se hladově přilepovat na Benjirovy končetiny.


 Papírky se sápaly Benjirovy po nohách i po rukách. Nebylo pochyb o tom, že jestli něco neudělá, ocitně se co nevidět naprosto znehybněný uprostřed papírového pekla, kterému čelil téměř na začátku souboje. Avšak tentokrát bez možnosti neomezeného pohybu. Protože byly papírky celkem blízko jeho obličeje, neuniklo mu, že na některých se skrývalo cosi velmi podobného pečeti.

Benjira obaloval další a další papír. Na mnoha z nich mohl nalézt pečeť, kterou již bezpečně poznal. Výbušné lístky. Z těla papírového klonu se oddělovaly další a další stránky, které během pár vteřin Benjirovo tělo naprosto znehybnily. Tělo mého klonu ubývalo, až zůstal jen obličej, jehož výraz se za celou dobu vůbec nezměnil.



Pak už ale Benjirův výhled zakryl papír a zůstala mu volná pouze ústa. Jestli se rozhodne jich využít, nebo zemřít v tichosti, to byla jeho volba. Tváří v tvář smrti se mnoho lidí chová velmi podobně, až je to nudné, leckdy i zarážející.

Nejvyšší koncentrace výbušných lístků se soustředila na jeho hlavě. Zemřít by tak pro Benjira byla záležitost okamžiku. Další podstatnou nevýhodou byl i fakt, že použít některou z technik, které snad měl Benjiro v rukávu sice možná stálo za pokus, avšak papír, který aktuálně obaloval jeho tělo byl připraven v případě, že se pokusí o jakoukoliv nepravost odsávat jeho chakru. Síla mého meitonu nespočívá v tom, že musím používat pečeť umístěnou na svém těle. Papír je součást mého já. Z papírového klonu už zbyla pouze hlava, která se však také rozpadla a jednotlivé papírky poletovaly vzduchem. Mé skutečné tělo, doposud skryté kdesi nad našimi hlavami nabralo formu. Benjiro si však toto mohl pouze domyslet, neboť měl oči zakryté. Znovu zaslechl hlas, který se ozýval kdesi za jeho hlavou.
"Byla snad nevědomost důvodem toho, že se právě připravuješ na smrt?" položila jsem mu jednoduchou otázku, neboť aktuálně jsem skutečně byla v pozici, kdy jsem mohla vést rozhovor. Možná byl jen zvědavý, a chtěl navštívit toto místo. Možná dostal od někoho úkol odtud přinést jeden ze svazků. Byla to snad jen zástěrka jak se Benjira zbavit? Podrobnosti tohoto příběhu jsem si však mohla zatím jenom domýšlet.