Sídlo klanu Takahashi

Dorazila jsem před hlavní bránu sídla a spokojeně si povzdechla. Škoda, že nemám čas se tady zdržet o trochu déle. Shi se ani nezastavovala, rovnou na pozemek prolétla vchodem, který se ve dne nechával otevřený a zavíral se až na noc.
S úsměvem na tváři jsem ji následovala, chvíli šla po cestičce a pak vyšla těch několik schodů. Otevřela jsem dveře a vpustila na místě poskakující tygřici dovnitř. Nejspíš se nemohla dočkat, až se konečně nají.
„Jsem doma!“ zavolala jsem na celý dům a rozhlédla se. Jakmile jsem se podívala znovu před sebe, už tam stál Wilson, tichý jako duch i se svým skromným úsměvem na tváři. A v rukou držel sbalenou malou brašnu.
Zakroutila jsem hlavou. „Jak jen to děláš, že o všem víš ještě před tím, než se sem dostanu?“ zeptala jsem se s širokým úsměvem na rtech a vděčně převzala malou tašku.
„Dáte si něco k jídlu?“ odpověděl mi místo toho otázkou. Povzdechla jsem si a odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji. Kdyžtak si vezmu něco cestou.“
Věnovala jsem mu ještě jeden úsměv a pak zavolala na Shi, že vyrážíme. Objevila se stejně rychle, jako odběhla. V zubech stále ještě držela kus syrového masa.
Společně jsme vyrazily k bráně a tygřice celou cestu žvýkala svojí svačinu.

Včera večer jsem se sotva došourala domů, okamžitě zapadla do postele a spala jako zabitá.

Probudila jsem se až pozdě odpoledne a nedalo se říct, že by se mi chtělo vstávat. Nakonec jsem ze sebe ale stáhla přikrývku, přehodila nohy přes okraj postele a se stále zavřenýma očima vstala. Až když jsem zakopla o cosi, co na zemi zanechala, s největší pravděpodobností, Shi, nakopla jsem si palec a málem skončila na zemi, rozlepila jsem víčka od sebe.
Zapadla jsem do koupelny, kde jsem provedla nějakou tu ''ranní'' hygienu a pak se šla dolů najíst. Wilson vypadal šťastný, že mě konečně vidí venku z postele, ale u tohohle muže člověk nikdy neví. Klidně se mohl usmívat jenom proto, že se mu povedly jeho pověstné skořicovo-oříškové sušenky.
Než jsem se vydala do kanceláře, poskládala jsem pečetě a přivolala jsem Shi. „No to je dost, že jsi mě konečně přivolala. Nevydržela bych tam už ani minutu!“ začala okamžitě lamentovat. Musela jsem se nad jejím chováním usmát.
Nakonec jsem přece jenom vyrazila do práce, i přes Wilsonovy námitky, že bych měla ještě odpočívat. Otevřela jsem vchodové dveře, pustila ven nejdříve Shi s Tenshim a teprve pak jsem vyšla i já. Leopard v zubech nesl jakousi ušmudlanou bílou věc, která nápadně připomínala jednorožce. Zajímalo mne, jestli ji s sebou tahá všude a pořád od té doby, co mu Kaomi řekla, že chce jednorožce. Podrbala jsem ho za ušima, přehodila si přes ramena plášť a vydala se na relativně krátkou cestu do kanceláře.

Tenshi dotáhl Kaomi až před dům. Zastavil se před otevřenou vstupní brankou, podíval se na blondýnku vedle sebe a pak se zase rozeběhl po pěšince až ke dveřím.
Zvedl nohu a svou velkou tlapou začal škrábat na dveře.

Po chvilce Tenshiho škrábání se dveře otevřely. Stál v nich asi 60-ti letý muž, šedovlasý a oblečený v nažehleném obleku. Na tváři měl výraz kamenné zdvořilosti. Když ale uviděl Tenshiho, oči mu roztály. Otevřel dveře a pustil ho dovnitř.
Pak se ostře podíval na Kaomi. Na chvíli to asi vypadalo, že ji dovnitř nepustí, ale nakonec ustoupil stranou. „Vítejte slečno. Mé jméno je Wilson,“ představil se s lehkou úklonou.

Došla jsem někam přibližně do půli cesty ke mně domů, když jsem pomocí lístků ve vesnici opět ucítila narušení bezpečnosti. ,To už si ale děláte...'
Něco jsem nesrozumitelně zabrblala a s lehce otráveným výrazem se otočila ke Shi. „Vyřiď to,“
Zadívala se na mě nespokojeně. Ani trochu se jí nelíbilo, že mi má dělat poskoka. Nakonec se ale otočila a odběhla pryč.
To už jsem došla k domu, prošla krátkou štěrkovou cestičkou a vystoupala tři schody ke dveřím. Nečekala jsem, jestli někdo přijde otevřít, prostě jsem vzala za kliku a pozvala Airis a Tatsua dovnitř.
„Tak o čem jste si chtěli popovídat?“ zeptala jsem se a odvedla je do jedné z místností s pohodlnými sedačkami.

Celou dobu jsem šel za Ayame a prohlížel jsem si vesnici. Když jsme došli k jejímu sídlu zatvářila se divně a poslala tu svoji čičinu někam pryč. Asi se něco děje a možná mě napadlo co by to mohlo být. Otázku jsem si však nechával pro sebe než nás zavedla do krásné místnosti s vážně hezkými sedačkami. "Někdo nás sledoval, že ano?" podíval jsem se na Ayame s úšklebkem a posadil jsem se do jedné ze sedaček. "Pokud je tomu tak. Radil bych aby jste opevnila vesnici a připravila se na evakuaci, jelikož jestli to jsou ti s kterými jsme bojovali předtím tak proti nim tady a ted nic nezmůžeme." Stále jsem si nechával svůj úšklebek na rtech který většinu lidí velice vytáčel. A přesně to mě bavilo.

Shi rychlostí blesku proběhla vesnicí až k domu. Nezastavila se před dvoukřídlými dveřmi, prostě jimi prolítla, čímž jednu stranu vyrvala z pantů a druhá měla namále.
Zabočila a vrhla do místnosti, kde jsem byla já s Tatsuem a Airis. „Reina...a tenhle týpek,“ řekla s vyplazeným jazykem tak, aby ji 'slyšeli' všichni. Vyskočila na sedačku, na které seděla Airis - úplně ignorující, že tam žena vůbec je - svalila se a zhluboka vydechla. Vážně, tohle běhání sem a tam ji zničí.
V tu chvíli do pokoje vběhl Wilson - tedy vběhl. Vkráčel tak rychle, jak mu to jeho komornický oblek dovoloval. Oči měl rozšířené zděšením, pravděpodobně z tak hrozného porušení pravidel chování. Přece kdo to kdy viděl, otevřít si sama dveře do svého vlastního domu. Chtě nechtě, vyvolalo mi to na tváři úšklebek.
Zamyšleně jsem si skousla spodní ret. Pak jsem luskla prsty a po lístcích poslala zprávu. Pokud hrozí nějaké nebezpečí, to nejcennější chci mít u sebe.
Wilson mezitím odspěchal pro kávu, ale ještě předtím se stihl zhrozit nad trestuhodným slovníkem slečny Airis.

Podíval jsem se na Airis. " Jop přesně tak to je, takže tedka máš na výběr." Zhruba jsem odhadl co se jí honí hlavou "Buď půjdeš s námi a možná to všichni přežijeme a nebo tady zůstaneš a umřeš. Myslím že moc na výběr nemáš." Poté proběhl dveřmi čičina a začala mluvit. Podíval jsem se na Ayame "Pokud chceme odejít měli by jsme to udělat brzy a samozřejmě za sebou nenechat žádné stopy. A určitě ne věci které by mohli použít proti nám." Po tom co jsem domluvil jsem na chvíli zavřel oči a přemýšlel. " Proč by riskovali to že zničí celou vesnici jenom kvůli dvoum lidem?" řekl jsem si pro sebe potichu ale dost na hlas aby to šlo slyšet. "Hmmmm zajímavé"

Wilson do místnosti nanosil snad všechnu kávu a sušenky, co jsme v domě měli. Když ho Airis požádala ještě o kakao, zatímco mnoho jiných by to už vzteky vzdalo, on se jenom lehce odklonil a zase odspěchal, aby se o okamžik později mohl vrátit s konvičkou horkého nápoje.
Ztracená v myšlenkách jsem lehce přikyvovala na všechno, co bylo řečeno. Pak jsem pohledem zabloudila na Sena a na...opici? co stála vedle něj. Nejdříve se tvářil hrozně naštvaně, pak se jeho výraz změnil na 'extrémně' nenápadný.
„Zdravím,“ kývla jsem na něj s upjatým úsměvem, který vzápětí zmizel, jako by tam nikdy nebyl. Snad jsem čekala, že nám Sen poví, co tady vlastně dělá.

Všichni se nějak vyjádřili k tomu co jsem řekl a já sem si trochu usrkl kávy kterou přinesl ten starší pán "Děkuji, je výborná." Řekl jsem s úsměvem na rtech tak jak mě to naučili. Potom jsem se podíval na tu opičí partu, která se mi vůbec nelíbila. "A vy jste kdo jestli se mohu zeptat?" Položil jsem jim otázku a čekal jsem jestli mi odpoví. Nevím jestli máme čas na nějaká klaunské představení s opicí.

Ani jsem nečekal na to jestli se všichni vyjádří nebo ne. Dokonce až sem šly slyšet pokřiky armády, která se dostala před Tsuki. Museli jsme jednat a to rychle. Naštěstí jsem věděl jak odsud. Podíval jsem se na Ayame "Mám způsob jak nás odsud dostat. Bohužel jenom nás pár co jsme zde v budově. Pokud s tím souhlasíte tak se odsud ještě možná dostaneme živý." Tentokrát už jsem to řekl s vážným výrazem bez úšklebku na tváři. Bylo mi jasné, že proti celé armádě nemáme šanci.