Hokáge monumenty

Nebylo to zrovna dlouho, co jsem byl zpátky v Konoze. Nikdy mě nějak nedojímala atmosféra vesnice, epický hrdinský návrat zpátky, stejně mě nikdo nevítal, ale ne, že by mě to nějak zajímalo. Dřív jsem Konohu miloval, teď už to pro mě bylo jen místo, kde jsem žil a vyrůstal, kde jsem prostě jen existoval. Nejradši bych jeden den odešel a procestoval celý Shinobi svět. Na vlastní pěst, jen tak, protože se mi zrovna chtělo.. Nikdy jsem moc o společnost nestál.
Proto jsem chodíval sem, jen tak seděl a pozoroval Konohu. Ať byl den nebo noc. rád jsem pozoroval životy všech těch lidí, jak se prolínali a ani o tom nevěděli. Rád jsem polemizoval a hodně přemýšlel. S rukama v kapsách a s pohledem upřeným do země můj pohled upoutala ale přítomnost někoho jiného.
Potichu jsem se přikradl blíž, no vlastně to zas až tak potichu nebylo a stoupl jsem si přímo nad ležící osobu. Chvíli jsem jí pozoroval, než jsem jí špičkou boty šťouchl do ramene, jak romantické. Ne, vážně, nikdy jsem nebyl slušný a už vůbec ne gentleman. Zelenovlasá dívka mě zjevně ignorovala, tak jsem to zkusil znovu. S lehce nadzvihlým obočím jsem pozoroval její výraz, pak se otočil a prostě šel zase dál, jako kdybych vůbec nezkoumal životní funkce dívky opodál před pár minutami.

Kdybych řekl, že jsem to, že se zvedne nečekal, tak bych kecal, samozřejmě, že jsem to čekal. To už jsem byl já, prostě jsem rád provokoval lidi. Většinou už je stačila vyprovokovat už jen samotná moje osoba a ten typický zvednutý povrchní koutek úst nahoru. Při koblize, která mě trefila do hlavy a kousek marmelády mi zůstal ve vlasech, jsem se otočil a snažil se mít stále stejně vážný a nezaujatý výraz, i když pohled na rozčílenou zelenovlásku mě vážně, ale vážně pobavil. Vypadala jako roztomile se vztekající skřítek. Bezvýrazně jsem jí pozoroval, modré oči si ji prohlédly od shora až dolů, každý detail, byla zašpiněná na pravé tváři, gesta v jejím obličeji. Byla roztomilá, to se jí muselo nechat. Ale něco mi vždycky radilo, nedat na první dojem. Pokrčil jsem rameny a aniž bych promluvil jsem ji dál pozoroval. Nepřetržitě, doslova mě fascinovalo, kolik energie v sobě má. Jakoby doslova kolem ní pulsovala.

Tahle situace ve mě vzbuzovala větší a větší zájem a vytáčet ji? To mě na tom všem bavilo snad naprosto nejvíc. Když přišla blíž, mohl jsem si ji prohlédnout ještě víc. Tentokrát ale vypadala hrozivě, doslova jí z očí sršely blesky. Upřímně jsem se fakt bavil! Ale nedal jsem to na sobě jako klasicky znát, když se rozčilovala, pohledem jsem sjel doprava, ne na ni, ale na Konohu a až pak jsem líně přetočil pohled zpátky na ní. Byl jsem zvyklý ignorovat zvýšený hlas a výhružky, odolal jsem pokušení zeptat se, jestli by mi to nezopakovala a chvíli jsem dál zarytě mlčel a přemýšlel, co vlastně na mě křičela. Došlo mi, že bych ale asi neměl takhle pozdě v noci vytáčet tuhle roztomilou zelenovlásku, jak já jí asi budu říkat.. Napadaly mě samé hrozné přezdívky, které se k jejímu čertímu obličeji zrovna moc nehodily. Vytáhl jsem ruku z kapsy, něco mě právě zaujalo na jejím obličeji, prstem jsem se rychle přiblížil a dotkl se jejího líčka a jemně setřel snad mikroskopický kousek cukru a džemu z koblihy, co po mě hodila, cítil jsem, jak sebou cukla, prst stáhl a strčil si ho do pusy. Jahodová, no jasně.
Pak jsem vytáhl z kapsy i druhou ruku a tu k ní natáhl.
"Jsem Ryuujin Sarutobi.. A ty?"
Představil jsem se, jako když se nechumelí, když už tak krásně vyhrožovala s tím, kdo je ona, tak se aspoň před smrtí představím. Zase jsem lehce pozvedl koutek úst nahoru, tak sebestředné!

Ani netušila, jak moc byla zvláštní! A že to se stávalo jen málokdy, obvykle jsem se nikomu nepředstavoval a už vůbec ho se zálibou neprovokoval tak, jako ji. Je pravda, že jsem tady ale pěkně tvrdě narazil. Její sladký obličejík mě doslova vynášel do oblak slávy, že jsem tuhle rozlícenou saň pokořil a zvítězil, ale ten můj klasický škleb, se změnil v hodně, ale opravdu hodně bolestnou grimasu. Čekal jsem nějaké lehké sevření křehké dívčiny, ale v tu chvíli jsem poznal, s jakým ďáblem si tu zahrávám. Nechtěl jsem skuhrat jak malé dítě, a už vůbec ne před ní, ale je pravda, že jsem nepříjemně sykl a bolestně přivřel oči. Jasně, Shinobi toho vydrží hodně, ale když vám jen tak zláme prsty? Vážně? Asi není tak nevinná.
"Ty.. "
Procedil jsem skrz pevně zaťaté zuby, ale radši už jsem dál mlčel. Nechtěl jsem se ještě proletět Konohou. Stále jsem zkoumal, jak to, že má takovou sílu, ale po chvíli jsem to vzdal, rychle se odtáhl, strčil ruku do kapsy a brblal si něco pod fousy, o malé mrše. Dál jsem se ale snažil hrát ten svůj povrchní výraz, teď už lehce zkřivený díky bolestně pulsující dlaně ve své kapse.
"Taky mě těší.."
Odvětil jsem po chvíli, už značně nepříjemně. Jen počkej, budu si tě držet dál od těla a budu tě mega trucovitě ignorovat Kdyby to tak viděla Kibo, ta by se mi vysmála!
"Co tu děláš takhle pozdě sama?"
Jasně, nebyla malé dítě, aby potřebovala dozor, jak se o sebe sama umí postarat jsem dost jasně poznal na vlastní kůži, ale musel jsem se dostat z té trapné situace, kdy mě v podstatě dostala holka jediným stisknutím dlaně. Takže jsem si dřepnul na zem do tureckého sedu a rezignovaně mluvil do větru, teda.. na Taigu.
Jedno se jí ale musí uznat.. Rozhodně mě zaujala!

"Aspoň, že nejsi stařenka v perníkové chaloupce, to bych už asi neunesl"
Pronesl jsem tiše, spíš jen tak zamumlal, stále jsem byl totiž děsně uražený a myslím, že jeden bonbon to opravdu nespraví, čehož si mohla hned všimnout, když jsem se zamračil a zavrtěl hlavou. To otrávené bych jí moc nevěřil po tom, co mi předvedla! Nakonec jsem sebou plácl na zem, držel si poraněnou ruku, která už vlastně ani tolik nebolela, ale jen tak pro efekt!
"Ještě, žes mi nezlomila nos, to už bych jich moc na orlí skobu nesbalil"
Evidentně se mi vrátila nálada i ironie do hlasu, ale pořád jsem na ní byl výsostně uražený. Dobře, já jsem si začal, ale koho to zajímá? Ležel jsem tak na zemi, chvíli pozoroval Taigu, její nepřirozenou barvu vlasů, očí, zářivý úsměv, na který jí už znovu neskočím. Ale je divné, že zrovna ona mi ve vesnici utekla.. Je nepřehlédnutelná. Nevím, co mě stále nutilo se na ní dívat a vlastně mi ani nevadilo být v její přítomnosti. Zvláštní.. Jindy bych už balil saky paky.
Hotová romantika, bonbóny, hvězdy nad hlavou, krásný výhled.. Ne, tohle neni blbej romantickej film.
"Ne, neboj, nezačnu mluvit o tom, že máš hezký oči, a že nahoře jsou hvězdičky, za prvé, neznám ani jedno souhvězdí a za druhé, moc na tohle nejsem.." Spravit si ego něčím přece musím! Vlastně, v životě jsem toho nenapovídal tolik, jako v těhle pár chvílích. Radši jsem proto zmlknul a dál sledoval noční oblohu. Proč jsem to dělal? Jen tak. Já vlastně nikdy nedělám věci, co dávají nějaký smysl.

Klon
Jeden z klonu s aktivnim Byakuganem dorazil az na Monumenty no spise kvuli vyhledu na vesnici a zlepseni hledani v urcite oblasti ale zde byly dve osoby jedna mohla byt tou kterou hledam. Klon se mirne uklonil obema a ppak spustil k te divce."Pokud jste Taiga Uzumaki mam vam preda zpravu ze se mate neprodlene dostavit do kancelare Hokageho." Jakmile muj klon splnil co mel tak se ozvalo Puf a zmizel.

Dál jsem jen ležel a sledoval oblohu, občas se jen pousmál, když jsem slyšel, jak si ze mě jasně opět utahovala. Nikdy jsem netušil, že potkám člověka, který bude mít tolik společného jako já. Dobře, možná byla úplně jiná, energetická, vysmátá, což já jsem byl jen málokdy, ale rozhodně byla stejně zlomyslná a lámání srdcí jí bavilo snad víc než mě. Nevím, čím mě tak fascinovala, možná proto, že i po tom všem se se mnou pořád baví.
"Pochovat v náručí by nebylo na škodu.. "
Pronesl jsem, do hlasu se mi opět vracela ztracená jistota. Dál jsem jí jen nechal mluvit a s odpovědí si dával na čas. Proč? Ne, že bych ji ignoroval nebo to dělal schválně, jen jsem prostě dost často nemluvil nebo nedělal věci, co se mi zrovna nechtěly.
"Původně jsem měl namířeno za Hokagem, pak jsem si ale řekl, že se mi tam vlastně vůbec nechce, tak jsem skončil tady, vždycky jsem tu vlastně skončil..." Pokrčil jsem rameny, ne nadarmo jsem byl všemi známý flegmatik. Hlášení z mise, vždy dáno pozdě, díky bohu, že mi zatím nepřiřadili žádný tým! Doma mě nic nečekalo, tam kam se hrnout?
Upřímně, moc mě ani nezajímalo, co ta malá zelenovláska je za hodnost nebo jak je známá. Pro mě to byl člověk jako žádný jiný, i když vlastně, momentálně zajímavější než všichni ostatní. I kdyby tu přede mnou seděla samotná bohyně, asi bych se choval stejně. Možná proto jsem tu s ní zůstával. Její přítomnost mě těšila. Ale radši jsem dál mlčel, vážně jsem nechtěl přijít s dalšími zlámanými končetinami.
"Taiga.." Pohrával jsem si s jejím jménem na jazyku.
"Víš, že si hodně zajímavá.." Asi jí přišlo zvláštní, proč jí to říkám, možná jsem to spíš říkal sám sobě, ale je pravda, že to pro mě znamenalo hodně.
Potom nám tu rádoby romantiku někdo překazil, vyšvihl jsem se do sedu, líně se protáhl a pohled líně přetočil na osobu co přišla, jen jsem na ni kývnul, ale jakmile se začala zajímat o někoho jiného než o mě, pohled jsem přetočil zase zpátky. Poslouchal jsem jen napůl ucha, ale zpráva o Hokagovi mě zaujala.
Kancelář? Tam jsem měl stejně namířeno.

"Bohužel.." Přitakal jsem, ne nijak nadšeně. Nevypadala, že jí by dělalo problém jít kamkoliv. To asi jen já měl tak trochu jiný pohled na svět, trochu černobílý a všední..
Vstal jsem, ne zrovna dobrovolně a jako úplně klasicky zabořil ruce do kapes. Je pravda, že se mi do kanceláře Hokageho chtělo teda vážně, co nejmíň. Radši byl pomáhal babče chytat kočku než jít do kanclu. Takže jsem se jen na Taigu pousmál, spíš jen opět zvedl tak arogantně pravý koutek a naposledy se podíval na monumenty. Pak jsem se ztratil ve víru vesnice, stejně jako každý jiný.

Přesun.