Říčka v okolí Otogakure

First topic message reminder :

Poklidné místo, kde málokdy potkáte živáčka. Co se týče vegetace, nalezneme tu spíše křoviny a traviny, než stromy tyčící se do nebes. Zajímavé je rozmístění různých skalek na kterých se daří neobvyklým skalničkám.

"To že bude tělo pojištěné, jsme se nedomluvili," přimhouřil jsem obě oči. "Shijin, zkontroluj ji takto, už to chci mít, co nejdřív za sebou," není radno si zahrávat s Kinjutsu. A něco horšího mě čekalo v Konoze.

Spolkla jsem veškeré odpovědi.
"Rozkaz, Hokage-sama," odvětila jsem prostě.
Bez emocí. Ale uvnitř mě to pořádně vřelo, i když jsem se sama snažila si to nepřiznávat. Přistoupila jsem blíž k ní a věděla, že ten muž mě v tu chvíli sleduje. Nelíbilo se mi to. Nesnášela jsem jeho pohled už ve chvíli, kdy jsem neznala jeho tvář.
Přestože jsem viděla, že dýchá, zkontrolovala jsem tep. Pravidelný. V pořádku. Na malou chvíli mi kolem očí vystoupily žíly. Chakra v pořádku. Jen zkrátka nebyla vzhůru, ačkoli právě to jsem chtěla nejvíc. Ještě mě napadlo jedno. Během vteřiny jsem změnila účel zkoumání sestřina těla a podívala se skrze ni až pod Otokageho masku. Zapamatuji si jeho obličej. A jednou, jednou mu to vrátím. Zřejmě si na skrývání dával záležet až příliš a přesto k sobě pustil Hyuugu. Deaktivovala jsem Byakugan. Odhrnula sestře pramen vlasů, který jí nevhodně spadal do obličeje a s nespokojeným výrazem jsem se zase vzdálila. Jeho obličej nikdy nezapomenu.
Nikdy.

Mikomi byla v pořádku. Oddechl jsem si.
"Není třeba, Kotoamatsukami ji dokáže vymanit z mé kontroly a překryje ovládání edo tensei.." se zamračeným výrazem jsem se na něj podíval a pak se znovu podíval na "spící" Reinu. Zavřel jsem normální oko a podíval se na ni sharinganem. Soustředil jsem do něj čakru a sharingan se zatočil a změnil svůj vzhled.
"Kotoamatsukami!"
"Poslouchej Otokageho a využívej svoji sílu jen za účelem ochrany Otogakure. Skrývej svou identitu a odteď, jsi ANBU Otogakure." promluvil jsem k ní. Musela poslechnout, neměla na výběr. Přece jenom, to bylo nejsilnější genjutsu na světě.
"Teď pusťe Mikomi," zavrčel jsem a podíval se na Otokageho.

Napřímila jsem se. Jak řekl Hokage, teď byl čas pustit mou sestru. Čekala jsem na sebemenší projev zrady, skoro jsem ji mohla nahmatat ve vzduchu. Paranoia. Určitě se ze mě stává paranoidní člověk!
Skousla jsem spodní ret. Jen jsem čekala. Každá vteřina navíc byla příliš.

Než někdo stačil říct jediné slovo, klečela jsem u své sestry. Nějak jsem nevěděla, co teď. Potřebovala jsem ji pořádně prohlédnout, i když jsem věděla, že to mi umožní až doma. A především - už ji nikdy nikomu nedám.
S němou otázkou na rtech jsem zvedla pohled k Hokagemu. Mohl si to vyložit, jak chtěl. Já jen chtěla vědět, co přesně bude dál. Jestli se k jejímu přenosu využije rychlých kunaiů, či zda má v plánu něco jiného.

"Musím se vrátit do Konohy, je v nebezpečí. Stalo se toho hodně, když jste byli pryč.." překryl jsem si čelenkou sharingan.
"Všichni, jak tu jste.." otočil jsem se kolem své vlastní osy a pohlédl na všechny přítomné. Na každého zvlášť. "To, co se stalo, se nikdo nedozví, nikdo..." řekl jsem obzvlášť přísně a autoritativně. "Dnes to oznámím Mizukage a poté Itachimu, to budou poslední lidé, kteří se o tom dozvědí. Odpočiňte si a vraťte se do Konohy a Allii, postarej se o Mikomi a přenes ji na Katsuyu..." dodal jsem. "Ať Vás provází síla," zaznělo naposledy z mých úst a už jsem byl pryč.

Zamrazilo mě.
"Děkuji," usmála jsem se na Alliiho, aniž bych se dále vyjadřovala ke slovům Hokageho.
Najednou jsem byla klidnější.
"Opravdu ráda už bych odtud zmizela."
I přesto, že zněl můj hlas klidněji, jsem ze sestry nespouštěla pohled ani ne vteřinu. "A pokud je Konoha v nebezpečí, máme o důvod víc, nezůstávat tu ani o minutu déle, než je nutné."

Úsměv jsem samozřejmě věnovala i zbylým dvěma účastníkům mise. A pak už jsem zase nehnula pohled od sestry.
Moje. Moje. Moje! Jenom moje.
Zahnala jsem majetnickou část své povahy někam do háje a následovala je na cestě zpět do Konohy.

//Přesun

Bola som už po zvyšok rozhovoru a dohadu ticho. Keď som znova uvidela Reinu, mala som menšiu chuť prerazi´t jej lebkou jednu z mojich kíb. Následne sa však všetci let otočili a odiśli. Ja som odkráčala tiež. Pozerala som sa na chrbát Shijin a po ceste som dokonca začala trocha nespokojne vrčať. Konoha mala problémy.. he?.. a to sme chceli aspoň jeden blbý deň stráviť v pokoji. Čo sa dalo robiť..
(presun)

Celou dobu jsem jen nečinně stál na místě a nic neříkal. To co se odehrálo pak, tak tomu jen z těží uvěřím. Opravdu se to stalo? Takže ona vyprovokuje válku a pak ji zase přivedeme zpět? Byl jsem plný vzteku, ale raději nic neříkal. Naštěstí máme Mikomi zpátky. Pak zavelel Assasin, abychom se vrátili do Konohy. Skočil jsem na nejbližší vodu a poskládal pár pečetí. Mizu no jikuukan. V ten moment jsem byl pryč.(přesun)

Bylo to snad poprvé, co bych misi nejraději odmítla. Ale rozkaz byl rozkaz. Vytvořila jsem malého draka, kterého jsem nasměrovala na místo, kde byla Killunia, věděla jsem, že drak ji najde celkem rychle. Měl ji přivézt zpět. Pak přišla ta druhá fáze. Klon. vytvořila jsem krystalického klona.
" Údolí konce. Bude tam Mizukage." původně jsem chtěla použít projekci, ale na to bych potřebovala čas, který nemám. Klon se pomalým tempem tedy vydal do Údolí konce.
Teď už jen sehnat lidi na útok Kumo. Přemýšlela jsem jak se skryju. Napadlo mě vzít na sebe podobu Kisukeho Uchihy. Všude je známí, ale aby potom neútočil by bylo divné. No uvidíme, co se dá dělat. Vydala jsem se zpět ke cvičišti.

(přesun)