Údoli před Iwou

Nakonec jsem to byl já, kdo přebrodil řeku a šel po druhém břehu. Zezačátku to šlo dobře, ale blíže k prameni řeky se údolí stávalo neprůchodnější a jednou jsem zjistili, že jsem několik desítek metrů za úrovní, na které jsme se měli setkat, musel jsem tedy zrychlit. Snažil jsem se o tichý pohyb, i když mezi větvemi a keři to moc nešlo.

Konečně jsem trošku popoběhl a mohl odpovědět gestem těm dvěma přes řeku. Ta se ztenčovala a už z ní byla jen taková bystřina. Nakonec jsme došli ke skalám, ve kterých by mohl být začátek a tudíž místo naší mise. Přikrčil jsem se a podíval se okolo, jestli jsou zde nějaké stopy. Vysoká tráva toho dost zakrývala, ale za poslední dva dny tu nikdo nešel, soudě podle toho, že nepršelo a tráva nebyla polehaná. Naznačil jsem gestem a značně pomaleji jsem pokračoval dál.

Hneď ako som vyšiel na viditeľné miesto, zazrel som, ako kýva Ken.
*Hurááá máme to.
Pomyslel som si a prebehol som k nemu. Samozrejme som kývol aj na Takeshiho, aby šiel. Hneď potom ako zas vyšiel z tej väčšej trávy a toho lesíka a podobného porastu, ktorý tu rástol.
"Dobrá práca Ken."
Povedal som a čakal, kým ma zavedie k tomu prameňu.

Na nic jsem nečekal a obezřetně jsem došel k nim. "Tak nebudeme na nic čekat, ne?" řekl jsem a vyndal váček s práškem. Ještě jednou jsem se rozhlédl a vysypal ho do řeky.

Když Konožští přidali ještě svou látku, věděl jsem, že je hotovo. "Rád jsem vás poznal. Vyřiďte vašemu kagemu pozdravy ze Suny a těším se na další spolupráci." odpověděl jsem a vydal se už svou cestou zpět do Suny.

//přesun

Odchádzal som od brány Iwy, a išiel som tak dlho, až kým nepadla na údolie tma. Išiel som mimo cesty tak, aby som mal čo najväčšie súkromie. Nachádzal som sa ďaleko od územia Iwy a preto som dúfal, že ma tu snáď nikto nezastihne. Zložil som si z chrbta batoh, položil ho na zem a v duchu ďakoval, že boli posledné dni suché, a na zemi nieje blato. Vybral som si pár instantných jedál, no neodvažoval som sa zakladať oheň, aby ma niekto nezbadal. Takto som sa až dosýta najedol sardiniek, a podobných hlúpostí, ak sa z toho teda dosýta najesť vôbec dá, a pomaly som si v mysli rozobral svoj plán. Kedže som bol blízko Iwy a mal som čas poriadne si prezrieť hradby, vedel som presne čo spravím...Prázdnu plechovku od jedla som položil na zem vedľa seba a s pomocou oceľového drôtu som si spravil provizorný bezpečnostný systém. Ak by niekto narazil do lanka, ktorého tu bolo veľa, plechovka by spadla a zobudila ma. Samozrejme som do nej nezabudol dať malé kamienky, aby vytvorila nejaký hluk. Následne som si na zem rozprestrel malú deku a pokúsil sa čo najrýchlejšie zaspať.

Zobudil som sa skoro ráno a aj keď som toho veľa nenaspal, necítil som sa unavený. Možno to bolo z nervozity, ktorú som pociťoval odkedy sme vyrazili smerom k Iwe. Ale na tú som si už dávno zvykol. Vybalil som si ďalšiu kozervu a s dobrým pocitom, že som si nezabudol zobrať aspoň tento pokrm, som zbalil všetky veci, čo po mne zostali a zahladil stopy. Teraz som potreboval už len čakať..Čakal som, oddychoval som, nudil som sa, premýšľal som o misii, až nakoniec prišiel ten správny čas. Včera som si pri bráne všimol, že sa stráže striedajú o tretej hodine. Vtedy ich pozornosť poľaví najviac a ja tak mám šancu dostať sa do Iwagakure. Ďalšia vec, ktorú som si všimol bola, že Iwa bola obohnaná len hrubými hradbami. Nezbadal som nič, čo by aspoň vzdialene pripomínalo bariéru a to som mal v oblasti ninjutsu veľa znalostí. Keď sa pomaly blížila tretia hodina postavil som sa a vyrazil smerom k Iwe. Išiel som približne hodinu, až som došiel na miesto, odkiaľ už bol dohľad na obrovské hradby Iwy. V mysli som si predstavil rozlohu Iwy a modlil sa, aby som sa trafil. Zašiel som za najväčší krík, aký som v oblasti videl a pomaly, aby som nezlomil nejaké vetvičky som sa k nemu pritlačil. Spravil som pár pečatí,"Doton: Moguragakure no jutsu..." Potichu som zašepkal techniku a pomaly som sa prepadol do zeme ako do tekutého piesku. Moja zásoba čakry bola pomerne veľká a preto som sa odvážil cestovať aj na takú veľkú vzdialenosť. Zahĺbil som sa hlbšie pod zem, aby ma neprekvapili nejaké základy obrovských hradieb. Takto ukrytý pod zemou som sa preryl ako krtko až do Iwy. Ako som správne odhadol, nezabránila mi v tom žiadna bariéra. Pod zemou sa veľmi ťažko odhadovala vzdialenosť, ktorú som už urazil, ale vedel som, že čoskoro by som sa mal nachádzať niekde v strede Iwagakure. V tomto domnení som  pomaly začal stúpať k "hladine". Táto technika bola veľmi šikovná. Žiadna špina sa na mňa nenalepila a pohyboval som sa úplne nehlučne. No nechcel som tu stráviť veľa času, aby ma náhodou niekto nezahliadol. Keď som sa blížil k povrchu a naozaj, že bol už blízko, začul som hlasy, pravdepodobne vesničanov. Odišiel som od nich na pár metrov, na miesto kde bolo ticho a dokonale prezlečený za žoldáka som nepotreboval ani používať Henge. Podobne ako na začiatku cesty som vynoril zo zeme hlavu a uistil sa, že som za nejakou budovou. Potom som už len vyšiel celý, zrušil techinku a otrepal sa od kúskov zeminy...
//presun

https://www.youtube.com/watch?v=Q2aM5btBLVU

Faito Dansaku

Pomalu jsem se probouzel a mé oči si zvykaly na temnotu.
"Faito!" zněl mi v uších hlas a tělo mělo pocit, jako by se mělo rozervat.
"Faito probuď se!"
Znovu a znovu se ozýval ženský hlas v mé hlavě. Místnost se rozzářila a já jsem zjistil, že jsem připoután mocnými pečetěmi do kleku a před sebou mám... sebe samého?
Hleděl jsem na svůj protějšek a přemýšlel jsem, co to má znamenat.
"Tolik lidí jsi poslal na smrt, Faito. Vůbec ses nezměnil..." Promluvil ženský hlas a já si pomalu začal vzpomínat, komu patří. Chtěl jsem promluvit, ale náhubek z tmavé kůže mi to nedovolil.
"Jsi slaboch, Faito! Tvrdíš, jak chceš pomáhat a přitom ti jde jen o vlastní slávu!"
Kývl jsem. Bylo to tak. Dnes jsem nechal zemřít spoustu nevinných, protože jsem cítil zradu jednoho člověka, který ani nebyl z té vesnice, která už nade mnou nejspíš tiše hoří.
Můj protějšek otevřel oči. Ty jeho byly podlité krví. Ty jeho měly v sobě zášť, nenávist, zlobu, pohrdání. Pohled, kterým jsem se vždy chtěl dívat na své nepřátele, ale nikdy jsem nemohl. Vždy jsem se musel schovávat za maskou nečitelnosti a přetvářky. Přede mnou sedělo mé vnitřní já. Dokonalý obraz mého srdce.
Jeho oči začaly zářit a mé srdce pojala neskutečná agonie. Taková, které se nemůže rovnat nic pozemského. Navenek jsem se nehýbal, uvnitř jsem sse ale svíjel v bolestech.
Před očima se mi míhaly obrazy z mého života. Cítil jsem, že i přes techniku zmrtvýchvstání jsem na pokraji života. Že balancuji nad temnou řekou a stačí jediný chybný krok, jediné popostrčení, abych navždy zmizel v hlubinách...
"Faito! Ty nejsi zlý. Všichni to vědí. Mír už je na dosah a ty to víš! Víš, co musíš udělat, aby byl alespoň chvíli klid! Musíš  porazit toho, koho se všichni bojí..."
Cítil jsem její dech na svém krku a při každém slově mě spaloval neutuchající žár.
Nemohu ho porazit! Neznám ho! Neviděl jsem ho, záznamů je málo! snažil jsem se myslet na tato slova.
"Tak ho neporážej. Zab ho! Zab ho, jako jsi to udělal s tou d*vkou Kanou! Podřízni ho jako podsvinče, ale tentokrát neudělej žádnou chybu. Řeknu ti, jak na to. Pomůžu ti zesílit na tento jediný okamžik. Na okamžik, který změní život tobě i ostatním. A ty mě pak budeš milovat do konce života. Usedneš k mému hrobu a zůstaneš se mnou na věky věků..."
Zarazil jsem se. Byla to velká daň.
Skutečně to dokážeš?
Hltal jsem svůj protějšek pohledem a v mých očích bylo vidět odhodlání.
...Dobrá. Život za život. Odčiním tak vše, co jsem odčinit měl. Ukážu světu, že legendy nejsou jen v historických svitcích. Pomoz mi, Nanami... Pomoz mi...

Od té doby jsem prožíval neuvěřitelná muka. Mé vnitřní já mě spalovalo za každou myšlenku, za každý vjem. Společně jsme plánovali cestu k němu. Společně jsme skládali krok za krokem jeho likvidaci a to, co bude pak. Přišlo mi to jako deset tisíc let. Mé tělo bylo rozpraskané a staré, každá má kost byla rozdrcena alespoň stotisíckrát, mé vnitřnosti se pálily a mé oči krvácely. A budou krvácet dál, dokud...
Dokud někdo nepřijde a nevzbudí mě z noční múry, ve které jsem se ocitl...

https://www.youtube.com/watch?v=X8j9H7h89is

Faito

Znovu jsem se probral. Přede mnou stál Madara. Ve jeho očích zářil Rinnegan, ale hlas Nanami mě ujišťoval, že jsem stále vězněn.
"Pamatuj, cos četl o sférách Rinneganu, Faito. Věc první: Madara nesmí zjistit, že mu jdeš po krku. Nesmí tě prozradit jediná myšlenka, jediný pohyb, jediná grimasa či jen jiskra v oku. NIC na tobě nesmí být poznat... Teď se mu podívej zblízka do očí a řekni, že ho nejdeš zabít..."
Díval jsem se na Madaru. Hlavou mi probleskla myšlenka, ale vykřiknout jsem ji nemohl.
Zato jsem pocítil ohromnou bolest na hrudi.
"Špatně! Madara nesmí vědět, co je v tvé hlavě. Když k němu přijdeš, musíš být úplně bez emocí a bez myšlenek. Tvá myšlenka na zabití musí přijít vteřinu potom, co mu setneš hlavu, ne dřív! Pamatuj si to, má lásko..."
Chtěl jsem kývnout, ale nešlo to. Chtěl jsem se na ni otočit a alespoň jednou ji spatřit... Nešlo to.
Ponořil jsem se tedy do prázdnoty a zadíval se Madarovi přímo do očí.
Kolem mě se začaly promítat obrazy mého života. Krásné i strašné.
Slyšel jsem radostný smích matky, když jsem složil chuuninské zkoušky. Slyšel jsem brekot malých dětí, které byly masakrovány při útoku na Kiri. Slyšel jsem poslední slova Mizukageho, kterému jsem vrážel katanu do srdce a cítil jsem na rtech polibek Reiny, než mne nadobro zavrhla, slyšel jsem laškování Mikomi Hyuugy v mé kanceláři.
Já si toho ale nevšímal. Nesměl jsem pomyslet na jedinou věc. Byla to ta nejtěžší zkouška, kterou jsem v životě podstoupil, a já ji musel zvládnout, abych ve světě nastolil mír...

A bylo to tu... mise nejvyšší důležitosti, ta, na kterou jsem celý život čekal, ale zároveň i doufal, že nikdy nenastane. Záchrana vůdce vesnice, samotného Mizukageho. Neúspěch nepřicházel v úvahu.
Spolu s Kenjim jsme v poměrně krátkém čase překonali vzdálenost mezi Zemí Čaje a Iwagakure, i když to byla cesta náročná a vyčerpávající.
Po cestě jsme se nikde moc nezdržovali, putovali jsme v naprostém utajení a snažili jsme se vyhnout velkým vesnicím. Pokud bylo třeba něco koupit(k jídlu, nebo k pití), vždy jsem použil Henge no Jutsu(přeměnil jsem se na černocha v cesťáckejch hadrech), abych zakryl svůj původ a s nikým jsem se nevykecával.
Žádné zvláštní problémy po cestě nenastali a když jsme se konečně dostali na místo určení, vstup do jeskynního komplexu Iwi, narazili jsme tam na dalšího ANBU. Podle velikosti jsem věděl, že je to skutečná devítka, Akuma. Podrbal jsem se na hlavě a přemejšlel jsem, jak Shirovi(Kenjimu) vysvětlím, že jsem si popletl čísla a ve skutečnosti jsem čtyřka... Ale dokud na to nepřijde řeč, neměl jsem v plánu to zatím rozebírat. A teď rozhodně čas na řeči nebyl.
Hned co jsme se sešli a porovnali si informace, které jsme dostali, jsme vstoupili do komplexu. Okamžitě se mi vybavili vzpomínky z prvního útoku na Iwu. V podobných chodbách padlo mnoho našich schopných shinobi, měl jsem tušení, že jedním z nich byl i Akumův dobrý přítel. Nechtěl jsem to teď ale vytahovat. Všichni jsme se museli soustředit na náš úkol. Najít Mizukageho a dovést ho v pořádku zpět do vesnice.
Začalo pátrání, ale téměř okamžitě jsme zavrhli možnost se rozdělit. Pokud proti nám stálo něco, s čím si neporadil ani Faito Dansaku, který je navíc i edo tensei... moment, tak to nevypadá moc dobře. Ale rozkaz je rozkaz a každý z nás, byl jistě ochotný položit život za našeho vůdce. V jednotě je síla, společně to určitě dokážem.
Měl jsem z té jeskyně smíšené pocity. První byl, že mě to tu sr*lo. Zima a vlhko mi zalejzalo pod kůži, otupovali mi smysly a ta tma... ta tomu taky moc nepřispívala. Další pocit byla úzkost. Né že by mi vadili těsný prostory, ale todle úzký bludišťátko. Furt jako by mi říkalo "už se odsud nikdy nedostaneš!". Opravdu nepříjemné. No a poslední věc byl pocit, že ten komplex snad nemá konec... a teď už ani začátek, protože jsem pochyboval o tom, že bych ho našel.

Trvalo nám to, na můj vkus, opravdu dlouho, ale když jsme konečně začali nacházet bílá vlákna, svitla nám naděje. A přeci, o pár metrů dál, jsme vstoupili do jeskyně, kde jsme uviděli Mizukageho, jak klečí naproti... Mizukagemu?
"Co to sakra je?" Dotkl jsem se jednoho z vláken a jeden z Kagů na mě hodil pohled, z kterého mi tuhla krev v žilách. Ztěžka jsem polkl a stál tam, jako opařený. Z vytržení mě ale probral cizí pohyb. Z pilířů, které Faita podpírali, se začali tvořit... naše kopie?!
Okamžitě jsem tasil meč do pravé ruky a odskočil jsem si dozadu. Můj dvojník tasil také, ale naopak se řítil na mě. Couval jsem pomaleji, než se na mě řítil... a pak to přišlo... střet!

https://www.youtube.com/watch?v=d6KU3FsOlr8

Naše meče se vždy setkali jen na malinký zlomek sekundy. Jeho šermířskými schopnostmi jsem byl naprosto zaskočen, nikdy předtím, jsem se s ničím podobný nesetkal, ale přeci mi to bylo jaksi povědomé. Sekal po mně tak rychle, že jsem nestíhal nic jiného než vykrývat a ustupovat. Dva rychlé seky na klíční kosti, bodnutí na žebra, táhlý sek šikmo nahoru. Jen, tak, tak, jsem stíhal mečem odklánět jeho útoky.
Všiml jsem si, že mě chodbou zatlačil úplně někam jinam, oddělil mě od ostatních.
Co je to sakra za techniku?! Nějaký pošahaný woodoo?! Proč vypadá jako já?!
Chyba! Jen na chvíli jsem se přestal soustředit, zamyslel jsem se a dvojník mě hned kopnul pod koleno, tak, že mě donutil si na něj kleknou a když jsem mu mečem zablokoval čepel, aby mě nemohl seknout, vedl úder volnou rukou na moji hlavu a hned jak jsem ho chytil za zápěstí, kopl mě patou do hrudníku a já se svalil na zem. V tom pohybu, jsem ale dál pokračoval, až do kotoulu vzad a hned jsem zase stál na nohou, právě včas, abych uhnul jeho bodnutí.
"Co si sakra zač?!"
Následoval další střet, ve kterém měl trochu na vrch. V těchto situacích jsem měl ale svoje eso v rukávu. Připravil jsem se na přesunutí váhy z jedné nohy na druhou a na vyměnění střehu. Hned jak se naše čepele znovu potkali, zatlačil jsem na něj, aby naše meče nešli od sebe a já mu ho blokoval, sáhl jsem levou rukou pro druhý meč a pohybem celého těla jsem po něm seknul(posunul jsem i levou nohu dopředu). Byl celý odkrytý, neměl to čekat, měl jsem ho seknout do podpaží, kde má mezeru v brnění... ale to se nestalo. Ještě než jsem vytáhl celý meč z pochvy, jeho volnou rukou mě chytl za zápěstí a dal mi hlavičku na kořen nosu. Naštěstí jsem stihl trochu sklonit hlavu, takže to bylo čelo na čelo, ale znova mě to povalilo na zem a tentokrát už jsem byl trochu v mrákotách. On ale očividně taky, protože nebodal... nebo možná... Co když nebodnul schválně? Věděl, že když je takhle rozhozenej, nemusel by bodnout přesně a kdyby se netrefil, hned bych mu nasadil páku na ruku a zlomil mu ji... Jako by předvídal každej můj pohyb. Nejspíš maj i naše zkušenosti a dovednosti... Odkulil jsem se stranou právě včas, abych se vyhnul letícímu kunai. TUŠIL SEM TO!

https://www.youtube.com/watch?v=TJzxpmOogqg

Vyškrábal jsem se na nohy, abych mohl blokovat sérii jeho dalších úderů. Tentokrát měl i on dva meče. Seknul levým mečem po rameni, já jsem ho pravým odklonil a levým jsem mu bodnul do středu hrudníku, on odklonil pravým a z toho přešel do seku, šikmo nahoru, přes můj hrudník. Já tam nastavil pravý meč a odskočil jsem dozadu. On mě nenechal moc ustupovat, znovu na mě dorážel a zlačil mě dozadu. Proč nemůžu převzít iniciativu?... Na chvíli jsem se soustředil jen na obranu a u toho trochu přemýšlel. Dvojník znovu zkusil kop na koleno, ale já jsem mu nastavil holeň a vykryl jsem. ...On to má v hlavě všechno srovnané. Ví o mě všechno, nepotřebuje si nic zjišťovat. Já se furt stahuju a analizuju jeho schopnosti, to je chyba! Jsou to moje schopnosti! Znám je nejlíp! Nezjistim nic víc, než už dávno vím. Sám na sebe jsem v hlavě křičel a nadával si, abych si dodal trochu morálky.
V nestřežený okamžik jsem přesunul váhu na přední nohu a zadní nohou jsem kopl dvojníka do podbřišku. Rána to nebyla bolestivá, ale posunula ho o kus dozadu. Toho jsem využil a udělal jsem rychlý výpad pravým mečem. On se natočil v bocích a mě se meč jen neškodně sklouzl po jeho brnění. Jen, tak, tak, se mi podařilo druhým mečem odklonit jeho dva seky naráz, přičemž se mi jeho druhý meč sklouzl po špičce ostří a zastavil se až o můj nátepník pravé ruky. Shunshinem jsem se dostal dál od něj a hodil jsem na zem dýmovnici.
Potřeboval jsem pauzu. Musel jsem si všechno utřídit v hlavě, ale nebyl čas na odpočívání. Jen matně jsem si ze souboje uvědomoval, kde se právě teď nacházím. V krápníkové jeskyni. Krápníky vytvořili perfektní možnost pro úkryty.
Přecházel jsem od jednoho krápníku k druhému, snažil jsem se držet se co nejdál od místa posledního střetu. Meče jsem zatasil a místo nich jsem vytáhl luk a šípy. Založil jsem šíp do tětivy a natáhl.
Vždycky jsem vykoukl z poza krápníku, rozhlédl se a přesunu se k jinému. Kde sakra může být?! Vystrčil jsem hlavu a najednou mi něco prosvištělo těsně před nosem. Přikrčil jsem se a vypálil na místo, odkud to vyletělo. Zahlédl jsem jen šmouhu, jak se schovává za krápník a můj šíp se zabořil do prostějšího stalagmitu. Tak takhle ty... 19/19 Pomyslel jsem si a znovu jsem se přesunul.
Vždycky když jsem uviděl, jak se někde něco mihlo, vypálil jsem tam, skryl jsem se před letícím šípem a když jsem na tom místě číhal, už jsem nikoho nezahlédl a musel jsem se přesunou. Pořád jsem si v hlavě počítal. 18/19, 18/18, 18/17... počet vypálených šípů. Mích a jeho. Věděl jsem, že o ty skály se budou hroty lámat a tupit, takže žádný s šípů nepůjde použít dvakrát... nebo alespoň neprojde brněním.
Celé to bylo o tom, kdo vystřelí jako první poslední šíp(pokud se ani jeden do té doby nezasáhneme). Přiblížit se totiž k tomu se zbylým šípem, bude nesmírně nebezpečné.
S tím jak šípy v toulcích mizely, se snižovala i frekvence střelby. Věděl jsem, že i on počítá, kolik mi jich zbývá. Postupně jsme se dostali až k 1/1 a teprve teď to začalo být zajímavé. Napadlo mě, že třeba zkusí kunaie, na odlákání pozornosti, ale věděl, že pomalému kunai se vyhnu mnohem snáz, než šípu, který je mnohonásobně rychlejší. Bude čekat na moji chybu, stejně tak jako já čekám na tu jeho. To by jsme tu mohli sedět taky pěkně dlouho. Pak mi to ale došlo... Udělá to co já!
Příliš jsem se zdržel přemýšlením. Bylo moc pozdě. Svět jako by se mi najednou zpomalil, jak se mi tělem rozvalil adrenalin. Periferně jsem viděl dvě postavy, jak vycházejí z poza stalagmitů. Pustil jsem luk a šíp(ten ledabyle někam vystřelil a zabodl se do skály kousek ode mě) a rychle jsem vytasil oba meče. Pak se ozvalo svištění. Dvěma máchnutíma meči, jsem v otočce přepůlil oba letící šípy. Ale to nebyl konec. Naproti mně, stála na krápníku třetí postava a zrovna uvolnila tětivu. Měl jsem ruce příliš daleko od sebe, než abych to stihnul. Dokázal jsem s sebou jen cuknout do strany. Šíp mi projel ramenem a já jsem bolestivě siknul a přivřel jsem oči. Bolest byla otupující... padnul jsem na kolena a pokoušel jsem se zlomit šíp, aby mi nepřekážel v boji. Dvojník mezi tím seskočil z krápníku na zem a tasil oba meče. Rozešel se ke mně. A pak jsem to uviděl. Na konci šípu, který mi trčel z ramene, vyčuhoval mezi peříčky lísteček, jen trošku, byl tam pečlivě naskládaný.
To není možný... na to by neměl čas... proč už ho neodpálil?... Neví o něm. Taky jsem na něj zapomněl. To je ten šíp, kterej jsem si připravoval, když jsem útočil na tu základnu banditů. Myslel jsem, že jsem je už všechny vystřílel... To ale znamená... že pokud je ten samí, jako já a bral stejný šípy, jako já... tak ten šíp, co jsem naposledy vystřelil...! Dvojník byl asi jen dva a půl metru od něj. Za pokus to stálo. "KATSU!" Jeskyní se rozlehl výbuch a dvojníka to odhodilo na stěnu jeskyně. Já jsem rychle zlomil jeho šíp, který ze mě trčel a jeho výbušný lístek jsem rozříznul, aby ho neodpálil, hned co se vzpamatuje.Klony co vytvořil, se proměnili zpět ve vodu.
V levé ruce jsem už neudržel meč, musel jsem ho schovat do pochvy. Pouze s jedním mečem v pravé ruce, jsem se vydal hledat tělo dvojníka. Doufal jsem, že je konečně po něm. Když jsem došel na místo, kde měl být... Z poza rohu šlo světlo. Opatrně jsem tam nakoukl a...vyřítil se na mě Kegio... s děsivým výrazem ve tváři, hořel a křičel. Vytřeštil jsem oči, on kolem mě proběhl a srazil mě na zem. Ležel jsem tam, neschopen nic udělat. Všechno se mi to vrátilo... vzpomínky...
Najednou jsem stál před naším domem. Dva muži mě drželi, každý za jednu ruku, po tvářích se mi kouleli slzy a v očích jsem měl oheň... ten oheň v mých očích byl odraz našeho domu v plamenech. Uvnitř křičela žena a ozývalo se bouchání na dveře. To se je otec zrovna pokoušel vyrazit. Po chvíli křik utichnul a já na zádech ucítil rozpálené železo...
Probral jsem se. Jizva na zádech mě bolela jako čert. Prokletá spirála ve tvaru konžského listu... Byl jsem otřesený. Co dvojník? Uhořel?... Ne, uslyšel jsem další pohyb. Šoural se ke mě. Byl ohořelý, od prachu, ale očividně se mu povedlo se nějak uhasit. "Copak, Keigo? Vzpomněl jsi si na rodinu? Po těch si nezoufej... jsou mrtvý a ty se s nimi brzo shledáš! Zbohem, ty neschopnej ubožáku!" Zařval na mě a rozeběhnul se, odhodlán mě prošpikovat, skrz na skrz.

https://www.youtube.com/watch?v=u94qXjChoqY (hledal jsem dlouho, ale tendle mi tam prostě sedí nejvíc, nechci kopírovat, ale tendle je prostě libovej )

Rodina... Co je to rodina?... Je to tak dávno... Přišel jsem o všechno, už jako dítě... Nemám nic... Za co bojuju? Proč žiju?... Mezi tím, co jsem uvažoval, Keigo se blížil. Mně to ale začalo pomalu docházet. Žiju pro svoji novou zemi. Proto jsem se vlastně stal ANBU. Dali mi domov. Chtěl jsem jim to oplatit. Chtěl jsem je chránit. Mizukage mě přijal jako právoplatného člena vesnice... řekl, že když budu tvrdě pracovat a dřít, tak ho jednou překonám... tenkrát jsem si říkal, jaká je to snůška keců. Jak můžu překonat někoho, jako je on? Ale dneska... Já tu šanci dostal... Dneska můžu zvládnout to, co Mizukage-sama ne... Dneska dokážu jemu, i všem ostatním, že se ve mně nespletli. Dokážu jim, že se na mě mohou spolehnout, za všech okolností. Že jsem pro tu pro vesnici tak, jako je tu ona pro mě! JÁ NESMÍM SELHAT!
"JÁ SVOJI ZEMI NEZKLAMU!!! PŘIVEDU FAITA ZPĚT A VRÁTÍM KLID DO VESNICE!!!" Širokým obloukem jsem odrazil dvojníkův meč, až mu vylétl z ruky. Bodl po mně druhým, ale už neměl takovou pohybovou energii, jako předtím, protože musel zastavit, aby si nenamlel. Já jsem toho využil, natočil jsem se na bok a zvednul jsem nohy. Ucítil jsem, jak mi hrot jeho meče projíždí brněním a udělá mi rýhu na břichu. Sikl jsem, ale popadl jsem ho za ruku a přitáhl jsem si ho víc k sobě, obě nohy jsem pokrčil, zapřel jsem mu je o hrudník a přehodil jsem ho přes sebe. Rána na břiše začala bolet, jako když vám za živa trhaj maso z těla. Teklo z ní krve, jak z vola. Překulil jsem se dopředu a postavil jsem se na nohy. Sáhl jsem do ZVN a vytáhl jsem červenou pilulku, kterou jsem hned spolknul(na doplnění krve). Dvojník byl mezi tím také na nohou. Oba jsme přitom přišli o meče, ale to ani jednomu očividně nevadilo. Vrhli jsme se na sebe, rozhodnutí se navzájem roztrhat na kusy. Teď jsem měl novou chuť bojovat a hodlal jsem ho zničit, i kdybych u toho měl vypustit duši.
Dvojník začínal tak, jako běžně začínám já. Directem zaútočil na hlavu, aby upoutal moji pozornost a pak mi chtěl dát zvedák na břicho. Directu jsem hlavou uhnul, zvedák jsem mu zablokoval loktem a chtěl jsem ho fláknout na žebra. On to vykryl a druhou rukou mě chytnul za zraněné rameno a sevřel mi ho. Zvedl jsem bradu, zařval jsem a to bylo to, na co čekal. Okamžitě mi vystartoval po krku, ale já ho chytil za zápěstí, zkroutil jsem mu ho, kopnul jsem mu kolenem do lokte, ozvalo se lup, ale v zápěstí jsem z druhý strany obdržel hák na čelist. Udělal jsem několik kroků stranou a viděl jsem dvakrát. Krvácení se nelepšilo a pilulka nahradila jen velmi málo. Musel jsem to rychle ukončit. Něco mě napadlo. Udělal jsem ještě krok dozadu a pak jsem předstíral, že jsem klopýtnul. Toho se dvojník chytil. Hned po mě vystartoval, předklonil se, rozeběhl a chtěl mě srazit na zem. Jenže to se přepočítal. Já jsem neztratil rovnováhu, chytil jsem ho nezraněnou rukou za hlavu, abych se zapřel a nohama jsem se ho chytil kolem pasu.
Společně jsem dopadli na zem, oba mírně otřesení. On ležel na mně, já ho kolem pasu svíral nohama a nedal jsem mu prostor k pohybu. Rozmýšlel jsem se, co udělám. Na chvíli jsem nohy povolil, on se vzepjal, aby mi dal ránu, já jsem si obličej přikryl rukama a když udeřil, rychle jsem přehmátnul a tu ruku mu pevně chytil v zápěstí. Potom to už šlo rychle. Pravou nohu jsem mu dal kolem krku a levou jsem mu zapřel o rameno ruky, kterou jsem mu držel a za jeho zády jsem si nohy zaháknu nárty. On už věděl, co se děje, bylo ale pozdě na to, se cukat. Pevně jsem sevřel nohy, pravé stehno mu tlačilo přímo jeho levou krční tepnu, stejně tak jako mu jeho pravé rameno tlačilo na pravou tepnu. Pomalu se mu začal odkrvovat mozek. Měl jsem asi pět sekund. "Věděl jsi to, že? Už od samého začátku. Víš stejně dobře, jako já, že nakonec je stejně nejdůležitějším faktorem to, zač bojuješ. Ty jsi žádný neměl. Já jich měl několik tisíc. Několik tisíc životů, které závisejí na tom muži s bílými vlasy."
K mému údivu, ještě předtím, než omdlel, se usmál. Nečekal jsem ani vteřinu a hned jsem mu setnul hlavu. Poté se proměnil zpátky v hmotu, ze které vznikl.
Svalil jsem se na záda a začínal jsem si odepínat krunýř. Rána na břiše nebyla hluboká, ale hodně krvácela. Ze ZVN jsem vyndal tlakový obvaz a hned jsem se ovázal, což nebylo zrovna tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Dal jsem si další pilulku na doplnění krve a chvíli jsem jen tak ležel na zádech. Bolelo mě všechno. Nejvíc ale ten šíp v rameni. Celý souboj jsem měl na krajíčku, jak jsem se musel přemáhat, bolelo to jak čert.
Když jsem si trochu odpočinul, uklidil jsem meč do pochvy a vydal jsem se zpátky. Po cestě jsem si ještě sebral luk a dalo by se říct, že jsem byl v mezích spokojen. Ještě ale nebylo dobojováno. Kdo ví, čemu ještě musim v tomdle stavu čelit. Třeba potřebuje Shiro s Devitkou moji pomoc!
Strachoval jsem se ale zbytečně. Když jsem přišel, oba už měli dobojováno. Sice jsem si nebyl jistý, jestli to jsou opravdu oni, nebo dvojníci, ale v mém stavu bych se dvojníkům stejně nejspíš neubránil.
"Jsem rád, že jste v pohodě. Jak je na tom Mizukage-sama?" Zepetal jsem se a sklonil jsem se nad ním, abych zkontroloval životní funkce. S mým ramenem to ale nevypadalo na kvalitní srdeční masáž. Pokud by bylo něco v nepořádku, museli by pomoct Akuma a Kenji.

https://www.youtube.com/watch?v=z3Vw2_mAxzk

Faito

V temnotě zazářilo světlo. Světlo se pomalu přibližovalo, až osvítilo cestu, po které jsem k němu šel. KOlem mě byly slyšet zvuky války, zabíjení, brekotu malých dětí, utrpení, ale nikoho jsem neviděl.
Došel jsem ke světlu a automaticky nabídl rámě ženě, která tam na mě čekala.
"Výborně, Faito. Dokážeš porazit Madaru, jsi skutečným hrdinou. Teď pojď, projdeme se..." řekla Nanami a já kývl. Už jsem si nedával pozor. Byl jsem v bezpečí, byl jsem s ní...
Procházeli jsme nádhernou sakurovou alejí, kterou lemovaly řady hrobů. Okvětní lístky růžových tromů dopadaly na naše oblečení a s lehkým závanem větru pokračovaly v jejich poslední cestě.
Bylo tu takové ticho, takový klid. Bylo to zvláštní. "Kam to jdeme?" zeptal jsem se.
"Jdeme k tvému hrobu, Faito. Něco jsi mi slíbil..." řekla Nanami a já o slovech, pronesených jejím konejšivým hlasem ani na okamžik nezapochyboval.
Náhle jsem ucítil neskutečnou bolest na srdci. Sesunul jsem se k zemi a držel jsem se za hruď. Zalapal jsem po dechu a hlavou mi probleskl Kenji, jak se dotkl jakéhosi vlákna.
"Co se to stalo?" zeptal jsem se Nanami, ale její odpověď zanikla v agonickém řevu, který ze mě vyletěl, když se vlákna dotkl i Keigo.
"Ti lidé! Já je znám... Co jsou zač?" zeptal jsem se, ale Nanami mlčela. Postavil jsem se zpět na nohy a zadíval se jí do očí.
"Nanami! Mé největší štěstí! Řekni mi, co je to za lidi!"
"Jsou to tví přátelé, Faito. Přišli nás sem obtěžovat..." řekla Nanami smutně a zadívala se kamsi do dálky.
Když jsem se zadíval jejím směrem, viděl jsem, jak Keigo i Kenji bojují se svými dvojníky.
"Pojď, má lásko, pokračujme..." řekla a pohladila mě po paži.Zavřel jsem oči. Její doteky byly tak uklidňující. Vyšel jsem tedy s ní. Konec zahrady se blížil a já viděl starý, popraskaný, břečťanem zarostlý hrob.
Opět jsem slyšel zvuky, ale tentokrát to byly zvuky boje, křik jednoho z našich "hostů".
"Pojď, Faito, už jsme skoro tam..."
Stále jsem se otáčel. Kenji stál o mnoho blíž, Keigo ještě stále bojoval a v dálce jsem viděl stíny posledního shinobi.
"Ale... proč si s nimi nepopovídáme, Nanami?" zeptal jsem se zmateně.
"Očividně nám chtějí něco říct, chtějí se mnou mluvit. A já... já jsem přece kage! Já je musím vyslechnout!"
Chtěl jsem vyjít vstříc těm třem, ale Nanami mě tvrdě zarazila.
"Také jsi dal slib a já chci, abys ho splnil."
Měla pravdu. Sliby se mají plnit. A když mi propůjčila takovou sílu, musel jsem jí za to dát, co jsem slíbil.
Začal jsem pomalu odstraňovat břečťan z hrobu, na kterém bylo napsáno mé jméno. Tak nějak jsem věděl, že až do něj ulehnu, bude konec, ale nijak jsem se neznepokojoval. Smrt patřila k životu tak jako temnota ke světlu.
Zvuky bitvy mě ale znepokojovaly čím dál víc. Stále častěji jsem se otáčel.
Nanami vypadala nervózně, ba až naštvaně.
"Nemohou ti dopřát trochu důstojnosti?" procedila skrz zuby.
"Asi to bude opravdu důležité..." odvětil jsem a zvedl se, abych udělal několik kroků směrem k těm třem shinobi.
Opět jsem ucítil dotek na ruce. Už ale nebyl tak hřejivý a uklidňující. Do mysli se mi draly myšlenky a otázky. Pohlédl jsem zpět na Nanami a zadíval se jí do očí. Byla v nich zlost, zklamání, smutek.
"Nechoď tam, Faito, prosím. Přinese to jen další bolest..."
Tentokrát jsem ji neposlechl, ale její ruku jsem nepouštěl. Poprvé v životě jsem nevěděl, co dělat. Snad to vědí oni...

//Akumo, až budeš číst ty posty... Kenji mi říká devítko, protože jsem to posr*l a prostě jsem si spletl čísla, takže jsem mu řekl, že já jsem devítka, přitom jsi to ty -.-" Já jen aby tě to nezmátlo. Pro pořádek jsem ve skutečnosti čtyřka, omlouvám se.

S trochu pootevřenými ústy jsem zíral na Kenjiho(což přes masku nebylo vidět). Sice jsem nebyl žádnej specialista na Edo Tensei, ale měl jsem za to, že nemůžou zemřít na následky fyzického zranění a taky jsem si nebyl jistý, jestli vůbec mají srdce, natož nějaký tep.
"Počkej chvíli. Tímdle mu nepomůžeme. On neumírá fyzicky. Svádí vnitřní souboj, tak, jako jsme ho sváděli my. Hádám, že ho ten druhý drží v genjutsu. Nás si nevšímá nejspíš pro to, že je "naprogramovaný" jen proti svému originálu."
Klekl jsem si k Mizukageho hlavě a položil jsem mu dlaň na čelo a začal jsem z ruky vypouštět chakru. Doufal jsem, že to třeba nějak upoutá Mizukageho pozornost.
"Pane, naše vesnice vás potřebuje. Musíte se vrátit zpět a pomoct nám ji chránit. Nepřátel je příliš mnoho, než aby jsme ji dokázali udržet bez vás. Závisí na tom tisíce životů vašich lidí, kteří za vámi stojí, obdivují vás, věří vám. Nezklamte je prosím. Pojďte s námi domů a znovu nás veďte a chraňte. Jste největší odborník na genjutsu, o jakém jsem kdy slyšel. Vy jediný můžete porazit sebe samého. Nikdo jiný. My vám pomůžeme, nenecháme vás v tom."
Potom jsem na rukách udělal pečetě na genjutsu Kai a otočil jsem se na Kenjiho a Akumu. "Pojďme, za zkoušku to stojí... třeba se pletu, ale musíme něco udělat."
Řekl jsem a počkal, až se ke mě oba připojej. Potom jsem do toho vložil veškerou chakru, kterou jsem měl(což byla skoro všechna, protože během souboje jsem použil jen jeden shunshin). "Na tři. Raz, dva, tři, KAI!"