Konoha 1

S Killunii jsme se zastavili v jednom domku, který byl prázdný. Obvykle sloužil jako ubytovna.
"Tak jsme tady.." ukázal jsem nezaujatě na dům.

"Není zač a neomlouvej se. Nepřiděláváš mi práci, stejně jsem teď po misi a nemám co dělat. Klidně bych tě pozval na ramen," a hodil to na tátův účet. Ale to už byla pryč. Já jsem se opřel o zeď vedle dveří, kdyby si to náhodou rozmyslela. Posadil jsem se opřený o zeď a přemýšlel, přemýšlel. Možná že jsem v zápalu přemýšlení a hrozné depresi, která na mě padla usnul. Kdo ví.

Spal jsem asi pěkně dlouho, protože jsem necítil zadek. "Nech mě, do akademie už vstávat nemusím," zamumlal jsem a otevřel oči. "Uáá!" zaječel jsem. "Sakra, to je tak pozdě?! Co táta, vrátil se už?"

"Vůbec nevím o čem to mluvíš," chvíli jsem na ni hleděl s otevřenou pustou. Pak jsem ji zavřel, bylo to neslušné. V hlavě se mi zrodila podivná myšlenka, jak by si Žabí šéfík poradil s takovým drakem. Představil jsem si ten nejšílenější boj a pak se ušklíbl. "Už jen to, že s tebou mluvím je rozptýlení,"

"Nejsou to blbosti, já jen..někdy nechápu věci tak, jak bych měl. Jsem vážně divný. Jednou si připadám chytře, podruhé zas jak idiot. Stejně se i chovám. Achjo, to patří taky k věcem typu "bude z tebe muž?" Navíc moc mluvím!" rozcuchal jsem si zuřivě vlasy.
"Já jsem přišel z mise, kde mě málem skalpoval nějaký zmetek," Pak se můj výraz změnil.
"Můžeme utéct z vesnice přímo do hlavního města. Je tam nukeninů opravdu hodně."

"Kagové jsou v nebezpečí?" zbledl jsem jako stěna. Jak jsem mohl být tak pošetilý. Přimhouřil jsem oči.
"Ale jsou to přece kagové..úžasní a nejsilnější lidé ze všech skrytých vesnic. Musí to zvládnout!"

"Měli bychom tam snad zaletět?" přimhouřil jsem oči. "Víš..něco ti musím říct. Když na naši vesnici zaútočil nějaký Tor Vizsla, já, Allii a táta jsme ho dostali jako tři sannini. Byli jsme fakt úžasní. Ale pak se stalo něco nečekaného. Přišel muž, Uchiha, který říkal, že je Madara. Možná, možná na ně zaútočil on," polkl jsem na prázdno. Začínal jsem mít strach, ale zároveň jsem si vzpomněl na to, jak mi otec naposledy vynadal. To rodiče chrání své děti!

"Věděl bych, kdyby..kdyby táta umřel. Určitě bych to pocítil." zamračil jsem se a schoulil se.
"Jsi jako rádio, víš o tom? Přinášíš zprávy.."

Sevřel jsem ruce v pěst a roztřásl se. Možná vztekem, nebo strachem? Ne, nejsem malé děcko.
"Jdu tam." vstal jsem a zamračil se. Možná jsem byl jen slabý chuunin, ale můj táta je borec, budu borec po něm!

Zůstal jsem stát jako opařený. Nevím jestli mě to vyděsilo, nebo spíše dostalo zpátky na zem, ale usoudil jsem, že má pravdu.
"Promiň," sklopil jsem hlavu a posadil se na zem. "Pokud prohrají a Madara zvítězí, musíme..Musíme pak bránit svět my, že? Jenže, nikdo nebude poslouchat ani následovat dvě slabé děcka."

"Tady nejde jen o pomstu, ale o celý svět. Prvním jeho cílem bude jistě Kyuubi, který je tady v Konoze. Alespoň takto to říkal." přemýšlel jsem nahlas. "Mohl by lidi vést drak Killuni. Mě taky nikdo neposlouchá, většina lidí jen dělá, že mě poslouchají, protože jsem syn Hokageho. Vždyť jsi to viděla, jsem mladý pan." mluvil jsem zatrpkle. Možná jsem z toho obviňoval svého otce, kdo ví.

Poškrábal jsem se zoufale na hlavě. Něco mě napadlo, asi statická elektřina nabila mé mozkové závity.
"Co takhle jít na Myoboku-zan a požádat velkého Žabího Sennina o věštbu?" četl jsem knihu Naruto, Goketsu Monogatari od Jiraiya-sama, tam se o věštbě a o velkém senninovi zmiňoval.