Konoha nemocnice

POmalu sem se do nemocnina nakonec sem se nahlasil ze se mam dostavit za Sakurou. Fakt me netesila predstava ze si tady polezim no mezitim sem cekal az se dostanu na radu.

Seděla jsem v kanceláři, když v tu mě povolali k jednomu případu. Vyšla jsem ven a šla si pro pacienta.
"Tak ty na mě čekáš?" přejela jsem ho přísným pohledem.
"Co jsi vyváděl?! Pojď do ordinace," nečekala jsem na odpověď a otevřela dveře.

Zvedl jsem se a nasledoval Sokaru do ordinace pak jsem jen dodal.
"No mel jsem zlomenou nohu a nazaklade toho mi ochabl sval na noze. Nic to neni jenze rozkaz hokageho je rozkaz. Stejne to je ztrata casu neprijdete na nic noveho." rekl jsem a pousmal se na ni.

"To uvážím já," zamračila jsem se a pak pousmála.
"Neboj se,"
Nechala jsem, aby si lehl na lůžko, přešla jsem k jeho zraněné noze a prohmátla sval. "Hmm, zlomenina krásně srostla, postačí tohle," soustředila jsem shosen čakru do dlaně a přiložila ji k jeho noze. Sval by se měl dát za chvíli do pořádku. Skončila jsem s léčbou, zavázala nohu obvazem a napsala mu recept na jeden preparát.
"Tohle si vyzvedneš na recepci, je to bylinkový preparát, poskytne tvým svalům dostatečnou výživu, teď bys měl odpočívat, než zase budeš schopen jít na misi,"

Dekuji ale v nejblizsi dobe nemam v planu jit na misi. Uzil jsem si posledniho pul roku. Takze vaze teco takoveho nemam v planu. Jen sem se pousmal. Dekuji" slezl jsem z luzka a pak se vydal k recepci tam si vyzvedl preparat a pak se vydal nekam pryc.
(Presun)

"hm," dodala jsem zamyšleně a otevřela svou ordinaci i ostatním, dnes jich tady bylo opravdu hodně. Byla jsem tu tak sama, všichni jsou mrtví, Tsunade-sama, Sasuke-kun, Naruto...Proč tady vůbec jsem? Neměla bych tu být..Ale dostala jsem druhou šanci, tak tu musím být z nějakého důvodu... Zamyšleně jsem pustila do ordinace dalšího člověka a začala pracovat.

Byla jsem ráda, že mě někdo vyrušil a Hokage si mě taky někdy konečně vyžádal i na něco jiného, než léčení. A byl tady ten fešák Allii.
Energicky jsem vstala, sbalila si do taštičky nejdůležitější věci, shodila ze sebe bílý plášť, uvázala čelenku a vyšla s Alliim.
"O co jde?" zeptala se ho, když jsme vyrazili. (přesun kancl?)

"Hm, že zrovna posílá mě..To je nezvyklé," dodala jsem a pelášila pryč.
Přesun

Ještě nějakou chvíli jsem spala. Zdálo se mi o Sayuri, která byla šťastná. Zdálo se mi o hravé Naoko a o tom, že mě zase hodila do vody. V ten moment jsem se možná ze spaní usmívala. Pak však do mých snů vešla i zbitá Kumiko. Dokonce se mi zdálo i o tom, že celá Otogakure padla. Nemohla jsem nic dělat. Zůstávala jsem zavřená v kleci, ve věži, která se zřítila též a spadla do vody.

Zavrtěla jsem se a otevřela oči. Zamrkala jsem jimi, velmi pomalu, a začala rozeznávat okolí. Nemocnice. Už zase. Ztěžka jsem si povzdechla. Já se tu musím objevit po každé misi. Zákonitě. Příšerně mě bolela hlava, bůhví co to měla Kumiko za chemikálii. No ale omráčilo mě to ihned a na pěkně dlouhou dobu, to se jí musí nechat. Konečně jsem přestala zírat do stropu a otočila hlavu na stranu. Něco tam bylo. Cítila jsem něčí přítomnost. Modlila jsem se, aby to nebyl Hokage, nebo má sestra. Hokage by mě nejspíš seřval a sestra zaplavila proudem slz...
"A... Allii? Co se stalo?" vypravila jsem ze sebe konečně, po tom dlouhém zkoumání okolí.

No jeho jsem už dlouho neviděla. A zase mě potkává v opravdu "vitálním" stavu.

Takže přece jen jsem se probudila v Konoze jak Kumiko říkala... Věděla jsem, že jí můžu důvěřovat.
"Vím že... Někdo zmlátil Kumiko... Ona kvůli mě šla do tunelů pod Oto. Allii, v té vesnici není nic jak vypadá, a v ohrožení je celý svět." pravila jsem velmi ustaraným tónem, takže nemohl mít pochybnosti o tom, že to myslím vážně.
"Cítím se fajn. Ale jelikož mi tlumili chakru, nemohla jsem se pořádně zotavovat." natáhla jsem před sebe ruku a zjistila, že jsem stále roztřesená, jako kdybych použila to jutsu teprve včera. Mé tělo mě evidentně stále neposlouchá.

Rozklepané konečky prstů jsem opět složila na deku. Naštěstí se v Konoze začnu konečně zotavovat. Ale jak dlouho?
"Ano, to byla Kumiko. Bojovaly jsme spolu, ale nakonec se o mě starala ve vězení a spřátelily jsme se. Ani ze souboje se mnou si neodnesla tak těžká zranění... Jí záleží na osudu Otogakure, stejně jako mě záleží na Konoze. Ale jejich Otokage se vůbec neukazuje na veřejnosti. Nezadává svým shinobi ani mise!" mluvila jsem značně rozčileným hlasem.
"Uhm. Ta technika je moje vlastní. Hakkesho Kuten. Dokáže zničit všechno okolo a má daleký dosah, ale jak vidíš, i nežádoucí účinky. Použila jsem ji abych porazila Sayurinu sféru. Ach, ano... Tetsuya má Rinnegan, a mám podezření, že z Otogakure si udělal základnu. Určitě to má souvislost s podivínským chováním Otokageho! Je to zlé. Velmi zlé." chrlila jsem ze sebe své myšlenky.

"Děsí mě, že informátor Tetsuyova kalibru začal jednat. Ano, měla jsem s ním několik rozhovorů. Je... jiný. Jeho neutralita je pryč. Tentokrát má cíl. A spoustu prostředků, jak ho dosáhnout. Rinnegan je jenom jeden z nich." bylo na mě znát, že jsem z toho značně nervózní.
"Co se dělo když jsem byla mimo? Jak jsem se tu ocitla? To mě pustil jenom tak?" tušila jsem, že za tím byla nějaká nehezká oběť. Neférová výměna možná.

V okamžiku kdy Allii zapotil takovou kravinu jsem se na něj pár sekund nevěřícně zírala.
"K čemu by mu asi byla tak zbytečná věc?" zavrtěla jsem hlavou a dlaní si zakryla oči. To je blázen. Můžu já s tímhle materiálem pracovat? Nakonec jsem se přece jen na chviličku pousmála.
"Tyhle tvoje nesmysly mi chyběly." bylo patrné, že to myslím vážně. Celkem neobvyklá reakce na mou náturu, ale je pravda že týden v Otogakurské věznici udělal své. A zejména pak jisté ponižující procedury s tím spojené. Stýskalo se mi, byla jsem deprimovaná. Myslím že má duše se bude zotavovat déle, než mé tělo.

Jen jsem nad Alliiho řečmi zavrtěla hlavou. Pořád je to stejné pako. Jako vždycky.
"Hm. Možná kdybych každého shinobi, který mi zkřížil cestu chladnokrevně zabila, tak jsem vám nedělala tolik starostí. Omlouvám se. Ale popravdě, Tetsuya by si mě našel tak jako tak." můj pohled se na okamžik změnil v naštvaný. Vrátím mu tohle ponížení se všemi úroky. Nechala jsem si počechrat vlasy a vduchu už uvažovala o tom, jak se odtud co nejrychleji dostat.
"Myslím, že Hokage-sama by měl o tom všem vědět co nejdřív. Děkuju za návštěvu Allii." povzdechla jsem si a tvářila se ustaraně. Stále jsem si nebyla jistá, jak z tohohle dobrodružství vyjdu.

Zamračeně jsem se podívala na ten odpudivý klon, který mě měl hlídat. Nasadila jsem falešný úsměv.
"Originál je originál, ale co se dá dělat." musela jsem se ovládat, abych nemluvila se sarkastickým tónem.