Shijin Hyuuga vs. Katashi Souta

Přítmý a pustina, skvělé místo na trénink dvou shinobi, kteří si rozhodli lehkou misi zpestřit tréninkem. Oba ovládají vrány, jeden chakrové a druhý ty zdánlivě obyčejné s černým peřím. Které jsou ale silnější? Ty, kterým se hruď zvedá s dechem a v těle jim tepe krev? Ty, které jsou průsvitné stejně, jako vše pod pohledem Hyuugy a v těle jim tepe pouze teplo chakry? Odpověď zjistíme již dnes.

Srdce mi bušilo. Na tento souboj jsem přistoupil jen a pouze pro to, abych objevil limity jak své, tak svých vran. Teď jsem se začínal trochu bát. Ale slovo je slovo. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Kousl jsem se do prstu a rychle složil pečetě, načež jsem přiložil ruku na zem.

Objevila se malá vrána, která se mi usadila na rameně. To mi chceš říct, že nedokážeš beze mě porazit ani ubohýho jounina? To jsi pěknej slaboh, to ti teda řeknu. Povzdechl jsem si. Za tyhle poznámky jsem chtěl Chiyo někdy zaškrtit. Založil jsem si ruce a čekal na útok Shijin.

Neznala jsem jeho schopnosti, ale tohle byl souboj vran a tak jsem taky vytvořením vran začala. Kolem mě se vznášely tři. Průzračné, průsvitné, přesto čistě bílé. Jako barva mé chakry. Byly dokonale realistické a zároveň bylo jasné, že ani jedna nedýchá, vždyť je právě chakra tvořila!
Začala jsem jednoduchou technikou. Jedna z nich se rozlétla k nim a prudce se roztočila. Účinek měl napodobit obvyklou Tsuugu klanu Inuzuka, ačkoli v menším, protože chakrové vrány byly často drobné.

Pozorně jsem si prohlédl její vrány. Zajímavé. Rychle jsem ze sebe setřásl zaujetí a uskočil jsem jejímu útoku.Chiyo! Křikl jsem ještě během skoku. Hai hai. Ozvalo se od ní poněkud znaveným hlasem. Vzlétla z mého ramena. Exploding Feathers. Z jejího těla vylétlo několik pírek, která se chovala jako kunaie s výbušnými lístky; jakmile se něčeho dotkla, vybuchla. Pírka letěla směrem na Shijin a její vrány.

Vrána narazila do země a rozplynula se. Pírka se mi vůbec nelíbila. Mé vrány je obletěly obloukem, aby ze dvou stran zaútočily na Katashiho. Tím ukázaly, že se mohou pohybovat, jakkoli chci, nejen jedním směrem. Já se zatím roztočila v Kaitenu, abych se pírek zbavila. Oheň mi vzhledem k větrnému elementu dělal problém a jiný způsob, než ho vyblokovat touto technikou, jsem neměla. Nakonec jsem zůstala stát v menším kráteru a sledovala, jak si poradí s mým Juukenem na dálku, který se k němu blížil.

Pousmál jsem se a rychle se začal vyhýbat jejím vranám, zatímco Chiyo použila další techniku. Feather Launching Z jejího těla tentokrát vyletěly vysokou rychlostí pírka, která byla schopna proletět i kamenem. Pár jich mířilo na dvě vrány, které byly u mě a zbytek mířil na Shijin. Já jsem uskočil co nejdál od vran, aby mě minula její pírka.

Ve stejnou chvíli, kdy pírkům uskočil on, změnily mé chakrové vrány směr zase k němu, takže pokud to pírka neuměla také, bez problému je obletěly a pokračovaly ke svému cíli - Katashimu.
Já zatím měla s pírky větší problém. Vyhnout jsem se jim nemohla do strany, protože kdyby náhodou uměla měnit směr, bylo by v tu chvíli po mě a jako Jounin bych se dost zesměšnila. Pod zem jsem se schovat nemohla a ani jsem nevěděla, jestli by mi to bylo platné. Použít proti obyčejným pírkům bez elementu Kaiten by bylo příliš náročné na chakru. Zbýval tedy jediný směr - nahoru. Vytvořila jsem další chakrovou vránu, která se ve vzduchu okamžitě zvětšila a mávnutím mohutnými křídly mě vynesla nad letící peří. Bylo to ovšem příliš pomalé a tak mě jistě stihla peříčka pořezat. Chytla jsem se své vrány a vyhoupla jsem se jí na hřbet. Okamžitě jsem se pak musela věnovat léčení šrámů. Na vráně mi zraněné nohy nevadily, ale jakmile se dostanu na zem, budu je potřebovat.
Díky bohu za to, že jsem se stala medičkou!

Musím se těch vran nějak zbavit. Prolétlo mi hlavou, zatímco jsem se jim vyhýbal. Jenže jak? Shijin se Chiyiným pírkům bez problému vyhla, takže ani tady jsem nebodoval. Když najednou Chiyo slétla dolů, silně klovla jednu vránu do hlavy, do druhé zařízla pařáty a přimáčkla ji k zemi. Netušil jsem, jestli je to zničí, ale alespoň jsem získal nějaký čas. Tři ruční pečetě. Sanzengarasu no Jutsu.

Za mnou se objevilo hejno vran, jehož půlka se okamžitě vrhla na ty dvě bílé vrány. Chiyo je mezitím pustila a vypustila proti Shijin další ostrá pírka. Druhou půlku hejna jsem si shromáždil nad hlavou, kde se klonovali a poletovali v kruzích.

Vrány sice po útoku zmizely, ale vrána nalétla přímo do vcelku silných Juukenů. Respektive do silné Juukenové chakry. Musela mít úplně znehybněné tělo, pokud to přežila. V takovém případě ale nemohla vypustit proti mě žádná pírka.
Nedělala jsem proto nic. Čekala jsem, jak bude reagovat na její pravděpodobný stav po prolétnutí Juukenem on.

Zamračil jsem se. Jsi v pořádku, Chiyo? Zeptal jsem se jí a doběhl k ní. Koukala na mě poměrně nevraživým pohledem a tak jsem ji raději odvolal, snad se zotaví. Takže mi zbývalo už jen hejno Sanzengarasu. Jednu z půlek hejna se naklonovala až do počtu několika desítek vran, které se poté rozlétly v přímé linii proti Shijin. Těsně před ní se však rozdělili, ze všech stran ji oblétly a za jejími zády se zase spojily a vyrazily proti ní, vytvářejíc tak nepropustný kokon.

Uhm, obklíčit Hyuugu, která může použít Kaiten, není dobrý nápad. Jelikož jsem si stihla vyléčit zraněná lýtka, dopadnout na zem už nebyl takový problém. Vránu jsem nechala ve vzduchu.
"Hakkeshou Kaiten!"
Několik metrů kolem mě zbyl po chvíli jen kráter. Stejnou plochu můj Nebeský vír zasáhl i ve vzduchu všude okolo mě. Tu plochu, kterou zaujaly vrány, když mne obklíčily. Ne nadarmo byl Kaiten mistrovskou technikou hlavního rodu.
Jako Jounin bude nebezpečný soupeř...

Dobře, začal jsem uznávat, že proti ní moc velkou šanci nemám. Ale zbývala mi ještě půlka hejna a já se nerad vzdávám. Alespoň jsem věděl jednu věc: Obklíčení není dobrý nápad. Poslal jsem na ni zbývající vrány, ty ji znova obklíčily, ale tentokrát dál, tak daleko, aby na ně nedosáhl Kaiten. Poté se začaly klonovat tak, aby přes ně nemohla vidět ven. Já jsem začal obíhat okolo vzniklého kruhu, z pouzdra jsem vytáhl pár kunaiů, připevnil na ně výbušné lístky a postupně, s odstupem přibližně půl minuty jsem je házel. Hodil jsem jich pět. Vrány se vždy rozestoupily jen tak, aby kunaie prolétly a jen na tak dlouho, kolik stačilo kunaiům na prolétnutí. I když jsem pravděpodobně pár vran ztratil, mezery po nich se vždy doplnily dalšími klony.

Skvěle, házejte na Hyuugu, která má Byakugan a tak vás i přes vrány vidí, kunaie. Pozvedla jsem obočí.
To si dělá legraci...
Uznala jsem, že bojovat s Geninem nebyl dobrý nápad. Házela jsem kunaie proti těm jeho, kdykoli jsem ho viděla se napřáhnout. Vidět skrze vrány díky Byakuganu. Vždycky tak lístek dopadl spíš k vránám než ke mě.
"Drahý? K čemu jsou ti ty vrány, když Byakuganem vidím skrz ně?"

Pokrčil jsem rameny. Jsem zoufalý, co mám podle vás dělat? Zazubil jsem se, luskl prsty a v tom samém okamžiku vrány zmizely v obláčku dýmu. No, vyhrála jste. Vaše vrány jsou silnější než moje. Usmál jsem se a na znamení respektu jsem sklonil hlavu.

Rozesmála jsem se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Jsi Genin a přitom jsi mě zranil, Jounina. Jednou z tebe bude skvělý shinobi, se kterým bych nechtěla bojovat jako s nepřítelem, protože by mě porazil."
Poslední tah byl trochu hloupý, ale jinak je to neuvěřitelně chytrý, šikovný hoch. Bude mít slibnou budoucnost. Nadějné vyhlídky.

Trochu jsem zčervenal a hluboce se uklonil. Děkuji za poklonu. Snad si dáme tento souboj jindy, až pro vás budu trochu záživnějším soupeřem. Usmál jsem se. Takže pro zatím sayonara. Otočil jsem se, zamával jí na rozloučeno a vložil obě ruce do kapes. Poté jsem odkráčel.

"Jaké to rozloučení," ušklíbla jsem se.
Ale chápala jsem, že chce být sám. Nebyli jsme od Konohy daleko a tak jsem ho nechala být. Sama jsem tu ještě chvíli zůstala. Vydýchávala jsem se ze souboje, sledovala měsíc. Byla tu noc. Když začalo trochu mrholit, vstala jsem. Nějak jsem tušila, že z toho bude prudký déšť. A vskutku. Když jsem dorazila domů, do Konohy, padaly už na to místo kroupy. Až tam budeme příště, budou ty větve starých, seschlých stromů zlámané. A až tam budeme příště, budeme i my dva jiní.
Sayonara, drahý Genine. Uvidíme se, až budeme mít stejnou hodnost.