Shijin Hyuuga vs. Yoshiro Tomoki

Pustiny. Místo, kde lovec konečně dostihl svoji kořist. Schyluje se k boji. Ale na čí stranu se přikloní váhy osudu? Na stranu Oinina, pro kterého je smrt povoláním a takřka denním chlebem, jenž je tvorem bez emocí, vlastní vůle či identity? Či Hyuugy, členky jednoho z nejslavnějších a pravděpodobně nejsilnějších klanů Ohnivé země, která si svůj post Jounina zasloužila? Nechť rozhodne osud, štěstí a i schopnosti obou.

Byla jsem již na cestě do rodné vesnice, měla jsem za sebou krátkou špionskou misi, když jsem si uvědomila, že mě někdo sleduje. S Byakuganem a mou až přehnanou opatrností to nebylo těžké. Nezbylo, než se skrýt v koruně jednoho ze stromů a čekat, jestli ten někdo jen proběhne kolem, či opravdu půjde po mě a bude se divit, že jsem se mu ztratila.
Nepříjemnosti se prostě musí objevit v nejnevhodnější chvíli.
Napjatě jsem čekala a když už měl být blízko, aktivovala jsem Byakugan.

Ta Hyuuga mi unikala již dlouho. Držet se její stopy zas tak těžké nebylo, problém byl s jejím Byakuganem. Tušil jsem, že si mě všimla, ale stejně jsem nedoufal, že se mi to podaří vyřešit rychle a potichu. Nebyla jen tak ledajaký nukenin. Při mém sledování se mi nicméně najednou ztratila. Podrážděně jsem sykl a zastavil se na jedné z větví a přešel jsem do podřepu. Pod ptačí maskou jsem se potil, ale musel jsem to vydržet. Pátravě jsem se rozhlížel, kunai v jedné ruce a hledal jsem jakékoli známky její přítomnosti.

Vypadalo to, že není senzibil, jinak by mě již našel. Zůstávala jsem sedět na své větvi, ani jsem nedutala. Bojovat s ním nebylo předmětem mé mise, měla jsem se vrátit domů a už takhle jsem měla zpoždění.
Samozřejmě mě mohl najít, mohl si všimnout mého rudého kimona ve větvích nebo sytě bílých očí, ale doufala jsem, že se to nestane.

Už jsem si myslel, že jsem ji ztratil, když jsem něco zahlédl periferním viděním. Rychle jsem se soustředil a snažil se najít co to mohlo být. Po chvíli jsem si toho všiml. Rudá a sytě bílá. V tomto lese velmi vzácné barvy. Hodil jsem tím směrem dva kunaie a doufal, že to tím skoncuji. I když ta šance byla malá. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na shinobiho, kterého by zabil obyčejný kunai.

Po tichém povzdechu jsem si uvědomila, že bych možná mohla přestat nosit na mise rudo-bílé kimono. *Facepalm.*
Chybička se občas vloudí. Díky již aktivovanému Byakuganu (ačkoli to by snad dokázal každý i bez něj) jsem zaregistrovala dva letící kunaie a okamžitě jsem seskočila.
"Co jsi zač a co chceš?"

Byla tam. A přesně ona. Takové štěstí se dnes jen tak nevidí.
Také jsem seskočil. Ptačí maska byla pevně nasazena a mířila na ni svým nosem.
Co jsem? Nikdo. Co chci? Porazit tě. Pomyslel jsem si, ale neřekl jsem nic. Celou tuto záležitost jsem chtěl vyřešit pokud možno bez vytasení mečů, ale velkou šanci jsem tomu nedával.
Ale vskutku. To si myslí, že jsem jí chtěl vyznat lásku a proto jsem po ní vyslal kunaie? Zajímavá osůbka.
Šáhl jsem pro kunai a začal si s ním pohazovat. Já už svůj tah provedl. Teď je řada na ní.

Otravné!
Odevzdaně jsem povzdechla. Zároveň jsem ale byla mírně řečeno naštvaná. Chtěla jsem už být doma.
"Nebudu s tebou bojovat bezdůvodně," pronesla jsem vážně. "Pod jakou patříš vesnici a proč útočíš na kunoichi z Listové?"
Buď je velmi silný nebo si necení vlastního života. Uvažovala jsem i nad možností, že jde o lovce mých očí.
Byakugan... Už zase.

Vtipné. Nebýt přísného tréninku, možná bych se i rozesmál.
Nemusíte se mnou bojovat. Když se necháte zajmout, ušetříte mi práci a sobě bolest. Odpověděl jsem. Rozhodně jsem neměl v plánu kompromitovat Mizukage.

Zajmout?
Rozesmála jsem se.
"Ah, tak. Zřejmě vás budu muset dotáhnout do své vlastní vesnice, abych zjistila, kdo jste," úsměv rychle zmizel. "Tak tedy pojďme, prosím, zjistit, kdo z nás dvou je lepší shinobi."
Měla jsem dnes jaksi flegmatickou náladu.
"Chakura no Karasu."
Dala jsem ruce za záda a vytvořila pět chakrových vran. Jednu jsem chtěla neustále ukrývat za svými zády jako pojistku, o které nebude vědět. Čtyři se mi seřadily vedle těla - dvě na každé straně. Čekala jsem.

Vrány? Proč ne... pečenou vránu jsem ještě neměl. Ušklíbl jsem se. Už když jsem sahal po mečích, stahovaly se nad námi mraky. Když jsem je tasil, vyletěl z nich blesk do nebe. Přibližně 2 vteřiny se nepozorovaně přemístil nad Hyuugu. Poté práskl do místa, kde stála.
Ikazuchi no kiba

Jakmile jsem zaregistrovala, že mu ruce trhly směrem k mečům, mé vrány byly u něj. Dvě, jedna z obou stran mého těla. Mohla jsem je nicméně trochu popohnat, měla jsem přece Fuutonovou podstatu chakry. Mým cílem bylo, aby ho praštily do zápěstí, tudíž aby mu meče stihly vypadnout dřív, než na mě sešle svou techniku a abych se mohla přiblížit, pokud se mi povede zamezit mu v jejím použití. Chtěla jsem to přeměnit v boj na blízko.

Ještě než jsem dosáhl na Kiby, byly u mě vrány. K sakru. Zasyčel jsem a rychle jsem uskočil. Ty vrány budou nebezpečnější než vypadají. Ale dva shurikeny si s nimi poradí. Hodil jsem po každé z nich shuriken a tasil meče.

Kvůli shurikenům jsem musela ukázat, co mé vrány umí. Uhnuly jim totiž až příliš lehce. Využila jsem toho, že se zabýval o vrány a vyrazila jsem dopředu. Potřebovala jsem být, co nejblíž, jako správná Hyuuga.
Meče mi zabraňovaly útočit údery. Proto jsem zvolila toto. Dvě vrány jsem přitom nechala vedle za sebou, třetí přímo za zády a poslední dvě byly za ním. Mít jich tolik znamenalo, že se nepohnu, dokud některé nezmizí nebo on nepřijde o meče. Využila jsem tedy ty za ním. Nechala jsem obě vytvořit něco jako dvě malé Tsuugy mířené na jeho záda. Zkrátka se roztočily a rozletěly k němu. Mohlo je prozradit snad jen svištění větru. Rotace jim trochu ubrala na rychlosti, ale ne na síle.

Zamračil jsem se. Nebyla kdovíjak lehký protivník, ale zažil jsem těžší. A koneckonců, ani jsem nečekal, že to bude lehké. Když jsem uslyšel svištění, otočil jsem se a bleskurychle uskočil. Pokud by se stočily za mnou, nastavil bych jim meče. Meče Kiba byly nejostřejší a dokázaly se proříznout prakticky vším, vrány by jim neměly dělat problémy.

Předtím se vrány uhnuly, ale tyhle jen dopadly na zem a vytvořily v ní kráter. Ale kvůli nastaveným mečům jsem se stále nemohla přiblížit.
Ksó!
Nezbývalo, než znovu zaútočit. Byla jsem vcelku blízko, koneckonců jsem se přibližovala celou dobu a když jsem se zbavila nepovedeným útokem dvou vran, mohla jsem uskočení využít k technice, která je nahradila.
"Hakke Kushou!"
Vyslala jsem na něj tlakovou vlnu chakry, pěknou specialitu mého klanu a byla jsem zvědavá, jak to z této vzdálenosti vyblokuje. Na druhou stranu i kdyby ho to zasáhlo, určitě ho to nevyřídí.
Tohle bude ještě na dlouho.

Než jsem vůbec zaznamenal, že se něco děje, narazila do mě tlaková vlna. Hezkou chvíli jsem se proletěl, než se mi podařilo přistát na zádech. Nicméně meče jsem stále pevně držel. Ne, že bych byl bez mečů méně nebezpečný. Ušklíbl jsem se a zabodl oba meče do země. Vyrazily z nich blesky, které se prořezávali zemí až došly k té Hyuuze. Rána bleskem ze země...kdo to může očekávat? Ikazuchi no Utage.

Pomocí Byakuganu jsem viděla chakru pod zemí. V té chvíli se jedna z mých vran začala zvětšovat. Chytla jsem se jí a dostala se do vzduchu na její hřbet. V poslední chvíli. Zbyly mi dvě. Jedna stále schovaná za zády, jedna vedle mého těla. S tím už se dala zvládnout i technika náročná na chakru, ačkoli ne na dlouho.
Ksó! Tohle není lehký soupeř!
Musela jsem rychle zaútočit znovu, jinak bych asi neskončila dobře. Navíc byl zase dál, než jsem chtěla.
"Chakura no Tatsumaki!"
Hodila jsem tornádo z dlaně přímo k němu. Ničilo vše, co mu přišlo do cesty a stále se zvětšovalo. Mělo v sobě chakru Hyuugů, která samozřejmě zabraňovala průchodu chakry skrze tenketsu jako Juuken a ještě větrnou, která ho nutila k rychlé rotaci.
Vyhne se?
Těžké to nebylo. Věci, které rotují, se nepohybují tak rychle jako ty aerodynamické. Spíš jsem chtěla, aby uhnul někam, kde bych ho měla na ráně, abych tam mohla ihned poslat jednu vránu, přímo jemu do zad.

Uhnula se. Hyuuga...co chcete? Ale Byakugan proti legendárním mečům...bejt já zpěvák, tak o tomhle složím píseň. Ale nejsem.
Tornádo, eh? Vyhnul jsem se útoku mé drahé protivnice a mezi svými meči začal shromažďovat čakru do podoby jakési bleskové koule, kterou jsem poté hodil po Hyuuze.

Tak teď to bylo složité. Musela jsem naráz útočit a uhýbat. 
K čertu! 
Nastavila jsem kouli břicho své vrány, kterou to samozřejmě zničilo a seskočila znovu na zem. Zbývala mi jedna za mnou a jedna za jeho zády. Ve chvíli mého seskoku jsem tu druhou poslala k útoku. Kdyby se jí podařilo ho nepozorovaně praštit přímo do míchy, těsně pod krkem, nejen, že by se nemohl hýbat, možná by i omdlel
Všimne si toho?
Začínala jsem být vyčerpaná. Nebude to dlouho trvat a tenhle souboj vyhraje. Musela jsem vše vsadit na několik posledních tahů.

Ještě jedna vrána.
Zamračil jsem se. Kde by mohla...usmál jsem se. Kde lépe schovat vránu, než za mými zády? Spojil jsem Kiby, vytvářejíc tak jeden dvoučepelový meč. Otočil jsem se a roztočil ho tak, aby vránu rozsekal. Poté jsem meče zase rozpojil.
Otočil jsem se k Hyuuze. Zkřížil jsem meče a ze středu tohoto kříže vyrazil jejím směrem blesk. Shine, krásko.
Uvidíme, jak se vyhne blesku.

Ve chvíli, kdy se otočil, jsem vyslala svou poslední vránu schovanou za mými zády k němu. Když se otočil, měl ji mít kousek nad  sebou přichystanou vletět mu do obličeje. Techniku ale vyslat stihl.
Moje poslední chakra!
Cítila jsem, že tohle brzy bude konec. Blesku se ani s Kaitenem nevyhnu. Ani s vlnou chakry. Vránu, na které bych mohla uletět, jsem tu neměla. A když se mi podaří uhnout, dojde mi chakra. 
"Mugen Nemuri," šeptla jsem sama pro sebe, než jsem vyslala proti blesku techniku Hakke Hasangeki, která uměla rozdrtit i skály. Nemohla jsem jí zastavit blesk, ale mohla jsem jí uhodit do země před ním, což způsobilo, že se všude kolem zaprášilo.
Zasáhlo mě to. Ne přímo, ale zasáhlo a to ve chvíli, kdy mi docházela chakra. Brnělo mi celé tělo, ale zbývala už jen chvíle. Jediný způsob, jak přežít, byla smrt. A pak se konečně aktivovala technika, jejíž název jsem předtím vyslovila. Srdce mi přestalo bít. Ani medik by v tuto chvíli nepoznal, že jsem stále naživu.

Znechuceně jsem vránu rozsekl mečem a vydal se k ležícímu tělu. Myslel jsem si, že budeš zábavnější kořist, Hyuugo. Chvíli jsi byla blízko k tomu, aby jsi mě porazila. Povzdechl jsem si a z kapsy vytáhl pírko, které jsem jí položil na rty. Důvod? Zjistit dýchání. Rukou jsem jí zatím zkontroloval tep na krku. Mrtvá. Chvíli si odpočinu. Posadil jsem se pod blízký strom a sundal si masku, užívaje si takto čerstvý vzduch na tvářích.
Po chvíli jsem si vzal od pasu vzal i láhev saké a lokl si. Nic tak nepomohlo vzpamatovat se po boji, jako saké.

Problém byl, že jsem nemohla ovlivnit, kdy se probudím. Nechá mě tu ležet? Odnese mě pryč? Co se mnou bude dál? Kdybych se vzbudila hned, mohla jsem se zachránit, ale minimálně kvůli ztrátě chakry se tato technika automaticky udrží ještě dlouho. Možná déle, než je potřeba. Jedinou šanci na přežití bych měla, kdyby mě tu jen tak nechal.

Po chvíli jsem vstal, připnul si masku k boku, znova si lokl a poté si připl i lahev. Pírko se za celou dobu ani nehlo. Musela být mrtvá. Ale stejně...zažil jsem až moc nepříjemných překvapení. Svázal jsem ji dost pevně, hodil si ji přes rameno a pomalým krokem vyrazil ku Kiri. Souboj mě už tak dost vyčerpal.