Ubytovna Minashigo

Ubytovna Minashigo se nachází kousek od centra Otogakure. Je útočištěm především pro shinobi, kteří z nějakého důvodu nemají, kde být. Nachází se tu také spoustu cizinců, kterým chybí klanové sídlo a kontakty. Je to jedno z klidnějších míst, proto je těžké zde sehnat místo. A když už ho někdo získá, většinou se ho nevzdá až do smrti. Občas se zdá, že je to spíš zřícenina, nežli dům, ale narozdíl od jiných ubytoven si tu alespoň nájemníci navzájem nevyvražďují domácí mazlíčky.

V bytě č. 13 bydlí od osmnácti let Kirin Yakushi. Jelikož je to až čtvrté patro, má vcelku pěkný výhled. Své sousedy příliš nezná, protože se domů většinou vrací buď příliš pozdě nebo příliš brzy. Její byt je kvůli nízké mzdě Chuuninky pouze 1+1, nejmenší v patře a možná v celém domě vůbec, ale stačí jí to. Má tu malý pokoj pro sebe, kuchyňku, koupelnu a wc. Pokud není bouřka, silný déšť, či zima, pak nikdy nezavírá okna.

Odpočívala jsem. Ostatně jsem na to měla spoustu času, sensei mi ho poskytl. A já se chtěla učit víc. Navíc jsem měla skvělý nápad na jednu techniku. Možná jsem se přepínala, ale byla jsem vyspalá a navíc mi trochu promluvil do duše. Neměla bych být tak slabá.
A co je mou největší slabinou? Taijutsu!
Ve svých očích jsem potřebovala štít a přesně na tom jsem pracovala. Lépe řečeno jsem seděla u stolu a psala. Psala jsem návod na techniku, která ještě neexistovala. Ale tohle byl můj systém. Když to budu mít zapsané, pravděpodobně se to podaří. Najedla jsem se jen zběžně, pití jsem měla vedle sebe na stole. Pak jsem šla zase na chvíli spát a zase jsem pracovala. Měla jsem té techniky plnou hlavu, dokonce se mi o ní zdálo!
Když byl základ hotov, rozhodla jsem se ji vyzkoušet. Koncentrace chakry mi dělala problém, protože jsem plně nevěřila svému vlastnímu úsudku. Nechtěla jsem zkoušet nevyzkoušené na sobě, jinak řečeno. Nakonec se mi to ale podařilo a od loktu k dlani se mi natáhla tenká vrstva chakry. Nesourodá. Jako prkno.
Blbost!
Vrátila jsem se ke stolu. Musela jsem změnit hned několik parametrů.
...Doplnit pečetě.
To bylo ono. Tentokrát se mi podařilo vytvořit kulatý štít.
"Chakura no Tate," vymyslela jsem si i název a zkoušela to znovu.
Spokojená s výsledkem jsem se šla ještě na chvíli vyspat. Neuměla jsem to. Ale základ byl dobrý a tak jsem přerušila trénink přípravou na misi a odchodem do centra.

//Přesun

Dorazila jsem domů. Svlékla jsem kimono, které mi koupil a uložila jsem ho do skříně. Červená stejně nikdy nebyla moje oblíbená barva! Když jsem se pokoušela udělat si čaj, opařila jsem se. Rána se během chvíle zahojila, ale o to větší jsem měla vztek. Rozhodla jsem se místo toho pro horkou sprchu. Vymyla jsem z vlasů veškerou krev, ale když jsem se potom dívala do zrcadla, cítila jsem ji v nich. Lidé. Můj vlastní druh. Lhala jsem pro ně. Zabíjela jsem pro ně. Žila jsem pro ně. A neměla jsem z toho nic. Ani kapku uznání, ani nejmenší pochvalu! S mým prvním senseiem to bylo jiné. Odstrčil ostatní a staral se o mě. Učil mě, co je správné. A pak mě nechal napospas osudu. Jako všichni ostatní. Od rodiny jsem sice odešla dobrovolně, ale matka mě nikdy v životě nehledala. A ty hyeny, kterým se říká "příbuzní" se také neobtěžovali. Ani nevěděli, kam jsem se dostala. V koho jsem vyrostla. Když jsem sledovala svůj odraz, ztrácela se ve vlastních očích, našla jsem v nich nového člověka. Nebudu mluvit a nebudu se smát. Bude to způsob, jakým se budu bránit světu.

Našla jsem svou předchozí výplatu, nechala si něco na jídlo a vydala jsem se nakupovat. Změnila jsem svůj vzhled. Zvolila jsem věci, které mi připadaly silné. Kůže. Ocel. Natáhla jsem si nadkolenky a rukavice. Připadala si najednou chráněná před světem. Poprvé od doby, kdy mi bylo šest, jsem tak dobrovolně vyšla z domu bez copů nebo jinak sepnutých vlasů. Rozpuštěný mi spadaly hluboko pod pas.

//Přesun

Dorazili jsme k ubytovně. Nebyla to žádná výjimečná budova, ale nebyla ani jednou z nejhorších. Přece jen stála v centru.
"Doufám, že nejsi pověrčivá," pousmála jsem se, odemkla domovní dveře a suverénně zamířila ke střešnímu bytu. K bytu číslo 13. "I kvůli číslu je levnější než ostatní."
Zdůvodňovalo to moji volbu, i když to nebyl jediný a už vůbec ne hlavní důvod výběru. Chtěla jsem vidět na místo, kde se nachází Otokage-sama.
Vešly jsme dovnitř a já se zhluboka nadechla a hodila po ní zamyšlený, ale nadšený pohled.
"Víš... Jsi moje první návštěva," prozradila jsem jí, co se mi celou cestu honilo hlavou. "Takže doufám, že se ti tu alespoň trochu líbí."
Měla jsem otázku, když jsem kladla otázky. Ona přece nesměla lhát. Ačkoli jsem s ní na oplátku mínila stejný systém udržovat i já.

Byla jsem ráda, že mi to tu pochválila. Zahradu jsem nepotřebovala. Zbytečné starosti navíc. Pozorovala jsem si a uvědomila jsem si, že její oblečení za tu chvíli u Otokageho nemohlo uschnout.
"Pokud si chceš nechat uschnout oblečení, něco ti zatím půjčím. Fén je támhle v té krabici," ukázala jsem na jednu z poliček. "A ještě mi řekni, co bys chtěla k pití. Jídla tu moc nemám, jen nějaký ten ramen a onigiri."
Posadila jsem se na postel a ukázala vedle sebe. Moc jiných míst k posazení tu nebylo. Postel ale byla prostorná a vypadala i pohodlně. Opřela jsem se zády o zeď a pozorně poslouchala, co říká.
"Chtěla bych se stát Jouninem, skutečně moc," zvedla jsem k ní pohled. "Ale po poslední misi jsem si uvědomila, že jako Jounin bych dostávala mise ještě těžší. A pokud nezvládnu ty svoje, je tu riziko, že bych své vesnici uškodila při těch těžších ještě víc než jedním neúspěchem..."
Neuspěl ani můj sensei, pravda, ale pro mě to bylo skutečně důležité.
"Přála bych si, aby mě Mareo-sensei naučil vše, co sám umí, než se odvážím ucházet se o povýšení. Ve světě shinobi znamená hodnost určitě hodně... ale k čemu je ti hodnost, pokud nemáš schopnosti na to dostát povinnostem, které přináší?"
Chtěla jsem být mnohem lepší.
"Když jsem chtěla bojovat s tebou," zadívala jsem se na ni s mírně sarkastickým úsměvem. "...měla jsem jen jedinou šanci. Nemám dostatek technik, nezvládám taktiku. Pokud bych tě - nebo kohokoli jiného - nemohla dostat nejhůře na metr vzdálenosti, nebyla bych schopná udělat nic. Takový Jounin být nechci."
Nic víc jsem k tomu říct nemohla. Snažila jsem se mluvit tak, jak to cítím, i když to bylo zvláštní. Na okamžik jsem zatoužila po přítomnosti svého prvního senseie. Vždycky jsem se o něj mohla opřít a to doslova a říct, co cítím. Pak jsem nepotřebovala pocity v boji. Oproti tomu když se ve mě hromadí... poslední hodiny byly důkazem toho, že to nekončí dobře.

Pobavilo mě, že se styděla. Já se rozhodla, že se takových pocitů spolu s novou změnou zbavím. I když byl fakt, že při zkoumavějším pohledu někoho cizího jsem byla ve vyzývavých věcech ještě nejistá. Zvědavě jsem se na ni zadívala a usmála jsem se.
"Třeba bych tě také mohla něco naučit," dodala jsem energicky. "I když mám pouze jednu katonovou techniku do C-ranku. A jednu, která není zcela Katon, ale je efektivní."
Ta možnost se mi líbila. Narážela na to, kde byl zakopaný pes.
"Vždycky jsem se divila, že v jiných vesnicích lidé zesílí rychleji..." pokrčila jsem rameny. "Na misích jsem se setkávala s mladšími, kteří byli lepší než já, protože měli víc technik. Byli lepší v boji nebo alespoň v léčení, i když já mám pro to ten nejvýhodnější klan."
Teprve nedávno jsem přišla na to, co mohlo být důvodem. Ale nijak jsem ho neřešila, musela jsem ho brát takový, jaký byl. Některé fakty totiž nelze změnit ani přemýšlet nad jejich změnou, protože tím byste zradili veškeré vaše ideály.
"Pak mi došlo, že proti nim jednoduše nemohu mít šanci, když nemám šanci se zlepšovat. Tebe nepochválili, já nedostala techniku, kterou jsem chtěla umět," pokrčila jsem rameny. "Otokage-sama techniky dává za odměnu. Ale pokud nebudu umět nové techniky, nebudu mít šanci uspět ve starých misích a tím pádem nové techniky nedostanu. Tím se dostávám do nekonečného kruhu porážky a ponížení."
Sklopila jsem pohled. Někteří lidé to zvládli. Ano. Jenže někteří lidé měli Kekkei Genkai. Já měla něco jako Hijutsu o jedné technice.
"I když bych se chtěla věnovat lékařským technikám, nemůžu, protože se k nový prakticky nedostanu a když ano, je to tak vyjímečné, že nemám na výběr a musím zvolit něco, co mi pomůže v boji..."
V Kumogakure lidé trénovali denně nové techniky. Viděla jsem tam ty samé lidi pořád. Bavili se a smáli, pomáhali si a dostávali nové, hned jak se naučili staré. Tady to neplatilo. Tady táhl každý sám za sebe a platila politika cukru a biče. Byla jsem si ale jistá, že Otokage-sama ví, proč to dělá. Každopádně jsem se tím dostala k jádru problému.
"Nemůžeme být víc než odpad, když nedostaneme možnost být něčím víc..." povzdechla jsem. "I kdybychom se jedna od druhé naučily všechno, co můžeme, stejně nebudeme mít dostatek."
Možná by bylo lepší odejít zesílit jinam. Infiltrovat se dlouhodobě do jiné vesnice, dokud se nenaučíme techniky, které chceme, tam, kde je možné se k nim dostat lehčeji než lehce. Tuhle myšlenku jsem ale nahlas nevyslovila. Na hodnosti jsem možná nelpěla, ale technikám jsem přikládala neskutečnou váhu.
"Ale z jeho slov se mi zdálo, že tě má v plánu povýšit, když mu slíbíš věrnost a to jsi udělala," šibalsky jsem na ni mrkla. "Takže jsem si jistá, že za chvilku budeš Chuunin jako já!"
Sice jsem ji chtěla podpořit, ale nevymýšlela jsem si kvůli tomu. Opravdu jsem pochopila, že pokud řekne, co chce, tak ji povýší. A ona to přece řekla! A Otokage-sama nebyl lhář, takže ji vyšší hodnost bude určitě čekat, ať už bude nebo nebude chtít.

"Přála bych si, aby to tu bylo jako v jiných vesnicích..."
Obdivovala jsem ji. Naučit se techniky sama nebo vymýšlet vlastní nebylo pro mě. A i když jsem v cizích zemích nestrávila prakticky žádný čas, už tak mě to tam okouzlilo.
"Mám nějaké vlastní techniky, ale nedokážu znovu vymyslet všechny, které bych chtěla umět a už existují, obzvláště když s většinou nemám potřebnou praxi," povzdechla jsem.
Vždycky jsem udělala něco špatně. A zkušenosti/praxi nezískám bez základních technik, které mi nedávají. Paradox.
"Ale..." hodila jsem po ní pohledem plným touhy po dobrodružství. "Mohly bychom se vyznamenat ve válce! Není to sice cesta, kterou bych chtěla jít, ale pokud je to možnost, jak získat vše, co si přejeme..."
Pokud bych se začala víc soustředit na Katon, byla by z nás skvělá dvojka. Nikdo by na nás nevztáhl ruku. Protože bychom každého mohly spálit na popel během pár vteřin. Ta fantazie se mi líbila. Jako průzkumník jsem stejně za moc nestála.
"Mohla bych se na něco zeptat?" odhrnula jsem si vlasy z čela. "Proč jsi v Konoze nezůstala, když říkáš, že tě Hokage přijal?"
Já bych zůstala kvůli Otokagemu-sama. A Mareovi-sensei. A asi i kvůli ní. Ale pokud bych je neznala a měla možnost žít ve světě, který zvyšuje moje šance na přežití, neváhala bych.

Rozzářily se mi oči.
"To ti závidím, vždy jsem si sourozence jen přála. Ale táta mi brzy umřel a má zbývající rodina..." pokrčila jsem rameny. "Nerozumíme si. Proto jsem tady a žiju sama, od svých Chuuninských zkoušek."
Vlastně to nebylo tak dlouho, i když mi to připadalo jako věčnost. A měla jsem to tu ráda tak, že bych tu chtěla strávit ještě delší čas.
K jejím dalším slovům bylo těžké cokoli říct. Já dala přednost možnosti mít nové techniky a zlepšit životní situaci, ač ani teď nebyla zlá, před soucitem s lidmi. Další války už neuvidím. Možná to byla má jediná příležitost. A co se týká technik, tak kreslit jsem moc neuměla a moje představivost taky v tomhle ohledu nebyla nijak slavná. Měla jsem ráda jasné věci nebo něco, co už jsem stavěla na předchozích znalostech. Rozhodla jsem se proto změnit téma. O sourozencích jsme už mluvili, tak jsem se k ní zvědavě naklonila v rámci jiné otázky.
"A co chlapci? Nebo děvčata?" visela jsem na ní pohledem.
Byla pěkná. Měla velká prsa. A ještě kunoichi, takže v určitém smyslu slova musela ostatním připadat nedostupná. Naprosto ideální typ pro to, aby ji všichni minimálně tajně zbožňovali.

"Vinila jsem matku z otcovy smrti... Nikdy jsme si to nedokázaly vyjasnit," pokrčila jsem rameny. "Nikdy jí to nebudu chtít a umět odpustit." 
Tím jsem téma uzavřela. Nechtěla jsem o tom příliš mluvit. I po letech to bolelo. Raději jsem poslouchala její monolog. A to, co říkala... To znamenalo, že ona nezestárne. Lidé vedle ní budou jen umírat. To bylo skutečně děsivé. Ne, pro mě. Ne pro její okolí, alespoň bych to nechápala. Ale pro ni samotnou. Věřila jsem tomu, že se lásce nedá bránit. Alespoň jsem v to doufala, protože jsem si přála se naprosto bezmezně zamilovat.
"A kdyby ten někdo měl draka jako ty?"
To by byl jiný příklad. Ten člověk by nezestárl. I když by tu stále bylo riziko, že zemře. Složité. Smutné. Ale vlastně nádherné. Původně jsem se chtěla zeptat, jestli její sestřička také bude žít věčně, ale bála jsem se negativní odpovědi. Nechtěla jsem, aby byla smutná.
"Co si v tom případě myslíš o přátelství?" zvolila jsem proto jinou otázku. "Až mi bude devadesát, pokud se toho vůbec dožiju, budeš vypadat stále stejně..."
Bylo to jako živoucí důkaz lidské smrtelnosti. Přitahovalo mě to, určitým podivným způsobem.

Líbila se mi čím dál víc. V jistém ohledu mi jí i bylo líto, kvůli oněm problémům s láskou, ale tenhle pocit si ode mě nezasloužila a nedala jsem ho na sobě znát. Bylo by lepší, kdyby na tu možnost "špatně se zamilovat" do někoho, kdo brzy umře, alespoň na chvíli úplně zapomněla.
Zajímalo by mě, jestli existují i lidé nebo draci, kteří se nezamilují nikdy...
"Kdy plánuješ vyrazit?" zkusila jsem znovu změnit téma na něco lepšího. "Pokud to ještě počká, mohly bychom chvilku trénovat. Ty bys mě naučila základy svojí techniky, já tebe základy nějaké mé?"
Byla jsem zvědavá, jestli bude souhlasit. Já osobně jsem se při tréninku vždy úžasně uvolnila.

Zamyšleně jsem na ni hleděla a prohlížela si její křídla. K předchozí řeči jsem pouze kývla, nemohla jsem jí to vyčítat. Točila jsem se kolem ní, prohlížela jsem si ji ze všech stran.
"Nevím, jestli to dokážu kompletně uzdravit," zavrtěla jsem hlavou. "Pokud nezabere obvyklá technika, existují jen dvě, které by to uzdravily... A to je trochu komplikované."
V duchu jsem zkoumala možnosti.
"Mám speciální lékařskou techniku svého klanu, která ale existuje na principu hojení ještě před zásahem, nemohu ji tedy použít teď," povzdechla jsem. "Na jejím základě ale vznikla technika jiná, Saibō no Kasseijutsu, použitelná v jinak neřešitelných případech a regenerující samotné buňky. Problém je, že je to technika z Konohagakure no Sato."
Mohla jsem zkusit použít základní lékařskou techniku, ale nebyla jsem si jistá účinkem. Přece jen její křídla byla skutečně výjimečná.

Když jsem se rozloučila s Killu-chan, jak jsem ji začala v duchu oslovovat právě ve chvíli, kdy odcházela z mého bytu, rozhodla jsem se prospat. A pořádně. Už jsem to potřebovala jako sůl. Pročistila jsem si tak myšlenky, zvykla jsem si na novou osobnost a byla jsem ráda, že jsem se dokázala otevřít alespoň Killunii. Napadlo mě ale, že bych možná vůči lidem nemusela být odtažitá. Mohla bych je využívat pro to, co chci. To znamenalo, že se nemusím přetvařovat až tak, abych se nikdy neusmála, ale že se budu usmívat jen pokud to pro mě bude něco znamenat. Když lidé využívají mě, je nejlepší využívat je. Mezi myšlenkami jsem si přitáhla lehkou letní deku blíž k tělu a spokojeně jsem se ponořila do vod spánku. Neměla jsem žádné sny. A možná to bylo dobře.

Vyspala jsem se do růžova. Ačkoli ani zdaleka nebyl večer, když jsem šla spát, probudila jsem se až odpoledne a úplně čilá. Kočičím protáhnutím jsem dala světu znát, že jsem ještě naživu a mohutně zívla. Hlad mě pak vyhnal k ledničce a když jsem měla i plný žaludek, fyzicky jsem byla naprosto spokojená. Hlavou mi ale vrtalo, jak uskutečnit, co se mi večer honilo hlavou. Touha po tom, převrátit to v dobrodružství, mě vyhnala ven z tepla a útulna domova. Potřebovala jsem najít senseie.

//Přesun

Soshi

Dorazil jsem se svým doprovodem na ubytovnu a zapsal se.
"Soshi Nakemura" bylo napsáno v knize nocležníků.
Když jsem se ocitl v pokoji sám, začal jsem rychle jednat. Vzal jsem špendlík ukrytý v oblečení a knihu pohádek. Nejprve jsem seděl u okna a vypadal jsem, jako že si čtu. Pak jsem ale okno otevřel a vyšplhal na střechu. Stráže klidně mohly zasáhnout, ale jediné, co viděly, byl malý chlapec, který zíral na měsíc a na vesnici, držíc svou pohádkovou knihu...

Hlídka

Hlídka nechala hocha zatím být, vypadal neškodně a draci by se o něj případně postarali, kdyby hrozilo nebezpečí. Pravou bylo, že měsíc zde byl vidět jen matně přes krystalické opevnění.

Druhý den ráno přišel jeden z ANBU a rázně zabušil na dveře.
"Hochu je čas jít, měl si jen jednu noc!" zahřměl a byl připravený ho i osobně vyhodit, kdyby bylo třeba


(omlouvám se za pozdní reakci)

Soshi

Vyspal jsem se do růžova. S klidným srdcem jsem ráno vstal, a když přišla hlídka, už jsem měl sbaleno.
"Děkuji Vám mnohokrát..." uklonil jsem se a vyšel se strážným směrem k bráně.

Hlídka doprovodila mladého pána ke bráně.