Ubytovna

Ubytovna je určena pro Shinobi mladší 18 let nebo pro ty, kdo nechtějí vlastní barák. 
Každý byt je plně vybaven, jak člověk potřebuje. Každý shinobi si může dokoupit nějaký nábytek, chybí-li mu v bytě. 
Na recepci pracují dvě recepční, které vám mile rády poradí a pomůžou ^^



Recepční: (zleva doprava) Miko a Chiko

Spolu s Akemi jsme dorazily do na ubytovnu. Vzal jsem si klice a vysel nahoru do sveho pokoje. Nakonec jsem se doplazil az do sveho pokoje a padl do postele Akemi si lehla vedle me a jen tak lezely a cekaly pokud se nekdo ozve a daji mi vedet. Po chvili lezeni jsem se rozhodl projit.
(presun)

Zastavila jsem se před ubytovnou. Toujou mě doprovázel celou cestu od knihovny. Určitě mu bylo divné, že mě nedoprovodil ke ulicím klanu Terumi. Těžko se to vysvětluje, ale nebydlím tam a nikdy jsem tam nebydlela. Možná někdy krátce. Pokud znal Katara a věděl o mém vztah s ním, zeptá se nejspíš, proč jsme nedošli k němu domů. To se taky nevysvětluje snadno. Mám komplikovaný život.
V ubytovně jsem ještě zapsána nebyla. Nechtěla jsem, aby to Toujou zjistil, a proto jsem před ní zastavila. "Můžu se zeptat na vaše jméno?" Aby Toujouvi nepřišlo divné, proč tady jen tak stojíme, rozhodla jsem se začít konverzaci.

"Těší mě Tanaki." Slušný pozdrav doprovázel falešný úsměv. Chtěla jsem jim udržet "volnou" atmosféru. To se mi nepovedlo. Tanaki byl buď až nezdravě zvědav, co se týče situací jiných vztahů, a nebo byl Katarovým dobrým přítelem. Každopádně o mě a Katarovi věděl. Co hůř? Věděl i o dětech. Nešlo si nevšimnout toho, jak se třásl. Že by se bál mě zeptat na Katara? Nedivím se mu, pokud tomu tak bylo. Do mého života mu nic není. Tím, že si přede mnou sundal masku, mě přinutil mu důvěřovat. Možná to není to správné slovo. Vnímala jsem ho jednoduše jinak než ostatní. Anbu svou totožnost jen tak totiž nemůže odhalit. To že tak učinil, mě oslovilo. K tomu ještě zmínil děti. Vůbec mi nepomáhal. Chtěla jsem tuto část mého života uzavřít. Po chvíli mi bylo jasné, že vzdorovat zvědavosti, jak vyrostly děti, nedokážu. Tanaki však zmínil peněžní motivaci. Peníze mě tak moc nezaujaly, ale spíše to, že by z toho šlo vytěžit i něco jiného.
"Půjdu, pokud mě naučíš dvě jakékoli techniky." Byl anbu. Jistě má toho dost, co by mě mohl naučit. Ještě před půlrokem bych si postačila s penězi, ale za posledního půl roku se toho hodně změnilo.

Tanaki souhlasil, což znamenalo, že brzy navštívím své děti. Představa, že je navštívím za naučení dvou technik, je zvláštní. Co to jsem za matku? Mám k tomu ale své důvody. Neopustila jsem Katara z rozmaru. Schůzku s nim bych teď ještě nezvládla, a proto jsem se rozhodla na ně jen nenápadně podívat, což mi taky Tanaki radil.
Prvně jsem však musela podstoupit prohlídku. Dá li se to tak nazvat. Hádám, že to bylo kvůli učení těch technik. Tanaki nevypadal na to, že by byl ten typ chlapa, který by až tak nápadně někoho okukoval kvůli svým... potřebám.
Měla jsem si vybrat termín. Nejraději bych začala ihned. Záleží ale na tom, jak se s Tanakim dohodneme. Předpokládám totiž, že se bude chtít přesvědčit, jestli svou část splním. "Hned po návštěvě Katara, a nebo jednu jako záruku ještě před ní." 

Neřekla jsem, že si myslím, že to bude snadné. Tanakiho techniky jsou jistě na vysoké úrovni. Je přeci anbu. "Postačím si z málem. Každý je dobrý jinému řemeslu. Nemám v plánu se pokoušet vyrovnat tomu tvému." Nejsem zaměřena na kenjutsu, ale nepochybuji o tom, že bych nějakou ze základních technik mohla dokázat provést. Nezaměřuji se hlavně na žádné odvětví jako ninjutsu, taijutsu či genjutsu. Od každého umím trochu, kromě genjutsu. To mi opravdu nejde. Uvidí se, jak to s Tanakim dopadne.
"Jdeme?" Bylo samozřejmé, že já jdu. Jde ale Tanaki se mnou? O tom nic neříkal. Předpokládala jsem, že jo. Předpokládat je ale jedna věc a vědět, věc druhá. Jestli Tanaki přikývl a následoval mě, vyrazila jsem (od toho záleží možný přesun).