Lázně

„Čekat na tebe a nechat tě v klidu si odpočinout potom, co jsi zpochybnil moje rozhodnutí? Nemyslím si,“ řekla jsem tiše, nespokojeně nakrčila nos a krátce zavrtěla hlavou.
Pak jsem vydala chápavé 'Áá', jako bych si právě na něco vzpomněla. „Promiň, já zapomněla. Pro jaký že časopis to teď fotíš?“ zeptala jsem se a drze se na něj ušklíbla. Rozpletla jsem si paže doteď složené na hrudi a místo toho si je dala v bok.
Pohled jsem měla bojovně zabodnutý do jeho očí, i když by to rozhodně bylo pohodlnější, kdybych stála tak o půl stopy výš.

Pokývala jsem hlavou. „Ten neznám. Nějaký nový, že? To abych si zaplatila předplatné,“ ušklíbla jsem se.
Pak jsem se nahnula blíž, jako bych mu chtěla říct tajemství. „Na Nový rok plánuji kalendář,“ zašeptala jsem a rty se mi roztáhly do velkého šibalského úsměvu. „Když budeš hodný, možná dostaneš výtisk zdarma,“ nabídla jsem mu velkoryse.

,,Doufám v to. Věřím, že výtěžek z prodeje pomůže rychle zaplnit pokladnu, kterou Shi tak bezostyšně vyždímala na všechno svoje...jídlo,'' dořekla jsem lehce nejistě a nepatrně zakroutila hlavou, když jsem si uvědomila, že se mi to zvíře za několik posledních let čím dál tím víc vážně nepěkně prodražuje.
Po krátkém přemýšlivém výrazu, kdy jsem vymýšlela způsob, jak tygřici trochu omezit, jsem znovu zaostřila pohled do jeho očí a usmála se.
,,Pokud ti dám výtisk kalendáře, měla bych výměnnou dostat minimálně jeden díl toho tvého časopisu, ne? Něco za něco...''

„Lidé stárnou. Třeba si budu chtít připomenout, jak jsi vypadal mladý, až z tebe bude starý vrásčitý děda,“ škádlivě jsem mu vysvětlila, na co potřebuji ten časopis a vyplázla na něj jazyk.
Když se tak divně uchechtl, či co to bylo, zvedla jsem naoko uraženě pravé obočí. „Něco se ti nelíbí?“ zeptala jsem se a na chvíli měla opět autoritativní výraz dožadující se odpovědi. Za chvíli se mi ale koutky úst zase roztáhly do úsměvu.
Zafoukal studený vítr a já se pod napůl-mokrým pláštěm, do kterého jsem byla zachumlaná, zachvěla zimou.
„No...nejdřív bych asi ráda uschla,“ ušklíbla jsem se, sedla si vedle něho a naprosto v rozporu s tím, co jsem řekla, jsem si ponořila nohy až po kotníky do vody.
Když ta voda byla prostě teplá.

„Vzácné?“ zeptala jsem a pochybovačně se na něj podívala. V očích mi pobaveně zajiskřilo. „Pokud budeš svoje fotky tak chránit, moc velký průlom ve světě neuděláš.“
Když řekl, že mu toho hodně nelíbí, naklonila jsem hlavu lehce do strany.
„Například?“ zeptala jsem se zvědavě a pak mimoděk lehce pohodila hlavou, abych odhodila na stranu vlasy, co mi spadly do očí.
To fungovalo asi dvě vteřiny, než se vrátily na svoje původní místo. Zkusila jsem to ještě jednou se stejným účinkem. Podrážděně jsem zavrčela a prostě si je připlácla k hlavě. To, s nutno říct delším trváním, vydrželo asi pět sekund, než jsem se na Reie opět dívala zpod záclony svých hnědo-modrých vlasů.
„Asi...nemáš gumičku, že?“ zeptala jsem se a nasadila totálně nevinný úsměv někoho, kdo něco nutně potřebuje.

„Budu u sebe nosit foťák, vyfotím tě a pak tvůj obrázek přišpendlím na nástěnku v Hlavní budově. Už nebude vzácný,“ zazubila jsem se na něj.
Pak se můj úsměv trochu zmenšil a já rozhodila rukama do strany (čímž jsem si sklepla plášť z ramen, takže jsem ho okamžitě začala lovit ve vzduchu a přitáhla si ho ještě těsněji k sobě). „Vlasy máš, ne? Určitě sis někdy řekl: „Kéž bych tak s sebou měl gumičku,“ neříkej, že ne!“
„Bude to v pohodě,“ reagovala jsem hned na jeho první problém a schválně se na něj ušklíbla, což příliš nepodpořilo má slova.
„Roky strávené se Shi tě přivedou do tolika prekérních situací, že něco jako tohle, tě už do rozpaků nepřivede,“ pověděla jsem mu jedno z mnoha vysvětlení, proč mě nic z toho na emoční rovině zrovna dvakrát neovlivnilo.
„Ale pokud ti to udělá radost...“ řekla jsem s pokrčením ramen. Do tváří se mi vzápětí nahrnula červeň a já na něj ostýchavě zamrkala, než jsem se vesele rozesmála nad jeho obviněním.
„To bude nejspíš ono,“ potvrdila jsem ironicky, když jsem se konečně přestala smát.

„To si jenom myslíš,“ řekla jsem přesvědčeně, naprosto jistá si svými schopnostmi fotografa.
Podívala jsem se na něj pohledem 'nedělej si ze mě srandu, vím, že mi kecáš'. Protože kdo někdy nepotřeboval gumičku?
Založila jsem si ruce na hrudi. „Tím chceš říct, že jsem nudná?“ zeptala jsem se s předstíranou nazlobeností a jakékoliv plus, které mohl získat poznamenáním o slušivé červeni na mých tvářích, šlo zdánlivě do háje.

Naklonila jsem hlavu na stranu a po rtech mi přelétl letmý úsměv „Například?“ zeptala jsem se naprosto nevinně.
Na ukazováček levé ruky jsem si namotala jeden z pramenů svých vlasů, které se mi pod vlivem nedobrovolného namočení zkroutily do četných prstýnků.
Tvářila jsem se jako naprostý andílek.

Zvědavě jsem na něj hleděla a čekala, co ho napadne. Pohled mi na krátkou chvíli sklouzl na jeho rty, když si je olízl, ale to už se ke mně vrhl a začal mě lechtat.
Překvapeně jsem vyjekla a následně se ze mě vydral nedobrovolný smích, protože jsme byla extrémně lechtivá osoba.
„Nech...toho..!“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu a slabě ho uhodila zatnutými pěstmi do hrudi, abych ho dostala pryč. Moc efektu to nemělo, protože zrovna v tu chvíli jsem se začala znovu smát.

Se ztrápeným, nedobrovolným a rozhodně ne-upřímným smíchem jsem snášela lechtání, dokud mě nepřevážil na záda.
Po chvíli zkoušení jsem došla k závěru, že se z pod něj nevykroutím, ani mu nejspíš nijak jinak neuteču. A protože nejlepší obrana je útok...
Počkala jsem si na vhodnou chvíli, posbírala všechny síly a opřela jsem se do něj. S trochou štěstí se mi nás snad podařilo překulit, takže teď na zádech ležel Rei.
Obkročmo jsem si mu sedla na břicho, protože to byla asi jediná možnost, jak ho udržet dole, a chytla mu zápěstí. „Máš vždycky takové problémy s posloucháním rozkazů, nebo je to jenom nějaký kritický týden?“ zeptala jsem se ho se zvednutým obočím a v očích mi poletovaly jiskřičky hravosti.

„Budu doufat, že ten příští bude lepší a napravíš si pověst,“ řekla jsem a pak jsem naklonila hlavu lehce na stranu, jako bych vymýšlela co s ním, když ho teď mám mně napospas.
„To bys měl.“ Ďábelsky jsem se ušklíbla, když řekl, že se mého výrazu bojí.
Nicméně jsem nic vymyšleného neměla. Pustila jsem jeho levé zápěstí a chvíli se na jeho ruku podezřívavě koukala, kdyby náhodou chtěl něco zkusit.
Nakonec jsem Reie se zkoumavým výrazem polechtala na boku a sledovala, co - a jestli vůbec něco - to s ním udělá.

Čekala jsem, co udělá a když se tak stalo, zamračila jsem se. On se jenom usmál!
Potom mě něco napadlo. Vzhledem k tomu, že jsme byli u přírodního jezírka, všude kolem byly rostliny. Natáhla jsem se a volnou rukou chytla stvol jedné trávy a utrhla ji. Měla takový chlupatý květ. Spokojeně jsem se zazubila.
Se stále širokým úsměvem jsem mu květem zaklepala na špičku nosu, pak jím přejela dolů přes jeho rty, bradu a po jeho krku.