MITARASHI DANGO

Přikývla jsem.
Máme stejné chutě.
"Dvakrát klasické dango, prosím," vyštrachala jsem z kapes drobné přesně pro nás dvě, což mě potěšilo, protože jsem nemusela rozměňovat.
Když nám dali naše porce, poděkovala jsem, jednu podala Atsuce a posadila jsem se na jednu barovou stoličku.
"Hm, ale ještě jsi mi neřekla, jak by ta ideální dívka nebo chlapec měli vypadat, jak by se měli chovat..." ochutnala jsem dango a na chvíli jsem se odmlčela.
Mňam!
"Zkrátka... S kým bys dokázala strávit věčnost?"

Vždycky jsem milovala Dango.
"Naše dango je lepší než to z Konohy," nadhodila jsem, když jsem ochutnala první kuličku. "Prý mají lepší ramen, ale já ramen nesnáším..."
Možná jsem se chvíli snažila zamluvit první téma, ale pak jsem se na ni jen uličnicky usmála. Promýšlela jsem si odpověď.
"Pravý nebo pravá, to příliš nevadí, ale raději to první," pokrčila jsem rameny. "Vždyť víš, že jsem říkala, že ženám pro mě něco chybí..."
A jaký by měl být?
Dostávala mě mými vlastními otázkami.
"Víš, nutíš mě přemýšlet nad tím, jestli jsem někdy lidi, se kterými jsem byla, opravdu milovala..." slízla jsem polevu z další kuličky, stékala mi totiž po rtu.
Jako krev z koutku úst od mrtvoly.
Neubránila jsem se trochu depresivním myšlenkám.
"Ne, nemilovala."
To poznání bylo jako blesk z čistého nebe.
"Nikdy to nebylo... dokonalé. Takže jsme na tom vlastně stejně, má drahá. Ani já nevím, co chci. Kdykoli si myslím, že někoho opravdu miluji, objeví se někdo, kdo upoutá mou pozornost. Potřebuji zázemí, to vím, ale zároveň potřebuji objevovat nové lidi, pocity, vůně..."
Nikdy jsem si nepřipadala víc jako děvka.
"Jako Raikage nejdu příliš příkladem, že?" ironicky jsem se ušklíbla. "Ale věř mi, že bych si přála někoho tak milovat, že bych od chvíle, kdy bych ho poznala, nezatoužila po nikom jiném."
Copak je se mnou něco v nepořádku, že jsem ho ještě nepoznala?

Pousmála jsem se. 
"Jednou takové lidi najdeme obě," dodala jsem s posledním soustem. 
Pak jsem ožila.
"Stálo to za to, ne?" vyhodila jsem odpadky do koše kousek od obchodu a líně jsem se protáhla. "Jak bude náš výlet pokračovat?"
Jisté bylo, že u Mitarashi Dango se naše kroky nezastaví. Musíme si svůj čas užít, dokud můžeme a dokud mohu své povinnosti v kanceláři na chvíli přenechat jiným.
Ale jen na chvíli!
Můj smysl pro povinnost mě dlouho lenošit nenechá a tak jsem už zůstala stát a navrhla pokračování procházky. S tím jsme tedy obě zamířily dál do centra vesnice.

//Přesun

Vejdu do restaurace. Dango jsem měl jen párkrát, ale bylo to mé opravdu oblíbené jídlo. Došel jsem až k prodavačce a požádal ji o jednu porci sladkého danga. Na stůl jsem ji dal všechny peníze, co jsem vytáhl z kapsy. Bylo to o pár ryu více, než cena jídla, ale s tím jsem si hlavu nelámal. Vzal jsem si tácek s dangem, který mi prodavačka podala a šel si sednout k jednomu z volných stolů. Opravdu s chutí jsem strčil do pusy špejli a všechny tři knedlíčky snědl najednou. špejli jsem odložil na tácek a pokračoval s dalšími dvěma špejlemi.
Tohle bych mohl jíst celý život.. řeknu si v hlavě.

Když jsem procházel podle instrukcí Raikage střed vesnice, ucítil jsem vůni sladkého danga. Chtěl jsem otestovat i místní kuchyni a dango většinou je oblíbené, tak bych se ho potom mohl naučit připravovat. Když jsem vešel však do restaurace, uviděl jsem Tobeie jak sedí a jí dango. Přisednul jsem si k něm. " Zdar. Ty nejspíš budeš Tobei. Posílá mě za tebou Raikage ohledně tréninkového souboje. "

Právě jsem dojídal poslední špejli s dangem, když do místnosti vstoupil nějaký kluk. Začal se rozhlížet, jako by někoho hledal. Poté mě zahlédl a zamířil ke mně. Potom si přisednul k mému stolu a začal mluvit. Ve chvíli, kdy se zmínil o zápase jsem zpozornil. Změřil jsem si ho pohledem.
Tréninkový souboj? Proč mě o tom nikdo neinformoval? přemýšlím.
Ano, to jsem já. řeknu Kuroashimu.
Vím, že Raikage se o nějakém tréninku zmínila, ale myslel jsem, že to pár dní počká.
Předpokládám, že budu zápasit s tebou. Jen abys nebyl zaskočen, zaměřuji se na Ninjutsu a ovládání svého Kekkei Genkai. V soubojích, ať už tréninkových nebo naostro se nedržím zpátky.
Doufám, že jsem mu náležitě osvětlil situaci. Nerad bych mu ublížil, kdyby mě chtěl šetřit. Posunu tácek na stranu, přecejen jsem již vše snědl a jen mi tam zavázel. Na místo tácku jsem si opřel ruce.

Podíval jsem se na něj se zájmem. " Tak se na to podívejme. Máš dost velkou výhodu když používáš ninjutsu a máš i nějaké Kekkei Genkai nebo jak se tomu dnes říká. Já totiž ninjutsu ani genjutsu nepoužívám takže ti to dává tu výhodu. Můžeme začít až se ti bude chtít. " Mezitím jsem si objednal dango abych ho taky ochutnal když jsem tu. Chtěl jsem pak dokonce zajít za kuchařem jestli bude dobré.

Usmál jsem se. Co třeba jít hned? zeptám se ho.
Neměl jsem nic na práci, byl jsem najezený a alespoň by to trochu zahnalo nudu. Z kapsy jsem vytáhnul senbon, s nímž jsem si začal hrát a protáčet ho mezi prsty. Už jsem se nemohl dočkat, až ho po dlouhé době po někom hodím. Jehlice se v mých prstech pohybovala velmi obratně. Pokud by mohl můj potencionální nepřítel z mého chování něco vyčíst, tak právě to, že to s jehlicemi opravdu umím.
Snad nedostanu nakládačku.. řeknu si v duchu.
Naneštěstí pro Kuroashiho mám obrovskou výhodu proti uživsatelům Taijutsu.

" Tak tedy můžem jít " Snědl jsem část svého danga a zbytek si vzal na cestu. Nechal jsem i peníze na stole. Přeci neodejdu bez placení za tak dobré jídlo. Docela jsem měl ale chuť i na Takoyaki. Otočil jsem se ještě jednou na Tobeie a čekal jsem až určí směr cesty.

Zvedl jsem se ze stolu a namířil si to k východu. Zaplatil jsem již předem, takže jsem se nemusel nijak zdržovat. Spolu s Kuroashim jsem vyšel z budovy.
Ty jsi ze Suny, že? zeptám se.
Poté jdu přímo k tréninkovému centru Kumogakure.

(přesun)

Zvedl jsem se a šel za ním. Odpovědět jsem mu hodlal až při cestě. (přesun)