Tanoshii Sushi

Šla jsem ulicí směrem dolů a hledala nějakou restauraci. Nikdo si mě ani nevšímal a neptal se, co tu dělám. Znovu mi zakručelo v břiše a modlila jsem se, abych už byla v restauraci. Rychle jsem tam vklouzla. Do nosu mě praštila skvělá vůně a začaly se mi sbíhat sliny. Nemohla jsem se dočkat. Chytila jsem si jednoho číšníka. „Promiňte. Nevím, jestli jsem tu správně, ale medici vzkazují, že by rádi přišli na jídlo za chvíli.“ Snad tu těch restaurací nebude mnoho a dostala jsem chuť na sushi. Vlastně mi bylo jedno, co si dám, hlavně, aby už to bylo.
„Jistě, slečno. Posaďte se tamhle ke stolu,“ ukázal na volný stůl u okna. „Vy si něco dáte?“
Zapřemýšlela jsem. Netušila jsem, co všechno tu mají, a jídelníček jsem neviděla. „Hmm,“ broukla jsem. „Dejte mi něco, co si dávají všichni,“ usmála jsem se na něj.
„Dobře.“ Otočil se a odešel. Vydala jsem se ke stolu u okna. Aspoň bych mohla vyběhnout, kdyby se rozhodl přejít a jít dál. Nervózně jsem si pohrávala s táckem, jenž byl na stole. Podepřela jsem si hlavu jednou rukou a prsty bubnovala o desku stolu.
Za několik minut mi přinesl talíř čehosi. Musel jsem si přiznat, že to vypadá báječně. „Děkuji!“ Hned jsem si pustila do jídla. „Báječné!“ rozplývala jsem se. Bylo to dobře chucené a navíc i trošku pikantní. Pokývala jsem hlavou a dávala do pusy další sousto. Číšník spokojeně odešel. Pokračovala jsem v jídle a občas vykoukla z okna, abych ho neprošvihla.

Pořád jsem se ládovala jídlem. Byla jsem opravdu hodně hladová. Zvedla jsem skleničku a zapila sousto vodou. Jelikož jsem byla zabraná do toho, abych si naplnila prázdný žaludek, tak jsem si ani nevšimla, že kolem okna prošli doktoři. Až si ke mně někdo přisedl, rozhlédla jsem se. Rychle jsem dožvýkala a polkla. „Jééé,“ řekla jsem překvapeně. Odložila jsem hůlky a otřela si ruce do kalhot. Ani nevím, proč jsem to udělala, když jsem s nimi nic nedělala. Vytáhla jsem jeho peněženku a podala mu ji. „Děkuji.“ Oplatila jsem mu jeho úsměv.
Nechtěla jsem, aby mi vystydlo jídlo, tak jsem pokračovala. Už mi toho stejně moc nezbývalo. Polkla jsem. „Těší mě, Itake. Já jsem…“ zarazila jsem se. Vyhrkla jsem to tak nějak automaticky. „Jo, není moc dobré plavat v této zimě v řece.“ Při té vzpomínce jsem se otřásla. Vážně mi bude dlouho trvat, než se té vzpomínky zbavím.

Dojedla jsem a talíř posunula stranou. Zakroutila jsem hlavou. „Ne, nikdy jsem tu nebyla,“ pravila jsem jistě. Pak jsem se zamyslela. Snad jsou má slova pravdivá, nechtěla bych mu lhát, ale momentálně s jistotou nemůžu říct, jestli bych tu někdy byla. Kdyby jo, tak by se třeba mohl najít někdo, kdo by mi o mě mohl něco říct.
Povzdechla jsem si. „Aaaaaa!“ křikla jsem, ale ne moc hlasitě a začala mávat rukama. Bylo to dilema. Svěsila jsem ruce a dala je pod stůl do klína. Opřela jsem se a pohled upírala do stolu.

„Omlouvám se,“ řekla jsem upřímně. Vážně jsem mu nechtěla přidělávat starosti, když se tak pečlivě stará o všechny. Sice to je jeho práce, ale i tak to musí dělat s láskou. „Já… nechci nikomu přidělávat starosti…“ semknula jsem rty a rukama pod stolem třela o sebe. Nevěděla jsem, kdo ta Crys je, ale kage musel být někdo hodně důležitý, když se o něm zmínil i můj zachránce.
Itake se znovu pustil do jídla. Nejspíš musel být stejně hladný jako já, když jsem sem přišla. „Teplo!“ vyhrkla jsem hned. „Nesnáším zimu a mám ráda teplo!“ Sice to asi nebylo zrovna to, co měl na mysli, ale byla to první věc, co mě napadla. Zamyslela jsem se a podívala jsem se z okna. „Pak mám ráda sladké… asi.“ Podívala jsem se na něj a poškrábala jsem se na hlavě. „Moc ti nepomáhám, co?“

Sklonila jsem hlavu. Opravdu jsem nevěděla, kam bych jinam šla. Vlastně bych to řešit nemusela. Kdyby mě někdo z vesnice nezachránil, už dávno bych byla na jiném místě, kterému se všichni snaží co nejdéle vyhýbat. Moje deprese se ještě prohloubila. Netušila jsem, co tu vlastně dělám. Zvedla jsem ruce a natáhla jsem se na stůl.
Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí, zauvažovala jsem, když se mi zadíval do očí. Asi mi chtěl vynadat nad mým chováním, ale už jsem toho sezení a mluvení o mé paměti měla dost. Snažili se ze mě tahat informace, o kterých jsem neměla tušení. Vím, že mi tím chtějí pomoct, ale jen mě tím uváděli do hlubší deprese. „Eh?“ vyšlo ze mě, když si objednal dezert. Pousmála jsem se. Také musel mít rád sladké.
Jenže když dezert přinesli, posunul ho ke mně. Překvapeně jsem zamrkala. Krmit?! Tváře mi trošičku zčervenaly. Pak napíchl nějaké ovoce na vidličku a blížil se k mé puse. V duchu jsem nad tím mávla rukou. „Hááám!“ Otevřela jsem pusu, přičemž jsem se bradou opírala o desku stolu. Zavřela jsem pusu, jakmile jsem v ní měla třešeň i s vidličkou. Trochu jsem zaklonila hlavu, abych nekřoupala i vidličku.
Cítila jsem, jak se mi čokoláda rozplývá na jazyku. Měla jsem pocit, jako bych se taky měla každou chvíli rozpustit. „Hmm… uhmmm…“ vydávala jsem zvuky. Na víc jsem se nezmohla. Sladké rozplývání skončilo, když jsem narazila na třešeň. Bylo to, jako by mnou projela ostrá bolest. Po sladkém začátku přišel kyselý konec. Zakňůřila jsem se. „Kyselé,“ postěžovala jsem si. To mi však nezabránilo k tomu, abych zkoumala, co dalšího za ovoce se pod tou čokoládou skrývá.

Pokývala jsem hlavou na souhlas. Byla kyselejší, i když to mohlo být způsobeno i tou čokoládou. Nadechla jsem se, že něco řeknu, když vtom zase vidličkou mířil k ústům. Otevřela jsem ji a nechala se zalít slaďoučkou čokoládou. „To už máš volno?“ zeptala jsem se. Nechtěla jsem ho odhánět, ale taky nezdržovat od jeho práce.

„Jen aby. Beztak tam utíkají a křičí na sebe, aby zjistili, co mají dělat.“ Zasmála jsem se při té představě.
„Aha,“ pokývala jsem hlavou. Něco jsem cítila, ale nenapadlo mě, že by to mohla být bitva.
Poté posunul ovoce s čokoládou ke mně. „Opravdu?“ Oči se mi rozzářily. Nemohla jsem se toho nabažit. Připadalo mi jako bych to jedla poprvé v životě. Vzala jsem si vidličku a nabrala jsem kousek banánu i s čokoládou a tentokrát mu chtěla oplatit jeho krmení. „Tak teď ty.“ Mrkla jsem na něj. Vidlička čekala ve vzduchu, dokud to nesní.
„Tak jo. Jen než zmizíš, řekneš mi, co mám dělat?“

Vidličkou jsem si ovoce míchala. Jaksi jsem nevěděla, jaké z nich si vybrat. „Vždyť já nic o medicíně nevím. Bych tam jen překážela.“ Zčervenala jsem, když jsem si vzpomněla, jak jsem na něj křičela. Asi bych se mu měla omluvit, blesklo mi hlavou. „To určitě. Už vidím, jak mi všichni pomáhají, jen protože je o to požádám. Všichni mají svých starostí nad hlavu. Třeba jsem nebezpečný zločinec a skončím někde zavřená?“ Semknula jsem rty. „Neodporovat? No tož díky, že mě utěšuješ.“ Řekla jsem to s ironií v hlase. Vůbec mě neutěšoval, spíš mě děsil.

Zamyslela jsem se. Představila jsem se ve skladu. Spousta krabic vedle mě, před mnou i za mnou. Pak jsem se viděla pod hordou těch krabic a otřásla jsem se. Nevím, jestli by to bylo něco pro mě. „Jak to můžeš vědět? Copak znáš všechny zločince, co na světě jsou?“ optala jsem se. Usoudila jsem, že bych to ovoce měla sníst. Napíchla jsem na vidličku další dva kousky ovoce a snědla je. Pak jsem se na něj podívala. Nebyla jsem si jistá, ale něco jsem v jeho hlase zaslechla. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. Vidlička už opět visela ve vzduchu s porcí ovoce a čekala na snězení. Otočila jsem ji směrem k němu. Nemohla jsem to všechno sníst sama.

„Sám jsi řekl, že mají menší rozepři u brány.“ Jelikož si asi vidličky nevšiml, snědla jsem to sama. Pokývala jsem hlavou. „Dobře. Kage je arogantní hajzl a najít bandu cvoků.“ Dělala jsem, že jsem zamyšlená. „Tohle si budu muset zapsat, abych na to nezapomněla!“ dělala jsem si srandu, i když mi to moc nešlo. Sklonila jsem hlavu a přemýšlela, jestli se ho znovu zeptat, ale zavrhla jsem to. Projevila jsem zájem, a když to zamluvil, neměla jsem v úmyslu na něj dotírat. Kdyby o tom chtěl mluvit, tak by to řekl. Byla to škoda, tolik mi pomohl a já mu to nemohla nijak oplatit.
„Při tom horším skončím ve vězení,“ promluvila jsem. „Jak to tam asi tak vypadá?“ řekla jsem svoji myšlenku nahlas.

Dutá hlavička?! blesklo mi hlavou. Myslel to ze srandy, ale přesto mi to připadalo jako urážka. Nemohla jsem za to, že moje hlava prostě ztratila všechny vzpomínky. Pokývala jsem hlavou. Byla jsem ráda, že mě utěšuje. Nechtěla jsem skončit ve vězení. „Dobře, nějaký problém, tak poslat za srdečným Itakem.“ Zamyslela jsem se, zatímco si uvazoval tkaničky. Jen co skončil, naklonila jsem se nad stůl. Natáhla jsem pravou ruku a cvrnkla jsem ho do čela. To byla moje odplata za jeho dutou hlavičku.
„Co třeba Natsuhi?“ Nebyl to návrh, ale spíš otázka. Kdyby se mu to nelíbilo, musela bych vymyslet něco lepšího. Opřela jsem se a podívala se na stůl, kam položil peněženku. „Proč tohle děláš? Vždyť ti to nemůžu nijak vrátit… zatím…“
Zakroutila jsem hlavou. „Tak jen jdi. Děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal. Snad ti to budu moci někdy oplatit. Už se nezdržuj a mazej!“ nařídila jsem mu přísným hlasem. Když už se měl k odchodu, nechtěla jsem ho zdržovat prkotinami, které se možná nějak spraví. Zvedla jsem ruku a zamávala jsem mu.