Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

pro **Uchiha Madara** Thu May 29, 2014 7:16 am

Malá vesnička leží v malebném údolí a okolo ní se tyčí hory. Po neustálých nájezdech banditů je tu již jen pár obyvatel a ti mají každý den strach co příjde. Nedělají si však valné naděje...

Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu) Paradise_samurai

Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu) Paradise_samurai

pro **Killunia** Mon Jun 02, 2014 11:15 am

Konečně jsem dorazila k vesnici, kam mě vedla má mise. Trvalo mi to pár hodin. Zaprvé kvůli tomu, že to pro má poměrně čerstvá křídla není zrovna kousek. A zadruhé kvůli své akrofobii. Musela jsem tak docela často slétat k zemi, aby se mě nezmocňoval děs a následné proměny končetin (všech) v kus prkna (obrazně řečeno, samozřejmě. Mokuton totiž vážně neovládám.). I nyní jsem se snesla opatrně mezi budovy. Když jsem si místo prozkoumala, všimla jsem si, že spousta z nich je již prázdných.
Zajímalo by mě, jak dlouho už probíhají nájezdy na tuhle vesničku... Zamračila jsem se a prošla jsem si pár prázdných obydlí. Stále tam ještě zůstávaly věci, které by se daly využít, kdybych se dostala do úzkých. Nějaké zbylé látky, většinou obyčejné a prakticky bezcenné (kdo by to taky potom kradl, že?), pár hořlavin (většinou příliš staré či nekvalitní), které bych mohla zneužít. Ale zatím si nechám zajít chuť...
Než jsem se nadála, už přišla paní Noc. Neměla jsem zrovna náladu na spánek. Protože jsem však nechtěla rušit ani místní, přenesla jsem se rovnou k úkrytu banditů, který opravdu nešlo přehlédnout. Ani v noci. Přistála jsem několik stovek metrů před pevností ve skále a přivolala jsem Makiho, kterému jsem podala přesné instrukce.
"Všechno si tu zapamatuj co nejpřesněji. Pak běž za Sarthasem a popiš vše, co tady teď vidíš kolem sebe. A řekni mu, že jakmile tě přivolám, má okamžitě vyrazit na místo, které jsi mu popsal. Ano?"
"Ano," přikývl malý drak. Usmál se na mě a bez odmlouvání poslechl mé instrukce. Nejprve zpracovával informace z okolí, pak se vydal najít teleport. A já jsem opět zůstala sama (skoro). Tam v té skále na mě a na Killuniho čekalo celkem třicet jedna lidí. Banditů. A ty budu muset nejspíše zabít. Otřásla jsem se - zabíjení mi někdy přišlo směšné a hloupé. Lidské. Zbytečné. Přesto jsem teď byla nucena něco takového udělat.
Vystřelila jsem do vzduchu ohnivou střelu, abych zjistila, jestli mají stráže. Bylo by hloupé tam rovnou vlétnout, kdybych neměla absolutní ponětí, co tam na mě čeká.

pro **Uchiha Madara** Fri Jun 06, 2014 8:44 am

Po pevnosti obcházeli stráže po dvojicích a když padla noc, rozžehly pochodně na hradbách a u vstupu do pevnosti. Ohnivá koule na nebi je však nenechala klidnými a celou pevností se hlasitě rozlehl zvon, vyhlašující poplach. Několik dalších mužů vyběhlo na hradby a bylo poznat, že uvnitř pevnosti nastal čilý ruch.

pro **Killunia** Sun Jun 08, 2014 9:51 am

Zvon se v mých uších rozezněl jako příjemná melodie, která ohlašovala, že jsem si nyní zvolila správně. A ti bandité začali vybíhat na hrady, čímž se odkryli a ukázali se mi. Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Prostě se na mé jinak chladné tváři musel objevit. A dokonce se zdálo, že by možná mohl být i trochu zlomyslný...
Vznesla jsem se do vzduchu a začala jsem nad sebou vytvářet pár ohnivých koulí, které měly asi průměr půl metru. Samozřejmě, že jsem nepoužila žádnou chakru - k takovýmhle maličkostem jsem ji vůbec nepoužívala. Pak jsem ty ohnivé koule poslala přímo na na hradby, tak aby zasáhly buď ty lidi, nebo místo za nimi, kdyby se jim podařilo vyhnout.
Hm... Nejraději bych je vylákala nějak ven. Ale oni nejspíš budou hezky zalezlí uvnitř... Začala jsem přemýšlet, jak bych se jim mohla postavit. Takto by to totiž nešlo - již předem mi bylo jasné, že ten útok, který jsem na ně před chvílí poslala, bude mít pramalý efekt. A s mými dalšími pokusy by to nedopadlo lépe.

pro **Uchiha Madara** Mon Jun 09, 2014 7:18 am

Killuniin útok opravdu neměl skoro žádný efekt. Většina koulí minula cíl a těch několik málo, co zasáhlo, nadělalo pramalé škody. Spálené oblečení je akorát nepříjemné, ale rozhodně to nepřítele nevyřadí z boje. Ještě než koule dohořely, tak se Killunii něco mihlo kolem ucha. Hvízdnutí mohlo znamenat jediné, výstřel z kuše. Nepřítel opětoval palbu a nutno dodat, že proti hvězdnému nebi a vycházejícímu měsíci byla poletující postava velmi dobře vidět.

pro **Killunia** Mon Jun 09, 2014 8:05 pm

Když těsně kolem mě proletěl šíp, přeběhl mi mráz po zádech. Stačilo jen pár centimetrů a Killuni by byl vypuštěn na svobodu. Sice jen na hodinu, ale i to by mu stačilo, když je tak krásně nezničitelný. Po chvíli zděšení se mi do tváře vrátil úsměv.
Jak nečekané... poznamenala jsem v mysli sarkasticky. V očích se mi zajiskřilo a začala jsem klesat zpět k zemi. Mezi stromy jsem se prosmýkla až skoro k pevnosti, kde jsem opět trochu vzlétla a natáhla ke střelcům ruce. Z žádné kuše už nebude nikdo střílet. Po celé délce hradeb jsem švihla rukou, až to zapálilo všechny kuše v místech, kde je měli držet. Takhle jsem to opakovala až do doby, dokud by je nepustili. Nebo si snad chtějí uškvařit ruce, aby s nimi nemohli vůbec hýbat? Já se tak lehce nevzdám...

pro **Uchiha Madara** Tue Jun 10, 2014 5:30 am

Killunia opravdu mohla slyšet dopady dřevěných předmětů na zem a bolestné výkřiky. Několik duchapřítomných bojovníků proti ní vrhlo hrsti kunaiů a velitel zavelel k ústupu do pevnosti v domnění že tam budou před létající obludou v bezpečí.

pro **Killunia** Sun Jun 15, 2014 7:31 pm

Kunaiům se mi podařilo skoro uhnout. Pár z nich mě stihlo poškrábat na vystrčené pravé ruce, jak jsem se odrazila od stěny pevnosti. Pokusila jsem se také ještě zachytit jednu kuši, nicméně se mi to nepodařilo, takže jsem už pak musela jen poslouchat, jak se na zemi tříští dřevo (předpokládám totiž, že je ta pevnost krapet vysoká, třeba takových 20 metrů). Jakmile jsem zaslechla příkaz k ústupu, rozhodla jsem se, že vyletím zase nahoru. Přistála jsem na hradbách a rozhlížela jsem se, co mi tu nechali, když to tady teď ve zmatku opouštěli.
Křídla i ocas mi zmizely kdesi pod kůží. Nyní to vypadalo, jako bych na sobě nikdy nic takového neměla. Magie Killuniho byla nezvyklá, někdy děsivá, ale zároveň pohodlná.
Několikrát jsem praštila do zdi svou levou rukou. Zaprvé kvůli tomu, abych si vyzkoušela pevnost zdí. Zadruhé také proto, abych si udělala trochu větší vchod. Chodbičky v pevnosti totiž nepatřily k nejširším. Banditům se to hodilo, ale mně ne. Ne, že bych byla tak tlustá... ale mé techniky by měly úplně jiný účinek než v otevřeném prostoru.
Nakonec jsem vytvořila několik klonů, které jsem poslala na průzkum pevnosti, zatímco já jsem se usadila na hradby a čekala jsem na vhodnou chvíli.

pro **Killunia** Mon Jun 23, 2014 4:43 pm

Oblohu začínala zalévat nazelenalá barva, po níž následovala jemně žlutá. Už začínalo svítat. Mí klonové se vrátili beze ztrát s ubohou bilancí - jednomu z nich se podařilo sprovodit ze světa jednoho z nepozorných banditů, který se schovával v jedné temné skulince a myslel si, že ho nikdo nenajde. Naštěstí pro něj jsem mu dopřála rychlou smrt - jediným úderem své levé ruky jsem mu servala hlavu z ramen. Jakmile byl mozek odpojen od zbytku těla, už asi nemohl cítit mnoho bolesti.
Povzdechla jsem si.
Takhle to nepůjde. Někde se přede mnou dobře schovali. Zamračila jsem se a nechala jsem všechny své klony rozplynout. Pohled jsem namířila do kamenné pevnosti. Tam někde se ukrývalo třicet zabijáků (i když já nebyla v tomto momentě o moc lepší). Pomalu mě začínal přemáhat spánek - vždyť jsem celou noc probděla. Se zívnutím jsem se tedy zvedla, nechala jsem si narůst křídla a ocas a vznesla jsem se do vzduchu. Zamířila jsem zpět do vesnice.
Nemá smysl na ně čekat na jejich vlastním území. Oni vědí, kam se mají schovat, kam mají utéct, aby se přede mnou ochránili. Když je ale nebudu nijak ohrožovat, mohli by se zkusit uvolnit. A třeba zaútočit na tuhle vesničku. A když ne, tak si alespoň odpočinu... Přistála jsem na střeše jednoho z domů a opět jsem vyvolala klon, tentokrát však pouze jeden. Nechala jsem jej hlídkovat, zatímco já jsem začala meditovat, aby si mé tělo alespoň trochu ulevilo.

pro **Killunia** Sat Jul 05, 2014 7:53 pm

"Dej sem ty prachy!"

"Ne, nechte ho na pokoji! Už tak jste nám sebrali dost!"

Z meditace mě vyrušily hlasy. Otevřela jsem své zelené oči a namířila jsem je na zdroj toho rušivého zvuku. Zamračila jsem se, když jsem spatřila asi šest lidí. Tři z nich byli ozbrojení - katany u pasu, kovové chrániče a kožená zbroj. Tři muži, kteří se neřadili k těm nejdrobnějším. Další tři byli obyčejní lidé v hadrovém oblečení, dva muži a jedna žena. Předpokládala jsem, že se jednalo o obyvatele této zpustošené vesnice.

"Žádné výjimky, ženská. Už nám dochází zásoby, takže nám koukejte dát všechno, co jste vypěstovali. Jinak uvidíte, jak hezky umí hořet vaše domky... nebo jak krásně umí téct vaše krev..." Jakmile se ozval smích toho bandity, který mluvil, málem mě popadl záchvat vzteku. Nesnášela jsem, když někdo ubližoval někomu, kdo se ani nedokázal bránit. Možná to bylo i tím, že jsem někým takovým kdysi byla sama.

Pomalu jsem se zvedla a kývla jsem na svůj klon, který pořád ještě byl aktivní a všechno dění sledoval. Vytvořila jsem ještě jeden a vyslala jsem je mezi opuštěné domy, aby si vzali vše potřebné na uskutečnění mého plánu. Sama jsem se pak přesunula ke kraji a vražedným pohledem jsem začala probodávat všechny tři bandity. Ten mluvka, měl černé vlasy, modré oči a knírek, snad ucítil mé oči na jeho zádech a otočil se na mě. Na jeho rtech se objevil úsměv.

"Co kdybyste nechali ty lidi na pokoji a zkusili zmlátit někoho, kdo umí praštit zpátky?" nadnesla jsem a ušklíbla jsem se. Pak jsem vycenila zuby a zachrčela jsem. Jako zvíře. Od banditů jsem však zaslechla jen smích. Zamračila jsem se ještě víc a směrem k nim jsem poslala plamennou kouli. Docela malou, nicméně stačila na to, aby je donutila uskočit. A aby také zmrazila ty jejich odporné úsměvy. Kývla jsem k vesničanům. "Běžte zpátky domů. Schovejte se. A až vyjdete ven, už tu po nich nezůstane ani stopa... a nikdy je již neuvidíte..." Nemusela jsem je dvakrát pobízet - okamžitě se rozeběhli do úkrytu svého domku.

"Takže holčička si chce hrát na hrdinku, jo? Ohnivá holčička, docela divoká... Možná bychom si mohli spolu užít i jinak než bojem, ne?" V moment, kdy to vyšlo z jeho úst, jsem začala mít před očima rudo. Co si to dovolil vyslovit? Poskládala jsem pečetě, nejspíš netušil, o jaké se jedná, a seskočila jsem k nim dolů. Začali se ke mně přibližovat, tasili při tom své katany. Nechala jsem se jimi zahnat do rohu. Bylo to pro mě velice těžké, ale snažila jsem se zatvářit trochu překvapeně. Skoro mě z toho bolely svaly v obličeji, nicméně se zdálo, že na to skočili. A pak, bez jakýchkoli pečetí, jsem vykřikla:

"Katon: Hi no Nami!"

Po každém z nich jsem vyslala ohnivou vlnu, nejdříve rukama. Pak jsem provedla ještě jednu otočku s vykopnutou nohou a jeden výskok. Samozřejmě, že je to zaskočilo. Jeden z nich při couvání zakopl a upadl. Co nejrychleji jsem složila pečetě na Shunshin a přesunula jsem se k němu. Pravou rukou jsem jej popadla za krátké zelené vlasy a levou ruku, stále ještě (a asi nejspíše už trvale, jelikož je to již pro mě naprosto přirozené) pod vlivem Killuniho, jsem mu dala těsně pod krk. Černé drápy směřovaly přímo k jeho tepně.

"Je mi to líto. Nechci zabíjet obyčejné lidi, ale nemyslím si, že byste vy byli jiní. Na viděnou v jiném světě..." V Mém hlase se objevila stopa zármutku. Nikdy jsem nechtěla připravit člověka o život - i když jsem s tím jako ninja měla počítat. Nicméně jakožto shinobi ukončit život někomu, kdo nikdy chakru neovládl a tudíž mi ani nebyl rovný... Skoro se mi to i příčilo. Přesto jsem teď sjela rukou k hrudníku a zabodla jsem ji hluboko. Ostatní mohli slyšet praskání kostí a řev svého spolubojovníka, jak mu rvu srdce z těla.

A brzy bylo po všem.

Zakrvácený sval jsem odhodila na zem, spolu s ním pak upadlo nyní již neživé tělo mladého bandity. Lítostivě jsem na něj pohlédla, pak jsem se podívala na zbývající dva. Vstřebávala jsem děs, jenž z nich přímo vyzařoval. Sklopila jsem hlavu a sebrala jsem katanu, jež ležela na zemi. Sice jsem nikdy moc se zbraněmi zacházet neuměla, nicméně teď bude lepší prolévat krev kovem nežli mou vlastní rukou.

"Ashita je mrtvý?" ozvalo se odněkud za mnou. "Za to zaplatíš, děvko!!!" Uslyšela jsem kroky. Automaticky jsem se otočila za jejich zdrojem a jen těsně jsem vykryla útok, který na mě mířil. Nepřátelský meč se zastavil jen několik centimetrů od mého obličeje. Ani nevím, jestli jej zastavila má levá ruka, nebo katana, kterou jsem nyní vlastnila. Proti mně nyní stál asi dva metry vysoký chlápek s dlouhými rudými vlasy a zelenýma očima.

Rozhodla jsem se, že jej odrazím o pár metrů nazpět, což nečekal. Má levá ruka skýtala mnohá překvapení. Avšak brzy se objevilo i překvapení pro mě. Všude okolo mě se nyní objevovali noví a noví banditi. Napočítala jsem jich devětadvacet. Takže se tu z pevnosti ukázali všichni. Asi už toho opravdu příliš nevlastnili.

Proč by ale opouštěli svou pevnost všichni najednou? To je divné... Věděli snad o mně? Ze zástupu vyšel jeden z nich. Byl nejlépe ozbrojený - vlastnil katany dvě, místo kožené zbroje měl kovovou a u pasu se mu klimbal vak se základním vybavením ninji. Blonďaté vlasy měl stažené do culíku, rudé oči na mě vrhaly dýky. V jeho bledé tváři se objevil úsměv.

"Takže ty jsi ta nestvůra, která na nás útočila v noci? Nečekal jsem, že by to byl tenhle spratek..." Všichni, všech těch dvacet devět chlapů, propukli ve smích. Hlasitý, otravný. Po jednom z nich jsem hodila rozzuřeně kunai, aby ztichl. Jen se mu však vyhl. "A my se báli, že na nás útočí nějaký démon nebo drak... I když jsou jen v legendách. A přitom se jedná o nějakou holku, co si hraje na silnou kunoichi, co všechny tady zachrání... Jak naivní děťátko..." Nyní již promlouval ke mně. "Co sis myslela, když jsi na nás útočila? Že nás to vyleká? Ani náhodou... Ano, překvapilo nás to. Nikdo nečekal, že něco bude létat v vzduchu a vrhat na nás plameny. Jakmile jsem se však vzpamatovali, okamžitě jsme se začali připravovat na další střet. Kdo tě vůbec poslal samotnou? Nějaký Kage? Daimyo?" Chvíli si mě prohlížel, úsměv se ještě rozšířil. "Doufám, že jsi alespoň Chuunin... Jinak tu nakonec zůstaneš jako našel nová hračka..."

"Já nejsem ničí hračka," zavrčela jsem okamžitě. Kolem mě se začala soustředit má chakra - pokud by se to tedy dalo nazvat chakrou. Samozřejmě, že se jednalo o oheň. Čirý oheň. Pokud by byl senzibilem, necítil by nic. Cítila jsem, jak mnou pulzuje vztek. Oni si dovolili mě podceňovat? Pravda, bylo jich skoro třicet. Ale já měla trumf, eso v rukávu. A ani bez něj jsem rozhodně nepatřila mezi slabé. Pokud jsem se chtěla řadit mezi chuuniny, nesměla jsem nyní ukazovat své slabosti, ačkoli má mysl řvala něco naprosto jiného, opačného.

"Hm, tak to možná bude trošku zábava..." uchechtl se vůdce banditů a zavelel k útoku. Všichni se na mě vrhli najednou, tedy kromě něj, a zamířili na mě svými čepelemi. Použila jsem opět Hi no Nami, čímž jsem alespoň popálila několik bojovníků, pak jsem do sebe nechala zabodnou osmadvacet čepelí. Byl to můj konec. A nebo ne? Objevil se obláček kouře a najednou se tu místo mého těla vyskytl starý kýbl.

"Snad jste si nemysleli, že bych si nenechala záložní plán, chlapci?" vysmála jsem se jim ze střechy jednoho z domů. Opět jsem složila pečetě na Kawarimi. Ten vůdce to však poznal a zamračil se. Začala jsem skládat další pečetě. Podle některých charakteristických znamení mohl poznat, že budu používat ohnivou techniku.

"Katon: Onidōrō."

Kolem mě se začaly objevovat ohnivé kuličky. Jejich počet se zastavil na třinácti. Pousmála jsem se. Už dlouho jsem ji nepoužila. Přitom se jednalo o první živelnou techniku, kterou jsem se naučila. Díky ní mi vzrostlo sebevědomí natolik, abych se velice brzy přiučila další a další... Skoro by se to dalo nazvat raketovou rychlostí.

Nemám teď ale čas zaobírat se nostalgickými vzpomínkami. Stojí tu dvacet devět chlapů, kteří jsou připraveni mě zabít, jakmile se jim dostanu do dosahu jejich meče... Lehce jsem sklonila hlavu a natáhla jsem před sebe ruce. Miniaturní sluníčka se dala do pohybu, přitom se zdálo, že svýma rukama už dál nehýbu. Jednalo se pouze o nepatrný pohyb prstů a celkem slušnou dávku soustředění. Jakmile jsem je uvedla do pohybu, začala jsem je zrychlovat. Dvě se začaly točit kolem mého těla, skoro jako by mě měly chránit. Zbylých jedenáct se začalo vrhat na bandity. Jednomu z nich můj plamen vypálil obličej a možná i uškvařil mozek. Jeho řev se totiž ozýval velice krátce, než upadl s černým uhlem místo hlavy na tvrdou zem. Někteří se snažili kuličkám uhýbat, přestože je i nadále pronásledovaly. Údery do rukou, nohou... Hlavou mi proběhla krutá, avšak pravdivá myšlenka: Nesmím se trápit nad smrtí každého člověka. Lidé jsou stejně křehcí...

"Takže jakpak je to s tou tvou hodností...?" otázal se zvědavě vůdce banditů. Poslala jsem na něj jednu z ohnivých kuliček, perfektně se jí však vyhnul. "Na genina jsi až moc silná... Ale chuunin by asi působil jinak... Hm..." Nechala jsem ho v jeho myšlenkách - s ním si to rozdám až na konci. Nesním si přeci tu třešničku na dortu jako první. Nejprve se zbavím těch "obyčejných". Na střeše jsem se cítila trochu bezpečněji nežli na zemi, i když jsem věděla, že několik zbojníků se již vydalo za mnou. Jakmile se dva ocitli za mnou, poslala jsem na ně svá dvě sluníčka, jež obíhala kolem mého těla. Dál jsem už mohla slyšet jen dopady dvou těl na zem pode mnou. Netuším, zda se snažili vyhnout, nebo jestli dostali zásah.

Brzy tam banditů zůstalo jen dvacet. A to ještě dva z nich měli zraněné nohy.

"Ještě pořád se nechcete vzdát?" vyslovila jsem otázku, zjevně provokativní. "Ale chápu, asi by to ublížilo tomu vašemu mužství..."

"Já se vzdávat rozhodně nebudu!" ozvalo se za mnou. Rychle jsem se pokusila otočit, avšak pak jsem již jen ucítila, jak se mi něco vrazilo do boku. Pekelně to bolelo, já to však nedala najevo. Dokonce se mi ani nezkřivila, jak se to obvykle děje, když člověka zasáhla bolest. Já však pouze chytla útočníka levou rukou a zardousila jsem jej.

Pomalu ze mě začaly opadávat zábrany.

Nechala jsem si narůst křídla a ocas a vznesla jsem se do vzduchu. Katanu (nebo to byla nějaká kratší čepel?) jsem nechala zabodnutou v sobě. Nepotřebovala jsem si tu ránu otvírat nyní. Nehodlala jsem ukazovat sebemenší známku strachu. Teď už ne. Raději nechám převzít svou animalistickou část dračí osobnosti, než abych ukázala, že se jich bojím. I když napínali luky a kuše, které jim z noci zbyly, a mířili na mě. I když vystřelili a já všechny dřevěné střely zlikvidovala svými plameny.

I když mě zasáhl kunai s výbušným lístkem a já aktivovala své Kawarimi.

Ocitla jsem se uprostřed domu. S křídly se to nezdálo být příliš praktickou záležitostí, a tak jsem okamžitě vyběhla ven a opět jsem se vznesla. To už na mě ale čekali všichni zbývající bandité. Včetně jejich šéfa. Nenechal mě připravit další pečetě na Kawarimi, tentokrát již ne. Ani žádné další pečetě. Musela jsem se tedy tentokrát spokojit pouze se svým ohněm.

Vrhali se na mě, já se snažila odrážet jejich útoky a vracet jim je. Způsobili mi několik škrábanců, mně se podařilo další dva zabít. Nemohla jsem si dovolit udělat chybu. Jeden meč se mi zabodl do levého ramene. Stále jsem nedávala najevo svou bolest. Odhodila jsem bojovníka stranou, narazil do stěny jednoho z prázdných domů. Oheň kolem mě začal houstnout, zvířecí podoba se zvětšovala. Někteří se již začínali stahovat ke své pevnosti - snad mi tam budou vzdorovat lépe.

Nepočítali však s tím, že jim cestu zahradí obrovská ohnivá hradba živená energií mých klonů a hořlavinami, jež se nalézaly ve zbytcích některých obydlí. Dali mi dost času na to, aby se můj plán stihl naplnit.

Neměli kam utéct.

A v tu chvíli jsem se k nim snesla jako anděl smrti a začala jsem je spalovat a rozsekávat katanou, kterou jsem držela ve své pravé ruce. Jakmile jsem své dílo dokončila, stála proti mně pouhá pětice. Sama jsem již byla vyčerpaná a zraněná, nehodlala jsem však nyní přestat. Teď, když se už nacházím tak blízko...

"Takže naše malá holčička je unavená? To je škoda... Napáchala jsi pěknou škodu..." pousmál se vůdce banditů a pohodil svými blonďatými vlasy. Zvedl bradu a pohlédl na mě s arogancí ve svých rudých očích. Ztěžka jsem oddechovala, bolest se pomalu začala ohlašovat. Možná měl pravdu. Přesto jsem se však postavila do bojové pozice, složila jsem pár pečetí a tiše jsem vyřkla:

"Katon: Bubun-tekina Yoroi."

Mé tělo začaly obalovat plameny. Brzy se zformovaly do podoby něčeho, co připomínalo lehkou zbroj. Skoro i to, co měli na sobě oni. Jen v podobě plamenů. Pousmáli se nad tímto mým počinem a vyrazili do útoku. A já proti nim.

Střetli jsme se někde na půli cesty. A okamžitě začala šílená bitka plná zvuku do sebe narážejících kovů, řevu a plamene. Nakonec jsme se tam ocitli jen dva - já, zničená, unavená, ještě víc zraněná, a vůdce banditů. Působil tak čerstvě, skoro jako by tohle všechno pro něj byla pouze procházka růžovou zahradou. Odplivla jsem si a vrhla jsem na něj ohnivou kouli. Vyhnul se. Byl velice obratný. Zato já - já už ani neměla energii někam uskakovat a odbíhat. Musela jsem to ukončit rychle, než mi dojdou všechny síly a já se zhroutím. A on mě zabije.

Náš souboj pokračoval až do pozdního odpoledne. Netušila jsem, odkud jsem brala všechny ty zásoby vnitřního paliva, nicméně stále jsem se držela natolik dobře, že jsem mu dokázala vzdorovat. Celou dobu jsem se obešla bez chakry, zatímco on používal klony, přeměny, přesuny. Jak to tedy nakonec dopadlo? Zkolaboval z důsledku vyčerpání velkého množství chakry. Byla jsem ráda, že alespoň jeho neuslyším křičet, když bude umírat. Otočila jsem jej na záda a podřízla jsem mu hrdlo. Ani se neprobral.

Měla jsem co dělat, abych se tam nepoložila vedle všech těch mrtvých těl. Překonala jsem se, vážně jsem neměla ani ponětí, kde se to ve mně všechno vzalo, a všech třicet těl jsem shromážila nedaleko hořící stěny. Plameny z ní jsem nechala vyhasnout. Mé klony ještě rychle přenesly hořící kusy dřeva a látek na hormadu k banditům a společně jsme obrovskou hranici zapálili. Vzduchem se pak začal linout pach škvařícího se masa, což způsobilo, že jsem se nakonec i pozvracela, přestože jsem s tím dlouho bojovala.

Jakmile bylo vše hotové, zůstala jsem tam sama. Moc dobře jsem věděla, že se sama už domů nedostanu. A tak jsem přivolala svého malého dráčka, který se ke mně okamžitě přihnal, když mě viděl.

"Co jsi vyváděla?" zeptal se starostlivě a položil mě do měkké trávy. Neodpověděla jsem mu - všechna ta krev na mém těle - stroužek tekoucí z úst, různé škrábance, modřiny, sečné a bodné rány - to vše mluvilo za mě. "Neboj se, Sarthas tu už za chvilku bude... Vezme tě domů, kde se o tebe postarají..." A vskutku - během několika minut se k vesnici přiblížil velký černý drak se svítivýma rudýma očima. Mě i Makiho vyzvedl na svůj hřbet a pak se vznesl do výše.

Nesl mě zpátky domů.

(přesun)

pro Sponsored content

Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)

Re: Vesnice a stará pevnost (mise pro Killuniu)