Dům klanu Uzumaki

Spíše než o sídlo jde o opravený tradiční dům, jeden z nejstarších, jaké vůbec ve Skryté Listové vesnici jsou. Nachází se zde celkem čtyři byty, které tvoří čtverec okolo dvorku  s malým jezírkem a smuteční vrbou nad ním. Díky tomu je zde i v horku příjemně. Jelikož ale klan Uzumaki není v současné době příliš rozšířeným, žijí zde jen dvě rodiny. Yaeko má pro sebe jeden byt, její otec s prarodiči druhý a třetí menší rodina z klanu. Čtvrtý byt klan často pronajímá a peníze využívají na opravy domu. Všechny byty jsou zařízeny velice moderně.

Když jsem dorazila domů, postavila jsem vodu na oblíbený bílý čaj a mezitím jsem se stihla převléknout do lehkého, černého kimona. Bylo jednoduché, bez vzorů, ale o lichotilo postavě a stalo se tak jedním z mých nejoblíbenějších. Bosa jsem se vrátila do kuchyně. Dřevěná podlaha příjemně chladila. Uvelebila jsem se s čajem a knihou na gauči. Večeři jsem si plánovala dát až za chvíli. Odpočatá a najedená jsem si pak dovolila vyplýtvat většinu teplé vody na příjemnou koupel. Jelikož ale ještě nebylo pozdě a já byla zvyklá chodit spát až k ránu, rozhodla jsem se ještě na chvíli obout a vyrazit ven na krátkou procházku.

//Přesun

Doma jsem si připravila řádně kalorickou večeři a příjemnou bylinkovou koupel. Spánek se ale nedostavil, byla jsem nervózní. Přála jsem si zkontrolovat, jestli je v kanceláři vše v pořádku a byla jsem si jistá, že pokud bych se tam šla podívat, už bych neodešla. Povinnosti by mě přemohli a já bych jistě našla něco, co neodkladně musím udělat. Pro všechny bude ale jistě lepší, když se vrátím až v obvyklé, klidné náladě po pár hodinách spánku. Rozhodla jsem se ještě vyčerpat trochu chakry, aby mě přemohla únava. A zároveň se pokusit i o netradiční kontrolu.

Zmizela jsem na chvíli do sklepa a hledala, co jsem potřebovala. Kouli. Sice nebyla křišťálová, ale skleněná a nejspíš předtím sloužila jako těžítko, takže jedna její část byla plochá, díky čemuž nebyla tak úplně koulí jako spíš jakousi matnou polokoulí. Každopádně pro začátek mohla splnit účel, pro který jsem ji vytáhla. Než si pořídím lepší. A nejlépe dvě - jednu domů a jednu do kanceláře, abych ji mohla ihned použít. Pořádně jsem ji vyleštila, až se blýskala na všechny strany a položila jsem ji na polštář, abych se mohla uvelebit na posteli v tureckém sedu vedle ní. K sobě jsem vzala ještě svitek, abych mohla začít teoretickým studiem Tōmegane no Jutsu, Teleskopové techniky.

Svitek mi prozradil, že mohu hledat pouze osobu, jejíž chakru znám. To nebyl problém. Kentarovu chakru jsem sice neměla vtisknutou do paměti přesně, ale už několikrát jsem ji ze střechy Hokageho budovy kontrolovala společně s tou Kisukeho, abych věděla, jestli jsou stále spolu nebo jestli se již mohu vrátit do kanceláře. Mohla jsem samozřejmě hledat ještě Assasinovu, ale vzhledem k pečeti jsem nepředpokládala, že by se mi to mohlo podařit. Ohledně pečetících technik a jejich účinku na tuto techniku si budu muset ještě mnoho věcí vyzkoušet, až zvládnu základy. Zjistila jsem také, že s pomůckou, kterou mám, nebude technika nikdy stoprocentní. Ani kdybych ji dokonale ovládala. Bohužel, potřebuji k ní krystalovou kouli a nic jiného. Pro trénink a pár rozmazaných informací ale i provizorní tréninkové těžítko ze skla může stačit. Ještě jsem si přečetla historii techniky. Používal ji Třetí Hokage, možná ji i vymyslel, což bohužel nebylo uvedeno ve svitku. Každopádně tím ale technika získávala v mých myšlenkách plusový bod. Takto jsem měla jistotu, že se na ni mohu spolehnout a mohla jsem být hrdá na to, že mám právo se ji učit a že ji snad jednou budu umět dobře použít.

S praktickým tréninkem jsem začala jen o chvíli později. Zpočátku se mi vůbec nedařil. Ani jsem ale nemohla čekat, že zvládnu Jutsu na úrovni A-ranku ihned. A navíc s nepravděpodobnou pomůckou. Po dlouhých minutách cvičení a koncentrace chakry jsem dokázala vyvolat alespoň nějakou aktivitu. V polokouli jako kdyby se začala vytvářet mlha. Neutvořil se ale žádný obraz. Neznala jsem Kentarovu chakru dostatečně dobře. Zkusila jsem se tedy nejdříve zaměřit na Yuninu, která mi byla více než blízká. Dokázala jsem díky technice zjistit, že právě teď je s Kenem někde v ulicích. Viděla jsem to jen velmi rozmazaně. Že jde o ulice jsem odhadla pouze díky tomu, že už to určitě nebylo cvičiště, ale domy a zdi. Nedokázala jsem ještě určit jejich přesnou polohu.

Když jsem přišla na to, jak hledat něčí chakru, zaměřila jsem se znovu na tu Kentarovu. Po chvíli se mi skutečně podařilo zahlédnout velice rozmazané obrysy kanceláře a Kentarova záda. Alespoň to nemohl být nikdo jiný. Dveře vedoucí do druhé místnosti byly pečlivě zavřené a bílá skvrna na nich dávala najevo, že pečeť je stále neporušená. To mě uspokojilo a trénink techniky jsem prozatím ukončila. Tak či tak jsem v něm nemohla pokročit bez skutečné křišťálové koule.

Po krku mi stekl pramínek potu, už jsem trénovala příliš dlouho. Rozhodla jsem se tedy pro ještě jednu koupel. Cítila jsem se neskutečně unavená. Byla jsem si jistá, že tentokrát už mi dostat se do spánku nebude trvat dlouho. A opravdu jsem se ponořila do šílených snů hned potom, co jsem se vrátila z koupelny a vypila rybízový čaj.

Ráno jsem se probudila příjemně odpočatá a svým snům jsem se musela smát. Už dlouho se mi nezdálo nic tak šíleného a zmateného. Přesto jsem se cítila jako kdybych si nějakým zázrakem dokázala utřídit myšlenky. Byl čas se vrátit do kanceláře a vystřídat Kentara v papírování.

//Přesun

Yoku nai! Itai desu.
Seděla jsem na zápraží v srdci domu. Studenýma rukama jsem objímala hrníček se zázvorovým čajem a očima mapovala neměnný dvůr. Byla mi zima. Ale to nebyla ta bolest. Nechápala jsem, co se v našem světě může pokaždé tak zvrtnout, že lidé mizí a odchází. Smrt je jedna věc. Odchod je jiná. Se smrtí se shinobi může lehce smířit. Ale odchod je jako nevyřčený, otevřený konec. Dává prostor doufání i výčitkám. A bolí.

Nebyla jsem si jistá, co teď budu dělat. Hokage byl poslední dobou ztrhaný, radní ho musel zastupovat čím dál častěji. To bych pochopila. Snažila jsem se mu v kanceláři pomáhat ze všech sil. Ale dnes jsem měla volno. Zasedání rady. Zasedání rady znamená špatné změny, špatné novinky. Ve stavu, v jakém se nacházel to bylo jasné. Položila jsem se na záda a můj výhled se změnil na dřevěný strop. Stejný jako každý den. Znovu a znovu. Snažila jsem se najít v něm jedinou myšlenku, která by mi řekla, co dál.

Měla bych bojovat, vždy jsem byla zásadová. Ale zároveň se zde nacházela skutečně ulehčující možnost zase se posunout dál. Hokage se na mě poslední dobou ani nepodíval, natož aby se na mě vlídně usmál, jako to dělával dřív. To mě drželo u práce asistentky. Pokud se teď něco změní, což se stávalo každou minutou pravděpodobnější, nebudu mít důvod u té práce zůstat. Posunu se dál. Možná se vrátím k práci v archivu. Dobře jsem věděla, že mě ale brzy zase znudí, unaví. Zásadovost nutně neznamená schopnost vydržet u jedné práce dlouho, pokud mě v tom někdo nepodpoří. Asi jsem se zachovala dětinsky.

Čaj jsem nedopila. Jeho pálivá, exotická chuť mi dnes neposkytovala ani trochu úlevy. Ven se mi nechtělo. Příliš lidí. Příliš známých tváří. Nevýhodou sekretářky Hokageho je, že ji brzy začne poznávat celá vesnice, zatímco ona nezvládá mít přehled o všech jménech.
Yoku nai!

Nakonec jsem se přece zvedla. Neviděla jsem jinou možnost než vstát a jít. Člověk vždycky musí znovu vstát a jít. A pro shinobi to platí dvojnásob.

//Přesun

Jakmile jsem dorazila domů, svlékla oblečení a přehodila plášť půjčený od Hokage přes židli, zamířila jsem do koupelny. Smyla jsem ze sebe poslední stopy po krvi a písku, rozčesala mírně zcuchané vlasy a okamžitě jsem se začala cítit lépe.
Yosh, yosh!
Něco jsem snědla. Ve skutečnosti jsem se nacpala jako hladový krk. Ještě že Karkulka v tu chvíli nebyla poblíž. Teprve potom jsem se cítila dostatečně spokojeně, abych se šla na chvíli prospat. Probudila se ve mě Šípková Růženka a měla jsem pocit, že by mě k jakékoli aktivitě nedonutili sto let.


Probudila jsem se ale jen po pár hodinách. Blížil se večer a mě se zdálo, že tenhle náročný den ještě zdaleka nekončí. Pak mi padl pohled na Hanin plášť. Čas ho vrátit, zdá se. Vstala jsem, protáhla se a natáhla jsem na sebe čisté oblečení. Naštěstí jsem měla jednoduchých, černých kimon slušnou sbírku, takže mi zničení jednoho příliš nevadilo. Nechala jsem si rozpuštěné vlasy, nepředpokládala jsem, že bych ještě musela bojovat a vyrazila jsem do ulic.

// Přesun

Nálada přesahující hranici mezi pozitivy a negativy na tu méně příjemnou stranu mě přešla brzy po příchodu domů. Nějakým způsobem mě to tu uklidňovalo. Přestože bylo sídlo prázdné, necítila jsem se sama a občas mi ona samota vlastně vyhovovala ještě víc než něčí přítomnost.

V klidu jsem se připravovala na další obyčejný den. Být ve službě tímto způsobem pro mě bylo svým způsobem zvláštní. Dřív jsem měla každé ráno někam jít a řídit se dalšími pokyny. Dnes a zítra budu čekat na možnou misi, připravená kdykoli kamkoli vyrazit. Možná si přímo pro misi zajdu sama, stále musím Hokage vrátit její plášť.


Ráno jsem vyrazila vcelku brzy. Nepříliš vydařený pokus o nové přátelství jsem už dávno hodila za hlavu. S novými úkoly bych si teď měla najít nový cíl. Uvidíme, co se jím stane...

// Přesun