U Shuuketsu

Bylo to zvláštní. Celá tahle situace. To jak se Zetsu hodně rychle uklidnil, aniž bych mu něco řekla, to jak Skuuketsu hodně rychle souhlasili s obchodem. Tolik dobrého se normálně neděje. Zaseli ve mě zrníčko pochybností a obav, které začínalo klíčit. Připadala jsem si na jednou strašně nejistě. Zvažovala jsem, zda-li poslechnout Zetsua byl dobrý nápad. Vlastně nikdy mě nezklamal. Nikdy pro mě pořádně nepracoval. Tak proč byl tak milý. Něco mi říkalo, že i on bude chtít svou odměnu za to.
Otočila jsem a vyšla před krámek a zavřela za sebou dveře. Byla jsem sama. Opět. Najednou se mě zmocnila zima, i když jsem žádnou zimu necítila. Všichni se mají obávat mě, ne že bych se já měla obávat, jak to dopadne. Najednou mi nápad zradit Madaru nepřišel tak správný jako ze začátku. On byl ten kdo mi dal druhou šanci, poskytl mi zázemí a svým způsobem volnost. Tak proč jsem tak nevděčná?
S těmito otázkami jsem se ubírala zpátky do kanceláře

Přesun

Už když jsme se k tomu stánku blížili, tak mi nebyl nějak při chuti. To místo vypadalo za prvé divně a za druhé tak, že tu moc neuměli vařit.
Posadil jsem se vedle Akumi. Vypadalo to, že velice stojí o nějaký ten plášť z jejich stánku se suvenýrama. Ani za mák sem netušil, co to je za pamětní figurky, nebo podivné vzory na pláštích. Poznal jsem, že opačný vzor nosívali kdysi v historii Akatsuki, o kterých jsem četl ve starých zápiscích. Todle možná byla nějaká čínská napodobenina, jako Adidos, Coma, Hello Titty, Hugo Boos a neuvěřitelná řada fake Nike.
Když přišel čas na objednávání jídla, Akuma si nechal přinést rizoto. Já jsem na něj moc chuť neměl, ale nechtěl jsem trhat partu a objednal jsem si ho taky. Upřímně, nic jiného mě tu ani nenadchlo.
Nakonec se naštěstí ukázalo, že můj pesimismus byl poněkud zbytečný. Rizoto bylo jedlé.
Přisunul jsem se co nejblíž ke stolu, aby mi jídlo případně nepadalo na zem, trochu jsem odklopil masku, aby mi pořád dostatečně kryla obličej a začal jsem jíst. Nesnášel jsem tydle předpisy...
"Jak se mám? No... lítám od mise k misi, od mise k špitálu no a když dostanu konečně volno... zase další nečekaná mise. Takže jo, mám se celkem fajn, pořád mám co dělat. Ale na tréning mi moc času nezbývá. No a taky... trochu mě vzala ta náhlá změna vedení. Faito-sama byl... vážím si ho. Je škoda, že odešel. Nicméně vesnice na tom není ani o kapku hůř. Kashike je nejsilnější z celé Kirigakure. Nikdo jiný by na to místo neměl nárok, nikdo ho nedokáže porazit... Né když za ním budou stát jeho věrní. A my z Kirigakure vždycky držíme při sobě. Nikdy nebojujem sami."
I když jsem byl nesmírně hrdý na to, že jsem byl členem této vesnice a pýcha mne v tuto chvíli trochu ovládla, byl jsem stále schopný kontrlovat svůj tón hlasu tak, abych se před Akumou neztrapnil nějakým fanaticky zaníceným blábolením. Mluvil jsem klidně a vyrovnaně.
"A co ty? Jak jde tréning? A jak se ti vůbec vedlo při tom obléhání? Teda... pokud o tom můžeš mluvit, samozřejmě."
Pamatoval jsem na to, že tu pořád mohou být uši, které by mohli vyslechnout náš rozhovor. A i kdyby ne, věděl jsem, že jsou prostě věci, které nemůže a nesmí svěřit ani kolega kolegovi.

Pomalu už jsem dojídal a řekl jsem si, že bude možná už čas vyrazit. Počkal jsem ale, dokud se nezvedne Akuma.

//Poté přesun s Akumou