Sídlo klanu Saito

pro **Akuma Saito** Fri Aug 29, 2014 8:06 pm

Sídlo klanu Saito

Sídlo klanu se nachází dál od ostatních sídel, klan Saito má rád soukromý a pozemek je sám také poměrně velký.

Žije zde celý klan Saito a je zde i jejich soukromá knihovna a tělocvična.

Dostat se sem je poměrně jednoduché, ale zpátky o něco těžší, protože jste pozorováni po celou dobu, co vstoupíte na pozemek, výjimky jsou členové klanu Saito.

pro **Rin Saito** Fri Aug 29, 2014 8:35 pm

Rin sem příjde i s Totsukim a pomalu začne mluvit. Prosím mohl by jste chvíli počkat tady musím se domluvit z otcem a myslím si že by z vás neměl dobrý pocit. Rin se zarazí nad tím co řekl a začne mluvit znova. Né že by jste byl nesympatický ale můj otec je takový že se strašné rád předvádí, no a proto si myslím že by bylo lepší kdyby jste chvíli počkal tady aby ho nic nerozptylovalo. Rin se usměje a znova spustí.. Nebojte za chvíli jsem tady. Rin se se rozejde ke dveřím které jsou nedaleko pomalu je otevře vejde dovnitř a za sebou zavře. Rin chvíli pochoduje po Sídlu a z trochu vyšším hlasem říká. Otče ? Otče ?... Chvíli čeká jestli mu odpoví.

pro **Akuma Saito** Fri Aug 29, 2014 8:54 pm

Oči v mlze

Jakmile opustí Rin Totsuki za sebou, Totsuki může mít pocit, jakoby jej někdo sledoval, všude kolem něj je však při zemi mlha a na obou stranách cestičky se nachází malá jezírka a za nimi keře, jen člověk, užívající doujutsu by věděl, že se zde schovává pár členů klanu a bedlivě zkoumají příchozího. Nezaútočí však, všimli si znaku Kirigakure, na své nezaútočí, jen jej budou bedlivě sledovat, co dělá na jejich pozemku.

Masuto Saito

V klidu posedávám v kuchyni a popíjím čaj, přemýšlejíc, co dělají mí synové, Akuma měl dnes stále trénink na ANBU, načež jsem byl pyšný a Rin již také nebýval moc často doma, ani nevím proč, bral jsem to tak, že se snaží získat zkušenosti a předhánět svého bratra. "To je s nimi složité, jeden chce to, druhý chce to, co má ten první... jsou jako děti, ale už by měli dospět...." Pomyslel jsem si a lokl jsem si čaje, přičemž jsem se díval na fotografii naší rodiny, vraceli se mi vzpomínky.

V tom se ozvala rána a známý hlas, byl to hlas Rina, opět hlučný Shinobi jako vždy, byl jsem připraven mu dát lekci. Vstal jsem od stolku a šel jsem v kimonu za ním, jakmile jsem jej uviděl, pohlédl jsem mu do očí a složil jednu pečeť, poté se již nemohl Rin hýbat. Jak jsem ti říkal, že se má správný shinobi chovat, Rine? Řekl jsem chladně a hleděl se na něj, pečeť jsem však nepouštěl, držel jsem ji stále.

Co potřebuješ, synu? Zeptám se nyní přívětivějším hlasem, ale Genjutsu jsem nezrušil.

pro **Totsuki** Fri Aug 29, 2014 9:05 pm

"V pořádku, počkám tu." uklidnil jsem ho a sledoval, jak odchází do svého sídla. Mezitím jsem se opřel o nejbližší zeď a vyčkával. Zprvu jsem měl zavřené oči, ale zdejší atmosféra byla tak podivná, že jsem je nakonec pro jistotu otevřel. Ta mlha, pocit sledování. To nebylo nic pro mě. Nasadil jsem vážný výraz a pro jistotu si chytil svoji katanu. Kdo ví, co se může stát.

pro **Rin Saito** Fri Aug 29, 2014 9:06 pm

Rin se zarazil když stál bezmocně před otcem. Otče potřebu ji od tebe smlouvu z našimi Summony chci se naučit techniku Kuchiyose no Jutsu, a k tomu potřebuji tu smlouvu. Rin se trochu bojí a proto jde vidět v jeho očích nervozita. Zcela se mu změnila barva hlasu. Rin myslel na Totsikiho nechtěl o něm mluvit před otcem neměl ani tušení že už o něm otec ví. Otče prosím potřebuji pořádně zesílit abych se jednoho dne stal Mizukagem !. Rin se na otce usměje.

pro **Akuma Saito** Fri Aug 29, 2014 9:43 pm

Masuto Saito

Podezřívavě jsem se podíval na syna a jen přikývnul na souhlas, že mu rozumím, ale bylo tu pár věcí, kterém jsem s ním předtím potřeboval probrat ohledně smlouvy. Zrušil jsem pečeť a Rin se mohl opět hýbat, já šel mezitím do knihovny, kde byli uloženy všechny svitky našeho klanu, již od jeho zrodu v Konoze a o celé jeho historii, včetně zaniklého doujutsu...

Jak jsem tak procházel, říkal jsem si, zda-li je to rozumný nápad, protože jsem si nebyl zcela jist, že by dokázal Rin tuto techniku zvládnout. Akuma byl jiný, byl disciplinovanější a ambicióznější, Rin však z této stránky velmi trpěl, uvědomoval jsem si to, ale zároveň s tím jsem si uvědomoval i to, že ti, co skutečně poznají bolest a neúspěch jsou v budoucnu nejmotivovanějšími vůbec, ví jaké to dole je a proto tak již znovu nikdy nechtějí být.

Když dojdu doprostřed knihovny, porozhlédnu se, než si všimnu podlouhlého svitku, ke kterému dojdu, vezmu jej a vracím se k Rinovi, který ŠEL určitě celou tu dobu za mnou.

Usadím se na zem a otevřu svitek, na kterém jsou jména všech uživatelů tohoto Kuchyiose, poslední jméno patří Akumovi.

Synu, nyní tě čeká to nejdůležitější, podpis ztrvrzený vlastní krví. než to podepíšeš, chci abys něco věděl...

Řeknu a promnu si oči, nechám je však zavřené.

Ve Světě Shinobi se nikdy nebudeš moct zavděčit všem a ne všichni Tě budou mít rádi, spousta lidí Tě bude nenávidět jenom za to, že jsi. Neber si nadávky a negativní věci blízko k srdci, jsou to věci, které je dobré slyšet, víš, jak Tě ostatní vnímají a pokud jsi opravdu silný, změníš se tak, aby tyto slova byla prázdnými... Nesnaž se dohnat svého bratra, jsi výjimečný, stejně jako on, ale tím, že budeš šlapat po jeho cestě Shinobi se před svým osudem jen ukrýváš, postav se mu čelem a jedině tak zvítězíš... nechť Tě netopýr chrání a provází na tvé cestě... Jen na jedno nezapomeň...

Dokončím svůj projev a vstanu, oči mám stále zavřené a jen podle zvyku a toho, jako to tu znám kráčím k východu, v prahu dveří se však zastavím zády k Rinovi, otevřu oči, ze kterých stékají tenké pramínky slz.

Budu Tě milovat jako svého syna, ať uděláš cokoliv... toto říkám jenom tobě, tak to je, nesuď mě podle činů, co nastanou, pamatuj si, že tu pro tebe budu vždy...

Dořeknu i poslední část a odcházím zpátky k čaji. Stejně jako v Akumu jsem i do Rina vkládal naděje, jen jsem věděl, že Rin to bude mít vždy těžší, a to i z mé strany ze strany otce.

pro **Rin Saito** Sun Aug 31, 2014 11:05 am

Když Rin zjistil že se může opět normálně hýbat nijak výrazně mu to nepomohlo stál strnutý jak socha a pozorně poslouchal otce co mu říká jako první. Když otec dokončil svoje rčení vzal kunai do ruky a řízl se jím do prstu kterým se následně podepsal na smlouvu. Ovšem když otec začal mluvit znovu Rin ztuhl jako nikdy. Když uslyšel první dvě slova "Miluji tě".. Doslova ho to dostalo na kolena, vůbec nevěděl jak se má hýbat nemohl ani mluvit tím jak byl šťastný. Neubránil se ani slzám které pomalu ale jistě stékali po jeho obličeji. Z velkou námahou vykoktal pár slov.. A-Arigato.. O-Otče. V hlavě se mu honilo spousta myšlenek spoustu věcí si říkal ale na jedno myslel pořád. Otče budu se stávat silnějším a silnějším a ochráním všechny z tohoto klanu a vesnice. !. Řekne si v hlavě a pousměje se štěstím. Po chvíli Rin přestane brečet. Zvedne se a jde k otci. Klene si na jedno koleno za otce a jelikož je jeho otec k němu otočen zády tak chvíli čeká. Nezklamu tě otče !. Chci aby si na mě byl hrdý a proto budu silnější a silnější a stanu se Mizukagem ! Rin se pousměje a stále klečí na jednom koleně.

pro **Akuma Saito** Sun Aug 31, 2014 12:14 pm

Masuto Saito

Buď tím, čím chceš být, ale počítej s tím, že se ti bude vždy něco stavět do cesty, to je těžké břemeno, které na tebe bylo naloženo... a nyní běž, tvůj přítel na tebe jistě čeká, tak ho déle nezdržuj, ať klan Saito nevypadá jako ten klan, co všechno zdržuje!

Pokusil jsem se o chabý vtip a nechal jsem syna za sebou, pospíchajíc si dopít svůj šálek čaje, Akuma už mě nepotřeboval, nyní jsem tu mohl být pro svého druhého syna na 100%. Byl pyšný na oba, ale věděl, že Rin bude mít ještě delší cestu před sebou, měl totiž veliké plány!

pro **Rin Saito** Sun Aug 31, 2014 6:41 pm

Rin pomalu vstane a čím dál tím víc přemýšlí jak asi věděl že . Pomalu ho z toho začíná bolet hlava ale vzpamatuje se a pomalu jde ke dveřím, když k nim dojede otočí se a z navýšeným tónem řekne. Arigato !.. Otevře dveře a pomalým krokem z nich výjde. Před sídlem si Rin dlouze vzdychne ale né smutkem ale radostí. Uvidí Totsukiho a tak za ním jde. Když je u Totsukiho šťouchne do něj aby ho vnímal. Tak můžeme jít k Mizukagemu. Rin se pousměje a čeká na Totsukiho odpověď. Přemýšlí o tom co mu vše řekl otec a na to co mu řekl otec jako druhé. M-Miluji tě... Já jsem si vždy myslel že mě nenávidí.. Asi jsem se mýlil ale... Rin tuto věc nedokázal pochopit ale moc si tím nechtěl lámat hlavu aby se mohl doustředit na tréning a proto stále čeká na Totsukiho než si ho všimne.

pro **Totsuki** Sun Aug 31, 2014 6:46 pm

Jakmile do mě někdo šťouchl, prudce jsem se otočil. Nejspíš bych vytasil i katanu, ale naštěstí to bylo jenom Rin. Slabě jsem oddychl. Všiml jsem si, že už svůj svitek má.
"Vlastně tam teď už nic nepotřebujeme. Už jsi, jak koukám, podepsal smlouvu s netopýry, tudíž se už jenom můžeme vrhnout na trénink." usmál jsem se.
"Na jaké cvičiště chceš jít? Pokud vlastníš Suiton, hodilo by se třetí, jinak je to jedno." vysvětlil jsem a vyčkával na jeho odpověď.

pro **Rin Saito** Sun Aug 31, 2014 7:55 pm

Rin se zarazí a pomalu odpoví. N-no víte já ještě ani nevím jakou podstatu vlastním.. Umím ovládat pouze svoje Kekkei genkei. Rin skloní hlavu a trochu smutní. Najednou ho něco napadne. Ale slyšel jsem že existují speciální lístky kterými to jde zjistit. Rin se usměje a začne mluvit znovu. Asi je v tuhle chvíli u sebe nemáte že ? Ale to nevadí stejnak potřebujeme jít za Mizukagem ¨.. Potřebuji svitek abych se naučil povolávat moje Summony. Rin se pousměje a rukou naznačí ať vyrazíme k Mizukagemu. Pomalu se rozejde pryč od sídla ale né zas tak moc rychle aby neztratil z dohledu Totsukiho. Ovšem po chvíli se zastaví a obváže si prst který si docela dost řízl.. Rin nechce aby se mu tam dostala infekce nemá čas na své léčení. A když si všimne Totsukiho který stále sedí zavolá na ně. Notááák Totsuki pojďte ať už konečně můžeme trénovat !.. Zasměje se a ukáže palec na vrch.

pro **Rin Saito** Mon Sep 01, 2014 5:31 pm

Uteču (Přesun)

pro **Akuma Saito** Fri Oct 31, 2014 2:20 pm

Akuma Saito

Rituál: Balgash no Akuma

Pomalým krokem dojdu až k sídlu mého klanu. Jde na mě vidět, že jsem velice unaven, nejde však na mě vidět strach ani nějaká psychická újma, již jsem mohl v bitvě získat. Cestou k sídlu mě celou tu dobu sledovali oči ze tmy, to bylo v našem klanu zcela normální , každý, kdo sem přijde byl jinými členy klanu sledován.

"Mohl mi o tom říct více informací a ne mě postavit před hotovou věc, vůbec netuším, jaký je smysl tohoto obřadu, což mě dosti vytáčí, nesnáším neznámo...."

Řeknu si v duchu a když cestičkou klikatou dojdu k sídlu, sundám si boty a masku, kterou připnu na opasek, kde mi jednoduše visí. Byl to příjemný pocit po dlouhé době nemít masku. Mohl jsem nasát trochu toho denního světla a třeba již nebudu mít tak bledé tváře. Chytnu za dveře a otevřu je. Konečně jsem byl na místě, kterému jsem mohl již od malička říkat domov, škoda jen, že se tu dlouho neohřeji. Hned u dveří ke mě přišel otec, místo "Ahoj" mi položil ruku na rameno a jako vždy bez emocí šel rovnou k věci.

Synu, dneska Tě čeká to, co většinou musí podstoupit někteří členové našeho klanu na úrovni Jounina, ale ty to zvládneš již teď, tím jsem si jist. Jakmile podstoupíš tento rituál, tvoje schopnosti budou mnohem lepší, než předtím. Budeš ovládat mysl na úrovni, o které se i ani nesnilo... nebudu se Tě ptát, zda-li to chceš nebo ne, zkrátka to chceš.

Otec ke mě opět promluvil a opět jsem z toho neměl vůbec nic. Žádné informace o tom, co se na mě chystá, co mě čeká, akorát jsem věděl, že po něm budu silnější, ale to opakovali pořád dokola. Proč mi neřekli, jaké to má nevýhody? Slabiny? Co mě to bude stát? Čeho se budu muset vzdát...?

Jen jsem na souhlas přikývl a otec se na mě usmál. Pustil mé rameno a dal ruce v kříž. Otočil se a pomalým krokem mířil dolů, do sklepení, kam měli povoleno chodit pouze dospělý členové klanu. Dětem bylo říkáno, že ve sklepeních straší zlý démoni, pravdou bylo, že to nebylo daleko od pravdy. Byl jsem tu poprvé a šel jsem po úzkých vlhkých schodech zhruba 20 metrů pod zem. Byla tu poměrně dost zima a jediná světla, která tu svítila, byla od svíček, jež byly poskládány do pentagramu. I ten byl nakreslen na zemi, křídou. Nevěřícně jsem se rozhlédl po místnosti a zjistil jsem, že tu jsou další čtyři členové klanu, byli to strýcové a tety. Nevěděl jsem co mám říkat, takže jsem raději mlčel a pochyboval, zda byl dobrý nápad sem dolů chodit. V tom mi z ničeho nic položí ruku na rameno otec a přátelsky jej stiskne. Když se na něj podívám, nevidím mu úplně přímo do tváře, ale hádám, že se na nich vytvořil úsměv.

Neboj se synu, to bude dobré, nesmíš se bát ani pochybovat, jen si zbytečně děláš zle, bude to dobré.

Takto mě otec ještě nikdy neutěšoval. Cítil jsem najednou něco, co předtím nikdy, tedy ne tak moc. Nemusel už nic říkat, věděl jsem, že nyní je důležité, abych šel doprostřed pentagramu, něco mi prostě říkalo, že tam je to místo, kde mám být. Ukázalo se, že moje intuice měla pravdu, což mě také potěšilo, nic jsem nepokazil. Všichni s sestoupili kolem mě, každý na jeden cíp pentagramu. Až nyní jsem si všiml, že všichni na sobě mají to stejný. Dále zlověstné bylo také to, že jakmile každý byl na svém místě, za svého kimona vytáhly masky v podobě démonů. Trochu jsem byl polekán, ale naučil jsem se neukazovat strach, snažil jsem se jim důvěřovat jak nejvíce to šlo, věřil jsem, že pro mě nechtějí nic špatného. Chvíli jsem stál v kruhu a jen se otáčel pořád dokola. Brzy však pak začali všichni mluvit jazykem, kterému jsem nerozuměl. Cítil jsem však, jak se ve mě všechno hýbe a moje hlava mě začala bolet. Každým slovem to bylo horší a horší. Měl jsem pocit, jakoby ve mě něco rostlo, něco velkého, něco... zlého. Tlak v hlavě stoupal a stoupal a já již bolestí začal křičet. Držel jsem se u toho za hlavu. Bylo to opravdu hrozné, nakonec jsem přestal vnímat čas, připadalo mi to, jakoby to trvalo rok, ale ve skutečnosti jen půl hodiny.

Nakonec všechna bolest ustala a já ležel na zemi. Přestal jsem křičet, jen jsem se držel za hlavu a nahlas dýchal.

"Co se děje, Akumo? Ty mě neznáš? To já jsem to, díky čemu seš tak výjimečný. Já jsem to, bez čeho bys byl neschopný, jsem Yin, jsem tvoje síla. Jsem to, bez čeho tvá existence nemá smysl... nyní mám však svoji psychickou podobu, jsem v tvé hlavě a už se mě nikdy nezbavíš, jsme spolu propojení navěky...."

Hlas mi otevřel oči. Byly rudé a byl na nich vidět děs. Hned jak domluvil jsem omdlel a ležel na zemi s další osobou uvnitř sebe...

// Omlouvám se, že píšu spoil tak pozdě, měl jsem moc misí.

pro **Akuma Saito** Fri Oct 31, 2014 9:26 pm

Akuma Saito

Od té doby, co jsem omdlel se mi zdály sny a objevovaly výjevy, které byly dosti děsivé. Spálená Kirigakure, vyvražďování klanu, zabití mého bratra, smrt Kangaeho, vyhoštění z vesnice, bolestivá smrt, to všechno a mnohem více v mé hlavě během mé hibernace probíhalo. Když jsem se celá orosený probudil na chladné zemi ve sklepení. Okolo mě nikdo nestál, jen svíce pomalu dohořívaly.

Vstal jsem tedy pomalu a oprášil jsem se, byl čas odsud odejít. Nějak jsem si ani nepamatoval, co se tu stalo, ale nijak mě to netrápilo.

Vyšel jsem po schodech nahoru, ale na konci cesty mě nikdo nečekal, dům byl prázdný. Nezbývalo mi nic jiného, než si nasadit masku a vyjít zpátky do Světa. Jedna věc však byla divná, nikdo mě od mého odchodu ze sídla nesledoval...

//Přesun

pro Sponsored content

Sídlo klanu Saito

Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito

Re: Sídlo klanu Saito