Bar ,,NONSTOP"

Že se mi to vysedávání tady a hledání Tatsuyi trochu protáhlo, se dalo čekat. Nejen pro mého bratra to tu bylo jako druhý domov, hm.. Možná se mi prostě nechtělo za blonckou, kdo ví, každopádně jsem se nějak nechystal k odchodu, když si ke mě sedl ten týpek. Zvedl jsem hlavu a věnoval mu krátký pohled. Pozvedl jsem obočí a bylo mi úplně fuk, jak arogantně u toho vypadám.
"Asi sis spletl židli.." odvětil jsem, ale protože pití nikdy neodmítám, vyloženě jsem ho nevyhodil, jak jsem to obvykle dělával. Nicméně nezájem z mého hlasu byl zjevný. Ani jeho provokativní úsměv jsem nijak neřešil, já celkově neřešil skoro nic, tak proč bych měl teď začínat. Znovu jsem stočil pohled před sebe, čímž jsem dal najevo, že náš rozhovor skončil.

Protočil jsem očima, když začal znovu mluvit, obtěžovalo mě to a připravoval jsem se, jak mu to upřímně povím, s tím jsem problém nikdy neměl, ale obsah, který mi sděloval, mě nakonec donutil přehodnotit situaci. Přežil..? Co jsem měl jako přežít? Jediné, co mě ohrožovalo v posledních týdnech, byla otrava alkoholem, ovšem nevzpomínal jsem si, že by u toho on byl přítomen. Pravda, to mohlo souviset s tím alkoholem, ale nebylo to pravděpodobné. Ušklíbl jsem a zvedl skleničku, že to zapiju a dojdu pro jeho kámoše se svěrací kazajkou, když mě zaujalo jedno jediné slovíčko - dvojče. Zůstal jsem ruku držet pár centimetrů od úst a jen to tiše vstřebával. Dvojče. Bratr. Tatsuya.
Sklenička v mé ruce praskla, jak jsem jí vší silou rozdrtil, než jsem se prudce otočil, strhl na zem a přitáhl si ho za tričko blíž k sobě. "Cos to do prde** řekl?!" bylo to sice jen tiché zavrčení, ale bylo v něm slyšet všechno, co jsem cítil - vztek, šílenství a hlavně strach. Ne o sebe, ale o mého malého brášku.

Díval jsem se na něj a nedokázal ovládat emoce, které se mi střídali tváří jedna za druhou. Tahle chvíle, ty pocity.. nikdy jsem je nezažil, nikdy jsem si k nikomu nedělal vztahy, lidi mě otravovali a nudili, využíval jsem je, abych se pobavil, ale nikdy jsem k nim nic necítil, ale Tatsuya, on je.. viditelně se mi roztřásly ruce. Svíral jsem látku v ruce tak silně, až jsem měl klouby úplně bílé. Mohl říct nebo udělat cokoliv - napadnout vesnici, urážet mě, ale trefil se do jediného místa ve mě, které jsem neuměl ovládat. Můj brácha..
"Modrovlasej sráč..?" zopakoval jsem, spíš to jen tak zaskřípal mezi zuby, jak se moje tělo otřásalo potlačovaným výbuchem zoufalství. Jenže jako by mu nestačilo, co oznámil, musel pokračovat a s každým dalším  slovem se do mě něco neviditelného vrazilo a urvalo to kus ze mě, kus mého nitra, kus sebekontroly, kus racionálního uvažování. Zaťal jsem k sobě zuby, představil si ho - arogantní úsměv, jeho nemístní poznámky, laxní postoj.
Udeřil jsem ho pěstí ho tváře. I kdybych chtěl, nemohl bych to zastavit, neovládal jsem to, prostě to šlo ze mě - zoufalství a frustrace. Nevnímal jsem okolí, chtěl jsem ho jen umlčet, aby to už nemohl zopakovat, protože jsem tomu prostě odmítal uvěřit.
"Zabiju tě." oznámil jsem úplně klidně, protože nic jiného v tu chvíli nedávalo větší smysl.

Před Toujoem a Tetsuyem se objevil hologram.

"Za půl hodiny se sejdeme u brány. Jedeme do Kirigakure na oslavy. Šup šup, dobrodružství čeká." zazněl hologram pozitivně a pak zmizel.

Těžko říct, proč jsem se držel zpět. Možná, že jeho slova o pomalém mučení, trhání nehtů, braní očí a tak ve mě jen vzbudila touhu pomalu si toho užít, že jsem ho nechtěl prostě jenom zabít, ale udělat mu to samé, o čem jsem věřil, že dělal mému bráškovi. Kdo ví, sám jsem o tom nedokázal uvažovat, prostě se mé myšlenky dokázaly točit jen kolem toho, co mi řekl. Nevím, jestli jsem tomu věřil nebo ne, v té fázi jsem ještě nebyl, momentálně jsem cítil jenom vztek a hodlal jsem si ho vybít, jasně že na něm!
Ne, že bych věnoval pozornost jeho větě. Jak jsem řekl, urážet se jsem neměl ve zvyku, znamenalo to věnovat mu víc pozornosti, než by si zasloužil, ale vyprovokovat mě se mu povedlo už dávno. Krátce jsem se usmál. Kolenem jsem si přidržel jednu jeho ruku a svou vlastní dlaní tu druhou.  Zálibně jsem si prohlédl jeho rozevřenou dlaň, zvedl ruku a pozoroval, jak se mu z ní uvolňuje jedna z tvrdých, ostrých kostí. Byl jsem připraven pomaloučku mu oddělit prstík po prstíku od ruky, pro začátek.. ale mou pozornost zaujal hologram.
Ne, vážně jsem se nehodlal zvednout, říct: sorry, bro, a odhopkat do západu slunce, jenže jak jsem zvedl hlavu, všiml jsem si ještě něčeho - rusovlasá dívka, ale co bylo důležitější-
"Ta-Tatsu?" ruka mi zůstala viset ve vzduchu, jak jsem se díval na klon a nevěřil svým očím. Těkal jsem očima mezi ním a chlápkem pod sebou a byl zmatený jako nikdy v životě.

Ještě pořád jsem na něj nechápavě zíral, když mě zvedl a dotlačil mě ke zdi. Prohlížel jsem si ho od hlavy až k patě a v hlavě mi to šrotovalo, div že ode mě nestoupala pára. Byl to on? Fakt to je.. Stačilo pár slov a měl jsem jasno, nikdo nepronáší podobně rádoby drsňácký kecy a netváří se stejně arogantně jako on.. Ani jsem ho nechtěl zmlátit, že si dovolil dát mi ten pohlavek, protože jsem se nedokázal ovládnout a začal jsem se smát. Smát! Já!
"Prej vstal z mrtvejch, kámo, tak to fakt sedlo.." dál jsem se smál, než jsem se natáhl a jednou rukou ho objal kolem ramen. "Ani nevíš, jak strašně rád tě vidím.." dodal jsem o poznání tišeji, takhle sladkou větu jsem snad v životě neřekl, ještě začít blejt duhu a bylo by to kompletní, fakt!
Pak jsem se otočil s pohledem na Toujoua. "Snažil jsem se ho zabít, protože on údajně zabil tebe.." znova jsem byl ve svém obvyklém rozpoložení, těžce znuděném rozpoložení bych rád dodal, ovšem z mého hlasu se stejně dalo jasně poznat, že ze mě spadla nějaká neviditelná tuna kamenů.
"Byl jsem pár týdnů v lihu, jsem rád, že si pamatuju vlastní jméno, od příchodu do Oto jsem se zabýval jenom tímhle-" prstem jsem ukázal na muže na zemi, načež jsem zvedl obočí a rázně odstrčil jeho ruku. "A nemávej mi tady před ksichtem jak de*il, nic mi není, jasný?!" no jo, bratrská láska po našem stylu, řekl bych. Stejně by mi ale ten malej  hajzlík scházel!
Mou radost zarazil až Toujou, který se zvedl na nohy a oznámil mi něco, po čem jsem hluboce zalitoval, že jsem mu ty prsty neusekal. "Cože? Děláš si ze mě pr***?!"

Možná by nebylo špatné uspořádat taky slavnost v Oto. Jsme přece zvučná, nějaký koncert by byl fajn. Zamyslela jsem se cestou do baru. Najednou z něho pár lidí vyšlo a nevypadalo by to, že dobrovolně. Když mě viděli, také se vyděsili. Nemůžu za to jak vypadám, ale běželi ke mě a začali do baru ukazovat. Tak jsem zrychlila krok. Došla jsem k baru a otevřela dveře. Jsou tak průhlední. pomyslím si a sleduju, co se tam děje. Viděla jsem už jenom Mizuki, Tatsuyu, Tetsuyu a toho posla. Mlčky jsem stála ve dveřích a pozorovala je.

Přemýšlela jsem dlouho jestli se mám rozčilovat nebo ne. Avšak znám chování dvojčat. Lehce cholerické. Kývla jsem Mizuki na pozdrav a pak se nadechla:
"Má cenu ptát se, co se tu stalo?" zeptala jsem se k možnému překvapení všech s naprostým klidem. Proč se rozčilovat, čeká nás oslava. Nehodlám si ji zkazit. Dívala jsem se po všech přítomných včetně Toujoua.

Blbeček, jak je možný, že my dva jsme dvojčata?! Uraženě jsem pohodil patkou ve stylu Elvise a založil ruce na prsa. Já se tu snažím zabíjet z infarktového strachu o něj a pán se u toho královsky baví?! "Faaajn, příště až tě někdo zabije, může se za tebe jít pomstít třeba mámina čivava Princezna, já to totiž nebudu!" uraženě jsem se zamračil. Že já od toho chlastání vůbec odcházel. Nejspíš bych teď odešel někam do koutka, kde bych se vyžíval ve své nasr*nosti, ale stalo se něco divnýho.
Byl to jen moment, kdy jsem se podíval Toujouvi do očí. Zatemnil se mi pohled a já na kratičkou chvilku viděl to, proč vlastně vznikla celá ta situace. Tatsu, chybělo mu jedno oko, ruce měl zkrvavené, jak mu někdo trhal nehty z lůžek, zkrvavená tvář stažená bolestnou grimasou, která tak strnula když..
Chytil jsem se za hlavu, prudce s ní zatřásl a zavřel oči ve snaze vyhnat si ten obrázek z mysli. Byl tak reálný. Skoro jsem cítil mrtvolný chlad jeho těla. Úkosem jsem pohlédl na všechny kolem sebe včetně Toua, ale nezdálo se, že by se jim stalo něco podobného. Co to sakra bylo?!
Znovu jsem pohlédl na Toujoua a tiše ho pozoroval. Co je ten týpek vlastně zač? Že bych to konečně začínal brát vážněji? Že bych o tom snad i přemýšlel? Nevydržel jsem pohled na něj a uhnul očima, jo tak ku*evsky blbě jsem na tom byl! Bušilo mi srdce.
Krátce jsem si uvědomil, že se objevil originál Tatsu i s tou dívkou a překvapilo mě to, Tatsu a holka déle než deset minut bez balících keců? ale pohled na něj mi vracel před oči ten záživnej výjev, takže jsem se nakonec otočil na Reinu a věnoval jí nic neříkající, skoro až zmatený úšklebek. "Ne." Vrazil jsem ruce hluboko do kapes, nehodlal jsem se k tomu už dál vracet. Že z toho budu mít nejspíš nějakej problém? Jo, jasně že jsem si pamatoval, co prohlásil. Upřímně? Bylo mi to totálně fuk, měl jsem jiné starosti.

"Samozřejmě, proto jsem za vámi přišla. Zdržujete." odvětila jsem Tetsuyovi. Ale pak jsem se zarazila, když promluvil Toujou. Tohle nebylo dobré. Žalobníčky lidé neměli rádi, ale pokud se žalovalo správné osobě měli z toho většinou zisk. A něco mi říkalo, že si tohle plánoval. Hm. A když řekne Faitovi, co se tu stalo, tak to bude opět moje vina. A hlavně šlo o Kaguyi. Moje Kaguyi!
"Ano říkala jsem to tak, krystalová bariéra opadne, jen co opustím hranice zvučné. Nicméně jako vyslance Mizukage Vás chci požádat, zda-li by jste mi udělal doprovod přímo až do Kirigakure na oslavy." podle mravního kodexu by neměl odmítnou. Uvidíme jak zareaguje. A to ještě nevěděl, že nepůjdem pěšky. Takže by jsme ho stejně předběhli.

Nespokojeně jsem se zamračil. Dnešek si teda do seznamu top dnů fakt nepřidám.. Třeštěla mi hlava, že by kocovinka? Nebo na tom měl podíl ten sadistickej obrázek? Neřešil jsem to, prsty zatlačil na spánky a doufal, že si dokážu vsugerovat klídeček. Co jinýho mi taky zbývalo. Nakonec jsem pohlédl na Tatsuyu a zabručel, že je všechno ok. Na nějakou chudinku si hrát nebudu, nejsem holka!
Touovi jsem odvětil to jediné, co u mě přicházelo v podobné situaci v úvahu. "Trhni si." Ne, fakt mi to žíly netrhalo.
"Sorry, blondie.." odvětil jsem Reině a u baru do sebe kopnul ještě jednoho panáka - na uklidnění, než jsem zaplatil a vydal se ke dveřím připraven k odchodu.

"Pak mě musíte doprovodit k Mizukagemu, mám pro něj dárek." ušklíbla jsem se. Trochu netradiční na mě.
"Odchod k bráně!" zavelela jsem už jsem se načekala dost a neměla jsem ráda zdržování. Otočila jsem se a vyšla před bar a zamířila si to rovnou k bráně.

(přesun)