Kisekiho dom u jazera

K svojmu domu som sa dostal pomerne rýchlo skratkou cez dedinu a uličky, ktoré som veľmi dobre poznal. Nakoniec som si nevybral nemocnicu, lebo som si pomyslel, žeby to mohlo byť zaujímavé, predsa len som žil stále sám a nemal som čo robiť, predsa len cesta samotára je pomerne nudná. Po otvorení dverí som sa vyzul a položil som to dievča, ktoré som našiel na gauč. Možno to odo mňa bolo neslušné ale než si to stihla všimnúť dal som z nej dole aj jej nohavice, ktoré boli celé premočené. Hneď na to som cez ňu prehodil deku a vybral som sa do spálne, ktorá bola vedľa. Z nej som zobral perinu a aj tú som cez ňu prehodil. Jej veci som zaniesol do kúpeľne, kde som ich nechal sušiť. Z kúpeľne som zašiel do kuchyne kde som prichystal potrebné veci na čaj a hneď na to som sa vrátil do obývačky a postavil sa k tomu gauču. "Ako sa cítiš?" Opýtal som sa najskôr predtým, než ju začnem vypočúvať, aby som sa dozvedel, že čo vôbec robila.

Kráčel rychle a celou cestu se na nic nevyptával, za co jsme mu byla vděčná. Kdybych mu na jeho otázky odpověděla „nevím“, asi by mě hodil zpátky do vody a nechal mě tam. Zvedla jsem hlavu a pozorovala své okolí. Třeba bych zahlédla něco, co by mě nakoplo, a uvědomila si, kde jsem.
Šel přes nějakou vesnici a jejími uličkami. Vůbec jsem neměla ponětí, kde to jsme. Nenesl mě do nemocnice. Před námi se vynořil malý domeček, vedle něhož bylo malé jezírko. Voda v něm musela být určitě ledová, jako ta v potoku. Dokonce na jeho okrajích se tvořil led. Otřásla jsem se zimou. Měla jsem pocit, jako kdyby mi už nemělo být nikdy teplo.
Nějak se mu podařilo otevřít domovní dveře i se mnou v náručí. Než jsem se nadála, už jsem seděla na pohovce. Jelikož jsem byla nehorázně zmrzlá a mé reflexy byly poněkud chatrné, tak mi vysvlíkl zbytek mokrého oblečení a přehodil přes mě deku. Pak odešel. Přinesl mi péřovou duchnu, kterou na mě hodil. Pak zase někam zmizel.
Sice jsem byla ráda, že jsem v teple, ale vlivem tepla mě začínalo bolet celé tělo. Svaly pálily a cítila jsem každou buňku, která křičela bolestí. Přitáhla jsem si nohy k sobě a rukama jsem je začínala třít. Bolest zesílila ještě víc, ale nepřestávala jsem. Krev začínala opět protékat a to bolelo. Zatínala jsem zuby. Oči jsem měla zaslzené.
Vrátil se a já přestala s třetím. Bolest v noze trošku pominula, ale jinde řádila naplno. Teď jsem si přála jít zpátky do té zimy. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na něj. Po obličeji mi tekl pramínek vody zmrzlých vlasů, které se vlivem tepla zahřívaly. Jazykem jsem si přejela po horním patře. „V…vše-chno… m-mě… bo-lí,“ vykoktala jsem ze sebe a několikrát polkla. Pořád jsem měla zmrzlé svaly na obličeji, takže se mi těžko mluvilo.

S toho, čo som teraz zistil, keď mi odpovedala bolo to, že je ubolená. Určite to bolo tým, že bola podchladená a predtým to nemohla cítiť ale teraz sa na ňu všetko navalilo. Teraz som rozmýšľal, či bol vôbec dobrý nápad ju sem nosiť. "Ak chceš môžem ti dať niečo od bolesti alebo ťa odnesiem rovno do nemocnice." Ak by na tom bola naozaj veľmi zle chcela by ísť tam a ja by som ju tam bez problému odniesol, ak nie šiel by som jej pohľadať nejaké prášky a vodu, ktorou by ich mohla zapiť. Predsa len s teplým čajom by sa jej to asi nepodarilo.

Hřbetem ruky jsem si otřela oči. Určitě jsem vypadala, jako malé usmrkané dítě, když ale ono to prostě nešlo. Ať si to zkusí, plavat v zimě v ledové vodě. I ten pohyb mě bolel. Pohodlně jsem se opřela a nehodlala se hodně dlouho pohnout. Očima jsem přejela po pokoji. Položil mi otázku. Zauvažovala jsem. Na tuhle bolest ani prášek nepomůže a v nemocnici by mě stejně nechali tak anebo hůř by se mi snažili rozproudit krev v těle a to by potom byla bolest! Vlastně mě to tak nebo tak nemine. Ale raději bych byla pro pomalejší proceduru, než to udělat rychle, i když bych to měla dříve za sebou. Ach to je ale dilema!
Zabořila jsem obličej do péřovky a zamumlala: „To je dobrý a jak chceš.“ Můj hlas byl tlumený a možná i neslyšitelný na větší vzdálenost. Odpověď byla na jeho obě otázky.
Bála jsem se, že by mě odnesl k cizím lidem a nechal mě tam. Vlastně on byl taky cizí, ale první člověk, kterého jsem potkala.

(Kangae ja nie som ty )

Je pravda, žeby sa mi po tom, čo sa jej stalo tiež nechcelo hýbať ale taktiež by som si nešiel zaplávať dole bruchom, ako ona. Vyzeralo to tak, že v teple sa jej páči aj keď nebola úplne ešte v poriadku. "Ako chcem? To nemôže byť na mne. Ja som rád, že sa viem postarať o seba. Hmm ... to je mi dilema." Tentoraz som mieste k nej tak trochu hovoril k sebe. Niekedy sa mi stávalo, že som svoje myšlienky povedal na hlas ale to skôr osamote, zvláštne, že sa mi to stalo aj teraz. Ten snílek vo mne sa proste nezaprel. Zrazu som sa ale pohol, lebo konvica oznamovala, že voda je pripravená, preto som šiel zaliať čaj. Dal som doňho trocha  medu a  šťavy z citrónu. Potom som ho doniesol do obývačky a položil tam ten čaj ale zasa som niekam zamieril preč. Objavil som sa v kúpeľni, kde som našiel niečo proti bolesti. Je možno pravda, že jej to asi nepomôže ale určite to bude lepšie, než si nedať nič ale možno si chce užiť tu prekrásnu bolesť, teda ak je masochistka. Ja som ním nebol, takže som takéto zvrátené chute nechápal. Vyšiel som z kúpeľne aj s tým liekom a položil ho vedľa čaja a potom som si spomenul, že som nezobral vodu s ktorou by to mohla teraz zapiť, lebo s tým teplým čajom by to nezvládla. Preto som zamieril ešte do kuchyne, kde som zobral vodu, ktorá mala teplotu, ako okolie vo vnútri a tú som taktiež položil na stôl. Nakoniec som sa vykotil na kreslo vydýchol si. "Ako sa voláš a čo sa ti vlastne stalo?" Akosi som teraz nebral v úvahu to, či sa môže alebo nemôže hýbať, preto som sa neponúkol, že jej s tým pomôžem. Však ona so povie, ak by chcela.

Pod peřinou jsem si třela rukama o sebe. Pořád mi byla zima a třásla jsem se. Vážně jsem si už měla obavy, že mě to nikdy nepřejde. S hrůzou jsem vyčkávala na jeho rozsudek. Promluvil, tak jsem se na něj zvědavě koukla. Viděla jsem, jak si mluví spíš pro sebe než ke mně. Konvice začala pískat a můj zachránce odešel. Znovu jsem si položila hlavu na peřinu. Připadalo mi to smutné, když si člověk mluví sám pro sebe, znamená to, že buď nemá kamarády, s nimiž by si povídal, anebo nebyl příliš společenský.
Vrátil se s hrnečkem s teplou tekutinou. Všimla jsem si, jak se s hrnečku ještě kouří. Položil ho na stoleček a zase někam odcupital. Jeho slova, že se jen taktak postará o sebe, jaksi popíral, když takto pořád cupital a něco sháněl. Za nedlouho se opět objevil, zprvu se zdálo, že nic nenese, ale potom položil prášek vedle čaje. Zase si na něco vzpomněl a odběhl.
Podívala jsem se na stolek. Tak nějak jsem nevěřila, že by mi něco pomohlo od bolesti, ale zkusit se to mohlo. Než jsem se však stačila natáhnout po čaji a prášku vrátil se s druhou skleničkou. Tu také položil k ostatním a sedl si do křesla, když jsem zabírala jeho pohovku.
Vytáhla jsem si ruce zpod peřiny a natáhla se po skleničce a prášku. Trošku jsem u toho zafuněla bolestí. Chystala jsem se prášek zapít, když se zeptal na to, jak se jmenuji. Sklesle jsem svěsila hlavu. „J-Já…“ na pár vteřin jsem se odmlčela, „…nevím,“ zašeptala jsem.

Sedel som v kresle pri čom som pozeral, ako to zvláda a vyzeralo to, že pomôcť nepotrebuje aj keď jej pohyby boli plné bolesti. Potom mi ale odpovedala som sa na chvíľu zamyslel. S toho všetkého čo som si dal do kopy a s toho, že mi na to nevedela odpovedať ma napadlo, že je možné, že stratila pamäť. Predsa len, kto by nevedel, ako sa volá? "Vyzerá to tak, že si asi stratila pamäť." Skonštatoval som a potom som pokračoval. "Keď sa zotavíš mala by si sa nahlásiť Mizukagemu." Oboznámil som ju stým, čo ju čaká. Ako jej budeš hovoriť? To by aj mňa zaujímalo Khairuni. Zasa som sa zamyslel a rozmýšľal som pri tom nad tým, aké meno by som jej mohol dať.
"Ako chceš, aby som ti hovoril?" Jediné, čo ma zatiaľ napadlo, ako som jej vôbec mohol hovoriť bolo zelenoočko alebo ľadová princezná ale to bolo príliš dlhé. Predsa len sa vždy nechám uniesť svojimi predstavami a s toho vždy vznikne niečo zvláštne.

Čekala jsem, že začne vyvádět, koho si to dotáhl do baráku. Nebo že mi neudě věřit, ale vzal to s klidem. Ztratila jsem paměť? Co jen budu dělat? Svírala jsem sklenici, aniž bych si uvědomovala bolest. Vědět s jistotou, že jsem něco zapomněla, ztratila… Povzdechla jsem si. „Ehm,“ přikývla jsem. Vlastně ani nevím, co bych kagovi vesnice řekla. Nevzpomínala jsem si na nic ze svého života. S takovou mě určitě někam zavře a bude vyslýchat, protože mi nebude věřit.
Chvíli se rozmýšlel, pak se mě zeptal, jak mi má říkat. Zauvažovala jsem. „Nevím,“ zopakovala jsem poslední slovo, co jsem řekla před chvílí. V tuto chvíli mě nenapadalo žádné jméno, kterým by mi mohl říkat.
Zvedla jsem ruku a prášek jsem zapila. Hned na to jsem se rozkašlala. Hrdlo se mi sevřelo, jak jsem jej zavlhčila vodou. Štípalo to, pálilo a bolelo. Snad ještě hůř než prokrvování končetin. Vážně mě měl nechat zmrznout v té vodě. Nemusela bych podstupovat tuto proceduru.

Nevyzerala s toho nadšená ale keď sa trocha nad tým zamyslí a zistí, že vlastne sa nemusí ani zamýšľať, lebo nič nevie, tak možno môže byť aj rada. Možno sa jej stalo niečo zlé, čo sa snažil jej mozog vypudiť alebo je zločincom a nepamätá si to, čo je dobré pre mňa. Očkom som sa pozrel ku krbu, ktorý bol ďalej a vyzeralo to, žeby bolo dobré priložiť. Len tak sa zrazu otvorili dvierka od kamien a doňho sa samé vznieslo poleno. Samozrejme som to urobil ja, však vstávať sa mi nechcelo, preto som to urobil takto. Hneď na to som sa zamyslel a predstavil si o čom by som s ňou tak mohol kecať. S ňou si teraz asi príliš nepoeckám aj keď asi ona so mnou. Pomyslel som si a zobral som do ruky knihu. Ona musí byť celá stuhnutá. Ak by si jej urobil masáž, aby sa jej telo lepšie prekrvilo pomohlo by jej to. Prezradil mi Khairuni a v tom som nehorázne s červenal. Možno on povedal masáž ale mňa v tedy napadlo naozaj veľa vecí. Knihu som stisol a tresol som si ňou po čele pomerne rýchlo, aby na mňa nebolo vidno. Naozaj? Khairuni sa mohol diviť, že čo ma to pre boha napadlo. Naozaj to bolo zvláštne, predsa len ja som bol nevinné chalanisko. Kniha, ktorou som si tresol bol vlastne Hamlet. Moja obľúbená kniha, keďže sa mi páčila takmer jej celá ideológia.

Pořádně jsem se zababůlala do peřiny. Možná to vypadalo komicky, jak mi z hromady čouhala jen hlava, ale bylo mi to jedno. Byla mi zima a tímto jsem se mohla zahřát. Peřina pod vlasy byla mokrá od vlasů, které začínali usychat. Podařilo se mi ji pootočit, aby to lépe uschlo. Rukama pod peřinou jsem si začínala třít druhou nohu. Jak jsem tušila, prášek nepomáhal. Jak by taky mohl zabrat na něco, co obvykle v těle probíhá a nebolí to. Už jsem to nevydržela a z očí se mi nechtěně skutálela slza. Rychle jsem hlavu sklonila a otřela ji do peřiny. Raději jsem se pohodlně opřela a přestala. Nechtěla jsem před ním vypadat jako malé dětsko.
Uslyšela jsem tiché zavrzání a podívala jsem se tím směrem. Dveře od kamínek byly otevřeny a ve vzduchu se vznášelo polínko. Přiložilo se. Nasucho jsem polkla. Měla jsem žízeň, ale po té zkušenosti s práškem, jsem to nechtěla riskovat. Raději budu o žízni, než znovu trpět. Tak moc jsem si přála, aby tohle přestalo.
Pak mě další zvuk vytrhl ze zamyšlení o žízni. Podívala jsem se na zachránce. Zrovna se bil knížkou do hlavy. Povytáhla jsem jedno obočí. To má být jeho zvyk? zeptala jsem se sama sebe.

Chvíľku mi trvalo, než moja tvár mala zasa opäť normálu farbu. Až v tedy som dal knihu preč zo svojej tváre a položil ju na bok. Ale ja som nikdy nikomu masáž nedával, neviem, ako na to. Ja ti to vysvetlím počas toho. Podľa mňa to nevedel ani on ale vedel to možno teoreticky, keďže za svoj neskutočne nekonečný život toho musel veľa vidieť. Pozrel som k tomu dievčaťu a po väčšej chvíľke váhania som prehovoril. "Ak by si chcela mohol by som ti dať masáž, aby sa ti lepšie prekrvilo telo." Nechápal som, prečo na mňa stud prišiel až teraz, predsa len som ju vyzliekol takmer do naha aj keď som ju vždy niečím zahalil. Bolo to zvláštne dokonca ani ja sám som nevedel čo si o tom myslieť. Na niečo také ja vážne nie som ... Mal som chuť teraz od toho utiecť a ísť niekam, kde by som mal nad všetkým krásny prehľad.

Knihu odělal a mohla jsem na něj normálně vidět. Mráz mi přeběhl po zádech a tak jsem se otřásla. Nechápala jsem, proč jsem musela v této nehorázné zimě navštívit řeku. Kdybych si tak mohla vzpomenout, jaké okolnosti mě zahnaly do této situace. Po dlouhé chvíli mlčení znovu promluvil. To co navrhl, mě doslova vykolejilo. Zírala jsem na něj téměř s otevřenou pusou. Ani jsem si neuvědomila, že se nakláním. Bohužel má nepozornost zapříčinila můj tvrdý pád na podlahu. „Jaaauu!“ vypískla jsem a z očí mi vyhrkly další slzy. Natáhla jsem nohy a měla jsem pocit, jako by mi v nich lozilo tisíce mravenců, kteří mají na nožkách jehličky a každý váží snad sto kilo.
Snažila jsem se nehýbat, aby to nebylo ještě horší. „Raději ne,“ řekla jsem skrze zaťaté zuby. Snad ho nenapadne mi jít pomoct. To by jen zhoršil a asi bych už to nevydržela a začala křičet a stěžovat si na celé kolo. Třeba bych mu nadala, proč mě vůbec nenechal, tam kde jsem byla.

N-neviem, čo si mi to dal na nápad ale teraz nechcem vedieť, ako vyzerám v jej očiach. Prehovoril som k Khairunimu a pozrel na ňu tak trocha nechápavo, keďže sebou hodila na zem. "Ty si masochistka?" Opýtal som sa jej. Popravde som nevedel, ako sa presne správať k ostatným a nie to ešte k dievčaťu, keďže som bol samotár, preto som si jej mohol dovoliť takú otázku. Bolo to prvé, čo ma napadlo, keď som videl, ako sebou hodila na zem. A keďže som bol pravdovravný zvyčajne som aj povedal hneď to, čo ma napadlo."Ehm, chceš pomôcť?" Dodal som pre istotu. Nebol som si proste istý, či sa zvládne postaviť a dopraviť naspäť na gauč.

Zhluboka jsem dýchala a pomaloučku to přecházelo. „Copak nevidíš, jak si to užívám?!“ vyhrkla jsem s jistou dávkou ironie v hlase. Chci umřít! opakovala jsem si pořád dokola v duchu. Jelikož jsem ležela na podlaze a od ní šlo chladno, znovu jsem se otřásla. Schoulila jsem se a přikrývku si přitáhla ke krku. „Ani ne. Mně se tady líbí.“ Nebyla to vůbec pravda. Podlaha byla tvrdá a studená. Pohovka pohodlnější, jenže hýbat jsem se opravdu nechtěla. Pokud by měl nějaký způsob, se kterým by se mnou nepohnul a vrátil mě zpátky na pohovku, tak bych to přijala, jenže takový způsob neexistoval. Musela jsem se spokojit s tím, na čem jsem momentálně ležela.

"Vyzerá to tak, že nevieš čo chceš." Skonštatoval som a vstal som z gauča a pristúpil k nej. Kľakol som si a mal som na pláne ju zdvyhnúť zo zeme, lebo to ona nezvládne. "Ak ma udrieš, tak ťa asi pustím, lebo ťa neudržím, tak to prosím nerob." Povedal som jej predtým, než som dal pod ňu ruky aby som ju zdvihol naspäť na posteľ. Nemal som dostatočne vyšperkovanú schopnosť, aby som ju mohol zdvihnúť bez dotyku. Mohol som maximálne zdvihnúť tú perinu, ktorá ju zakrývala ale to by som bol asi zasa za úchyláka, ak by som to urobil a vôbec nemalo by to žiaden zmysel.

Jeho poznámku jsem ignorovala. Připadalo mi, že je člověk, který snědl všechen rozum světa a hned dokáže poznat lidi. To by mi mohl rovnou říct, jak se jmenuju, jména mých rodičů, co jsem zač, odkud pocházím a další věci, jež jsem si nevybavovala. Klekl si na zem. Začala jsem kroutit hlavou a naříkat: „Ne, ne, ne, ne, ne…“ Jenže neposlouchal. Prostě mě zvedl ze země. Zatajila jsem dech a přitom si uvědomila, že až na bodavé mravence, to není zas tak strašné. Položil mě zpátky na gauč. Přitáhla jsem si peřinu k sobě a neodpustila jsem si probodujicí pohled na něj. Hýbala jsem prsty na nohách a bolest ustupovala. Mravenci se rozhodli jít obtěžovat někoho jiného. Až na zimu a křeče z chladu to bylo dobré. Rozhodla jsem se to risknout a natáhla jsem se po čaji. Držela jsem ho v křehkých prstech a přitiskla si hrníček ke rtům. Na tváři jsem ucítila teplou páru. Usrkla jsem si doušek. Hrdlo mě pálilo a svého rozhodnutí jsem okamžitě zalitovala. Ještě to nebylo ok, jak jsem si myslela. Vrátila jsem jej zpátky na stolek. „Co se mnou bude?“ zeptala jsem se. Netušila jsem, jak bych mohla dopadnout po tom, co mě odvede k Mizukagemu.

Aj keď protestovala dostala sa bez problémov na gauč. Ja som si sadol taktiež späť na svoje miesto a pozeral k nej. Jej stav sa pomaly ale iste lepšil, lebo už aj pila ten čaj aj keď to vyzeralo, že ju to ešte bolí. "Neviem ale ak mu povieš to, čo mne tak je možné, že tu budeš môcť ostať ale taktiež sa môže stať, že sa dostaneš aj do vezenia, ak si niečo spravila." Ona si nepamätala a ak o nej boli nejaké záznamy stať by sa to mohlo. "Ako sa vlastne cítiš? Keď nič nevieš?" Opýtal som sa pomerne zaujato, tiež by ma zaujímal ten stav, ktorý práve prežíva. Normálne by som to chcel zažiť a okúsiť.

Seděla jsem na pohovce a popíjela čaj, zatímco můj zachránce se opět posadil na gauč. Vlastně jsem si uvědomila, že mi pořád neprozradil svoje jméno. Koneckonců jsem mu neřekla to své, i když vůbec jsem netušila, jak zní. Vlasy na zátylku se mi naježily. Mohla bych skončit ve vězení? Vždyť jsem nic neprovedla anebo provedla? Vždyť jsem si nic nepamatovala, to by se snad nemohlo počítat. Ach jaké to bylo dilema, které jsem prožívala. Bála jsem se své minulosti, bála jsem se sebe. Co když zjistím, že jsem jen nějaká loutka, která posloužila svému účelu, a pak ji odhodili? Měla jsem jen samé otázky a žádné odpovědi. A chci je vůbec znát?
Pokývala jsem hlavou. „Už je to mnohem lepší. Díky.“ Pohled jsem upřela do stěny. „Cítíš to taky?“ zeptala jsem se po chvíli. Měla jsem takový zvláštní pocit. Sice jsem se stále dívala na protější zeď, ale určitě musel cítit, co já. I když jsem nechápala co to je, ale bylo to zvláštní.

Neposlouchal mě, a já si toho vůbec nevšimla. Koneckonců jsem vlastně taktéž civěla do stěny a přemýšlela, co je to za pocit. Bylo to jako kdyby se někde poblíž dělo něco hrozného. Odpověděl mi a tak jeho zasnění nepřišlo ke zmínce. Do nemocnice, jinak by mě to mohlo stát krk? zopakovala jsem si jeho slova ve své mysli. Zvedla jsem ruku a položila ji na krk. Ta představa, že by mi někdo usekl hlavu nebo nějak jinak zabil, mi nebyla milá.
Vstal a někam se chystal. Taktéž jsem vyskočila na nohy. „Počkej!“ vyhrkla jsem okamžitě. „To tam,“ ukázala jsem na stěnu a bylo to myšleno, jako tam ven, „chceš jít?“ Vytřeštila jsem na něj oči. „Zbláznil ses? Proč tam chceš chodit? Vždyť se ti něco stane!“ Ne, že bych o něj měla strach, spíš jsem se děsila toho, že mě tu nechá s někým cizím. Sice byl taky cizí, ale byl to člověk, který mi pomohl, a i když jsem ho neznala, věřila jsem mu.
Tak jsem tam tak stála, civěla na něj a nechápala, proč chce jít riskovat svůj život. Pak jsem sklonila hlavu. Věděl toho víc než já, a určitě bych udělala to samé, kdybych byla sama sebou.