Kisekiho dom u jazera

Po tom, co jsem sklonila hlavu a tím dala najevo, že to asi nebyl můj nejlepší výstup, jsem nečekala, že by mi vůbec odpověděl. Jeho odpověď jsem chápala, ale čekala jsem ji poněkud jinou. Jistěže to byl jeho domov, ale myslela jsem, že bude mluvit o rodinných vazbách a jak každého ve vesnici miluje – samozřejmě jako svoji rodinu – a další takové věci. Přesto mluvil jen o tom, že je to nějaká věc. Možná bylo lepší, že jsem si na nic nevzpomínala. Kdoví, co bych udělala, kdybych si pamatovala. Třeba bych mu jednu vrazila, že mluví takhle anebo bych s ním všemi deseti souhlasila.
„No dobře,“ souhlasila jsem. Podívala jsem se na nohy a na oblečení, co jsem měla na sobě. „Jen budu potřebovat boty a své oblečení,“ řekla jsem odpověď na jeho otázku. Jelikož jsem začala mluvit o oblečení a botách, mohlo ho napadnout, že mě má odvést do nemocnice. Nechtěla jsem ho zatěžovat tím, že bych seděla na bobku v jeho domě, zatímco on ho chránil.

Zavedl mě do druhé místnosti a ukázal mi skříň. Usoudila jsem, že mé šaty, asi ještě suché nebudou. Ještě mi ani neuschly vlasy. Pořád jsem je měla v nějakých místech mokré. Koutkem oka jsem viděla, jak si mě prohlédl, pak zčervenal a uhnul pohledem. Zakroutila jsem hlavou. Vypadal jako kluk, co nikdy nešmíroval děvčata ve sprchách.
Prohrabovala jsem se ve skříni a přemýšlela, co si obleču. Vytáhla jsem si jedny tepláky černé barvy. Natáhla jsem si je. Překvapeně jsem se podívala domů. Vůbec mi nebyly nějak velké. Podívala jsem se na Kisekiho. Až teď jsem si uvědomila, že je přibližně stejně velký. Sáhla jsem do skříně i pro nějaké tričko. Otočila jsem se k němu zády, vyvlekla mikinu a tričko si oblékla. Hned na to jsem si dala mikinu, aby mi nebyla zima. Zahýbala jsem s prsty na nohou. Chtělo by to ještě ponožky a boty.

Nadechla jsem se, že se ho zeptám na ponožky, aby mi mé maličké prstíky na nožkách nezmrzly. Jenže mě předběhl. Musel si všimnout pohybu prstů. Chvíli jsem se rozhlížela a pak jsem šuplík našla. „Ne, půjdu ven v takové zimě bez ponožek,“ odvětila jsem potichu. Nechtěla jsem ho urazit, že mi nabízí pomoc, ale prej „jestli bych chtěla“. Otevřela jsem ho a vybrala jsem si ponožky, které vypadaly, že by mohly být teplé. Zvedla jsem nohu a obula jsem si jednu. U druhé jsem měla trochu potíže s rovnováhou, tak jsem tam pár sekund poskakovala, než se mi podařilo ji obout a postavit se na obě nohy.
Oprášila jsem si ruce o sebe, jako kdybych je měla umazané a chtěla je očistit. „Tak hotovo. Teda ještě boty,“ dodala jsem. Když mi je dá, může mě odvést do nemocnice, aby si šel po svých věcech.

Probodávala jsem ho pohledem za jeho poznámku. Jako by to byla moje volba jít v takové zimě se jít koupat do vody. Třeba nakonec i byla, kdo to jen má vědět?
Následovala jsem ho z pokoje na chodbu. Všimla jsem si tam tří párů bot. Jedny si vzal a obul si je. Tak tam zůstaly dva páry bot. Jedny byly hnědé a poněkud ošoupané. Druhé vypadaly téměř nově. Nevěděla jsem, které si mám vzít. Co kdybych si vybrala zrovna jeho oblíbené. I když tu byla pravděpodobnost, že si je právě obul. „Hm…“ broukla jsem. „Které můžeš postrádat?“ zeptala jsem se.

Tak trochu jsem si oddychla, když řekl, že mi půjčí ty novější. Určitě nebudou tak vyšlapané, jako ty ošoupané. Jak tak jsem nesnášela mít prošlapané boty od někoho jiného než od sebe. Sehnula jsem se. Boty na slavnosti? To jako, že tu žádné slavnosti nemají? Nenapadla mě myšlenka, že by tam měl s někým chodit a nemá s kým. Vzala jsem si jednu botu a začala jsem si ji obouvat. Obula jsem si ji a vrhla jsem se na druhou. Vtom do mě šťouchl prstem. Jelikož jsem stála na levé noze, začala jsem se klátit k zemi. S ranou a mávajícíma rukama jsem s sebou plácla na zem. „Aaaaauuuuuu!“ zaječela jsem. „Co to, ksakru, děláš?!“ zakřičela jsem na něj. Bodu, kterou jsem držela v ruce, jsem po něm hodila. Snad ho to aspoň trefí a bude mít pořádnou modřinu!

Začal se smát. V tu chvíli jsem ho nesnášela a byla ráda, že mě odvede někam jinam. Botou jsem se trefila do jeho ramene. Vůbec mě to neuspokojilo. Chtěla jsem se trefit mu do obličeje. „Nedělej si ze mě srandu!“ řekla jsem uraženě. „To, že si nic nepamatuju, neznamená, že si ze mě budeš dělat legraci!“ Připadala jsem si jako nějaký postižený člověk, který je určen k posměchům. Jeho nataženou ruku jsem odstrčila stranou a postavila jsem se sama. Udělala jsem pár kroků k botě, jíž ležela kousek dál, a obula si ji. Rozešla jsem se ke dveřím a otevřela je. Ovanul mě studený vítr. Vyšla jsem ven a dveře nechala otevřené. Přece chtěl jít taktéž pryč.