Nemocnice

To bylo zvláštní.
"Nikdy ses nezajímal, co se tu stalo?"
Vážně mě to překvapilo.
"No, tak se zeptáme Mai, až se vrátí," uzavřela jsem téma stejně jako jsem před chvílí uzavřela téma jiné.
Jeho skládání pečetí jsem musela přijmout tak, jak je. Třeba mi to vážně ukáže až se bude moct hýbat.
"A co se stalo tobě, že jsi skončil v nemocnici?" dodala jsem další zvědavou otázku.

"Opravdu mě to nezajímalo. Nejspíš je to všude stejný někdo zaútočil na vesnici a nevyhrály, kdyby vyhrály tak vesnice bude zničena." Možná teď zněl trošku jako zlý ale co se dá dělat, dokud tu budou lidi, budou války. Taky Yomi zajímalo, jak skončil v nemocnici což je celkem sranda a řekl jí to. "Jak jsem skončil v nemocnici? To je jednoduchý. Jeden Shinibi na cvičišti si řekl, že použije Tsunami a mě to spláchlo. Když mě to spláchlo, v proudu mě trefila větev do břicha.  Celkem potupa. Nedoporučoval bych to." Usmál se a čekal, jestli se na něco ještě chce zeptat.

Rozesmála jsem se. Ne potměšile, jen upřímně pobaveně.
"Budu se snažit, aby se mi něco podobného nestalo," zareagovala jsem na jeho doporučení.
A samozřejmě, že jsem měla další otázky! Jelikož on žádné neměl, ujala jsem se opět slova sama.
"Mai-san je tvoje...?"
Nechala jsem konec věty prázdný. Nejspíš sensei, že?

Jemně se zasmál a odpověděl. "Mai-san je moje sensei." Těžko by Mai byla něco jinýho. U něj to opravdu nehrozí. Bolest už trochu ustupovala a mohl se trochu hýbat, ale nedělal, moc rychlí pohyby to by opravdu nešlo, při zranění břicha. Opravdu byl rád, že se už muže trošku hýbat bez bolesti. V tu chvíli si na něco vzpomněl a zeptal se. "Yomi-san jakou máte hodnost?" A čekal co odpoví a taky na co se ještě zeptá.

Odpověď přišla bez váhání.
"Jounin!"
Už jsem nemusela zmiňovat, jak zvláštním způsobem jsem tu hodnost získala. Nebylo to vůbec podstatné.
"Překvapuje mě, že se nezeptáš na můj vějíř..."
Když už se ptal na tohle, byla by to další obvyklá otázka. Nevypadal na to, že by žil ve vesnicích, kde je Tessenjutsu normální. To bylo jen v Suně a každý mimo ni se vždy alespoň zarazil, přišlo mu to zvláštní až neskutečné... a on ne. Přitom byl můj vějíř plus minus stejně dlouhý jako já jsem vysoká, spíš vyšší. Nosila jsem ho všude s sebou, takže teď byl opřený o zeď vedle mě. Možná mu ale jen nedošlo, o co vlastně jde. Přece jen složený vypadá jen jako... zvláštní prkno? Tomu přirovnání jsem se musela v duchu smát.

"Ah.. promiňtě nechtěl jsem Vás urazit." Odpověděl, když tak bez váhaní vykřikla. "Hm.. tak to co je vedle Vás je vějíř. Žil jsem taky jeden čas jako informátor takže něco vím o Tessenjutsu." Nebyl moc překvapený, nehledně na to že byl v suně a ještě v knihovně tam trochu o tom psali. Pak pomalu začal chodit po místnosti přeci jen byl ztuhly jak furt leže a seděl tak se chtěl trochu rozhýbat.

Tohle mě zaujalo.
"Takže jsi sbíral informace v Suně?" pozvedla jsem obočí.
Kdybych Suna ještě existovala, asi bych ho teď musela zabít, ale brala jsem to s rezervou. Suna je pryč a každý ninja někdy někoho špehoval nebo něco na ten způsob.

Povzdechnul si. "Ah… moc mluvím." A přemýšlel co s tím. Opravdu by si měl dávat pozor na to, co říká ale poslední pár hodin mu to je nějak jedno. Má pochybnosti, proč ho nebesa zachránila. Je pravda že ho zachránila Aimi ale přeci jen přežil operaci. Třeba když ji dobře odpoví tak to dokončí. Sám to ukončit se mu nedařilo, protože hledal každý blbý důvod, aby to nedělal. Kdyby to udělal někdo jiný tak je to jednoduchý. "Ano sbíral jsem informace v Suně. A co teď chcete mě zabít? Poslušte si alespoň splatím dluh." Řídil se heslem krev za krev, příjme Yomi jeho nabítku? A pomalu se tápal k Yomi.

Překvapeně jsem zamrkala.
"Vy jste vážně trochu sebevrah, že?" přešla jsem zase k vykání.
Ospravedlňovalo mě, alespoň trošičku, že jsem si tyhle přechody vůbec neuvědomovalo. Pak jsem skryla smích v dlaních, když ke mě zamířil.
"Tak schválně, jak moc blízko se ke mě s vaší fóbií z žen přiblížíte?"
Hádám, že na zabití to stačit nebude.

"Trochu? Jsem ten největší sebevrah." A porád se belhal k Yomi ale pak se zastavil na třech metrech a víc se nepřiblížil. "Ah.. vzdávám to víc se nepřiblížím." Povzdechnul a trosku byl zklamaný, ale co třeba příště se to povede.  "To je není fér takhle si semnou hrát." Zamumlal a měl úsměv ve tváři. Otočil se a šel si sednout na židli u stolu.

Byla s ním vcelku legrace. I když je skutečně trochu zvláštní, když se někdo kvůli vlastní fóbii nemůže ani nechat zabít, i když bych mu samozřejmě neublížila.
"Neměl by sis raději lehnout?" projevila jsem trochu starostlivosti. "Přece jen tě ta procházka teď musela stát dost námahy na to, že tě tu sotva dali do pořádku."
Mai-san by mi určitě neodpustila, kdyby pobyt se mnou nepřežil.

"Stačí si jen sednout a odpočívat." Usmál se pořad, seděl na židli. Yomi měla pravdu, trochu ho to zmohlo, ale nejspíš bude stačit jen si odpočinout. "Ale jo trochu mě to namohlo, ale já tu nechci zůstat." Zase vstal a šel ke dveřím, aby utekl. Začinal mít z nemocnice hrůzu a taky ho to štavalo že tu musí jen ležet nebo sedět. Pomalu se přibližoval ke dveřím a měl namířeno ven. "Ať si sestřičky trhnou, tady nezůstanu." Pokud ho nějak Yomi nezastaví kdo ví co se stane pak.

Pozvedla jsem obočí. Zase tolik mě nezajímal, abych se snažil ho tu zadržet. A zase tolik jsem ho neznala, abych na to měla právo.
"Tak já tu počkám na Mai-san," pokrčila jsem rameny.
Bránit mu nebudu, jestli čekal tohle.

Když chtěl odejít, vešla Mai málem do ní vrazil. Odstoupil trochu od Mai a když už přišla, rozhodnul se tam zůstat beztak, nemohl projít když Mai stojí v cestě. "Nepřišla jste o nic Mai-san. Jenom jsme si povídali o mým nudným životě." Úsmál se a šel si sednout na židli u stolu.

Rei se tvářil trochu jako bručoun. Moc legrace s ním nebylo, snažil se buď odejít nebo o všechny informoval o svém nízkém sebevědomí. A tak jsem se místo toho otočila k Mai.
"Co jste si koupila dobrého?" nadhodila jsem zvesela první otázku, která mě napadla.

"Rei-san?" Zaregistroval a začínalo mu lézt mráz po zádech. Ale z toho co říkal posel, měl příležitost se z nemocnice dostat. "Mai-san kdy vyrážíme?" Byl celkem rychle na nohách vzhledem jeho bolestem ale adrenalin, udělal své. Opravdu byl rád, že může vypadnout z nemocnice. V tuto chvíli zářil jak sluníčko a jen se koukal na Mai-san kdy budou vyrážet.

// Gomene, gomene, zasáhl mě nespočet čekaných i nečekaných testů!

"Jsem pro," ozvala jsem se podobně energicky jako Rei, ale narozdíl od něj jsem se hned někam nehrnula.
Seskočila jsem z parapetu s ledností i ležérností kočky, sebrala jsem svůj vějíř a díky popruhu jsem si ho lehce přehodila přes rameno.
"Mai-san, podřídím se vašemu vedení, ale měla byste vědět, že se nehodím k boji na blízko," upozornila jsem ji ještě. "A počítejte i s tím, že pokud používám techniky na dálku, strhnou s sebou cokoli nebo kohokoli, kdo bude mezi mnou a nepřítelem."
A vzápětí jsem se usmála. Těšila jsem se. Bylo to až paradoxní. Samozřejmě, nestaly se mi ty nejlepší věci a většina z nich se objevila kvůli tomu, že jsem kunoichi, že musím bojovat. Ale tohle pro mě byla příležitost vyzkoušet, jestli by se mi mezi těmito lidmi skutečně líbilo víc než tam, kde už jsem byla. A já toho hodlala plně využít!

"Samozřejmě že pomůžu. Přece tu nebudu nečině koukat." Přece je shinobi nemůže říct ne jen kvůli zranění. Nemusí se Mai bát nebude se přepínat nebo dělat blbosti ale může být nápomocný trochu. Lepší než nic. Kouknul se na Mai a čekal, až vydá rozkaz. Taky si musel, dojít pro vyzbroj, ale to muže vyzvednou během cesty.

Přikývla jsem a jakmile dořekla poslední slova, bylo mi jasné, že nebude čekat dlouho. Možná se vydám trochu delší cestou, ale určitě bránu najdu velmi brzy. Neměla jsem, kde se tu zastavovat a ani tu moc možných zastávek nebylo. Beze slova jsem opustila místnost.
Proč se loučit s někým, ke komu právě mířím, hm?

// Přesun