Budova vedení vesnice

First topic message reminder :

V centru vesnice se postavila nová budova, která měla pojmout úřední zaměstnance a archiv. Pracuje zde v jednom kolem personální tým, který zajišťuje posílání lékařské péče do okolních vesnic a na jejich výslovné žádosti a koho poslat kam. Každou žádost musí schválit osobně feudální pán vesnice to jest Crystal Takaishi. Do její kanceláře pouští jen velice důležité osoby, ostatních se ujímá buď její sestra a nebo asistentka.


po vstupu do budovy jím dominuje velké a široké schodiště na jejímž konci jsou dubové dveře. Za nimi se nachází zasedací místnost, zde se konají konference, porady, srazy důležitých osobností třeba kage a další. 

 
Kromě archivu, který se nachází pár metrů pod budovou, je celý objekt nestřežený. Je to riziko, ale tady je útok na budovu možný 1:1 000. Budova je přístupna všem, kdo potřebují nebo chtějí zdělit informace nebo si nechat poradit. O všem se dá mluvit, stačí jen se nebát.

Sledoval jsem ji jak se vzdaluje. Chápal jsem to. Každý z nás byl svědkem toho, jak jeho vesnice byla zničena, jenže se dali zase dohromady. Ale tady...je konec.. Crystal, statečná a mocná, bránila naše životy, obětovala svou vesnici pro nás..Sora no Kuni bude navždy žít v našich srdcích. Nikdo nezapomene hrdinství Sory a jejich obyvatel, jejich oběti nesmí být zbytečné, a ten kdo to udělal, musí zaplatit a tvrdě. "Tsuchikage." zavrčel jsem tiše a sevřel ruce v pěst. Bylo zbytečné tady čekat dál. Bylo mi jasné, že ten zmetek zdrhl, nicméně všichni víme kam. DO Iwagakure..Ale..nemůžeme jim brát, nemůžeme se pomstít. Obyvatelé Iwy se pomstí Konoze. Konoha se pomstí Iwě..a budeme zataženi do kruhu nenávisti..
"Sraz Kage tedy skončil...Tsuchikage si dál nezaslouží, aby byla jeho země respektovaná..Crystal..půjdeš..půjdeš se mnou?" chci si tě vzít domů. To jsem však nedořekl.

Zastavila jsem se, když jsem slyšela Assasinův křik. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se vzhůru na nebe. 
Je konec. Tsuchikage mě neměl rád a i Soru to jsem věděla, ale že udělá tohle jsem neměla ani ponětí. Rychle jsem si setřela slzy, i když rudé oči už neskryji. Možná, že teď když je Sora pryč, tak se bude Nefrit cítit spokojeně někde jinde... otočila jsem se a šla zase zpátky k nim. Jen jsem kývla k Assasinovi, kdybych mu totiž odpověděla, asi bych neudržela svůj hlas v rovině se sklopenou hlavou.

Asi je načase vrátit se do suny.
"Loučím se s Vámi, kagové. Byl to dobrý boj, ale po nepřítelovi ani stopa. Každopádně ale souhlasím s Hokageho původním nápadem, spojení našich sil. Vydám rozkazy svým ninjům, aby začali s průzkumem a špionáží. Obnovím své špionáže do Iwy, Oto a Ame. Zašlu zprávy. Pokud ostatní souhlasí, měli bychom se opět brzy setkat, ale už za jiných podmínek a někde jinde. Zatím," ze sutin jsem vyhrabal svůj plášť a oblékl si ho.
Přesun

Sasori měl pravdu.
"Dobrá, tak..dávejte na sebe pozor, Tsukikage-sama, Mizukage-sama, Raikage-sama, Kazekage-sama," také jsem se rozhodl jít.
"Dáme si ještě vědět.." mír nebude, to má Hitomi pravdu, alespoň by mohla být soudružnost mezi vesnicemi. "Crystal, Sakuro, Rokuro, Lucy.." natáhl jsem ruku ke Crystal, doufal jsem že ji uchopí, abychom se společně mohli vydat na dlouhou cestu do Konohy.

Doufala jsem, že ještě tak dlouhou cestu zvládnu. Katsuyu zachránila několik jedinců, kteří měli štěstí. Měla za úkol je dostat do Konohy. Roztřeseně a pomalu jsem odešla za Hokagem.
Přesun po Vás ostatních z Konohy

Podívala jsem se na jeho ruku a nakonec jí chytla. Byla jsem ráda, že mě nezavrhl a bere mě do vesnice. Neměla jsem však odvahu se mu podívat do očí. Žádnému kagovi. Až přijdem do Konohy musím vyslat echo sestře, aby poslala všechny svěřence buď do Konohy nebo do země čaje.

Jemně jsem stiskl její ruku. Nechtěl jsem použít Hiraishin, půjdeme pěkně po svých, pomalu, ale jistě. Cestou se určitě zastavíme v nějakém malém městečku, se alespoň najíst.
Kývl jsem ostatním kage na rozloučení a odešel.
Přesun

Celou dobu jsem sledovala ostatní. Takový boj jsem...ještě nezažila. Pomocí sutin kolem jsem se vyškrábala na nohy. Nanabi mi dal opravdu zabrat. Postupně jsem jeho chakru zase cítila, ale momentálně jsem s ním nechtěla mluvit. Nevyčítala jsem mu nic, ale já se před ním styděla. Podržela jsem se sutin a slabším úklonem jsem se se všemi rozloučila. A s Assasinem jsem mluvit nemohla, povzdychla jsem si, když jsem ho viděla odcházet. Kso!.. Pak jsem se pousmála. Alespoň má Daimyo i obyvatelé Sory zařízený domov..alespoň pro teď.. Opřela jsem se o balvan za sebou a počkala, než ke mně kluci přijdou. Chtěla jsem jít domů s nimi. Domů do Kiri..

Když jsem se konečně vzpomatoval z toho vytížení při léčení, došel jsem k Hitomi a objal jí. "Tys nám zase dala Himi.." povzdechl jsem si a následně jí vzal do náruče, abych jí mohl odnést zpět do Kiri. "Tohle už mi nedělej, víš přeci, že tě doma čeká tvoje dcera .. a já.." Pomalým krokem jsem s ní vyrazil do Kiri. (-přesun-)

,,Gomenne.." zašeptala jsem, když mě obal. ,,Tentokrát to nebyla moje chyba." pousmála jsem se a nechala se vzvednout do vzduchu. Cítila jsem se unavená. No a kdo ne, když umíral a zachránili ho na poslední chvíli? Takhle jsme se museli cítit všichni, všech šest velkých vůdců. Byla jsem jim k ničemu a ještě byla první mimo děj, přivřela jsem oči. Netušila jsem, že to někdy řeknu, ale musím zesílit. Jakkoliv. Jestli se to někdy bude opakovat, nedokážu nás ochránit bez ostatních Kage...
,,Meizu!" zavolala jsem na červenovláska. ,,Pojď! Jdeme domů." usmála jsem se na něj.

Začínala jsem se probouzet z bezvědomí. Na hrudi jsem cítila hřejivé teplo. ,Shi,' bylo první, co mne napadlo, protože to byla většinou ona, kdo se ke mě nasáčkoval a rozhodl se mne zahřívat svou huňatou srstí - a to i když bylo 35 stupňů Celsia.
Pomalu jsem pootevřela oči, ale musela jsem je zase zavřít, kvůli dennímu světlu a také zelené záři vycházející z rukou růžovovlasé ženy. Bolest na hrudi začala ustupovat, ale jinak jsem měla rozlámané celé tělo. V konečcích prstů jsem stále cítila lehké brnění, pozůstatek paralýzy.
Ještě, než jsem jí stihla poděkovat, Sakura už se rozeběhla pomáhat někomu jinému. „Děkuji,“ zašeptala jsem tedy do prázdna. Kdybych se to pokusila říct více nahlas, pravděpodobně by ze mě vylezl jenom chrapot.
Pomalu jsem se posadila, konečně od sebe naplno rozlepila oční víčka a rozhlédla jsem se. Shi jsem nikde neviděla. Nejspíš nakonec poslechla a zmizela dřív, než se jí stačilo něco stát. Byla jsem ráda, že všichni Kage byli naživu, většina z nich již na nohou a někteří dokonce už na odchodu.
Vyškrábala jsem se na nohy a očima našla Reie sedícího na zemi. Odkašlala jsem si a zavolala na něj, doufajíc, že mě slyšel.

Pri jednom z utoku jsem se ocitl pod sutinami. Ma pecet me zachranila pred vaznejsimi zranenimi. Nakonec jsem se vyhrabal ven cela vesnice v troskach. Nakonec i Crystal odesla. A uzz tu bylo prazno rozhodl jsme se odejit do Konohy napadlo me ze se tam zastavim. Mel jsem to v planu ale nebyl cas a mozna jsem doufal ze by bylo mozne aby mi hokage zapujcil nejake pecetici techniky. Problem s mymy pecetemi byl celkem jasnu krom barier a peceti jsem nedokazal nic. Nakonec jsem se vdal smerem do konohy. I kdyz jsem predpokladal ze par zeber mam zlomenych.
(Presun)

Když jsem viděla, že Meizu jde za námi, upokojila jsem se. Alespoň trochu. Tento den ve mně zůstane dlouho. Raději jsem zavřela oči a byla po celou cestu ticho. Zůstala jsem ve vlastních myšlenkách. (Přesun Kiri)

V odpověď na Reiovi otázku jsem přikývla a věnovala jsem mu unavený úsměv.
„Půjdeme domů,“ řekla jsem a potlačila zívnutí. Byla jsem utahaná jako kotě. ,Přijdu domů, padnu do postele a nikdo mě z ní nedostane,' rozhodla jsem se.
Otočila jsem se správným směrem a pomalu se vydala směrem do Tsuki.

Hledal jsem Rin. Cítil jsem se skvěle a to díky Daimyo, rozhodl jsem se, že pokud bude chtít udělat nové středisko, tak jí finančně pomůžu, ale teď jsem pobral do náruče Rin a odešli jsme směr Kumo (přesun)