Jeskynní komplex

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

Pokud jste nezabloudili v husté mlze a šli jste tím jediným správným směrem a potom kapku doleva a u třetí borovice odbočili tam, kde jste zrovna tušili slunce, došli byste k malebné jeskyni, jako z pohádky vystřižené. Byla téměř bílá. Že by tu víly odložily své lehké závoje?

Ne. Pravda je mnohem prozaičtější. Moji osminozí pomocníčci to tu začali pořádně zvelebovat. Bylo nemožné se k jeskyni přiblížit, aniž byste nerozechvěli jedinou pavučinku. Já jakožto zkušený mazák vám prozradím, že je to však čiré bláznovství a hazardování se životem. Ovšem to jste neviděli ten šum uvnitř!

"Prosím! Chtělo by to vysmejčit támhle nahoře... Prolezte tohle zákoutí, možná si tam uskladním nějaký ten alkohol pokud tam bude příjemný chládek." rozdával jsem pokyny výjimečně nahlas, i když to nebylo nutné. Líbilo se mi však, jakou dělá jeskyně ozvěnu a navíc, pokud člověk mluví sám se sebou nahlas, nepřipadá si tak sám. I když vypráví své vlastní zážitky a směje se svým vtipům.

Přecházel jsem po místnosti tam a zpátky. Musím uznat, že z velké části byla dobře vybavena, našly by se tu i nějaké zásoby léků a sušených bylinek. Mazlik mi seděl na rameni a pozoroval to se stejným nadšením.
"Neboj, ještě to tu patřičně zkrášlíme. Hlavně musíme zkontrolovat, zda jsou ty cely dostatečně uhmm... Pohodlné. Nemůžeme dovolit aby náš první host opustil klícku a nedej bože zabloudil." sadisticky jsem se pochechtával a listoval v knize s názvem "Utrpení tisíce a jedné noci".

Přešel jsem na opačný konec místnosti a odškrtnul si jednu z položek na seznamu. Zásoba kávy a cigaret bezpečně uložená. Vařič... máme, mikroskop... máme, kleště taky, provaz taky, ohniště už pavouci nachystali, jen podpálit a toto... no jistě! Co by to bylo za výzkumnou laboratoř bez pilky na kostičky?

Přešel jsem do jiné části jeskyně, ze které jsem si vytvořil cosi jako archiv. Knížku jsem vrátil do regálu a oko mi padlo na jiné tituly. Stařec a mor, Jak jsem chytal revma, Padesát odstínů lišeje, Nesnesitelná lehkost blití...

Spokojeně jsem se pousmál. Toto samostudium bude velmi přínosné!

Probral jsem se ve své útulné posteli. V žíle jsem měl stále zaraženou jehlu, ale infúze se konala veškerá žádná. Byl jsem na suchu. Strhnul jsem náplast a jehlu ze sebe vydoloval. Mé ruce se opět bezvládně svěsily přes okraj postele. Když jsem dorazil do jeskyně, přestal jsem kontrolovat alkohol ve své krvi a... začaly se dít věci, ano... To bylo poslední, co jsem si pamatoval. Mlhavě i zvracení.

Vzepřel jsem se a opřel o lokte. Stále jsem měl na sobě bílý plášť, který už dávno nebyl bílý. Shodil jsem ho ze sebe a posadil se. Bylo načase vstát z mrtvých. Má "absolutní imunita" jak jsem to rád nazýval, začala opět fungovat naplno. Pokud jste zažili kocovinu, chápete, že to bylo nezbytně nutné. Opustil jsem svou pseudoložnici a prošel laboratoří. V tmavém koutku jeskyně se nacházelo šikovně ulité umyvadlo. Já vím, zní to kapku nezvykle, ale vzhledem k tomu, že v nejspodnějších částech jeskynního komplexu se nacházelo vody habaděj, to asi nebyl zase takový skill. Z jedné části potrubí odkapávala voda, ale neměl jsem chutě hrát si na instalatéra a opravovat to. Opláchl jsem si obličej a omyl vlasy, takže jsem vypadal jako luxusní strašidlo. Přemýšlel jsem, že se skočím natáhnout do horkého pramene, který by měl vyvěrat nedaleko. Asi bych tak učinil, kdyby mě cosi nezarazilo.

Zrovna jsem si protíral oči a rozmrzele konstatoval, že mám ruce černé, jako kdybych se hrabal v sazích. Náhle však můj pohled ulpěl na pozůstatku jistého experimentu, který jsem tu nechal válet pár dní předem. Již delší dobu jsem pracoval na vytvoření parazitických pavouků, kteří dokáží přežít v těle živého organismu. Dokázal jsem vypěstovat jedince, kteří byli těsně po vylíhnutí z vajíček okem neviditelní. Problém byl trošku v tom, aby dokázali přežit v krevním řečišti, nebo svalovině. Z toho důvodu jste mohli v různých láhvích nalézt ukázkové exempláře různých breberek, škrkavek, či tasemnic. Hrátky s DNA jsou vždy velmi zábavné, ale málokdy plodí ovoce, jaké si opravdu přejete.

No, tu nebylo žádné ovoce vyplozené, spíš sežrané. Flákota masa, do které jsem implementoval zárodky těchto pavouků takřka zmizela. Zůstal tu uzlíček šlach, kost a chrupavka. Přirozeně i pavouci, kteří měli být okem neviditelní. Jenže... tihle vyrostli. Sakra dost. Když říkám sakra dost, myslím tím do velikosti jednoho centimetru. Toto jsem přirozeně vůbec neplánoval. Vypadá to, že růst u těchto tvorečků jen tak nepotlačím, co však bylo zajímavé, museli vyrůst s fascinující rychlostí a jinak, než je u pavouků zvykem. Žádné svlečené kůže zde nezůstaly.
"Nesežrali jste to?" položil jsem věcnou otázku osminohým potvorám a nečekal odpověď.

Zuřivě jsem začal prohlížet záznamy ze svých posledních experimentů. Aha, tady to mám. To je tato várka pavouků. No potěš koště. Ale jak to udělat aby... A nešlo by například... Zbavit se jich je příliš jednoduché, chce to pojistit se... šlo by to udělat tak...
"Hm. Však to vlastně není překážka, že pořádně vyrostete, co vy na to?" mrknul jsem na živý obsah terária a usmál se. Pěkně nechutný neřád. Samosebou jsem teprve v polovině cesty. Musím to dotáhnout k dokonalosti. To si vyžádá moře času a spoustů pokusů i omylů. Nadšeně jsem se vrhnul do práce.

Momentálně jsem se nacházel hluboko v jeskynním komplexu. V jedné z místností jsem se skláněl nad sadou zkumavek, vařičů, piksliček, hořáků, mikroskopů a různého jiného haraburdí. Byl jsem zabrán do bádání. Tu a tam přiběhl pavouk a donesl mi požadovanou přísadu přímo pod nos.

Díky pavučinám, které se nacházely v okolí vchodu do jeskyně v rádiu cca 100 metrů jsem si pochopitelně nemohl nevšimnout dvou osob. Jedna z nich byla dokonce má stará známá. Jediný člověk kromě mé maličkosti, který kdy ovládl umění pavučiny. Nedá se svítit. Můžu čekat cokoliv. Opustil jsem laboratoř a vešel do obývací místnosti. Dalo se zde pohodlně posadit, nezávazně klábosit, ale co je hlavní... vypít litry a litry kafe. Michiko již projevila závislost na horké čokoládě a skořicových sušenkách. Nepochyboval jsem o tom, že ji nos zavede na správné místo. Větší starosti mi dělal ten maník, co šel s ní.
"Jestli tu dojde k nějakému boji, bude potřeba nový gauč." pronesl jsem tragicky a postavil na stůl kávu.

Je pravda, že přivítání to bylo vskutku neobvyklé. Na Michiko však nic neobvyklého, přesně to sedělo její povaze. Nechal jsem se poslušně umačkat k smrti a zatočil se s tím malým klíštětem dokolečka. Nakonec jsem ji zvedl do vzduchu a na okamžik jsi ji zkoumavě prohlížel. Byla vážně nízká.
"Nazdárek! Jak se ti povedlo mě najít?" věnoval jsem jí přátelský úsměv pro zatím si nevšímal toho mlčenlivého podivína, co s ní přišel. Poté jsem Michiko opět postavil na zem a vybídl ji, i toho třetího do počtu, aby se posadili.

Takže stále je s ní někdo dostatečně obezřetný na to, aby nevyzradila víc, než je zdrávo. Zajímavé.
"Nemusíš si dělat starosti Michiko-chan. Jen tak něco mě nepoloží. Hlavně že ty jsi v pořádku. Někdy mě musíš naučit své úhybné manévry." zažertoval jsem.
"Mimochodem, stále umíš s tou pavučinou?" položil jsem dotaz, který mě momentálně zajímal snad nejvíc.

Měl jsem velice podivný pocit okolo žaludku, když se Michiko obořila na toho zakukleného maskota, kterého přitáhla sebou. Věnoval jsem mu zlý, ba co více na výsost dotčený pohled. Jistě. Experimentuji. Ale i tak mám své zásady, které neporuším. Například to, že experimentování si musí daná osoba zasloužit. Pokud tedy chápete jak to myslím.

Vyslechl jsem tedy Michiko a vážně se podivil tomu jaký "dar" získala. Někteří lidé by si mysleli, že budu zklamán. Přece jen nemá pavučinu doslova v genech tak jako já. Šance, že bychom byli vzdálení příbuzní je takřka nulová. Ale pro mne bylo důležité, že TO dokáže. Neskrýval jsem nadšení.
"Tak to je naprosto cool! Na mou duši úžasná schopnost! Když jen pomyslím kolik máš možností... Ninja sebehrdější na svůj bojový styl musí zažít nepříjemný šok, když náhle vidí někoho, kdo jeho umění ovládá s naprostou lehkostí...." blábolil jsem páté přes deváté. Toto bylo ale naprosto fascinující! Mé mozkové závity pracovaly o sto šest. S něčím takovým by se dal snad i dobýt svět!

Nebyl jsem však natolik vyšinutý, abych se pokusil Michiko ukořistit pro své zvrácené pokusy. Za prvé nejsem ten typ, který se vyžívá v testování na dětech. Za druhé jsem vědec, ne dobyvatel. Za třetí jsem sobecky myslel i na sebe. Vždycky jsem si přál mít žáka.
"Víš, má pavučina dokáže víc věcí než pouze lepit a poutat. Nevšimla sis, že by teoreticky šlo upravovat její konzistenci?" upřel jsem na Michiko zvědavý pohled a bylo poznat, že její odpověď doslova očekávám jako smilování.

Michiko se náhle začala projevovat jinak. Celkem mě to zaskočilo. Neznal jsem ji jinak, než veselou. Alespoň do této chvíle. Mlčky jsem pokyvoval hlavou. Pravda. Znělo to až příliš dokonale na to, aby se podobná schopnost obešla bez následků.
"Rozumím... chápu. Promiň jestli jsem tě zaskočil, nebo jestli jsem se ptal na něco nevhodného." nasadil jsem na tvář omluvný výraz.

Samozřejmě jsem měl nadále spoustu otázek. Spokojil jsem se však zatím s tím, co mi řekla. Nepřál jsem si, aby se cítila jako pokusné morče.
"Ochutnejte také sušenky, jsou moc dobré. Mohu vám nabídnout výtečný čaj, akorát po něm uvidíte jednorožce, to je drobný nedostatek." zazubil jsem se na toho mlčenlivého bubáka. Skvělé. Teď si bude myslet, že se ho snažím otrávit. Bohužel jsem nikdy nebyl populární pořadatel čajových dýchánků.

"To nepřátelské území si beru osobně." nespokojeně jsem zabrblal a zatvářil se jako kakabus. Tak já je tady láduju kávou a sušenkama a ten mamlas bude mít výhrady. Asi ještě nezažil nepřátelské jednání. Bohužel se však zdála i Michiko neoblomná a já musel otázce "jít či nejít" čelit znovu.

"Pokud se dobře pamatuji, říkala jsi, že někteří vaši členové ani nepatří mezi nukeniny. Měl bych pár otázek ohledně Hakuei, než-li se přidám." pořádně jsem si loknul kávy a mé zorničky najednou připomínaly špendlíkové hlavičky.
"Nepůsobíte na mne dojmem nějak obzvlášť organizovaného celku, přesto máte nepochybně nějaký společný cíl a člověka, který vám navzdory volnosti čas od času zadá nějaké pokyny. Ptám se tedy... za čím jdete? Co očekáváte ode mne, a co mi můžete na oplátku nabídnout? A co se týče... O... Očisty? Hygienu zvládám sám, děkuju za optání." dodal jsem a spokojeně se rozvalil na gauči.

"Vaše poslání, zdá se být skutečně šlechetné. Přesto mám pocit, že se to naprosto míjí s mými dovednostmi. Nejsem z lidí co se hodí pro šíření víry, nebo ideologie. Nedám na velká slova, mou prací jsou činy. A sušení čajů." neodpustil jsem si drobný off topic.

"Nedělá mi problém být nápomocen. Pokud však ode mne žádáš, abych opustil toto místo, byť jen dočasně, musím s politováním konstatovat, že aktuálně to není možné." zavrtěl jsem hlavou a tvářil se takřka zdrceně.

Sdílet myšlenky? To jako nějaké hromadné lázně?

Bylo mi poněkud líto, že musím mladé dámě zkazit iluze. Ale nedalo se svítit.
"Kirigakure byla kdysi dávno můj domov. Nesnášeli mě tu, a já nesnášel je. Řekněme, že tato symbióza pokračuje, nicméně tentokrát s podporou samotného Mizukage. Díky němu můžu provádět experimenty, o kterých se mi nikdy nesnilo. Nejsem loajální osoba. Takovou chybu jsem udělal pouze jednou v životě. Zůstávám v téhle jeskyni, protože mi vyhovuje. Pokud teď odejdu, přijdu o všechno." vysvětlil jsem celkem jasně své stanovisko. Idea Hakuei mi nepřišla vzhledem k mému zaměření příliš kompatibilní.
"Nerozumím tomu. Dlouhé měsíce jsem byl každému ukradený a najednou se o mne nestrhne div bitka. Michiko-chan, máš snad ráda jen lidi, kteří jsou součástí Hakuei?" položil jsem vcelku aktuální dotaz, neboť mi přišlo, že se mě pokusí v další vteřině snad rozpůlit.

Nasucho jsem polknul. Michiko byla sice skutečně roztomilá, ale stejnou měrou také vyšinutá. O tom nebylo pochyb. Pak že já jsem magor! Nezbývalo mi než začít hrát podle jejích pravidel.
"Bádám na léku, který jednoho dne spasí lidstvo! Cožpak nejsem dost ušlechtilý a nesobecký?" zatvářil jsem se vskutku nešťastně. Ani by se nedalo říct, že lžu. Na lécích jsem pracoval stejně urputně jako na jedech.
"Ale... ano. Asi máš pravdu. Odpusť mi mou vědátorskou posedlost, ale asi jsme my badatelé všichni stejní. Možná že menší procházka by mi skutečně prospěla. Nedělej si násilí... Půjdu dobrovolně." mile jsem se zazubil a s mrštností lasičky se vetknul do dlouhé chodby, vedoucí z jeskynního komplexu ven. Michiko i její společník si mohli všimnout, že jsou zamotaní do pavučin. Smyčky byly vyrobeny pouze narychlo a s důrazem na nenápadnost. Proto jsem nepochyboval o tom, že je zadrží jen na velmi krátký okamžik.



"Yoloooooo!!!!" zařval jsem a začal utíkat klikatou chodbičkou, jejíž stěny byly poseté tisíci a tisíci pavouky. Cesta to bude trnitá. Ne pro mne. Mně je tady lehká zem!

Odvážně jsem pokračoval v útěku klikatou chodbičkou.



V předposlední zatáčce jsem vyplivnul obzvláště hustou pavučinkovou síť a vyletěl z jeskyně jako namydlená kometa.
"Průser do p**e, průser! Kapitální průser!" mrmlal jsem si, zatím co jsem si téměř prokousnul prst skrz na skrz. Rychle jsem poskládal pečetě a přivolal svou věrnou pavoučici Amandu. Hbitě jsem vyskočil na její hřbet a provedli jsme mohutný skok do neznáma. V duchu jsem děkoval kirigakurskému obrannému prvku, kterému jsem s láskou přezdíval "zas**ná mlha". Amanda se uhnízdila v korunách stromů a začala produkovat nemalé množství pavouků. Já seskočil na zem a vyčkával.
"Blíží se. Ty dě**y se jen tak nedají." odplivnul jsem si.

Všude okolo sídla byla mlha, že bych v ní rozkrojil i Rákosníčka. Doskočím na větev jednoho stromu a na chvilku se zastavím. Jak ho jen najdu? Na ruce se mi objeví malý pavouček. No jasně, půjdu po pavoucích. Sharinganem proskenuji všechno v dohledu až dokážu určit, odkud ti pavouci lezou. Sleduji jejich stopu až narazím na Amandu. No dopr... ! Ahoj... pozdravím jí a začnu pátrat po Hinem. Jestli je tu tahle obluda, tak on nebude daleko.