Hrad Kikyo

Sen Sarutobi

Bolo to od nej nakoniec dostatočne milé v momente keď mi pustila prst. Vôbec som neočakával že ešte niekedy pohnem tým prstom a predsa sa to podarilo! Môj výraz pri jej čupnutí si ale musela zapamätať na veky, pretože po jej vyhrážke som sa, za rýchlosti akú nemá Raiton no Yoroi ani Hiraishin dokopy, posunul dozadu, asi na meter od nej. Tam som prikývol hlavou a ruku si priložil k hlave! Ako keď vojaci zdravia veliteľa. "HAAAAI Senpaíííííííííí! Už budu hodný!" Bol som hlučný, viac ako Naruto alebo Tobi! Koňa neďaleko nás som ignoroval. Už tu bolo dosť zvierat a hlavne som sa bál końov!

Sen Sarutobi

Popravde som nebol typ ktorý by niečo riešil, bral niečo na ťažkú váhu takže jej slová akosi minuli môj sluch. Napriek tomu som po sérií pohlavkov pochopil o čo sa približne jedná, preto som zvesil ruku z čela, napriek tomu som ale prehovoril slovo ktoré je u nej istotne od dnešného dňa tabu. "Okey! Senpai!" Prehovoril som na jej dotaz, aby som ju už senpaiom nenazýval. Namiesto toho aby som stíchol, som pokračoval. "Nene, len ma máte strááášne radi..!" Usmieval som sa od ucha k uchu!

"Hele kamo ty fakt se chces nechat zabit nebo co?"Rekl jsem jakmile jsem se prestal smat no ale asi to moc platne nebude.

Sen Sarutobi

Zastavil som sa uprostred otvárania úst a zahľadel sa na oblohu kde preletela vrana. Zatiaľ som z prítomných ľudí len ja dokázal vyčítať čo sa jednalo a môj ako neprítomný pohľad tak aj vynervovaná postava bez prestávky hľadela na vranu, kým som si niečo uvedomil. Niečo čo sa má stáť o necelé dve hodiny a Lucy i dokonca ja by sme tam mali byť. Nemusel som pretože tie informácie som zohnal ja, niečo mi ale napovedalo že ma tam Lucy aj dotiahne, nadovšetko tam mám robiť stráž.

Sen Sarutobi

Nakoniec predsa len bola nútená ťahať ma, pretože sa mi nechcelo xDD

Nakonec Lucy i ten typek odesly me uz nezbyvalo nic jineho nez jen odejit a premyslel jsem ze si vyzvednu z klanove knihovny nejakou techniku. Nakonec jsem ve svych myslenkach pomalu odchazel.
(Presun)

Dosel jsem ke hradu a nakonec uvedel osobu ktera tam byla postaval jsemtam a nakonec jsem se vydal az nahooru a zeptal se jej. " Jste Saharu Sasuke" a cekal na jeho odpoved.

"Ryuu Kuhon Jounin ze Sora no Kuni Crystal-sama zada vaz presun Do Konohy. Sora byla znicena. Zdrejmne bude nekde kolem brany."Rekl jsem a jen cekal jestli ten lenoch vstane.

"Hai" Rekl jsem a miril k brane. konohy.
(Presun)

Došel jsem před hrad a zastavil se. ,,Tak tohle je ono." podíval jsem se na něj a uviděl i nějakou postavu, jak sedí na střeše. Na tu dálku jsem ji nemohl poznat, tak jsem ji ani nevyrušoval. V dáli jsem uslyšel chvíli zvony. Shijin...Musím se s ní pak rozloučit, ale sám. Moc na takové obřady nejsem. Při vzpomínce na ni jsem výrazně zesmutněl.

Otočil jsem se na ni a měl stále smutný výraz. ,,Ano." na chvíli jsem se odmlčel a hledal vhodná slova. ,,Zemřela jedna významná kunoichi. Znal jsem ji i osobně a je to velká ztráta pro všechny." sklopil jsem zrak a chvíli zíral do země. Pak jsem zvedl oči a podíval se znovu na hrad. Docela mě potěšila její reakce, protože takovou stavbu asi v Ame nenajdu.

Sklopila som oči. "Aha!" Šepla som, v tejto chvíli som sa nezmohla na nič iné. Chápala som to, nie len preto, že jednou z mojich vlastností je empatia, ale taktiež preto, že viem, aké to je stratiť niekoho. Spomenula som si práve na pohreb môjho ocka, na čo som sa zamračila a odvrátila od Seita tvár. "Mala už pohreb?" Opýtala som sa pozorujúc hrad.

,,Má ho zrovna teď." odmlčel jsem se a sledoval taky hrad. ,,Ale já tam zajdu až později. Vyvolává to totiž ve mně hodně otázek takové události. Proto se s ní raději rozloučím o samotě." díval jsem se stále na hrad a nemohl jsem nějak odrthnout oči. ,,Je fakt zvláštně pěkný. Tak teď máš za sebou asi nejlepší části Konohy." zkusil jsem nahodit nové téma, ať nemusím myslet jen na ty špatné věci.

Chcela som okamžite povedať, aby šiel na jej pohreb, ale keďže sa s ňou chcel rozlúčiť sám, radšej som mlčala a len kopla do kamienka. "Hmm...Máte tu tolko krásnych miest. Keby si prišiel do Ame, okrem vysokých budov a jazera by som ti nemala čo ukázať." Pokrčila som ramenami. "A ten dážď dokáže niekedy pekne naštvať." Dodala som ešte. Ale i napriek svojim slovám som svoju rodnú dedinu mala rada. Na perách sa mi objavil úsmev.

,,No, slyšel jsem, že tam pořád prší. To by šlo asi po chvíi na nervy." pokusil jsem se o lehký úsměv a podíval se na ni. ,,I kdyby jsi tady žila celý život, tak stejně každý den objevíš nějaké nové a zároveň pěkné místo." otočil jsem se čelem k hradu a pokračoval. ,,Dovnitř se už asi tak pozdě nedostaneme. Navíc se mi zdá, že je pěknejší z venku, takže kam chceš jít teď?" udělal jsem pár kroků, protože mě nebavilo stát jen na místě. ,,Máš vůbec kde spát?" snažil jsem si vzpomenout, jestli jsem ji nějaké ubytování nabízel už na začátku.

"No časom si na ten dážď človek zvykne a dokonca si ho i oblúbi." Ja sama som milovala prechádzky po daždi najmä v noci. Svojim spôsobom to malo isté čaro. "Uhm, to je škodaa. Rada by som sa dnu pozrela, ale to môžem potom. A netuším, kde by sme ešte mohli ísť." Pokrčila som ramenami. Keď spomenul ubytovanie, zbledla som ako stena. "No, akosi som na to zabudla." Uškrnula som sa. "Ale tak určite tu je nejaký hotel...Alebo niečo také, či?" Rozhliadla som sa okolo.