Ulice

Byla noc. Popřála jsem neznámému kolemjdoucímu dobrý den, protože byl starší než já a já byla slušně vychovaná. Zřejmě ale necítil potřebu to opětovat a spěchal dál.
Lidé dnes nemají vychování!
Pokrčila jsem rameny a posadila jsem se na jednu z laviček. Líbilo se mi, jak svítí hvězdy. Zajímalo by mě, jestli se na ně dívá někdo, kdo ví, co by se dnes ještě mohlo stát zajímavého. Vzhledem k tomu, že už za chvíli bude svítat, by toho mohlo být ještě mnoho. Musím nějak získat slávu, proto je třeba víc a víc zajímavých situací. Rozhodla jsem se, že hned, jak začne svítat, se vydám za Tsukikage. Zatím jsem se bavila sledováním cizích lidí, ale takto brzy jich tu chodilo velice málo a tak se mi za chvíli z nudy začaly klížit oči. Domů se mi nechtělo. Lehla jsem si na dřevo a s rukama za hlavou, nohama překříženýma, pokračovala v předchozím zpytování hvězd. Měla jsem takovou podivně línou náladu na to, jak jsem byla obvykle energická. Všichni měli nějakou misi, jen já se tu toulala bez vyššího cíle. 
Až na to, že musím získat slávu.
Jakmile jsem si to připomněla, cítila jsem se lépe. Mnohem lépe. Spokojeně jsem zívla. Nebylo mi vůbec hloupé se sem tam vyspat venku, čerstvý vzduch mi dělal dobře. Lepší, než být zavřená mezi čtyřmi stěnami. Ale ještě se mi spát nechtělo. Chtělo se mi sledovat tmu a chytat svítící mušky. Zatím mi každá unikla nebo chcípla.

Probudil mě jakýsi brouček, který si z mé ruky udělal most a snažil se po ní vylézt až k mému obličeji. Určitě takový zákeřný plán měl! Jakmile jsem si to uvědomila, zaječela jsem na celou Tsuki a rychle jsem ho ze sebe setřásla.
A tak jsem tam o pár vteřin později stála naprosto probuzená a popřála kolemjdoucím šokovaným mým chováním dobrou noc, abych se mohla vydat někam jinam.
Hmyz. Není nic zákeřnějšího!
Možná půjdu hned za Kage. A možná taky ne.

//Přesun

Prováděla jsem jednu z mých oblíbených činností...
Skákala jsem ze střechy na střechu abych si zkrátila cestu, protože jít ulicí by nebylo cool!
Při další obřím skoku jsem pod sebou někoho zahlédla a při dopadu na kraj střechy už se neodrazila na další.
Hmm?
Naklonila jsem hlavu na stranu a chvíli ho sledovala.
Nemá moc přátelskou auru...ale což.
Přišla jsem až k němu až jsem nakonec stála nad ním a spojila ruce za zády.
"Hoj."
Usmála jsem se na něj přátelsky.

Co chceš... Pff to je teda fakt milé.
Nenechala jsem se ale rozhodit, znala jsem i horší lidi.
"Vlastně nic konkrétního."
Dala jsem si pramínek za ucho a dál se usmívala.
"Já jen, že na střeše moc lidí nepotkávám. Většinou tu jsem jen já tak jsem se chtěla kouknout kdo tu je. Jsem Junka"
Představila jsem se a dřepla si abych na něj nekoukala z takové výšky.

Chjoo
Odhodlaně jsme se zazubila a dál tam tak skvěle dřepěla.
"Já vím, zas tak blbá nejsem."
Poznamenala jsem a sledovala ho.
"Neumíš se normálně usmát?"
Šťouchla jsem mu ukazováčkem do tváře a názorně se usmála.
Já takových lidí jako byl on potkala celkem dost, ale nikdo nemůže být takový od narození ne?
Každý k tomu měl důvod takže jsem si jejich chování moc osobně a k srdci nebrala.

"Kecy.."
Odpálkovala jsem najednou chladně jeho tvrzení a pak přešla zase do úsměvného módu.
"Každý má aspoň jeden důvod ale někteří.." odmlčela jsem se, " si to nepřiznávají."  
Když mě nechal šťouchnout mu do tváře tak jsem rovnou přidala i druhý ukazováček abych mu zvedla koutky do úsměvu.
Jeho arogance a nezájem mu ale přímo sršela z očí, takže to vypadalo dost komicky.
Nakonec jsem dala prsty pryč aby se mu koutky vrátily do jeho "odpal náno" šklebu a protočila očima.
"Nemusíš mi to ani říkat, většinu věcí které si myslíš si umím představit. Takže ti rovnou řeknu, že se nehnu."
Informovala jsem ho a podrbala se ve vlasech.
"Řekneš mi aspoň jméno?"

"Ó pán je hluchý. NE-HNU se odtud."
Pro jistotu jsem mu to jedno slovo vyhláskovala a pousmála se.
"Dobře, tak já budu hádat."
Oznámila jsem mu a objala si kolena.
"Aki, Akio, Dai, Danno, Hiroki, Isamu, Katsu, Miki, Nobu, Ryo.. oh počkat."
Zamyslela jsem se a pak se vítězoslavně usmála.
"Ryo znamená chladný, nebo osvěžující. Budu ti říkat Ryo-kun dokud mi neřekneš sám svoje jméno."
Znova jsem se usmála spokojená sama se sebou a zkusila si jak to zní.
"Ryooo~kun."

"Chyba!!" Zahlásila jsem za ním když přešel o kousek dál.
"Nemyslela jsem v tomhle případě chladný ale osvěžující. Myslela jsem tím, že taková osoba se jen tak nepotká a v dnešním stereotypu je to osvěžující někoho jako jsi ty potkat...takže proto Ryo."
Upřesnila jsem to a opravdu jsem se z místa nehnula, jen jsem si normálně sedla do tureckého sedu.
Mluvit jsem na něj mohla i odsud.
"Kolik ti je? Ne počkat, neodpovíš..já zas budu hádat. 20? Myslím že to by šlo..."

Můj úsměv trochu potemněl když mě i nadále ignoroval.
Mlčela jsem a sledovala ho.
Přemýšlela jsem co se mu asi stalo, že je takový. Výchova v klanu? Zlé dětství? Zrada?
Chjoo
Odvrátila jsem od něj oči a chvíli čučela na druhou střechu přes ulici.

Když promluvil zase jsem se rozzářila s pohledem "já to věděla!"
"Héé, ale neměl by jsi být spíš rád že jsem byla ticho? A nebo vlastně chceš aby tě aspoň někdo otravoval?"
Zazubila jsem se na něj a pořád seděla na místě takže jsem musela mluvit víc nahlas.
"Ryo-kun, co rád jíš? Já třeba jahody, awr..jak já bych pro ně zabíjela."
Na chvíli jsem se zasněně koukla na oblohu kde jsem teď viděla stovku jahod.

S širokým úsměvem jsem ho poslouchala.
Wau..umí mluvit! paráda
Omm ramen jsem taky milovala, ostatně jako skoro všechno jídlo.
Jediné co jsem z toho co řekl neměla ráda byla whiskey.
Když se zasekl mlčky jsem se zvedla a seskočila ze střechy.
Rozeběhla jsem se uličkou ke svému cíli.
Doufám, že nikam nepůjde. I když podle všeho by to pro něho byl zbytečný pohyb navíc.
Doběhla jsem ke stánku a koupila košík jahod.
Spokojeně jsem vyskočila na menší stříšku a z ní pak na větší a doskákala až na tu střechu kde byl.
"Společnáá věěc." Zašveholila jsem a dřepla si zase u něj.
Položila jsem košík na zem aby si vzal a sama si začala pochutnávat.

Super vypadalo to veľmi dobre, keď odišla. Už som sa tešil, že budem mať pokoj a nikto ma tu nebude trápiť, ale ona sa vrátila s nejakým košíkom. To nebolo dobré, vôbec nie. Zistil som, že tam boli jahody. Nič horšieho sa mi nemohlo stať. Táto Junka vedela čo na mňa platí, bola to taká roztomilá mrcha! No proste som sa posadil a pozrel som sa jej do očí. Následne som nakukol do košíka s jahodami. Tie som mal teda naozaj rád. Neodolal som a musel som si zobrať.
*Práve som sa upísal diablovi
Pomyslel som si, zároveň som sa samozrejme napchával jahodami. Asi som nemal dostatok spánku, takto som sa takmer nikdy nesprával. Takmer.
"Inak mňa volajú Rei a mám 21 rokov."
Povedal som a ďalej som jedol tie sladučké jahôdky.

Spokojeně jsem se chystala zakousnout do další jahůdky když se zvedl.
Trochu jsem sebou cukla, protože jsem myslela, že odejde.
Po tom co přesunul svůj pohled od mých očí k jahodám udělala jsem to samé a zase se usmála.
Hehéé
Snědla jsem tu jahodu a vzala si další.
"Rei a Ryo trefila jsem aspoň počáteční písmenko Rei-kun."
Šťastně jsem se uculila a ještě víc když jsem i ten věk skoro trefila.
"Tak.." Zahuhlala jsem a polkla načež jsem se natáhla pro další.
"...v tvém věku hádám, žeeee Jounin nebo Anbu a dneska máš volno?"

"Heh jo jsem. Já se kage vyhýbám, nechci žádnou misi ale brzo tam budu muset zajít aby věděla, že pořád žiju."
Zakřenila jsem se a snědla další jahodu.
Už jsem měla pro kage vymyšlenou i dobrou výmluvu!
Snědla jsem další a usmála se na něj.
"Bolelo to?"
Ukázala jsem na jeho piercing a zvědavě ho sledovala.